Denně jsme trénovali na rybníku, vzpomíná legendární Josef Černý

Kdybyste měl najít rozdíl mezi tréninkem dnešních malých kluků a vašimi začátky, co byste vyzdvihl?
Dneska mají kluci málo ledu. Když si vzpomenu na své mládí, tak jsme přišli ze školy, někteří z nás si udělali úlohy, a pak hurá na rybník. Tehdy začínalo mrznout koncem října a led tál až v březnu. Chodili jsme na rybník Kuchyňka, kde byly ideální podmínky. Z jedné strany byl zámek a hradby města, z druhé pak vysoké stromy, takže tam led vydržel ještě v době, kdy už nikde jinde nebyl. Kromě bruslení a hokeje jsme ještě dvakrát týdně chodili do Sokola. Už ve 14 letech jsem cvičil za muže na spartakiádě, dostávalo se mi dobrého gymnastického tréninku, cvičil jsem na hrazdě. Když roztál led, začali jsme místo hokeje hrát fotbal a pokračovali jsme v Sokole.

To jste opravdu býval denně celé odpoledne na ledě? Je tohle recept, jak se stát dobrým hokejistou?
Já na Kuchyňce strávil strašně moc hodin. Nikdo mi neuklízel větvičky a kostičky a já na tom povrchu musel bruslit. Díky tomu jsem získal obrovskou rovnováhu a to se mi pak strašně vyplatilo. Jsem stoprocentně přesvědčený, že dnešní kluci mají málo ledu. To je podle mě i důvod, proč nám světový hokej začíná utíkat. Jde o bruslení, nejde o tu hru. Dále samozřejmě musí kluci chodit do tělocvičny a dělat gymnastické cviky, aby získali obratnost. Tohle já jsem vždycky podstupoval, aniž bych věděl, že to někdy v budoucnu budu na něco potřebovat.

Takže trénink a jenom trénink... Nebo jste ve vašem mládí dělal ještě něco speciálního?
Další věc je, že pocházím z devíti dětí, mám osm sester. Měli jsme se dobře, ale museli jsme pro to něco udělat. Od deseti let mě brali v rodině jako chlapa a s tátou jsme museli zajistit dříví na celou zimu. Dnešní kluci jsou o tu těžkou práci - o tu krásnou věc - ošizení. To mě připravilo na hokejovou kariéru. Musel jsem se navíc o sebe starat sám, nikdo mi třeba nezavazoval boty...

Vaše kariéra se oficiálně začala psát v sezóně 1956/57, kdy jste přestoupil do Spartaku Plzeň, který hrál nejvyšší soutěž. Jak vlastně k tomuto transferu došlo?
Rožmitál hrál o postup do vyšší soutěže někde na jihu Čech a já tam za ně hrál. To se dozvěděli Plzeňáci a přišli za mnou, jestli nechci hrát za ně. Tak jsem šel. Učil jsem se ve Škodovce a na hokeji jsem poznal partu vynikajících chlapů v čele s panem Vinšem. Přijali mě jako bažanta. Svůj první gól jsem vstřelil panu Nadrchalovi. Docela se mi povedl, nebyla to žádná náhoda, udělal jsem mu blafák. Později mi to Vladimír Nadrchal připomenul, když jsme se stali spoluhráči v Rudé hvězdě Brno.

Potom jste se ale přesunul do Brna. Musel jste na vojnu...
Na vojně jsem strávil 27 měsíců. Zůstali jsme tam déle, protože tehdy vrcholila Berlínská krize. Našel jsem si v Brně ženu, se kterou jsem dodnes. Po skončení vojny jsem měl problémy, protože Plzeň mě nechtěla pustit. Nakonec se to však podařilo.

Jakmile jste přestoupil do Brna, přišla i pozvánka do reprezentace. Co vám zůstalo navždy vryto v paměti z vašeho působení v reprezentačním dresu?
První šampionát.

