hlavní trenér – Pavel Pazourek
Pavel Pazourek pochází z široké brněnské hokejové základny. V jihomoravském městě se narodil ve stejném roce, jako byla samotná Kometa založena, tedy 1953. V brněnském klubu svoji bohatou hokejovou kariéru začal. 180 cm vysoký obránce odehrál za modrobílý klub s dvouletou vojenskou pauzou dohromady devět sezón.
Právě při svém působení v Trenčíně (vojna) si zahrál například s legendárním Ivanem Hlinkou. V Kometě pak naskakoval na led například s nejlepším střelcem Josefem Černým, Oldřichem Machačem nebo Jaromírem Maixnerem. Odjakživa platil za útočného obránce, který výpady svých spoluhráčů zepředu vždy rád podpořil.
V dobré společnosti trenčínské Dukly měl Pavel Pazourek nejblíže do reprezentačního dresu. I když se nedostal do prvního týmu, proti světovým velikánům si zahrál i za „b“ tým. Při kanadském turné si zahrál proti Bobby Hullovi nebo hráči přezdívanému „pan Hokej“ (Gordie Howe).
Po návratu do Brna strávil pod hradem Špilberkem čtyři sezóny. V průběhu ročníku 1982/1983 přestoupil do slovenské Žiliny. Z více než osmdesátitisícového města si ještě odskočil do Martina. Tam jeho hokejová kariéra pomalu končila.
Jako hrající trenér se však ještě představil v Záhřebu. To už měl za sebou trenérské začátky u brněnské mládeže. Z bývalé Jugoslávie se vydal do Znojma. S orlí letkou spojil svoji kariéru na dlouhých devět let. Tým z vinařského města dotáhl až do extraligy. Cesta to byla strastiplná. Mančaft z krajského přeboru sezónu po sezóně sílil, postupoval výše a výše, až nakonec vybojoval v roce 1997 extraligu (baráž s Jihlavou).
Po znojemské anabázi trénoval například Karlovy Vary, slovenskou Skalici nebo Hradec Králové. Do Brna se vrátil v roce 2009. Z pozice vedoucího sportovního centra mládeže si na chvíli znova odskočil i na extraligovou střídačku Komety, kde po jejím návratu do extraligy působil téměř tři měsíce.
Brzy se však vrátil k tomu, kvůli čemu do Brna přišel – trénování mládeže. Od mladšího dorostu přešel v roce 2011 k juniorce, kterou v následné sezóně (2011/2012) dovedl ke stříbrným medailím.
Rozhovor s Pavlem Pazourkem
Pane Pazourku, jakou odezvu jste v Brně na zisk stříbrných medailí zaznamenal?
Nebyl čas na řeči (smích). Pochválili nás a zároveň proběhlo ocenění pro kluky před zápasem áčka. To bylo perfektní.
Potěšilo vás, že se kluci mohli ukázat doma alespoň s prvním mužstvem a medailemi před vyprodanou KAJOT ARENOU, když jste ve finále neměli možnost hrát na domácím ledě?
Bylo to výborné. Za klukama stojí práce ještě dalších lidí. Ani nešlo, aby všichni na led nastoupili. Nebylo to ocenění jen pro ně, ale i pro všechny ostatní. Od lidí, co vytvářejí podmínky, řídí to, až po nás, co děláme výkonnou funkci.
Proč finálový duel nevyšel (Chomutov vyhrál 3:1)?
V první třetině jsme byli jednoznačně lepší, ale pak přišla série vyloučení, která nám sebrala zbytky sil. Cestu do finále jsme měli daleko komplikovanější než Chomutov. Rozhodla spíše taková odolnost. My jsme měli o čtyři utkání play-off více. Sehráli jsme navíc devět zápasů po sobě na konci základní části, na které jsme hned navázali předkolem s Plzní. Bylo to pro nás nesmírně těžké. Herně bychom Chomutov určitě přehráli. Ale měl jsem pocit, že klíčoví hráči už toho měli dost. Navíc jsme měli zraněné hráče jako Křivohlávka nebo Patrika Nováka. To bylo velké oslabení. To byly faktory, které nahrávaly domácím. Asi zápas rozhodly.
