Proč myslíte, že Vás lidi v Brně měli tak rádi?
Kvůli výkonům a tomu, že jsem je navíc bavil. Trenéři se mi báli říct, abych tu šou nedělal, když hrajeme o záchranu. Věděli, že je to pro lidi a že s tím nic nenadělají. Když jsem věděl, že ten puk mám, tak jsem ještě zablbl a lidi šíleli. Bylo to takové hlídané divadlo. Často jsem i vyjížděl dopředu, lidi se báli, ale já jsem věděl, že to mám pod kontrolou.
Nezkoušel Vás některý trenér měnit?
Ne, to byl můj styl. Byl jsem rychlý vpředu, vzadu, nahoře, dole, ale bylo to všechno pod kontrolou. Věděl jsem, že si můžu dovolit nějakou šou, bylo to kontrolované. Jednou jsem to ale přehnal, až kvůli mně změnili pravidla. Měl jsem se Zdeňkem Mrázem vymyšlenou situaci, že když někdo vystřelil a šlo mi to na lapačku, tak věděl, že to chytnu, vykopnu mu to pravou nohou na červenou čáru a on si ten puk vezme a pojede dát gól. Fungovalo to. Ale jednou se stalo, že jsem to vykopl a protivník se tam nějak zamotal a schytal to do hlavy. Pak to tedy zakázali. Já jsem hrál dobře fotbal, takže jsem měl jistotu, že když ten puk vykopnu, tak se trefím na Zdeňka a on z toho dá gól. V Německu jsem se párkrát zapomněl a vykopl jsem to a rozhodčím se to nelíbilo. Nevyloučili mě, ale nelíbilo se jim to.
Vybavíte si nějaký popěvek fanoušků?
Celá tribuna křičela: Karel není člověk, Karel je bůh! Moc mě to motivovalo, když ty tisíce lidí za brankou na mě řvali, dělali opravdu hlasitou atmosféru, bylo to ideální. Atmosféra v Kajot Areně je taky ideální. Tehdy jsme pro lidi skákali na břicho, tancovali. Už tehdy tam byl kontakt gólmana s fanoušky.
Jaké byly Vaše hokejové přednosti?
Hodně jsem rozehrával s pukem, často jsem vyjížděl dopředu. Největší síla byla v lapačce. Lidi se často divili, co všechno jsem lapačkou chytil. Když jel proti mně pravák, tak jsem si ho vždycky nachystal a chytil to. Útočník se sám sebe ptal, jak jsem to mohl chytnout. Ty situace se opakují s věkem, takže je člověk lepší a lepší a ví, co čekat od útočníka. Jirka Lála, Jihlavák, se mě už i bál (smích). Hrál pak také v Německu a vždycky mi psal, že hrát proti mně je za trest. Znali jsme se tak dobře, až to bylo pro oba nebezpečné. Všichni věděli, že si je chystám a stejně góly nedávali.
Nevadilo Vám, že jste s Kometou nikdy nehrál o titul?
Záchrana byla podobná. V Brně byla v 80. letech taková krize, že se i dvakrát spadlo. Takže i ta záchrana pro nás hodně znamenala. O mistra jsem hrál jednou, až jako trenér v Německu. Jako hráč nikdy. Třikrát nebo čtyřikrát jsem byl s Krefeldem v semifinále, ale vždycky jsme vypadli.
Ani vidina titulu Vás nikdy nelákala k odchodu z Brna?
Ne, Brno bylo moje město, můj stadion. Nikam jsem jít nechtěl. Za ty roky na stadionu jsme byli všichni jako rodina.
Pamatujete si nějaký památný zápas? Například když jste působil na vojně v Trenčíně a hrál jste proti Kometě?
V Brně jsem chytat nemusel, protože jsem řekl trenéru Potschovi, že chytat nebudu a on souhlasil. Bohužel jsem ale musel chytat v Trenčíně. Bohužel jsme vyhráli 4:1. Byl jsem nachystaný, že když přijde nějaká dobrá střela, moje ruka nebude tak rychlá. Jenže oni byli tak špatní, že jsem nechtěl, aby mě trefili. Po zápase jsem brečel. Vykládali mi, jak je možné, že jsem to mohl udělat. V utkání se rozhodlo, že šlo Brno dolů a já jsem se na tom podílel. Bylo to jediné utkání, kdy jsem chytal proti Kometě. Pak jsme jednou vyhráli v Jihlavě 1:0 (s Kometou). Byl to jeden z mých největších zápasů. Tam se tehdy moc nevyhrávalo, takže to bylo velké vítězství. Jihlaváci pískali u každého zákroku. Celý zápas mi nadávali. Nejdřív začali srážet své mužstvo, pak si vybrali nějakého hráče a byl jsem to já. Jenže smál jsem se ještě víc, nesráželo mě to, naopak.
A jaké to bylo v Brně? Nelítalo něco na led?
Do dneška je mezi fotbalem a hokejem rozdíl, na hokeji to takhle hrozné nikdy nebylo. Když mi bylo kolem třiceti, byl jsem pro ostatní děda, protože jsem už deset let hrál za Brno. Tak mi říkali dědek.
Sledujete Kometu i v současné době?
Ano, mrzelo mě, že jim to letos nevyšlo. Loni to bylo super, ale letos tam asi bylo něco s mančaftem. To není normální. O trenérovi to podle mě není. Nebylo to ani gólmanskou dvojicí, oba podávali dobré výkony. Muselo tam být něco s týmem. Sledoval jsem to přes internet. Ke konci už začali prohrávat tak moc, že se nedostali ani do play-off, tak jsem si říkal – dva tři dny a Zdeněk Venera bude pryč. A byl.
