V říjnu jste oslavil šedesáté narozeniny, co pro Vás tento věk znamená?
Nějak rychle to uteklo, člověk si samozřejmě vzpomene na mladá léta, kdy jsem v Kometě začínal. Bylo to někdy v roce 1972 a v tu dobu jsem zhruba jako osmnáctiletý bažant nastoupil do týmu, kde vládla starší generace věhlasných hokejistů, se kterými se nyní potkávám na hokejových zápasech. Ať už je to pan Černý, Potsch, Kepák, Nadrchal a další. Že už mám tolik roků, to si ani nepřipouštím, ale pravda to je. Nevím, jak je to možné (úsměv).
Ale po fyzické stránce se cítíte dobře? Přeci jen trénujete čtvrté a šesté třídy. Takže mladíci vám jistě nalijí do žil plno elánu, je to tak?
Určitě, je to parádní. Zdravotně se cítím v pořádku. Člověk u těch mladých omládne a nic ho nebolí. Navíc spolupracuji s Romanem Meluzínem, to je výborný kluk, se kterým máme společné názory na hokej. Zastávám ten názor, že hokej je jen jeden, musí se dobře dělat a navíc máme výhodu, že ho vidíme stejnou optikou. Hodně se doplňujeme.
Posunul se hokej oproti vaší generaci o velký kus dál?
Jasně, ale pořád se musí dělat ty stejné věci. Je to o dovednosti, šikovnosti a individualitách. Je fajn, že i v mládeži Komety najdeme spoustu šikovných kluků. U těch nižších tříd jsem už čtvrtým rokem, dřív jsem trénoval s Jirkou Horáčkem a všímám si, že mladíci jsou na velice dobré úrovni. I rodiče si musí uvědomit, jak se Kometa mládeži věnuje a mohou za to být vděčni. Není to o nás trenérech, ale spíš o majiteli. Libor Zábranský věnuje mládežnickému hokeji hodně práce a úsilí. To v jiných klubech nebývá zvykem. Za to patří Liborovi velký dík.
Je o hokej v Brně velký zájem i z pohledu mladých hokejistů? Každý by jistě chtěl hrát hned za Kometu, ale asi díky přetlaku to zřejmě vždy nejde, souhlasíte?
Nedá se nic dělat, kluků je obrovské množství, a pokud na to nějaký chlapec momentálně nemá, musí to zkusit v jiných klubech. Někdo je šikovnější dřív, někdo později. Je třeba na sobě pracovat a nic nevzdávat. Jeho šance může kdykoliv přijít a také k tomu tak musí přistoupit rodiče. Hokej je o práci a jinak to prostě nebude.
Pozoruji, že jste poměrně slušně zaneprázdněný člověk, zkuste čtenářům přiblížit svůj běžný pracovní den.
Trénujeme v podstatě každý den, ať už ráno nebo odpoledne. O víkendu pak máme zápasy nebo turnaje. Stále jsem na zimáku, buď v KAJOT ARENĚ nebo na halách za Lužánkami. Vnuk mi hraje v šesté třídě, tak se mu snažím věnovat. Stejně tak druhému vnukovi, který má tři roky. Je to tak nějak v tempu, ale snažím se to všechno stíhat.
Krom trénování, dostanete se někdy na led i jako hokejista? Dáte si občas nějaké zápasy za starší pány?
Abych se přiznal, dřív jsme hrávali dost pravidelně. Teď už je to horší, má generace se nějak rozpadá. Už jsou přeci jen starší, není to po zdravotní stránce ono.
Netřeba se asi ptát, ale Kometu asi bedlivě jistě sledujete. Ať už její výsledky nebo předvedenou hru.
Samozřejmě, výsledku sleduji a na každé utkání se chodím dívat. Musíme být vděčni Liborovi Zábranskému, který převzal brněnský hokej ve zdevastovaném stavu a znovu ho nastartoval. Bylo to pro něj velké břemeno, že si to málokdo dokáže představit. Ať už se jedná o mládež nebo o první mužstvo, které je obrazem města Brna.
V Kometě jste zažil hodně, zkuste přiblížit vaše začátky.
Jak jsem říkal, přišel jsem do brněnské šatny někdy v osmnácti letech a muselo se tam spoluhráčům a trenérům vykat. Vlastně všichni si tam vykali. Fungovalo to trošku jinak, než třeba teď. Starší hráč a mladší hráč, tam byl velký respekt. V tu dobu tam byli pánové Kokš, Meixner, Nadrchal, a další. Tak těm se muselo vykat, trvalo to dlouho, než se přešlo na nějaké tykání. Pak už jsem zažil takovou tu prostřední generaci, která je mi věkem přibližně stejná. Ať už jde o pana Číhala, Nekolu, Hrstku, Fardu, ti mě pustili do tykání a ke slovu daleko dřív.
Co třeba nějaký legrační zážitek, například z kabiny nebo přímo ze zápasů.
