Jak vypadají Vaše první hodiny po návratu do vlasti? Stihl jste zlato už oslavit s rodinou?
Všechno je hrozně rychlé, hektické. Tři dny už jsem pořádně nespal. Ne však z důvodu oslav, ale protože ani nemůžu. Klid na užívání zatím nebyl. Kolem toho úspěchu je spousta vyřizování. Oslava s rodinou ještě bude muset chviličku počkat. Prostor si na to určitě najdu.
Jak se jako mistr světa cítíte?
Dobře (usmívá se). To je klasická otázka po úspěchu. Nikdy jsem nevyhrál, takže jsem na to ještě neodpovídal. Vždycky se odpovídá, že je to perfektní a fantastické. To je logické. Já si to chci vnitřně užít. Vím, že život sportovce je jako na houpačce. Euforie za chvíli pomine a mistrovství světa z povědomí vymizí. Člověk se začne připravovat na novou sezónu. Znova budu muset svoji výkonnost obhájit. Nikoho nebude zajímat, jestli jsem vyhrál mistrovství. S tímto vědomím se snažím vnitře strávit příjemné chvíle. Když už jsem se na pár dní na ten vrchol dostal, chtěl bych si to užít a vychutnat.
Kdy jste si to užíval nejvíce?
Asi na ledě po závěrečném hvizdu. To byl chvílemi kolotoč. Výborný byl samozřejmě i slavnostní ceremoniál s předáním poháru. Přešlo to do kabiny a poté se oslavy přesunuly na hotel. Noc po finálovém zápase však nebyly nějak velké. Většina kluků byla unavená. Pojali jsme to decentně. Trošku jsme popili a šli spát, teda alespoň někteří. Únava to přebíjela. Kdybych ulítl na pivu, byl bych úplně vyřízený.
Věděli jste o tom, že někteří Rusové si stříbrné medaile z krku ještě na ledě sundávali?
To mi říkali lidi až druhý den. Bezprostředně po zápasu jsem měl plnou hlavu jiných věcí a hlavně jsem si užíval vítězství. Rusáky jsem vůbec nesledoval. Byli to největší favorité mistrovství. Rusové jsou hrdým národem a neuznávají nic jiného, než sami sebe. Tím, že jsme dosáhli na zlato, to byl pro ně neúspěch a podle toho se chovali. Já jejich reakci neodsuzuji. Není potřeba se tím zabývat.
Když jste si před finálovým zápasem přečetl ruskou soupisku, nešel z těch jmen strach?
Slovo strach bych určitě nepoužil. Samozřejmě tam byl respekt a pocit, že proti tak hvězdnému výběru si člověk nezahraje každý den. Respekt to budilo, ale na druhou stranu to byl poslední finálový zápas. Byl to zápas, který člověk už nikdy nemusí zažit. Tím pádem se soustředí na něj a hlavně na vlastní výkon, aby si udržel stejné nasazení, jako v předešlých zápasech. Tyto faktory převažovaly nad tím, že přichází samotné Rusko s Ovečkinem či Dacjukem. V tom fofru není čas koukat doleva, doprava.
Kdy vás napadlo, že byste mohli domů přivézt zlato?
No, když jsme tam jeli (rozesmál se). Ne, to je blbost. Jeden moment se nedá říct. Po prohře s Norskem měl Jarda Jágr vyjádření pro média. Všichni víme, co řekl. I nám klukům v kabině řekl určité věci, trošku z jiného pohledu. Od této chvíle se v mančaftu něco změnilo. Celý tým a všichni kluci v něm se začali chovat jinak. Druhým momentem byla prohra 2:3 od Švýcarů. Bylo jasné, že stůj, co stůj, se musí porazit Lotyši. Jinak bychom nepostoupili. Mančaft začal šlapat úplně jinak.
A co se vlastně přihodilo?
K tomu, co řekl Jarda Jágr, se přidal i Růža a Tomáš Rolinek. Říkali, že každý z nás by si měl uvědomit, že je na mistrovství světa a podle toho to brát. Dále že je to jedinečná šance, která se nemusí nikdy opakovat a že by byla strašná škoda, nedat tomu absolutní maximum, koncentraci, a nechat šanci utéct pryč. To po utkání s Norskem řekl Jarda Jágr.
