Tři hráči Komety pomohli českému výběru ročníku 97 vyhrát neoficiální MS v Rize

V roli vedoucího národního výběru se představil Pavel Zacha starší, který se v týmu staral mimo jiné o svého syna, také Pavla. Jméno pana Zachy si můžete spojit i s nedávným úspěchem osmáků Komety, kteří vyhráli čtyřikrát za sebou mistrovství České republiky. Také u osmáků Komety plnil pan Zacha pozici týmového vedoucího. Hlavně díky němu a jeho velkém přispění si můžete o úspěchu mladých českých hráčů na našich stránkách přečíst.

Na přípravě před turnajem český výběr 16.dubna prohrál s výběrem USA 1:4. Přitom byl americký tým složen z odpadu hráčů, kteří se nedostali do jednoho ze čtyř americko-kanadských selektů. Právě tyto selekty měly být na turnaji v Rize soupeři českého týmu. I proto na něj jeli všichni bez přehnaných nadějí, nebo spíše s velkým respektem.

Možná i právě přílišný respekt napomohl k ne zrovna ideálnímu vstupu do turnaje. První dva zápasy skupiny, ve kterých se v Rize proti Česku postavily výběry Ontaria a Toronta, skončili neúspěchcem. Výběr Ontaria vyhrál 2:1 a Toronto select si s Čechy poradil 6:2. Jestli chtěl český výběr pomýšlet na dobrý výlsedek, v zápasech s Norskem a Lotyšskem již nemohl zaváhat. Nejprve přišlo na řadu měření sil s Nory. V tomto zápase náš výběr neměl sebemenší problémy a vyhrál 7:1. Následující zápas s Lotyšskem však měl být mnohem těžším oříškem. Lotyši totiž porazili na nájezdy Kanadu a v tabulce byli nad českým výběrem.

V klíčovém utkání předvedli naši hráči poprvé vynikající výkon a přejeli domácí národní tým ročníku 1997 rozdílem osmi branek (9:1). Tento jasný výsledek byl velkým překvapením. V dalším utkání však přišlo jeho potvrzení. Výběr Petrohradu jsme porazili také vysoko - 8:2.

Ve čtvrtfinále čekal na czech select jeden z favoritů mistrovství - výběr východní Kanady. V zápase jsme prohrávali 0:1, ale nakonec jsme ho dokázali otočit na konečných 3:1. Toto utkání o všechno stálo hráče mnoho sil. Opory týmu byly na ledě každé druhé střídání, někteří dokonce i několik střídání po sobě. Ale byli jsme v semifinále, a to už všichni považovali za obrovský úspěch.

V zámořském semifinále se utkal výběr střední Kanady s reprezentací západní Kanady. V evropském semifinále Čechy čekalo Finsko. Hráči ze země tisíce jezer si ve čtvrtfinále snadno poradili se svým sousedem Švédskem a měli nejvyšší ambice. Roli favorita plnili Finové i proti nám. Už v první části vedli 1:2, ale do první sirény jsme dokázali otočit stav na 3:2. Konečná výhra 5:2 znamenala jediné - postup do finále!

Pohár mistrů světa ročníku 97

Účast v nejsledovanějším zápase na turnaji měl však velký háček. Postup do finále si na hráčích vybral velkou daň. Většina opor českého týmu totiž byla v dezolátním stavu. Proto všichni členové týmu s panem Zachou využívali všech dostupných regeneračních prostředků a masáží. Trenéři dokázali hráče před závěrečným zápasem navíc skvěle rozcvičit a hlavně motivovat.

Přestože při sestavování českého národního týmu ročníku 97 upřednostňovali trenéři především urostlé hokejisty, Kanaďané měli značnou výškovou převahu. V nesmírně vyhroceném a tvrdém utkání nám hodně pomohlo vedení 2:0, které ale Kanada do konce první třetiny dokázala snížit. Ve druhé části hry Češi přidali dvě branky (na 4:1) a dokázali náskok udržet až do konce. Zápas chvílemi připomínal víc válku než hokej.