Jak vzpomínáte na reprezentačního trenéra? Kdo vlastně v té době národní tým trénoval?
Tehdy vyhrálo ligu Kladno a reprezentačním trenérem byl jmenován Vlastimil Sýkora. Hodně mě naučil. Chtěl, abychom byli poctiví sami k sobě. To bylo pro něj nejdůležitější. Byl ochoten nám něco občas odpustit, ale kdyby zjistil, že to flákáme, tak by s tím byl okamžitě konec.

Nastoupil jste celkem na dvanácti světových šampionátech. To se v historii podařilo už jenom dalším dvěma hráčům, Oldřichu Machačovi a Jiřímu Holíkovi. Přitom těch vašich šampionátů mohlo být více...
V roce 1961 jsme se stali mistry Evropy a měli jsme vynikající mužstvo. O rok později se však hrál šampionát v Colorado Springs a tam nás nepustili. šampionát se tak konal bez účasti Čechoslováků, Sovětů a NDR. Cítil jsem, že jsme tam mohli udělat díru do světa. Byl jsem tehdy už tři roky v národním mužstvu a myslím, že to byl zenit téhle generace. Každá generace má svůj vrchol, jako bylo třeba Nagano. V roce 1963 se hrálo ve Stockholmu a pak ti starší pomalu končili...

Byl jste úspěšným hráčem, ale zároveň také slušným...
Byl jsem dvakrát nejslušnější hráč ligy. Snažil jsem se nefaulovat a neoplácet. Moc jsem si těchhle ocenění vážil, mám je pořád doma schované. Bohužel tam chybí moje jméno a rok, kdy jsem ocenění získal. Při předávání mi řekli, že neměli čas to tam vyrýt a ať si to zařídím.

Vašich 405 branek v historii Komety je zatím nepřekonaných. A dlouho ještě bude. Když k tomu připočteme 230 asistencí, a to vše v 671 zápasech, člověk žasne. Jste rozeným střelecem?
Dobrý střelec se s tím musí trochu narodit, ale musí se pořád zdokonalovat. Jsou šikovní hráči na jiné věci, ale k tomu, abyste byl dobrý střelec, potřebujete mít dobrý nos, musíte být dobrý bruslař a hlavně musíte mít někoho k sobě, s kým si rozumíte. Ani jeden z vás nesmí být sobec. Nikdy nesmíte na led vjet s tím, že nikomu nenahrajete. Jednou dvakrát ujedete a všechny objedete, ale trvale to nejde. Jde o to, najít si své místo. Při střelbě je důležité zůstat klidný a znovu opakuji: Je to trochu dané. V každém případě je třeba odlišovat střelce, který má ránu jako z děla a buď to tam padne nebo ne a dobrého střelce, který musí být i kreativní a musí mít dobré nervy. Ty jsou pro něj strašně důležité. Také si musí zvyknout, že bude otloukaný jako píšťalka. A teď se vrátím k fair-play: Musí to vydržet, jinak moc gólů nedá.

Nemrzí vás, že jste si nikdy nezahrál v zámoří NHL?
To víte, že mě mrzí, že jsem si nezahrál NHL. Nejde o peníze, jde o to, že každý tu šanci neměl. Prosadili se jiní a prosadili bychom se asi i my z naší generace. Ze začátku to pro nás byl trochu strašák, dělali na nás "bububu" a hodně to řezali. Neměli jsme s nimi kontakt a navíc tehdy byla jiná doba, kdy si lidi u nás tolik nevěřili. Byli jsme trochu v izolaci od okolního světa. Já byl jeden z prvních, kteří měli v roce 1960 se podívat na zápas NHL. Atmosféra zápasu byla úžasná. Byla vyprodaná hala a ty věci okolo mě nedchly. Komentátoři vytvářeli okolo zápasu takovou atmosféru, že musela ostatní pohltit.

Váš rekord překonal až Milan Nový, legenda kladenského hokeje. Mrzelo vás to hodně?
Vůbec ne. Milan Nový byl dobrý kluk. Měl čuch na góly. Když mě překonal, bral jsem to v pohodě. Byl jsem rád, že ty góly dával. Byl to střelec par excellence. S tím se musíte narodit, protože kdyby to bylo tak jednoduché, tak je takových střelců víc. Milan je skvělý borec, skvělý kluk a využil toho. Teď už držím palce, ať zas někdo přijde a překoná nás. Třeba někdo z Komety.