V zápase proti Švédsku jste přišel o zub. Víte už, na kolik Vás návštěva zubní ordinace přijde?
Už se mi to stalo několikrát, takže jsem tam měl můstek, který mi v zápase zarazili dovnitř. Zubař mi to odvrtal a musel vytáhnout ještě jeden zub, který byl zlomený. Ještě nevím, kdy si to nechám spravit. Vzhledem k tomu, že jsem v těchto věcech ležérnější, bude to určitě trvat. Kolik to bude stát, nevím. V Německu jsem dostal účet na 1750 euro, tak jsem ho předal dál a neplatil jsem jej.
A přivezl jste si vypadlé zuby?
Ne (usmívá se), ty už jsem nikde nehledal. Zůstaly v Německu. Moc jsem nad tím nepřemýšlel. V této situaci byly zuby podřadnou záležitostí.
Neměli spoluhráči v kabině kvůli vašemu novému úsměvu nějaké vtipné poznámky?
Vůbec. To šlo úplně mimo.
Po dlouhé době jste dalším hráčem Komety, který získal mistrovský titul. Myslel jste na to?
Samozřejmě jsem si to někde přečetl, nebo zaregistroval. Zajímavý je už samotný fakt, že hráč Komety dlouho na mistrovství světa nebyl. Medaile je už něco navíc. Zaznamenal jsem to a jsem rád, že jsem na šampionátu v Německu hájil barvy Komety.
Budete mít prodloužené volno?
Ještě jsme to s panem trenérem neprobírali. Vím, že co se týče volna, tak mě čeká další těžké utkání (smích).
Vladimír Jeřábek vstupuje do řeči: „Mistrům světa se dává vždycky dlouhé volno."
Ne, to je v pohodě. Tato otázka bude za chvíli vyřešena. Určitě se domluvíme. Podstatné je to, že toho mám plné zuby! Jsem vyřízený. Ale liga začíná až v půlce září a je podstatné, aby se člověk nachystal až na tento termín a měl výkonnost, kterou má mít.
Plánujete dovolenou?
Asi ani ne. Byl jsem dlouhou dobu mimo Brno, tak jsem rád, že jsem konečně doma. Těším se, až zapluju do klasických věcí, které jsem běžně dělal, až trošku pomine ta euforie a budu si dále žít svůj život, na který jsem zvyklý.
Vladimír Jeřábek: „Už se těší na trénink."
Petr Hubáček se zamyslí a dlouze povídá: „Nó, taky“ a rozesměje všechny přísedící.
Probrali jste už s panem Jeřábkem, kdy se zapojíte do tréninku?
Ještě jsme se o tom nebavili. Zatím jsme se viděli po dlouhé době a padli jsme si do náruče. Je to spíše otázka na trenéra.
Pane Jeřábku, jaké je to objímat mistra světa?
Je to hezké. Už v rozhovoru před mistrovstvím světa jsem říkal, že jsme rádi, že tam jel. I on musí mít ze svého výkonu dobrý pocit. Na mistrovství byl platným hráčem, a odehrál jej velmi dobře. Nezáleželo na tom, že hrál ve čtvrté lajně. Odehrál všechna oslabení. Svými výkony si později řekl o to, že hrál například v přesilových hrách. I když se mužstvo v rozhodujících chvílích stahovalo, Petr byl na ledě vidět. Takže ho hřeje nejen zlatá medaile, ale i pocit ze hry.
Petr Hubáček: Já bych na to navázal. Tím pádem se stočíme ke Kometě. Jsem rád, že se mi mistrovství povedlo. Hlavně z toho důvodu, že po mnoha sezónách ve Vítkovicích, kde jsem si držel plus minus určitou výkonnost, jsem v lednu přestoupil do Komety a výkonnost jsem ztratil. Nehrál jsem jako ve Vítkovicích. Za Kometu jsem odehrál čtyřiadvacet zápasů a nevím kolikrát jsem si mohl říct: „Dneska to bylo dobré.“ Jestli pětkrát šestkrát. Jinak to bylo naprosto průměrné, někdy ani to ne. I to je pro mne příjemný pocit, že jsem si ověřil, že na mezinárodní úroveň mám a obstojím.
