Fanoušci Komety bývali neskutečně hlasití, zůstalo jim to dodnes, říká finská legenda Sami Kapanen

Do Brna jste se vrátil po 23 letech, na jaře roku 1994 jste zde nastoupil proti Slavii. Jak na to vzpomínáte?
Pamatuju si na to velmi dobře a už tehdy jsem doufal, že z toho bude víc než jedno utkání. Byla to série hraná na tři vítězné zápasy. Přijeli jsme spolu s Pekkou Tirkkonenem a dostali jsme k sobě na levé křídlo mladého kluka, který měl na starosti bránění. Navíc byl jediný, kdo uměl anglicky, takže nám dělal současně i tlumočníka.

Co si vybavujete ze samotného zápasu?
Fanoušci byli neskutečně hlasití, stejně jako vždycky. Pamatuju si, že byli nespokojeni s výroky rozhodčích a házeli na led tenisáky, papírové role a plechovky od piva. Všechno to létalo na led, zatímco já tam jen stál a říkal si: „Co se to sakra děje?“ (směje se) Doufal jsem, že odehrajeme více než jeden zápas, bohužel to nevyšlo.

Jak se váš „jednozápasový“ kontrakt vůbec urodil?
V evropských ligách bylo zvykem, že si celky mohly ke konci sezóny, kdy šlo do tuhého, brát hráče z jiných evropských lig, kde už o nic nešlo. My jsme tehdy s týmem ve Finsku hráli play-off, ale já moc šancí ve své první sezóně nedostával. Brno naopak ve své lize hrálo dole. Chtěl jsem se rozehrát a odehrát pár utkání před mistrovstvím světa. Už si přesně nepamatuji, kdo mně a Pekkovi zavolal, jestli bychom neměli zájem si zahrát za Kometu. Dodnes na to ale vzpomínám jako na skvělou zkušenost a zároveň možnost se rozehrát před MS. Takhle se to tedy urodilo.

Kometa v loňské sezóně vybojovala po 51 letech vytoužený 12. titul. Četl jste nebo slyšel o tom někdy během jara či léta doma ve Finsku?
Slyšel jsem o tom, a dokonce jsem o tom i četl. Když jsme přijeli do Brna s KalPou v rámci CHL, tak jsem očekával, že fanoušci budou stále nadšení a pyšní na své hokejisty, kteří vyhráli titul. To se jen a jen potvrdilo. Jsme velcí kamarádi s Robertem Kronem, který pochází z Brna, a spolu jsme v NHL odehráli mnoho sezón za Hartford a později Carolinu. Stále jsme v kontaktu, voláme si, posíláme si nadšené esemesky. Nyní je v realizačním týmu Caroliny a na letošním draftu se zajímal o Eetua Luostarinena, mladého Fina, kterého Hurricanes draftovali ve druhém kole. Posílal jsem mu informace. Zároveň jsem se já zajímal o vašeho Martina Nečase, jenž byl draftován ještě o kolo dříve.

Kometa se s Kuopiem potkala v letošním ročníku Ligy mistrů dvakrát a pokaždé vyhrála. Foto: Juuso Jonninen.

V již zmíněném roce 1994 jste získal stříbro na mistrovství světa, úspěchy v dresu národního týmu přišly i v dalších letech. Který okamžik vám nejvíce utkvěl v paměti?
Zlato ze šampionátu v roce 1995. Tehdy jsme ve finále porazili Švédsko, našeho největšího rivala, navíc na jeho domácím ledě, a získali první titul mistrů světa v historii. Byl to úžasný moment pro celé Finsko. Osobně moc rád vzpomínám i na rok 2001, kde jsem hrál svůj nejlepší hokej. Nakonec jsme ve finále podlehli Česku 2:3 po prodloužení (Češi si v ten moment zajistili zlatý hattrick, pozn. aut.), takže ty pocity jsou takové hořkosladké, ale jinak to byl výborný turnaj. Měli jsme všechno pro to, abychom zvítězili, bohužel český tým byl nad naše síly.

