Petře, jaké to bylo vrátit se do holešovické Tipsport arény jako soupeř? Přemýšlel jsem před zápasem, kdy jsem tady naposled hrál jako hostující tým. Myslím, že to bylo někdy v roce 1997, než jsem odcházel do Finska. Nebudu zastírat, že v noci jsem se moc nevyspal. Nezabral jsem ani v autobuse. Ze zápasu jsem byl nervózní. Ale nakonec všechno dobře dopadlo.
Představoval jste si po posledním vzájemném zápase podobný průběh? Utkání bylo velmi defenzivní. Jsem strašně rád, že jsme vyhráli. To je pro mě osobně v této chvíli to nejlepší, co může být. Zároveň bych chtěl poděkovat sparťanským fanouškům, že mě přijali tak, jak mě přijali.
Z Prahy tak odjíždíte nejenom s vítězstvím, ale i s letošní čtrnáctou vstřelenou brankou. Souhlasíte, že tentokrát jste měl i hodně štěstí? Se štěstím jsem dal během kariéry již spoustu gólů. Puk se ke mně se štěstím dostal a já se ho snažil nacpat co nejvýš pod víko, protože jsem věděl, že brankář tam má více místa. To se mi sice nepodařilo, ale nakonec se tam ten puk nějak dostal. Za to jsem jen rád.
Co vám v tom momentě problesklo hlavou? Vaše oslavné emoce totiž nebyly nijak přehnané. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak bych se měl, nebo neměl radovat. Prostě to tak vyplynulo. Neměl jsem ale potřebu dělat nějaká přehnaně oslavná gesta a tím si něco dokazovat vůči vedení Sparty. Prožil jsem ve Spartě půlku své hokejové kariéry, vzpomínám na ni jen v dobrém. Překypoval jsem tak jen vnitřní radostí, kterou jsem si dokázal udržet jen pro sebe. Navenek mi přišly přehnané emoce nevhodné. Ale to je co člověk, to názor.
Vnímal jste nějak speciálně domácí fanoušky? To víte, že ano. Já měl tentokrát fanoušky prakticky na obou dvou stranách. Komu se tohle poštěstí! Fandili mi jak hosté, tak ale i domácí. Z toho jsem byl právě nejvíce nervózní, hodně jsem se bál toho, jak mě přijmou. Člověk hraje hokej pro lidi, chce je bavit, nikdy se ale nezavděčí všem. Já mám pocit, že v tomhle zápase se mi to podařilo.
Prožíval jste hodně závěrečné rozloučení s oběma tábory fanoušků? Velmi. Byl jsem z toho pomalu naměkko. Přiznám se, že kdybych tam na závěr zůstal ještě o pár vteřin déle, možná by i slzička ukápla. Hodně jsem to prožíval.