Porazit Rusy byl zážitek, vzpomíná Jaroslav Jiřík

Jen těžko byste hádali, že někdejší důrazný útočník oslaví v prosinci sedmdesátku. Stále aktivní, ve volném čase létá na ultralehkém letadle, poslední dobou si dokonce začíná tykat i s vrtulníkem. Vzhůru ho to táhne snad proto, že ve svých třiceti letech se tehdejšího hokejového nebe jakožto první Čech v NHL dotkl. Jeho pohoda a obrovská energie je znát i z následujícího rozhovoru, někdejší hrdina národa a pokořitel sovětské sborné odpovídá věcně, skromně a s humorem. Jako kdyby ani nebyl mužem, který dokázal vstřelit v české soutěži takřka tři stovky gólů a jehož branka zajistila výhru nad Sovětským svazem v roce 1968 v Grenoblu.

Ač jste většinu kariéry prožil v Brně, rodákem nejste. Hrával jste od dětství za Kladno, ale narodil se v srdci Vysočiny, ve Vojnově Městci. Jak jste se ocitl ve Středních Čechách?
Nás tehdy zabíral Hitler, naši se poznali v Karlových Varech, ale museli pryč. Otce přeložili právě na Kladno, maminka pocházela z Vojnova Městce. Než dostali na Kladně byt, žili v Městci a tam jsem se narodil. Odmalička jsem pak ale vyrůstal na Kladně.

Válečné dětství, to asi nebylo nic příjemného. Máte na to nějaké specifické vzpomínky?
To víte, v prosinci mi bude sedmdesát. Každý si pamatuje momenty z děství, ale jsou to spíš takové nepodstatné věci.

Jakožto dítěti vám nebyl cizí fotbal ani hokej, což tehdy bylo celkem běžné. Dokonce jste s fotbalovým týmem dosáhl i několika úspěchů. K čemu jste tíhl víc?
Hokej jsem začal hrát v osmi letech, fotbal ještě později, někdy ve třinácti. Byl jsem dokonce přeborníkem republiky v kategorii dorost. Nastupoval jsem na zajímavém postu, díky mé výšce ze mne udělali brankáře. Nebylo to úplně špatné, z hokeje jsem měl dobrý odhad, stíhal jsem oběhat celé vápno, takže se soupeř ani k mnoha střelám nedostal. A když už ano, tak jsem to většinou chytil, pokud mi zrovna nevymetl vingl. Když dnes vidím, jak dvoumetroví čahouni dostávají branky z malého vápna, tak mne omejvají (úsměv).

Ještě na Kladně jste se stal poprvé mistrem ligy. To se tehdy bralo jako slušné překvapení, je to tak?
Ano, to bylo v roce 1959. Tehdy Brno sice nemělo těch titulů tolik, ale už platilo za nejlepší tým. Hrála tam polovina národního mužstva. My je tehdy porazili a šli před ně, což byl šok.

Už na Kladně se vám začalo říkat Brambor, kdo stál u zrodu této přezdívky?
Já už tehdy hodně lezl před branku, to byl můj styl, i když mi bylo sedmnáct. V té době byl kapitánem Kladna Standa Bacílek, velká osobnost. Ten jednou řekl, že se motám u branky jak brambor v hrnci, a už to bylo. Už jsem byl Brambor.

Do Brna, které jste přeskočili v tabulce, jste později narukoval, váš odchod z Kladna ale neproběhl zrovna v nejlepším.
Tehdy existovala Rudá Hvězda a Dukla Jihlava, funkcionáři si vždycky sedli a rozhodli se, koho si vezmou. Ten rok to prý bylo tak, že Vláďa Bouzek chtěl jen mne a zbytek nechal Dukle, zbytek ho nezajímal. A v té době platilo, že když někdo po vojně zůstal v Brně nebo v Jihlavě, tak s tím mateřský klub nemohl nic dělat. Na Kladně to samozřejmě věděli a báli se toho, takže nasadili všechny páky a známosti. Já to zjistil úplnou náhodou. Došel mi povolávací rozkaz, že prvního srpna mám narukovat v Příbrami, ale ten den jsem se měl hlásit i na soustředění národního týmu. Tak jsem se zeptal na ústředí, jak to mám udělat. Tam hned ztuhli, kam že to mám narukovat? Pak se to všechno provalilo. Na Kladně mne prý označili za rozvraceče kolektivu, antisocialistický živel a podobně, to víte, co to tehdy znamenalo. Takže jsem se zařekl, že na Kladno se už vrátit nemůžu. Během vojny se změnila Rudá Hvězda na ZKL, teoreticky bych tedy domů musel, ale prohlásil jsem, že radši dva roky nebudu hrát, než abych se tam vrátil, když přeci jsem ten živel. Oni hned, že prý to tak nemysleli a podobně, ale já když něco řeknu, tak si za tím stojím. Tak mi pak oznámili, že mě společensky a sportovně zničí. Událo se pár věcí, ale je to všechno už hrozně dávno, ti lidé už tu ani nejsou, takže v koutku jsem pořád ještě trošku Kladeňák.