Český hokej ale poslední roky poněkud stagnuje, poslední medaile na MS se datuje k roku 2012. Jak jej vnímáte ze svého pohledu?
Myslím, že český hokej prochází vyžádanou generační obměnou. Stále tu máte spoustu nových mladých kluků, kteří jsou nesmírně talentovaní a rychlí a v budoucnu by mohli opět Česko táhnout. Na druhou stranu se změnil celý mezinárodní hokej. Švédové se zlepšili v mnoha aspektech, růst zaznamenávají také země jako Švýcarsko či Dánsko, které se zlepšují každým rokem. Pak je tu samozřejmě také Kanada nebo USA, které pravidelně vozí na šampionáty silné výběry. Finský hokej se snaží jít s dobou. Například před rokem na MS 2016 v Moskvě jsme se dostali až do finále, hráli hokej založený na rychlosti bruslení. Český hokej se z mého pohledu snaží nyní najít tu správnou cestu, která bude fungovat na 100 %. S mladými hráči budete určitě schopni hrát opět rychlý hokej a opět bojovat o medaile.

Nakousl jste myšlenku finského hokeje. Reprezentace Suomi patří pravidelně k velkým favoritům na šampionátech. Jakými trendy se inspirujete? Například Švédsko či Kanada?
Nebál bych se říct, že od každého trochu. Snažíme se růst každým rokem. Za mých dob bylo zvykem hrát hokej „amerického“ stylu, ale nyní jsem moc rád, že hrajeme hokej, kdy se snaží držet puk a vymýšlet různé herní varianty. Dalším faktorem je bruslení, rychlé bruslení. Od Švédů se dá naopak okoukat naprosto precizní disciplinovanost a profesionalita – všichni plní své úkoly naplno. Všech pět hráčů se aktivně pohybuje, první své role. Je to směr, kterým se chceme ubírat.

Krom úspěchů s národním týmem jste strávil dlouhá léta v NHL. Na co nejraději vzpomínáte?
Finále Stanley Cupu v roce 2002 proti Detroitu. Bylo to poprvé, kdy se Carolina dostala do finále. Lidé se tam tehdy teprve učili chápat hokej, ale když jsme se dostali do finále, vytvořili podobnou atmosféru jako diváci tady v Brně. Pamatuju si, jak pod námi během hymny v jednu chvíli vibrovala celá střídačka. Další úžasná zkušenost, bohužel jsme ale nakonec prohráli.

Odehrál jste i množství zápasů proti Jaromíru Jágrovi. Co na něj říkáte a také na fakt, že stále hraje?
Je to úžasný hráč a dost možná i nejlepší evropský hráč všech dob. Uměl si podržet puk, udělat kličku, zakončit a všechny tyto dovednosti z něj stále dělají výjimečného hráče. Byl a je všestranný a mimořádně šikovný. Stále umí rozjet akci, strhnout hru a jsem rád, že má stále ten velký, široký, upřímný úsměv, který jsem na něm miloval. Když jsme hráli proti, tak mě kouč prosil, abych si jej vzal na starost a „srážel“ v tom, jak byl dobrý. (směje se) Jsem lepší bruslař než on, takže jsem vždy bruslil kolem něj a snažil se mu odebrat puk a pak jej držet co nejdál od puku. Byl výborný i v přesilovkách, které uměl řídit a vždy udělat něco překvapivého.

V čem se NHL od vašeho odchodu nejvíce změnila?
V rychlosti a úpravě pravidel. Když jsem hrál já, platilo pravidlo „čím větší a silnější, tím lepší“. Pouštělo se hákování, držení a chvilkami to připomínalo spíše wrestling na ledě. Dnes se hraje hokej tak, jak by podle mě měl vypadat.

Vy sám jste byl výborný bruslař. Nelitujete, že jste se nenarodil o 15 let později?
Není to tak, že bych litoval, ale občas si říkám, že pro mě bylo lepší, kdybych místo v roce 1995 vstoupil do NHL zhruba o deset let později. Tehdy došlo k úpravě pravidel, rozhodčí začali přísněji posuzovat zákroky jako hákování a držení, které by se za mé doby nepískaly. Myslím, že by to pro mě bylo jednodušší. Měl jsem v zámoří poměrně slušnou kariéru, ale současně myslím, že kvůli tehdejšímu posuzování faulů jsem ze sebe nemohl dostat to nejlepší.