Načnete příští sezónu v Kometě?
Čekal jsem, že tato otázka přijde. Mám v Brně dlouholetou smlouvu a chtěl bych za něj hrát. To říkám upřímně. Chtěl bych v Kometě zůstat. Nicméně by se mohla objevit nabídka, kterou bych zvažoval a možná akceptoval. Tři tečky za tím vším. Člověk v životě může dostat na stůl nabídku, které jen těžko řekne ne. Může přijít den, kdy se něco změní.
Hodláte mistrovskou náladu přenést i do šatny Komety?
My jsme měli mistrovskou náladu celou dobu, že trenére (usmívá se, zatímco pan Jeřábek zakroutí očima)? Akorát teda byly zbytečně dlouhé tréninky (smích). Jestli já do šatny za čtyři měsíce něco přenesu, to vám nepovím. Můžu vám však říct, že do kabiny Komety není potřeba něco přenášet. Akorát by tam mohla víc valit ta brněnština. Někteří kluci jsou z Prahy, a to se hrozně poslouchá (znovu všechny rozesmál).
Od zápasu s Kanadou jste v podstatě moc netrénovali. Nezkusíte procházky navrhnout panu trenéru Jeřábkovi?
Po chvilkovém záchvatu smíchu povídá: „To mě vůbec nenapadlo. Ne, takto se to nedá brát. Za patnáct dní jsme odehráli devět utkání. To je šílená porce, navíc ještě zvýšená reprezentační úrovní. Rychlostně je to daleko výš než extraliga. Člověk mezi zápasy potřebuje hlavně odpočívat a ne neustále trénovat. V této fázi odpočinek mnohdy prospěje daleko více než samotný trénink. V extralize jsou však ty tréninky potřeba. Není jediný důvod pro jejich vynechávání nebo procházky kolem Ronda.
Kde se ve Vás vzala taková střelecká forma?
Jo hoši, tak to netuším. Je super, že přátelák před mistrovstvím a první tři zápasy mi tam padly dva góly, dohromady čtyři. Je to víc, než za celou dobu v Kometě.
Vladimír Jeřábek: „Sis to schovával."
Nejsem typ hráče, jakými jsou v extralize Jarda Balaštík, Petr Sýkora či Petr Ton. Oni mají označení střelci. Sám za sebe bych řekl, že zakončení je má největší slabina. Nemám střelecké vlohy. Na jeden gól potřebuji hodně střel. Protože v Kometě jsem jich mě deset, dal jsem jeden gól. Ve Vítkovicích jsem jich měl třicet a dal jsem tři. Takže na otázku, kde se to ve mně vzalo, sám nevím odpověď. Ale bylo to příjemné.
Prohlásil jste, že by Vás zajímala novinařina. Na co byste se sebe právě teď zeptal? Něco pikantního.
Ježiš, takhle z patra rychle?
O tom novinařina je.
To je ono. To je těžké. To mě zaskočilo (usmívá se). Prostě by mě ta novinařina bavila. Ale na co bych se tak mohl zeptat? Vy byste pak hned chtěli odpověď. Jsou otázky, na které se ptá sportovce každý novinář. Snažil bych se vypíchnout něco specifického. Teď mě zrovna nic nenapadá. Mě by napadla zase nějaká hovadina. Jestli mi to brnkne, tak já to řeknu.
Na Facebooku vzniklo několik nových úsměvných skupin zaměřených na naše finále s Rusy. Vnímáte to?
Vůbec. Facebook jde mimo mě. Nemám ho a vím, že ani mít nebudu. Tento typ komunikace mě nikdy nepřitahoval. Nevidím v něm nějaký smysl sám pro sebe. Pro lidi je to zábava a oni si vždycky najdou nějaký způsob, čím se bavit, mít pohodu.