Před začátkem sezóny jste měli obavy, abyste vůbec tým stihli doplnit, protože zejména v útočných řadách to vypadalo, že někteří kluci zůstanou v áčku nebo půjdou na hostování. Kdyby Vám někdo řekl, že budete stříbrní, věřil byste tomu?
Na začátku jsme takové ambice neměli. Sezóna pak ale pokračovala dobře a hráli jsme výborné zápasy. Gradovalo to někdy kolem listopadu, prosince. Někteří kluci pak chodili do mužů do áčka, Havlíčkova Brodu a tak dále. A tak to má být. Získávali si v těchto týmech zkušenosti. Pak se pomaličku vraceli a kostra už nebyla nikdy na takové úrovni, jako když tým tvoříte přes léto. Pořád to bylo slušné a tyto problémy jsou ve všech mančaftech. To jsou běžné věci. Rok byl výborný. Když odcházeli starší kluci, přicházeli mladší. Tým se znova semknul a v rozhodujících fázích zápasů hrál výborně.
Pochválil byste někoho jmenovitě?
Nerad bych na někoho zapomněl. Mužstvo vždy potřebuje jak nejlepšího hráče, tak dejme tomu nejslabšího, který pro tým pracuje. Není potřeba někoho vyloženě vyzdvihovat. Je to tak, že někdo je lepší hráč, někdo slabší. Mužstvo musí být složené tak, aby tam byl od každého typu hráče někdo. I po této stránce jsme byli vyvážení. Měli jsme spoustu šikovných hokejistů, ze kterých by mohlo něco být. Také bychom chtěli poděkovat celému vedení, majiteli panu Zábranskému, panu Strnadovi z mládeže. Všichni k nám byli vstřícní a vytvořili nám výborné podmínky na tréninky i zápasy. Například divácký rekord při utkání našich juniorů se Spartou. Moc si toho vážíme. Klub měl zájem, což přineslo ovoce.
asistent trenéra – Jan Mikel
Brněnský rodák Jan Mikel prožil mládežnická léta se spoluhráči a spolužáky jako byli Pavel Zubíček, Marek Moskal, Jiří Mífek, Milan Vlk nebo Aleš Křetínský. Jako mladík si zahrál na nezastřešeném stadionu na Úvoze a ve svých devatenácti letech už zkoušel štěstí v americké Floridě. Úspěchu nebyl daleko, ale z tréninkového kempu Anaheimu se v prvním týmu neudržel.
Po třech sezónách za oceánem se nechal kamarádem zlákat pro Italské angažmá. Zahrál si například v horské Cortině nebo Miláně. Právě v dresu italského módního města si zahrál alpskou ligu, což bylo něco jako nynější rakouská EBEL.
Po domluvě s brněnským vedením si naposledy vyzkoušel zahraniční angažmá. Sezónu 2005/2006 strávil ve francouzském městě Rouen, kde si zahrál s francouzskými reprezentanty a slavil s nimi již zmíněný mistrovský titul.
Ovšem titul, netitul, dohoda zněla jasně. S hokejovou výstrojí se hlásil příští ročník znova v Brně, kde se stal členem kostry brněnského týmu, který si zpět budoval slavnou pověst. Téměř po stovce zápasů v hale Rondo se v rozjeté sezóně zapojil do týmu olomouckých kohoutů. Ještě na konci sezóny 2008/09 hned naskočil v play-off právě proti Kometě, která nad Olomoucí ve čtvrtfinále vyhrála (4:0 na zápasy).
Jan Mikel v prvoligové Olomouci zůstal ještě tři kompletní sezóny. V poslední 2011/2012, byl dokonce kapitánem. Nic na tom nezměnil ani fakt, že s ním hrál v týmu Jiří Dopita. Po sezóně 2011/2012 se vysoký obránce i díky brněnské nabídce rozhodl pro ukončení své hokejové kariéry a jako trenér se vrací zpět do Komety.