Vám osobně bylo tehdy jedno, jestli Brno nebo Dukla?
Všichni tehdy věděli, že v Brně je tým jako zvon, takže to asi roli hrálo. Každý chtěl tehdy spíše do Brna, Dukla začala být špičkovým týmem až později. Já ještě studoval vysokou školu, takže jsem rukoval později, do ročníku jsme chodili například s Ludkem Bukačem, ten chtěl taky do Brna, ale nakonec skončil v Jihlavě.

V Brně jste zažil nejslavnější éru, vyhrál jste pět titulů v řadě, na to se asi nezapomíná.
To víte, že ne. Tehdy jsme měli opravdu silný tým, ta vítězná série byla dlouhá.

Vybavíte si ještě nějaké zápasy, kupříkladu jistě pikantní souboje na Kladně?
Na Kladně mi můj odchod diváci samozřejmě nemohli zapomenout. Ale nic s tím nenadělali, my tam navíc vždy přijeli vyhrát, já dával branky, to pak samozřejmě byli ještě více nabroušení. Jinak byly zajímavé souboje s Jihlavou, vybavím si například i zápas, kdy jsme dali Pardubicím devatenáct gólů (v roce 1965, 19:1 – pozn. red.).

Vzhledem ke svým výkonům jste samozřejmě nemohl chybět v reprezentaci. Za tu jste začal hrávat už koncem padesátých let a nasbíral jste slušnou řádku medailí, vstřelil spousty branek. Jak vzpomínáte na reprezentační éru?
Poprvé jsem hrál v roce 1958, to jsme skončili čtvrtí. Hned o rok později jsme už brali bronz. Samozřejmě že to bylo vždycky pěkné, i když jsme neudělali zlatou medaili.

Dařilo se vám i na olympijských hrách, nejvíce asi v Grenoblu, kde jste jako jediní porazili tehdejší Sovětský svaz. Vám se povedlo vstřelit i branku, ale zlato vám nakonec těsně uteklo…
Pravda. Na olympiádě jsme hráli třikrát, ve Squaw Valley jsme byli čtvrtí, v Innsbrucku třetí a v Grenoble druzí. Tam nám ke zlatu chybělo málo, ale v posledním zápase jsme jen remizovali se Švédy a bylo to. To nás stálo zlato. Ale výhra s Rusy, to byl zážitek.

Pak přišla okupace a v roce 1969 zápasy, které v hokejových dějinách stojí takřke nejvýše. Dvě památné bitvy se Sovětským svazem na MS ve Stockholmu. Vy jste dokonce nastoupil s přelepenou hvězdou na drese.
Ano, já byl i organizátor celé této akce. V té době jsme byli silní. Řekli jsme si, že když jsme chodili do školy, měli jsme tam místo hvězdy korunku, tak jsme hvězdy přelepili. Moc nás tehdy nebylo, čtyři nebo pět hráčů, to až po revoluci všichni prohlašovali, že v tom byli také. Ale opravdu jsme byli jen asi čtyři.

Co jste říkal na šílenství, které výhry nad okupanty vyvolaly doma?
Když jsme po letech viděli, co se tehdy dělo, tak nám to připomínalo návrat hokejistů z Nagana. Neuvěřitelné. V té době jsme o tom ale neměli ani ponětí, samozřejmě.

Hned poté jsme zamířil do zámoří, což tehdy byla událost. Neměl jste obavy, že ta akce ze Švédska vám zabouchne dveře do ciziny?
On tehdy těsně po srpnu ještě národ držel pohromadě, i na svazu byli lidi, co co s námi souhlasili, například nám nezakazovali ani to přelepení dresů. Dokonce jsme tehdy Rusům ani nepodali ruce, ale prošlo to. V té době ještě represe nebyly. Když si to člověk po letech promítl a uvědomil si, že se zavíralo za daleko menší provinění, tak to asi mohlo dopadnout hůř. Tehdy nám to ale nedocházelo.