Co říkáte na to, jak se najednou projevil národní patriotismus?
Ať je to jakýkoliv sport, v Česku fotbal nebo hokej, tak se stoupajícím počtem zápasu a postupem mužstva dále a dále se ta euforie v lidech probouzí. Je to strašně hezké. Chtěl bych říct jednu věc. Když je člověk na mistrovství, má rytmus kabina, zimák, trénink, autobus, poté jídlo, a to je všechno. Pro nás je to turnaj s velkým počtem zápasů a vytížením, takže nikdo nevnímá euforii zde v Česku. Lidé jsou na stadionu stejně jako při soutěžním utkání. Na to už jsem zvyklý. Že se euforie v České republice druhý týden šampionátu stupňovala, člověk pochytí, až se vrátí z Německa. Ať už je to po příletu do Prahy, nebo zde v Brně. Až poté se to sportovce dotkne.
Měl jste nachystanou ruku na podepisování na večerní autogramiádě na přehradě?
Co jsem v Kometě za tu chvíli poznal, mám oproti ostatním Komeťákům co dohánět. Oni už jsou za tu dobu, co tu hrají, upodepisovaní. Zvykám si na to. Oproti Vítkovicím to pro mne byla velká změna. V Brně je to fanouškovství a euforie i hokej na daleko vyšší úrovni, než jsem byl zvyklý.
Bavili jsme se tu o tom, jak Rusové sundávali z krku stříbrné medaile. Teď bychom rádi viděl kolem krku tu Vaši, zlatou.
Na mém, nebo na Vašem krku (směje se).
Na Vašem samozřejmě.
Mám ji tady. Nasadím si ji, ale nerozesmívejte mě, protože pak by šly vidět ty zuby a já vypadám jak…
Jedna z fotografek volá: „Ještě úsměv.“
To je super, že nikoho můj úsměv normálně nezajímá a teď se mi všichni chtějí dívat na zuby (směje se).
Nepřekvapilo Vás, že jste se na mistrovství světa vůbec dostal? Při svém příchodu do Brna jste vyslovil obavy, že odtud se dostat do reprezentace bude horší.
Nepřekvapilo mě to, v průběhu sezóny jsem absolvoval všechny tři turnaje EHT, takže jsem si domyslel, že možná dostanu pozvánku do té přípravy před mistrovstvím. Cesta na mistrovství je pak ale ještě dlouhá a to, že jsem se tam dostal, byla shoda okolností, že spousta kluků odmítla. Ale určitě v tom hraje roli i výkonnost, bez ní bych asi v reprezentaci nehrál.
Nyní reprezentaci přebírá Alois Hadamczik, se kterým se znáte z Vítkovic. Bude Vám tak i nadále cesta do reprezentace otevřená? Odmítl byste kvůli nějakému kouči reprezentovat?
Nepřemýšlel jsem o tom, o tom nemá cenu přemýšlet. Pokud dostanu pozvánku, nikdy ji neodmítnu, pokud nebudu zraněný. Když dostanu v listopadu pozvánku na EHT, tak ji neodmítnu. Jakákoliv změna trenéra v tom nehraje roli. Nejsem v pozici, abych sám sobě dovolil přemýšlet, že dnes nepojedu, odmítnu, a pojedu příště. To bych byl sám proti sobě, kdybych odmítl a nejel.
Nemáte obavy, že se nechá český hokej tímto titulem uchlácholit a nebudou se tak řešit často zmiňované problémy?
