Davide, za Kometou jsou náročné zápasy se slabšími týmy, které nemají co ztratit a hrají nepříliš hokejově. Jaké to je, hrát například s Kadaní?
Poslední dva zápasy pro nás byly hodně těžké. Trápíme se v koncovce, není tam ta lehkost, takže se nadřeme ještě daleko víc, než kdybychom dávali góly, to by pak bylo mnohem jednodušší.
Nakopne pak ta výhra mužstvo více? V klání s Kadaní emoce doslova tryskaly.
Určitě to tým nakopne. Proti Kadani to bylo nervózní, bylo hodně vyloučených, bylo to roztahané, oni k tomu přidali ty rádoby pády. Bylo to opravdu vypjaté, my jsme výhru vydřeli a jsme za to strašně rádi, pak to z nás docela spadlo.
Říkají si hráči s protivníky v takových zápasech něco? Třeba Ivan Padělek vypadal docela nastartovaně.
Tak něco tam možná občas padne, když je to takhle vyhecované. Když vám tam třikrát takhle někdo upadne, tak je těžké to zvládnout...
V Olomouci to bylo podobné?
Tam šlo spíše o to, že domácí dělali fauly za hrou. Kejda (Vladimír Kýhos ml. - pozn. redakce) má otřes mozku, sám jsem video ještě neviděl, ale v kabině říkali, že to byl jasně úmyslný faul. Kosťa (Milan Kostourek) tam pak dostal za hrou sekeru. To jsou věci, které zůstávají nepotrestané, ale ti hráči by si měli uvědomit, co dělají, protože se pak diví, když dostanou normální čisté tělo.
Vy osobně jste v zápasech hodně vytěžovaný, vidět Vás je jak při oslabeních, tak při přesilovkách, ve středu dokonce i při hře bez kadaňského brankáře. Je to fyzicky náročné?
Určitě je, ale já jsem za to strašně rád. Je to perfektní a jsem šťastný, že mě tam trenér dává a že mi věří. Snažím se mu to vracet, při každém střídání se snažím udělat něco dobrého – při oslabeních nedostat gól, v přesilovkách udělat něco dopředu. Jsem za to prostě vděčný.
V přesilovkách chodíte před bránu, proti Kadani se to však jevilo jako celkem zbytečné. Mnoho střel na bránu totiž nešlo.
Už jsem to říkal, trápíme se, v posledních pár zápasech jsme snad kromě Třebíče nedali gól v přesilovce. Stačí ale jeden a zlomí se to, bude to zase dobré.
S kým si nejvíce rozumíte na ledě i mimo něj?
Hraji v lajně s Kamilem Brabencem a Míšou Černým. S Kamilem si rozumíme hodně dobře, už by se měl do zápasů vrátit, uvidíme. Teď odešel z tréninku zase dřív, tak nevím, kdy naskočí do utkání. Mimo led se bavíme všichni společně, sezóna už pokročila, takže se známe déle. Je tu super parta, opravdu jeden z nejlepších týmů, kde jsem kdy byl.
S hokejem jste začínal ve Spartě, pak jste přešel do Slavie. Nedobíral si Vás kvůli tomu někdo ohledně rivality obou pražských „S“?
Ani ne, protože to doteď asi moc lidí nevědělo. Začínal jsem ve Spartě, ale v nějaké šesté třídě jsem přešel do Slavie, kde jsme i vyhráli dorosteneckou ligu. Tam se mnou tehdy hrál například Jakub Klepiš. Pak jsem odešel do Ameriky a poté vrátil do Sparty.
Jak dlouho jste byl v Americe? Jak těžké byly začátky?
Hrál jsem tam pět let. První rok byl náročný, bylo to něco nového. Kupodivu rychle, asi za dva nebo tři měsíce, jsem se naučil základy angličtiny a pak už to šlo. I spoluhráči mi pomohli.