Do NHL jste tedy zamířit mohl. Jak k tomu došlo?
Nás si vyhlédli spolu s Horešovským z Prahy. Za Kanaďany hrál Carl Brewer, dřívější profesionál, a ten působil v roli jakéhosi skauta, i když tehdy ten systém fungoval samozřejmě jinak. Ten si nás vyhlédl, ale Horešáka nepustili, byl totiž příliš mladý. Tehdy se smělo ven až po třiceti, já měl štěstí, že mě pustili o půl roku dřív, třicet mi bylo až v prosinci. Horešák neměl šanci vůbec.

Do NHL jste naskočil až v závěru, ale událost to byla jako hrom. Stal jste se prvním hokejistou z východního bloku, který kdy tuto ligu hrál. V zámoří se o tom hodně psalo.
Ono tehdy nebylo moc jednoduché se do NHL dostat, týmů bylo snad jen osm, navíc platilo to pravidlo o třiceti letech a to už má hokejista to nejlepší za sebou. Dnes kdo je trochu šikovný, tak si tam zahraje, ale tehdy to moc nešlo.

Vy jste za St. Louis nakonec odehrál tři zápasy, dal jste dokonce i gól, ale ten vám neuznali.
Přesně tak. Hráli jsme v Los Angeles. Povedlo se mi dát takový můj typický gól, kdy jsem puk zatlačil do branky takřka i s gólmanovým betonem. Všichni samozřejmě měli ruce nad hlavou, ale brankový sudí ten puk neviděl a poradil hlavnímu gól neuznat. Tak jsem se do statistik nezapsal (úsměv).

Důrazný jste byl po celou kariéru, hodně branek jste dával právě ze závarů před brankou. Ve svých sloupcích, které otiskoval Československý sport, jste popisoval, jak tento styl v zámoří beci trestají.
Ještě mám ty sloupky schované. Samozřejmě obránci neměli rádi, když tam v brankovišti někdo zlobil a motal se kolem branky, to byly tehdy boje. I gólmani se zapojili. Ale mě tohle nikdy nevadilo, nezůstal jsem nikomu dlužen (úsměv).

St. Louis hrálo play off, lanařili vás na další sezonu, ale vy jste zamířil domů. Co vás k tomu vedlo?
Měl jsem tam zůstat, ale byl jsem novomanžel, narodilo se nám dítě, takže mne to táhlo domů. Už mi bylo třicet pryč, rozhodl jsem se pro návrat. Já tehdy moc nevěděl, o co vlastně jde, co je Stanley Cup a podobně. Možná bych se dnes rozhodl jinak, ale tehdy jsem chtěl domů. Pořád jsem chodil za trenérem Bowmanem a vymýšlel si, co všechno musím zařídit. Když jsme hráli v Pittsburghu, zkusil jsem to opět. Vidím to jako dnes – on mávl rukou, řekl: "Já vím, ty máš homesick, tak jeď."

Bowman byl hodně přísný trenér. Takový Napoleon. Hokeji rozuměl neuvěřitelně, kontakt s týmem moc na ledě neměl. Když se mu něco v zápase nelíbilo, hodně křičel. Pak jsme třeba trénovali 20 minut vyhazování bekhendem ze třetiny, což už se dneska moc nenosí. Pořád dokola jsme jezdili a cvičili to. Byl osobitý, ale velmi dobrý, koneckonců výsledky mluví v jeho prospěch. Tým St. Louis patřil ke špičce i díky němu.

Mrzí vás to, že jste přišel o finále, které tehdy Bluesmani hráli?
Tak mrzí… Znáte to. Všechno má své plusy a mínusy.

Po návratu jste ještě válel za Brno, pak jste se dal na trenéřinu.
Já končil v pětatřiceti, což tehdy byla celkem rarita. Teď už je to běžné, ale tehdy se mluvilo o hráčích v tomto věku jako o starcích a šance v první lize pro ně moc nebyla. Hned druhý rok jsem pak začal s Vláďou Bouzkem koučovat, ani jsem nad tím moc nepřemýšlel.