Teď už si každý uvědomuje, že se spousta věcí musí změnit a dělat jinak. Předseda svazu pan Král je dobrý chlap a nedopustil by, aby tou výhrou vyšumělo řešení všech problémů do ztracena a člověk se tím nechal uchlácholit. Tohle je ale téma na hodinu, peníze jsou dnes otázka všeho, potřebujete kvalitní program, kvalitní trenéry, recept, jak přilákat kluky do hokeje. Doufám, že samotný titul pomůže k tomu, aby finance do hokeje plynuly. Na to se pak může nabalit spousta dalších věcí a může se to rozvíjet dál. S tím souvisí jeden můj osobní názor. Slováci před mistrovstvím angažovali kanadského trenéra a tady se probíralo, proč to nejde i tu. Podle mě je to hovadina. Při turnaji EHT nebo mistrovství, které trvá jen několik dní, je mi jedno, jestli mi za zády někdo bude říkat „Hubas, jdi“ nebo „Hubas, go“, to je mi šumák, ale kvalitních českých trenérů je pořád hodně. Sláva Lener se nedávno stal šéftrenérem a angažoval někoho ze Švédska, kdo sem bude přinášet ty věci ze zahraničí. To jsou funkce pro cizince, můžou přinášet jiné myšlenky do hokeje.
Na mistrovství jste hned několikrát měli štěstí, měli jste nějaké rituály?
Měli jsme haluz, člověče. Haluz jak sviňa. Rituály jsou v každém klubu na denním pořádku. Hrála stejná hudba před zápasem, pak vítězná. Ta byla hodně hlasitá, řvavá, což nemám rád. Navíc jsem měl tu smůlu, že jsem seděl u rádia (smích). Koupil se ještě maskot, kachna, která šla s námi dál a dál. To jsou malé detaily, které se utvoří v každém kolektivu a udržují se, dokud vše funguje.
Hrály pravidělně nějaké písničky?
Každý den začínal Snídaní v trávě od Michala Tučného, před zápasem nějaká zahraniční, ani jsem se neptal, bolely mě uši (smích). Ale to je nepodstatné.
Vraťme se ke Kometě. Není pro Vás medaile a vstřelené góly v národním dresu jakousi satisfakcí za nižší výkonnost v Brně?
Ve Vítkovicích jsem si za ty roky zvykl na jiný styl hry, potřebuju bruslit, hrát nahoru dolů, hrát celoplošný hokej, tahat hodně puků a rozjíždět většinu akcí. Diktoval jsem tempo hry, kdežto v Brně byl systém jiný, třeba zakládání útoků je takové, že levé křídlo nebylo tolik využité. Takže jsem se nedostal ke svojí hře, kterou bych potřeboval. Proto nebyla výkonnost taková, jakou jsem míval. Systém, který se hrál, ale seděl mančaftu, a to je to naprosto hlavní. V té obrovské ztrátě, kterou jsme měli, bylo potřeba vyhrávat každý zápas. Nemohli jsme otevřít hru v Kometě, protože bychom šest gólů dali a osm dostali. Raději jsme ten puk dostávali na jistotu ze třetiny na úkor krásy. Proto nás to také dostalo nahoru a zachránili jsme se. Hráči, trenéři a fanoušci Komety určitě vědí, že není důležité, jestli se Hubáčkovi daří. Podstatné je, aby se vyhrávalo. Trenér věděl, že nehraju to, co ve Vítkovicích, ale nikdy jsme to spolu neřešili. Podřídil jsem se tomu, protože jediné podstatné byly výhry.
Vladimír Jeřábek: „Říkal jsem Petrovi, že takhle musíme hrát. Když nesmíte za měsíc a půl prohrát jediný zápas, tak nemůžete hrát tak, aby Péťa vozil puky. Ve Vítkovicích takhle tři zápasy vyhráli, jeden prohráli, a tak stále dokola. Tu jednu prohru jsme si ale my nemohli dovolit.“
Já to potvrdím a podpořím, protože úspěchu se musíme podřídit všichni, celý tým. To, že moje výkonnost klesla, je druhořadé.
Vladimír Jeřábek: „Všichni si přáli, aby dával góly, když přišel. Zkrátka to nešlo. Dal hodně důležitý gól ve Varech, kterým jsme otočili zápas, takže byl platný.“
Proto chci, aby z každé mé odpovědi na toto bylo cítit, že pro mě bylo skutečně nejdůležitější, aby se vyhrávalo. Je opravdu strašně těžké hrát s vědomím, že si nikdy nesmíme dovolit prohrát. A tomu se všichni musíme podřídit. Když jsem šel do Komety, říkal jsem si "super", ale věděl jsem, že to bude těžké. A ono to bylo ještě těžší, než jsem si představoval. Opravdu mi trvalo, než jsem hodil za hlavu všechny okolní vlivy, které na mě působily, a dokázal se soustředit jen na hru.