Jezdili jste tenkrát hodně na zájezdy. Kde všude jste byl? Byly pro vás zájezdy hokejově hodně prospěšné?
Na zájezdy jsme jezdili často. Byl jsem devětkrát v Kanadě a každý rok jsme s nároďákem jezdili do Moskvy na Izvěstije. A hodně jsme cestovali i s Kometou, projeli jsme celou Evropu. Rád vzpomínám na zájezdy do Sverdlovska a Stockholmu. Hokejově nám nejvíce daly zápasy v Kanadě a Americe.

Kde jste získali nejvíce zkušeností? Měli jste možnost poznat země, které jste navštívil, i jinak než hokejově?
Cenné zápasové zkušenosti jsme získali i v Rusku. Tam je jiný styl hokeje i života. Hodně důležité pro nás ovšem byly i další zápasy v Evropě. Finové byli vždycky tvrdí jako žula a skvělí bruslaři, Švédové zase všichni měřili metr devadesát. Fyzicky jsme s nimi nemohli soutěžit. Nemohli jsme je přeprat, fyzicky nás přehrávali. Zatímco na zájezdech jsme mohli poznávat i svět okolo nás, při mistrovství světa nebo olympijských hrách jsme byli dost odříznutí od světa. Vedení a trenér při těchto akcích vždycky nastolilo určitý režim, který nás vedl k maximální koncentraci, protože jsme chtěli něco dokázat. Při přátelských zápasech či zájezdech s Kometou to bylo volnější. Pochopili jsme, jak se v těch zemích žije a jak se tamní lidé mají. Byli jsme na baletu v Balšom tyátru, navštívili jsme československo-kanadské domy, kde žili starousedlíci s českými kořeny. Jak sebe, tak i český stát, jsme propagovali v zahraničí.

Chovali se k vám lidé v zahraničí přátelsky?
V Kanadě při zápasech panovala skvělá atmosféra. Pamatuji si, že ve Winnipegu dostal Honza Suchý ránu pukem a zůstal ležet na ledě a když ho odváželi, zahráli mu na cestu funebráckou písničku. V roce 1964 jsme hráli proti kanadským profíkům a řada kluků si tam rozbila hlavu o plexisklo, protože jsme na to nebyli zvyklí. S každým zápasem to však bylo lepší a lepší.

Nepřemýšlel jste někdy o emigraci, když jste byl v zahraničí. Přeci jen, na západě jste mohl hokejem vydělat mnohem více peněz...
Na západě o nás měli zájem, ale nikdo se to nesměl ani dozvědět. Po každém zápase za vámi chodili emigranti a dávali vám nabídky. Za mnou přišel třeba Láďa Nos, ale my jsme se báli, jestli to na nás není nějak připravené. Měli jsme v Československu rodiny a utečte pryč, když máte doma osm sester a rodiče. Všichni, kteří by tu zůstali, by to odnesli. To jsem udělat nemohl.

Šedesátá léta patřila mezi nejúspěšnější období brněnské Komety. V letech 1960 až 1966 jste získal sedm titulů. Jaká byla v Kometě parta, když jste do ní přišel?
Měl jsem velké štěstí, že v Kometě byli hráči jako Vaněk, Bubník, Bartoň, Danda a vůbec plejáda starších a zkušených hráčů. Všichni ti kluci byli o deset let starší než já. Já přišel do Komety spolu s Karlem Novotným z Chomutova, Ševčíkem z Ostravy a Milanem Richterem. Novotný byl asi lepší hokejista než já, ale nedokázal se v Kometě přizpůsobit. Vzpomínám, jak jsme jeli do Hodonína na soustředění a jak se tam projevilo, že je rozmazlený. Já byl z malého města, nekouřil jsem, nepil jsem alkohol a to dodržuji do dneška. V Kometě byl nepsaný zákon, že se nekouří a nepije. Když vás chytli - a tím nemyslím trenéři ale hráči samotní - tak jste dostal ultimátum a když jste nepřestal, tak vás trenér Farda a hráči vyhodili. To se stalo Novotnému.