Trenéřina - to je řehole. Vy jste kromě Brna působil například i ve Švýcarsku u tamní reprezentace. Jak náročná ta práce byla?
Trenéřina je hodně kočovný život. Byl jsem i v Nitře, Plzni, Vítkovicích, Liptovském Mikuláši. Hodně jsem se nacestoval. Ta práce byla psychicky hodně náročná, i proto jsem pak raději přesedlal a stal se agentem.

Tím jste se stal hned poté, co jste koučoval Kometu v jednoroční extraligové anabázi. Jak se to posléze seběhlo?
Tehdy to byla trošku náhoda, ve správnou chvíli jsem byl na správném místě, setkal se s lidmi z naší agentury a bylo to. Hodně jsem si oddychl, byla to úleva. Trenéřina je nevděčný post. Hrát je pohoda, ale trénovat je po psychické stránce mnohem horší. Když se prohraje, tak trenér je zlomený, ale hráčům je to absolutně jedno. Říkají si, že vyhrají příště, nic se neděje a přinejhorším to odnese trenér, jim se nemůže nic stát. Tohle bylo trochu vysvobození.

Relativně krátce po vašem nástupu do funkce se dostal do St. Louis brněnský rodák a nynější majitel Komety Libor Zábranský. Neměl jste na tom náhodou podíl? A nebavil jste se s ním někdy, co se ve vašem klubu za ty roky změnilo?
Ne, to opravdu ne (úsměv). Ani jsem s ním zatím na tohle téma nikdy nemluvil.

Když jsme u současné Komety, můžete nám prozradit, zda budete navštěvovat její extraligové zápasy?
Samozřejmě chodit budeme, ale spíše nepravidelně. Mě ničí to, že tam není kde zaparkovat, a přeci jen ta cesta tramvají a autobusem, to mne kolikrát odradí. Kdybych měl kde parkovat, tak pojedu na každý hokej, ale takhle musím spíš přemluvit paní, aby mě tam hodila a pak pro mne přijela.

V minulé sezoně proběhla vzpomínková akce, kdy vedení Komety vzdalo spolu s fanoušky hold bývalým elitním hokejistům Brna. Vídáte se s nimi i po této slavnosti?
Jak s kterými. S některými na hokeji ano, ale takového Broňu Dandu jsem neviděl snad sto let. Vlasta Bubník sem tam na nějakou akci přijde, Laďa Olejník je v Německu, Franta Vaněk má problémy s páteří. Jinak vídám na srazech hodně Zdeňka Kepáka, Pepka Černýho a další, s Laďou Nadrchalem a Jardou Meixnerem se potkáváme na stadionu.

Vy jste kromě hokeje měl ještě jednu velkou vášeň, a stále ji máte – létání. Dokonce jste prý občas zasedl do kokpitu stroje, kterým cestovala hokejová reprezentace.
To je pravda, k tomu jsem se dostal přes paní, měl jsem hodně známých okolo. Občas jsem si zařídil (úsměv). Stále ještě létám s ultralightem, v poslední době se navíc učím na vrtulníku. Jen co skončíme, tak mířím na letiště (úsměv).

Podíváte se někdy ještě na Kladno, popřípadě do Vojnova Městce?
Na Kladně jsme naposledy byli na vzpomínkové akci ohledně toho titulu, zrovna letos to výročí bylo. Hodně hráčů ani nevědělo, o co tehdy šlo, jim to samozřejmě v kabině podali úplně jinak. Do Vojnova městce pak jezdím často. Už jsem jako Miloš Zeman, taky na starý kolena mizím na Vysočinu (úsměv).

Dobře, takže přejdeme k úplně poslednímu dotazu. Ten je trošku netradiční – pochází totiž od dlouholetého fanouška Jiřího Paulíka. Ten vás pozdravuje, děkuje za vše, co jste pro Kometu udělal, a zároveň se ptá na památný zápas s Londýnem. Vybavíte si, o co šlo?
Matně. Tehdy sem jezdívaly týmy z Anglie, Nottingham, Glasgow, tam bylo asi pět profesionálních týmů. Náš nároďák jezdíval tam, oni sem. Pak to utichlo a po pár letech se to pokoušeli vzkřísit. Sem přijel právě Londýn. Už přesně nevím, mám pocit, že se to tehdy nějak porvalo, nebo něco podobného (úsměv).

Díky za rozhovor a ať se daří!