Co říkáte na to, že lidi v Brně pořád znají Vaše jméno?
Překvapuje mě to. Už je tu úplně jiná generace. Byli jsme na zápase, Libor mi nachystal permanentku, tak jsem šel na hokej, ale na chvíli jsem si i šel sednout za bráchou. Lidi mě poznávali, starší se mě ptali, jestli jsem to já. Podepisoval jsem trika, nahrnuli se na mě fanoušci.
Neláká Vás v Brně přijít na nějakou akci, zamávat lidem na stadionu?
Já bych byl hrozně rád, ale bohužel jsem to musel několikrát odřeknout. Míváme turnaje, přáteláky, vždycky jsme něco měli. Když jsme hráli o postup do vyšší soutěže, tak jsem se nemohl sebrat a dojet do Brna na vyvěšení dresu. Hrozně mě to ale potěšilo, navíc s takovými legendami, které tam visí. Byl jsem překvapený, že jsem tam taky. Asi jsem v těch osmdesátých letech čněl, tak mě vybrali.
Šoumenství, jaké jste předváděl, už dnes v hokeji možná kvůli penězům tolik není vidět. I když Sasu Hovi byl výjimkou.
Pořád to tak je. Sasu podal svůj výkon a ještě k tomu přidal divadlo. Proto byl tak oblíbený. Je to důležité pro diváka. V Krefeldu jsem dělal ještě větší šou, protože jsem měl za sebou ty zkušenosti, takže jsem si to mohl dovolit. V Německu už teď žádný šoumen není a myslím, že u nás taky ne. Možná Sedláček ze Zlína občas zdůrazňuje, že něco chytil.
Pořád ještě trénujete?
Ano, jsem hlavní trenér. Před pěti lety jsem trénoval v nejvyšší soutěži, pak jsem tam skončil, měl jsem půl roku pauzu. Pak mi dali nabídku z oddílu, kde začínali od nuly. Přejmenovali se, udělali hodně změn a chtěli, abych se s nimi vydal na tu novou cestu. Z páté ligy jsme během tří let postoupili do třetí, je to v Grefrathu, sedm kilometrů od Kempenu.
Jak se má Vaše rodina?
Sedmadvacetiletý syn chytá ve Schwenningenu. Posledních šest let chytal nejvyšší ligu, ale už mu vadilo, že je spíš dvojka, tak jsem mu poradil, ať jde do druhé ligy, kde bude opravdu chytat. Dcera z druhého manželství bude mít deset let. Díky synovi jsem navíc dvojnásobný dědeček, mám dva vnuky. I tak se cítím pořád mladý. Když mi skončí hokejová sezóna, začíná mi tenisová. Už dvanáct let hraju v týmu, celé léto. K tomu každý čtvrtek chodím s bývalými spoluhráči z Krefeldu na golf. S hokejem je to horší. Pozvali mě na oslavu 75 let hokeje v Krefeldu, odehrál jsem jeden zápas. Pak už jsem řekl, že to bylo naposled. Poslední betony jsem dal vydražit do nemocnice v Krefeldu. Totéž jsem udělal před měsícem s poslední maskou, takže už dávám věci pryč pro dobrou věc. Už mě v brance nikdo neuvidí, to spíše na golfovém nebo tenisovém turnaji. Do Brna už bych se vrátit taky nemohl kvůli rodině, dcera půjde brzy na gymnázium. Už se cítím doma v Krefeldu, protože jsem tam spoustu let. Už se mi nikam chodit na rok nechce, takže nehrozí ani trénování gólmanů. Už mám rád svůj klid.
Kromě hokeje jste se zabýval také marketingem, jak jste se k tomu dostal?
Když jsem skončil v Krefeldu, tak jsem dělal marketing pro náš oddíl, navštěvoval jsem sponzory, dohadoval se o smlouvách na další rok. Tam jsem se to trochu naučil a pak se mi ozvala jedna marketingová kancelář, která dělala hlavně hokej. Tak jsem tam dělal poradce. Bavilo mě to, ale když jsem dostal nabídku trénovat pět let, tak jsem s marketingem přestal, protože oboje bych nestíhal, nemělo by to cenu.
V Brně je stále vyprodáno, existuje v Německu taky takový tým?
Berlín. Mají novou hezkou halu a silný, početný marketingový tým. Dokážou halu pořád vyprodávat. Skoro pořád plno má také Mannheim. K Brnu fanoušci patří, takže se nedivím, že chodili, i když se nedařilo. Ale také byly doby, kdy nechodili. Hlavně je obdivuhodné, že po loňském úspěchu chodili i na letošní neúspěch.
Sledujete i naše nebo německé mládežnické reprezentace?
Ano, Češi jsou na tom pořád lépe než Němci, i když i ti už pracují s mládeží kvalitně. Jenže Češi prostě umí hrát hokej. V Německu zase umí hrát fotbal. Když se v Německu objeví český hokejista, tak je kvalitní. Na můj vkus tam je ale pořád moc Kanaďanů. Na druhou stranu je tam kvalitní gólmanská škola, Olaf Kölzig, Dennis Endras, borci z NHL. Němci vždycky vychovají dva tři gólmany se světovou kvalitou. Pořád se to ale s českým hokejem nedá srovnat.