To opravdu panovala v Brně taková tvrdá morálka?
Ano. Teprve když tihle starší odešli z týmu, morálka se uvolnila. Zarytým nekuřákem byl především náš lékař profesor Houbal, který nenáviděl kouření. Tyhle věci nedopustil ani pan profesor Bouzek.

Kde vidíte hlavní příčinu v tom, že Kometa z extraligy spadla a dodnes hraje pouze 1. ligu?
V době slavné Komety fungovalo dobře doplňování mužstva vojáky. Vždyť i já jsem nastoupil jako voják. Když tahle praxe přestala, tak se přestalo dařit i Kometě. Řada mladších, kteří přicházeli po mě, byli výborní hráči, ale bylo jich málo a mužstvo možná nebylo tak dobře vedené. Spadlo se a vrátit se zpět do extraligy je strašně těžké. Kometa už nebyla tím výběrem z celé republiky. Jiné týmy posilovaly víc a ani funkcionářské zázemí tu nebylo takové jako dřív. Když se to pak sečetlo, muselo to dopadnout tak, jak to dopadlo.

Sledujete dění v Kometě v současnosti? Jak hodnotíte práci sportovního manažera Libora Zábranského?
Sleduji, co Libor dělá. Dal si těžký úkol dostat Kometu nahoru a začíná to plnit. On je tím, kdo to tady zvednul. Kdyby tu byla kapacita stadionu deset nebo dvacet tisíc lidí, tak by hala byla plná. Ono to přijde, ale je potřeba trpělivost i trochu štěstí. Dneska už kluci v Kometě mají velmi kvalitní zázemí, takové tu nebylo od dob, kdy se tu hrála extraliga. Ideální nebylo nikdy nic, ale nyní konečně v Brně nastala doba, že je hokeji nakloněno město i sponzoři a to je nádhera. Libor by potřeboval jen větší stadion.

V devadesátých letech jste se postavil na brněnskou střídačku jako hlavní trenér...
Já jsem trénoval Kometu v hrozných časech. Tehdy ji majitel stadionu vyhnal ze zimního stadionu za Lužánkami a museli jsme jezdit trénovat do Prostějova, začínali jsme tehdy s osmi hráči. Vzali jsme toho, kdo se tehdy přihlásil. Haman, Pazourek nebo Fink tehdy nemohli dostat v Brně takové podmínky, aby mohli uživit rodiny. Pro mě byly tohle ty nejhorší zkušenosti, jaké jsem v hokeji jako trenér získal. Ale nelituju toho, každá zkušenost je dobrá. Já do toho tehdy vůbec nechtěl jít. Zrovna jsem se vrátil z pětiletého angažmá v Itálii a byl jsem trochu naivní. Narazil jsem na určité lidi... Člověk věřil v určitou spravedlnost, ale začali se vynořovat lidé, kteří dokázali hodně těžit z přechodu ze socialismu na kapitalismus. Hokej se začal strašně měnit a kolem hokeje se začaly dít věci, které se mi nelíbily. Velký problém jsme měl třeba s agenty. Tady v Brně jsme měli řadu talentovaných hráčů, třeba Appela, Davida, Hubáčka, Mráze, Korotvičku, Zubíčka, předtím Nohela, Meluzína. A najednou se během roku objevili David s Mrázem ve Zlíně. Ti lidé věděli, že tu nemají budoucnost. A já pochopil, že tu práci, kterou v Kometě dělám, vlastně odvádím pro jiné oddíly. Viděl jsem beznaděj Komety v té době. Říkal jsem si, že nebudu u toho, kdy to spadne až úplně na dno.