Mám jeden velký, asi jsem ho někde už říkal. Jako mladý bažant jsem šel do zápasu a špatně jsem vystřídal. To bych v té době dostal od starších pěkné vynadáno a byl by to pěkný průšvih. Tenkrát za Lužánkami ještě nebyla plexiskla a já zjistil, že je nás na hřišti šest. Tak jsem rychle přejel hřiště a zamířil kolem trestné lavice za diváky do hlediště. Sednul jsem si na tribunu, kde bylo zrovna volné místo a počkal si, až se přeruší hra. Pak jsem se vrátil zase zpátky na střídačku. Naštěstí si toho rozhodčí nevšiml. Ovšem na naší lavičce bylo haló (smích). Vždycky to vykládám vnukovi a ten mi říká, že to snad nemyslím vážně.
Na které spoluhráče nejvíc vzpomínáte?
Začínal jsem s Jardou Jiříkem, kde jsem mu hrál po odchodu Milana Kokše centra. Také jsem hrál s Pepou Černým a s tou mladší generací. Hodně jsem toho odehrál se Svaťou Číhalem a Karlem Nekolou. Místo Svati pak naskočil Jirka Otoupalík. Všechno kvalitní hráči a také trenéři, kteří prošli Kometou. Nakonec je to vidět v té krásné knize, kde jsou všichni tito pánové zapsaní do kronik.
Hrál jste také na MS v roce 1979 po boku legendárního Ivana Hlinky, to musel být asi velký zážitek.
Hrávali jsme proti sobě hodně dlouho. Ivan byl tuším ročník 1950, tenkrát byla obrovská konkurence a nebylo snadné se do reprezentace dostat. O to víc si toho vážím. Je pravda, že jsem odehrál mraky přípravných zápasů, také turnaje Izvestijí (dnešní Euro Hockey Tour – Channel one cup), ale mnoho prostoru jsem na mistrovstvích světa nedostával. Sice jsem se pravidelně objevoval na čelních pozicích kanadského bodování, ale častěji se do reprezentace dostávali dvojice nebo trojice hráčů, kteří spolu hráli v jednom týmu. Například Martinec, Novák, Šťastný nebo Hlinka s Bublou. Trenérem byl tehdy Karel Gut. Kolikrát se stalo, že jsem měl sbaleno a byl připraven odjet. Například na olympijské hry v Innsbrucku, tam už bylo vše připraveno, měl jsem nafasované obleky, ale nakonec z Prahy někdo zavelel, že tam musí jet sedm Slováků, takže na mě už nezbylo místo. Když bych se měl vrátit k Ivanu Hlinkovi, tak mi říkal, jestli chceš hrát za národní mužstvo, budeš hrát na pravém křídle, což pro tebe nebude jednoduché. Já byl většinou zvyklý hrát na centru. S námi tam tehdy byl i Jirka Bubla, jak říkám, byla to velká zkušenost a byl jsem za to rád.
Byl už v té době Ivan Hlinka takovým lídrem a bylo na něm vidět, že se z něj stane postupem času vůdce?
Bezpochybně, Ivan byl přirozeným vůdcem. Ať už jako hráč nebo trenér, což dokázal v Naganu a na dalších šampionátech. Udělal pro český hokej mnoho a je velká škoda, že už mezi námi není. Byl v nejlepších letech a ještě mohl hodně let trénovat národní tým. Hodně podobným typem je i Vláďa Růžička, který má podobné vlastnosti.
Jak se díváte na současný stav českého hokeje, jste toho názoru, že nám momentálně chybí mladší generace hráčů?
Souhlasím, extraligu v podstatě táhnou hráči kolem 35-40 let. Kolikrát si říkám, jestli těm pětadvacetiletým klukům není hanba, že nejsou někde ve vyšších patrech kanadského bodování. V podstatě to deset let leží na hráčích typu - Patera, Ton, Straka, Hlinka a další. Generace chybí a možná je to také tou divokou prací, která tady v devadesátých letech byla. Teď to bylo na EHT vidět, že nám soupeři výkonnostně unikají. Je potřeba se věnovat co nejvíc mládeži a postupně musí dorůst nová generace hráčů, kteří budou táhnout svůj mateřský tým a budou zralí pro reprezentaci.
Co říkáte na kontroverzní pravidlo o nasazování mladých hráčů do extraligy?
Mně se to upřímně vůbec nelíbí. Pokud je ten kluk šikovný, dokáže se prosadit sám. Také je možnost, že se ten určitý hráč začne projevovat až třeba v pětadvaceti, potřebuje zkrátka více času na svůj růst. Potom je to velká škoda, protože pak zbytečně prosedí část kariéry na střídačce a moc času v zápase stejně nedostane. Je to bohužel nedomyšlené a neměli bychom si brát jen příklady ze Švédska nebo Finska, nebylo by špatné mít a brát také něco svého. Přeci jen jsme hokejovou velmocí, hokej se sice vyvíjí, je třeba brát v potaz nové trendy, to ano, ale český hokej byl úspěšný i bez toho, aby se díval do okolních zemí. Vrátit se ke kořenům a základům, to by mohla být ta správná cesta.
Kometa v závěru listopadu oslaví 60 let od svého prvního domácího utkání, co byste jí popřál do dalších let?
Abychom šli stále nahoru a tlačili se na tu špici ligy, kam patříme. Před dvěma lety jsme byli hodně blízko a je velká škoda, že jsme měli tolik zraněných hráčů. Kdyby tomu tak nebylo, troufám si tvrdit, že ten dvanáctý titul pro Brno získáme. Jsem o tom plně přesvědčen.