Rozhovor s Janem Mikelem
Věděl jste, že po skončené sezóně skončíte s hraním?
Nebyl jsem pro trénování rozhodnutý. Pak mi zavolal Pavel Zubíček a já si vzal nějaký čas na rozmyšlenou. Sedli jsme si a pobavili se. Spontánně jsem se rozhodl. Bylo to takové chvilkové rozhodnutí.
Co pro Vás trenéřina bude znamenat?
Je to nová výzva. Budu se hodně učit. Hlavně od pana Pazourka, který je matador. Být s ním je pro mě největší škola.
Netrénoval Vás Pavel Pazourek v nějakém týmu?
Mně osobně ne, ale párkrát jsem hrál proti týmu, který trénoval. Také jsme se párkrát potkali v Brně. Nějak extra se neznáme. Myslím, že by to mohlo klapat, ale to prověří až čas.
Jak návrat do Brna prožíváte?
Užívám si ho a hlavně moje rodina. Nemusím nikam cestovat. V Olomouci jsem přespával po zápasech nebo v letní přípravě, kdy je hodně tréninků. Z Brna jsme jezdili pravidelně tři.
Junioři jsou nejstarší mládežnickou kategorií. Jaký na vás zatím dělají dojem?
Zatím jsou v pohodě, ale je strašně brzo to říct po měsíci letní přípravy. Až na ledě se pozná, jak spolu drží. Zatím se jeví jako dobrá parta, což dokázali vloni, když hráli jako tým. Snad to letos potvrdíme.
Berete i jako trenér, že obhajujete stříbro?
Určitě, vždycky je těžší obhájit pozici, kterou jste vybojovali. Navíc z juniorky odešlo dost kluků.
Budete u trénování vzpomínat, co vám vadilo jako mladíkovi a dělat to jinak?
Snažím se zakomponovat své zkušenosti. Když jsem ještě před rokem hrál, věděl jsem, co mě vadilo nebo nevadilo. Co se jak dělalo nebo nedělalo. Budu se snažit na kluky přihlížet a v tomto ohledu jim to ulehčit. Z vlastní zkušenosti vím, že někdo úplně dobře neběhá nebo nemá sílu. Někdy to opravdu nejde, někdy má člověk den blbec. V těchto situacích se snažím kluky povzbudit a zbytečně na ně nekřičet.
Na druhou stranu budete vědět, kdy se ulívají…
Přesně. Poznám to, protože jsme to sami také dělali. Klukům jsem říkal, že je pro ně blbé, že jsem ještě vloni hrál, protože vidím, když se flákají. Z výrazu hokejisty to poznáme. Moc dobře ty fígle znám.
Jak konkrétně probíhá letní příprava juniorky?
Jedou odpoledne každý den a v úterý i čtvrtek chodí ráno do posilovny. Pak nám přibude ještě jedno ráno, až všichni skončí ve škole. Teď je to komplikované. V červenci a srpnu to naběhne intenzivněji. Tréninků bude více. Teď kluci chodí ještě jednou týdně na led, což je takové oživění. Místo běhání bruslí.
První tým Komety jede to Turecka, mají něco podobného i junioři?
My soustředění nemáme, protože jsou kluci ve škole. Ten týden by nám kvůli tomu neprospěl. Naopak když teď chlapi odjedou, budeme mít více prostoru dostat se do posilovny a tak dále.
Jak se změnilo zázemí, co jste byl pryč?
Změnilo se strašně moc a k lepšímu. I mládežníci už tu mají, co jsme neměli ani jako chlapi. Můžou jít hned do posilovny, stačí za kabinou otevřít dveře. Kometa v tomto směru udělala velký pokrok. Za klukama taky chodí paní Vincourová, která se o ně stará, napravuje je. Junioři mají i kustoda. Pokroky jsou vidět.
Už jste se dozvěděl něco zajímavého od kolegy Pavla Pazourka?
Zatím mi přijde lehce tajemný. Snaží se mě pomalinku vpravit do trénování.