Ken Hitchcock z vás ve Philadelphii dokonce udělal obránce. Jak k tomu tehdy došlo?
V roce 2004 jsem odehrál dvě kola play-off jako obránce, semifinále a finále konference. A musím přiznat, že mě to bavilo. Když mi pak v létě skončila smlouva, jednali jsme o tom, že by mě podepsali jako ofenzivního obránce, ale nakonec z toho sešlo, i když jsem v to trochu doufal.

Kariéru jste ukončil poprvé v roce 2010, o rok později jste se ale vrátil. Chyběl vám hokej, nebo bylo vaší motivací zahrát si se synem Kasperim?
Byla to kombinace obojího. V roce 2010 jsem měl těžké období v osobním životě, současně jsem cítil, že moje tělo už nezvládá takovou zátěž, tudíž jsem si hokej neužíval jako dříve. Pár měsíců poté, co jsem pověsil brusle na hřebík, jsem se začal během Vánoc ale cítit lépe, takže jsem začal opět trénovat a postupně jsem zjišťoval, že jsem připraven vrátit se k hokeji. Ale pochopitelně v tom hrála roli i vidina možnosti zahrát si s Kasperim, což se nakonec povedlo.

Sami Kapanen na střídačce svého týmu uděluje pokyny. Foto: Ivo Dostál.

Jaké to bylo sedět vedle něj v kabině?
Těžko se to popisuje. Nestává se každý den, aby se v jednom týmu sešli otec a syn, navíc na nejvyšší úrovni. Každopádně to byl úžasný pocit a jsem rád, že jsem se toho dočkal. Je stejný hráč jako vy?
Naprosto odlišný. Jsou tam jisté podobnosti – je rychlý bruslař, stejně jako já, ale bruslí jinak, silověji. K tomu je i šikovnější v práci s pukem, na druhou stranu si myslím, že jsem byl psychicky odolnější a připravenější na tvrdé souboje u mantinelu. Ale je stále mladý, takže doufám, že má před sebou spoustu sezón v NHL, abych ho tam jednoho dne viděl hrát naživo. Zatím se mi to kvůli mému pracovnímu vytížení bohužel nepoštěstilo.

Před dvěma lety rozhodl vítězným gólem finále mistrovství světa do 20 let, které se hrálo ve Finsku. Jak jste to prožíval jako otec?
Byl to nádherný okamžik, který zažijete jen jednou za život. Kasperi byl na ledě už v závěru základní hrací doby, kdy Rusové vyrovnali a poslali zápas do prodloužení, ale pořád jsem zůstával klidný. Zápas jsem sledoval společně se svým tátou, dvěma dcerami a nejmladším synem přímo v hale a pamatuju si, že jsem je přesvědčoval: „Nebojte, Kasperi nakonec rozhodne.“ A když ta chvíle přišla, všichni kolem se bláznivě radovali a já tam jen stál a opakoval: „Já vám to říkal.“ (směje se)

Poslední dvě sezóny strávil v Torontu. Rozebíráte s ním na dálku jeho výkony?
O jeho zápasech se spolu téměř vůbec nebavíme. Snažím se sledovat jeho zápasy a sestřihy, ale sedmihodinový časový posun a moje pracovní vytížení mi to ne vždy umožní. Snažím se s ním bavit spíše obecně o životě, o každodenních záležitostech. Pamatuju si, jak jsem přišel do NHL a můj táta, který je do hokeje velmi zapálený, se nechtěl bavit o ničem jiném, což může být postupem času únavné. I proto se snažím dát Kasperimu prostor a hokej řešíme až tehdy, když si sám řekne.

Jak vidíte budoucnost Toronta? Může v následujících letech získat Stanley Cup?
Vidím v nich obrovský potenciál, ve svých řadách mají řadu talentovaných hráčů. Matthews, Nylander či Marner jsou vynikající hráči. Toronto dává šanci mladým hráčům strávit na ledě pořádnou porci minut, dává jim čas na přesilovkách, a to se v mnoha týmech NHL jen tak nestává. Věřím tomu, že do tří let bude Toronto patřit mezi nejlepší týmy celé NHL. Uvažujete vy sám ještě někdy o návratu na led? (směje se) Už je příliš pozdě, navíc moje tělo by to už zřejmě nezvládlo. Podepsala se na mně řada zranění z dřívějška, především moje kolena už by takový nápor nezvládla.