Zajímá nás ještě, jaký dojem ve Vás zanechala největší osobnost českého týmu, Jaromír Jágr.
Jardu jsem neznal, byl jsem na něj zvědavý, protože jsem s ním nikdy nehrál. Byl jsem děcko, když Jarda vyhrával Stanley Cupy. Musím říct klobouk dolů. To, jak se chová ke klukům v kabině, je úžasné. Absolutně nedává najevo, že dokázal něco víc, než ostatní. Byl rovnocenný i s posledním hráčem v kabině. Na ledě byl tím dál lepší, čím dál jsme postupovali, tím víc dřel a snažil se. Po té kariéře, co má za sebou, čeho dosáhl, jaká je z něj persona, klobouk dolů za to, jak se dokázal radovat z každého gólu, který jsme vstřelili, z každého oslabení, které jsme ubránili. To je to, co dělá top hokejistu top hokejistou i po té charakterové stránce. V člověku to zanechá něco, čeho si nejde nevšimnout a co člověk strašně ocení. Taková osobnost nehledí na svoje ego a vše dá ve prospěch týmu.
Jágr je proslulý svými hláškami. Pamatujete si některé?
Konkrétní si nepamatuju. To není jen o Jardovi, je tam spousta kluků s hláškami. Ale takhle funguje každý sportovní kolektiv. To klima kabiny je právě to hezké na sportovním životě, možná to nejhezčí. Když se dá dohromady dobrý kolektiv, který je na stejné vlně, a když k tomu přijde dobrá hra a úspěchy, tak je to ideální.
Nepřekvapilo Vás, jak dobrým kapitánem byl Tomáš Rolinek, který ještě před pár lety neplatil za tahouna reprezentace?
Pamatuju si, že mistrovství světa 2006 bylo moje i Rolasovo první mistrovství. Od té doby on hrozně herně vyzrál a vyrostl po té stránce osobnosti mužstva. Nebyl tu kluk, který by se na post kapitána hodil více. Ten tým za ním šel, Rolas toho nikdy nezneužil. Je to člověk, o kterém v kabině víte, že je to ta pravá osoba, která má mít kapitánské céčko.
Netajíte se tím, že fandíte anglickému fotbalu. Pojedete se podívat do Rakouska?
Jo jo, v neděli jedu na fotbal do Rakouska, kde hraje Anglie přátelák s Japonskem, už se těším. Dres Stevena Gerrarda už mám doma nachystaný. Chtěl jsem letos jet do Anglie, stejně jako loni, ale tím, že jsem byl v reprezentaci, mi to nevyšlo. Ligové soutěže už skončily, nižší se ještě hrají, tak navštívím i to. To je jedna z těch věcí, které mám rád a na které se po té hokejové sezóně těším, kterou si v klidu vychutnám.
Poslední otázku směřujme opět k mistrovství. Co Vám projelo hlavou po Rachůnkově gólu v semifinále?
Nevím, co mi projelo hlavou. Takových momentů byla celá spousta, vše to perfektně zapadlo dohromady. Mančaft šel za úspěchem, kabina tím žila. Euforie, radost, ruce nahoru (dokonce i u mě), na chvilku úleva, pocit víry, že se dostaneme dál, že vyhrajeme prodloužení nebo nájezdy. Celkově v tom mančaftu byla cítit ta víra v sebe sama, nasazení, bojovnost. Většinou když jste v týmu, který prohrává osm sekund před koncem, tak si říkáte, no nic, dnes to prostě nevyjde. Chcete to, ale máte strach, že to nevyjde. Ale na mistrovství nás tohle opravdu nenapadlo. Když bylo patnáct vteřin do konce, pořád jsme věřili, že se to dá vyrovnat, otočit, vyhrát. A ono to vyšlo.