Jak se vůbec sedmnáctiletý kluk dostane za moře? Kde se u Vás zrodil ten nápad odejít?
Tehdy to vyplynulo z toho, že jsem byl v národním týmu do sedmnácti nebo osmnácti let a hráli jsme turnaj v Kanadě, kde se mi dařilo. Můj tehdejší agent, Petr Svoboda, se mě tedy zeptal, jestli tam nechci zkusit hrát v juniorce. Říkal jsem si, že by mi to mohlo sedět, zkusil jsem to a bylo to dobré. Dva roky jsem byl v juniorce, pak mě draftovali, podepsal jsem smlouvu a tři roky jsem hrál na farmě. To, že jsem se neprosadil, je už jiná věc. Zkušenost to byla výborná, člověk se naučí hru do těla a zvykne si na ni.
Máte při vzpomínkách na zámoří, kde jste se popral dokonce dvakrát v jednom zápase, někdy chuť i na bitku?
Tohle u nás moc nejde, pravidla jsou nastavená tak, že se člověk bojí, aby bitkou a následným dvouzápasovým distancem nepoškodil tým. Nevyhledávám je tedy, ale nebojím se jich, kdyby to bylo potřeba.
Po dvou letech v juniorce tedy přišel draft. Byl jste mu přítomen?
Nebyl. Agent tehdy říkal, že když hráč nemá jisté, že bude vybrán v prvním kole, tak na draft nemá chodit, že to přináší smůlu. Není příjemné tam sedět do toho desátého kola a pak nebýt vybrán.
Z Ameriky jste se vrátil do Sparty, ale v létě jste se na dlouho zranil. Co se stalo?
Celou přípravu jsem odehrál a týden před začátkem extraligy mi nastřelili nárt a měl jsem zlomenou zánártní kůstku. Musel jsem na operaci a začal jsem hrát až v lednu. To, co jsem v létě tedy natrénoval, jsem musel nabrat znovu.
V extralize máte na kontě i gól, kdy to bylo?
Dal jsem ho v Karlových Varech, ale k výhře nám tehdy nepomohl, jen jsem snižoval skóre. Tu sezónu se nám se Spartou nepovedlo ani čtvrtfinále play-off. Nezvládli jsme první zápas, doma jsme pak sice byli lepší, ale Liberci zachytal gólman. Nemohli jsme vstřelit gól a na to jsme dojeli.
Ročník jste si ale prodloužil v Benátkách nad Jizerou. To bylo z Vaší vůle?
Ne, to bylo z vůle Sparty. Dohrával jsem v Praze sezónu s drátem v noze a po skončení čtvrtfinále jsem chtěl jít na operaci, na vyndání toho drátu. Nic jsem proti Benátkám ale nenamítal, nevadilo mi to, povedl se tam postup, zahrál jsem si a byl jsem rád.
Po skončení sezóny i v Benátkách následovalo rozhodování, co dál. Jak to probíhalo?
Čekal jsem, jak se vyjádří Sparta, jestli na mě uplatní opci. To se nestalo a byl jsem rád, že můžu jít do Komety a snažit se pomoct ke splnění našeho jasného cíle.
Pocházíte ze slavné sportovní rodiny. Povězte nám o ní něco více.
Maxmilián, tedy můj praprapradědeček, myslím (smích), byl zakladatel fotbalové Sparty. Děda pak založil první český veslařský klub pro ženy. Veslování trénoval. Táta pak vesloval na úrovni národního týmu, takže jsem z veslařské rodiny. Vlastně víceméně ze sportovní rodiny, protože mamka hrála volejbal za Slavii a táta navíc chytal v hokeji do dorostu nebo juniorů.
Poslední otázka, proč nosíte zrovna číslo 11?
Měl jsem ho v dorostu, protože na mě jiné nezbylo. Dařilo se mi v něm a od té doby je mé oblíbené.
Díky za rozhovor a ať se daří!