Trenérský post vám tedy vyhovuje?
Jsem rád, že jsem se dostal k trénování. Díky němu můžu zůstat u hokeje, cítit z hráčů jejich energii, nadšení i zklamání. Na této úrovni jsou pochopitelně důležité výsledky, ale současně se snažím pomáhat mladým hráčům, aby se jednoho dne prosadili v NHL a splnili si tím svoje sny. Doufám, že se s KalPou jednou dočkám toho, čeho v loňské sezóně fanoušci Komety Brno, a vyhrajeme finskou ligu. Kdo ví, ale třeba se nám povede vyhrát i CHL.

Cítíte jako trenér výhodu, že máte za sebou hráčskou kariéru?
Určitě, od svých trenérů jsem se toho naučil spoustu. Pochytil jsem jak dobré, tak i ty špatné věci, takže se teď snažím nedělat stejné chyby jako oni.

Kdo z vašich bývalých trenérů vás ovlivnil nejvíce?
Paul Maurice, který mě vedl v Carolině. Za každých okolností zůstával klidný, nikdy se své hráče nesnažil shodit. Byl upřímný, otevřený a snažil se vás podpořit a ujistit, že stojí při vás. Tak by to mělo fungovat všude, proto se snažím hodně využívat jeho metody.

Jste v Kuopiu také majitelem a vykonáváte funkci předsedy představenstva. Podobné pozice zaujímá v Kometě Libor Zábranský. Jak to všechno stíháte?
Po přijetí role hlavního trenéra jsem se vzdal funkce předsedy. Pokud se týmu nebude dařit, tak členové představenstva rozhodují o obsazení postu trenéra a nebylo by vhodné, kdybych do toho zasahoval. I bez toho mám spoustu práce, ale nestěžuju si, je to pro mě zábava. Mám rád hokej i náš klub, snažím se pro něj udělat to nejlepší a věřím, že jednoho dne konečně získáme titul, který nám vloni jen těsně unikl.

Ve finské lize působí méně cizinců než v jiných zemích. Máte pro to nějaké vysvětlení?
Může to být finančními podmínkami, ale také stylem hokeje, který některým zahraničním hráčům příliš nesedí. Některé týmy možná upřednostňují vlastní hráče před zahraničními, ale já nerozlišuji, jestli je hráč z Evropy, Ameriky nebo třeba Asie. Ve svém týmu chci mít především kvalitní hráče, kteří zde chtějí hrát.

Brněnský Jan Hruška odešel v průběhu minulé sezóny do Kärpätu Oulu, ale po dvou měsících se vrátil s tím, že finská liga je založená jen na bránění. Je to pravda?
Asi na tom něco bude. Týmy jdou mnohdy do zápasu s tím, aby inkasovaly o gól méně než soupeř, místo toho, aby se snažily o gól více střelit. Ale obrana je podle mě upřednostňována ve většině soutěží, takže si nemyslím, že by to byla výsada pouze finské ligy.

Jak to máte nastaveno vy osobně jako trenér?
Letos bychom se chtěli prezentovat útočnějším, agresivnějším hokejem než v předchozích letech. Pokud nemáme puk, snažíme se ho rychle získat, protože čím méně času strávíte bráněním, tím více sil pak máte na útok.

Co máte v plánu do budoucna? Neláká vás vrátit se jednoho dne do NHL jako trenér nebo generální manažer?
Asi ne jako generální manažer, alespoň ne nyní. Cítím, že trénování mě naplňuje, a pokud by přišla nabídka na trénování v NHL, museli bychom si sednout s manželkou a společně to probrat. Něco takového je ale zatím daleko, snažím se koncentrovat na práci v Kuopiu, abych pomohl našim mladým hráčům. To oni se musí dostat do NHL, já už tam byl. Ale třeba jednou přijde nabídka vést finskou reprezentaci, za takovou možnost bych byl moc rád.