Co byl pro vás největší zážitek v kariéře?
Největším zážitkem pro mě byly asi zápasy na mistrovství světa ve Stockholmu 1969 proti Sovětskému svazu. My jsme se po revoluci nebáli Rusy porazit. Chtěli jsme lidem ukázat, že okupace je neoprávněná. Řada lidí měla strach... Vždycky se říkalo, že porazit můžeme všechny, ale těm Rusům to musíme pokaždé nechat. Zodpovědně musím prohlásit, že československé národní mužstvo to Sovětskému svazu nikdy, ale nikdy nenechalo. A já jsem hrál na mistrovství světa dvanáct let. Byli jsme dobří, ale oni byli opravdu výborní. Ragulin, Treťjak, Kasatonov, Firsov, Fetisov, to byli strašně dobří hráči. S Fardou, Machačem a Pospíšilem jsme byli specialisté na hru v oslabení a když hráli Sověti přesilovku, tak jsme tlačili čas i očima. To bylo šílené. My jsme se na ledě během přesilové hry Sovětů vystřídali snad čtyřikrát. Oni byli strašně dobří. Věděli jsme, že jsou hračičkové a že to chtějí dát do prázdné.

Přesně tak, na zápasy se Sovětským svazem vzpomíná hodně lidí. A dnes se na záběry z těchhle soubojů dokonce občas díváme v televizi...
A tyhle jsme ve Stockholmu dvakrát porazili. A těm jsem dal pět minut před koncem druhý gól. Dostal jsem nahrávku od Honzy Suchého na červenou čáru mezi beky. Měli jsme to spolu trochu nacvičené. Naznačil jsem obránci pohyb, udělal mu kličku, on spadl a měl jsem před sebou jenom gólmana. Naznačil jsem mu střelu, on vypadl ven z branky, tak jsem mu udělal kličku ještě více do strany a bekhendem jsem mu to dal do vinglu. A ten puk tam zůstal viset.

Titul mistra světa vám však unikl. Těsně před světovým šampionátem v Praze 1972, kde Čechoslováci získali zlato, jste totiž ukončil reprezentační kariéru...
Upřímně řečeno, dneska vím, že jsem to asi dělat neměl. Tehdy ale byla jiná doba. Mně bylo na podzim 33 let a v té době když někdo hrál hokej a bylo mu 33, tak na tribunách na něj všichni pokřikovali: "Dědku, nech toho!" Já měl za sebou spoustu mistrovství světa i olympiád a v Sapporu jsem skončil třetí nebo čtvrtý v kanadském bodování mužstva a byl jsem nominovaný i na mistrovství světa v Praze 1972 na zápas. Říkal jsem Machačovi a Fardovi: "Já vezmu auto a až se v Praze z účasti na šampionátu omluvím, vrátím se zpět. Oni mi na to odpovídali, že to říkám už dva roky a že pořád hraju. Manželka mi pořád říkala, že nejsem doma. V té době jsem byl devět Štědrých večerů za sebou mimo domov...

Jenomže tentokrát jste váš konec myslel vážně...
Byl jsem tehdy kapitánem národního mužstva a v této pozici jsem odjel týden před šampionátem na soustředění do Prahy. Přišel jsem za dr. Andrštem, který byl tehdy předsedou svazu, a oznámil mu, že končím v národním mužstvu a přenechávám své místo mladšímu hráči. Pak jsem se sebral a odjel jsem. Řekli mi tehdy, že takhle se to nedělá... Místo mě nakonec povolali Slováka Julu Haase. A byl z něj mistr světa. Kapitánskou pásku a zlatý pohár po posledním zápase převzal František Pospíšil.

Jaká jste dostal za vaše výkony vyznamenání? Nezávidíte současným sportovcům jejich velké platy a zcela jiný způsob odměňování?
Já byl sportovec a někdo mi navrhl za mé výkony na vyznamenání. My jsme dostali medaili a tím to pro nás skončilo, dneska dostávají hráči milión korun. Když to někdo zpochybňuje, měl by říci i toto. Výkony hráčů jsou ovšem na režimu nezávislé.

Co děláte nyní?
Nyní trénuji třeťáky, věnuji se mladým. Nezdá se to, ale je to docela náročná práce.

Děkuji vám za rozhovor.