Když zbývalo šest minut do konce, hrál náš výběr téměř neustále v oslabení ve třech hráčích a Kanada bez brankáře. Čseký tým hrál však skvěle a nedovolil soupeři snížit, díky čemuž by se závěr vyhrotil. Dvě minuty před koncem už naši hráči excelovali a ani v oslabení nepůjčovali soupeři puk.

Závěr zápasu pro členy realizačního týmu představoval silný zážitek. Trenér Jiří Kročák, který předtím absolvoval jako trenér juniorky Sparty emotivní utkání play off, se panu Zachovi svěřil, že byl úplně v tranzu a vůbec si nepamatuje, kteří naši hráči dávali branku.

Český tým zaznamenal velký úspěch a stal se nejúspěšnějším českým mládežnickým hokejovým kolektivem posledních let.

Hráči Komety, kteří byli součástí týmu:

Pavel Zacha mladší, (útočník) obránce

Pavel Zacha

Šikovný útočník, který na nedávno skončeném mistrovství republiky zaznamenal sedm bodů, když vstřelil tři branky, se na mistrovství světa v Rize dostal do nezvyklé situace. Trenéři se kvůli nedostatku kvalitních obránců, kteří by zvládli těžká reprezentační klání, rozhodli, že z Pavla udělají obránce. Přes dlouhé přemlouvání se tak i stalo a jak se ukázalo, nebyla to vůbec špatná volba. Pavel hrál v obraně parádně a nebylo znát, že je na tomto postu provizorně. V klíčových zápasech byl jako obránce extrémě vytěžován. Svými výkony v obraně se dokonce dostal do All Star sestavy turnaje. Po turnaji navíc dostal nabídky, aby reprezentoval evropský výběr, který jezdí na různé kempy do Ameriky. Stejně tak padla i nabídka na pobyt a trénování v americkém týmu Oakville, kde by měl do budoucna zajištěna stipendia na amerických středních školách a na univerzitách s elitním hokejovým programem.

Hodnocení hráče trenérem Kročákem: „Dali jsme ho na beka a on do toho skočil rovnýma nohama. Na turnaji předvedl jedinečný výkon. Už na trénincích jsme ho dávali dozadu, aby si zvyknul a věděli jsme, že to bude to správné. Dnes si myslím, že je schopný to odehrát vepředu i vzadu. Věděli jsme, jak bude hrát Kuba Zbořil, který na turnaji všechny ostatní převyšoval, ale Pavel Zacha pro mě byl největším překvapením. Reagoval výborně na každý puk, na každou nakreslenou čárku na tabuli.“

Jakub Zbořil, obránce

Jakub Zbořil (C)

Stejně jako Pavel Zacha i Filip Dvořák je Jakub Zbořil členem zlatých osmáků. Další zlato do sbírky přidal na turnaji v Rize, kde vedl tým z obrany jako kapitán. Obrana na něm visela. Chvílemi sice hrával riskantně, ale kdyby na turnaji nebyl, výsledek by byl jiný. Jakub těží zejména ze své vynikající fyzické připravenosti, díky které se může rovnat i se staršími hráči. Na turnaji se nebál chodit to tvrdých soubojů, dokonce je vyhledával. Přitom se ani nebál vystřelit, nebo založit přesnou přihrávkou útok. V důležitých chvílích turnaje mu navíc pomohlo, že má nervy z železa. Jakub Zbořil jednoznačně patřil mezi tři čtyři nejlepší hráče turnaje. V daných pasážích byl na ledě i tři střídání v oslabení po sobě. Samozřejmě se dostal také do All Star sestavy.

Hodnocení hráče trenérem Kročákem: „Je to bek, který má hokejově i fyzicky velké předpoklady a pro mě nebylo velkým překvapením, že tam byl nejlepším obráncem turnaje. Ani jsem to nepředpokládal jinak. I kdybychom byli třetí, tak on toho beka měl dostat.“

Filip Dvořák, útočník

Filip Dvořák

Odchovanec Moravského Krumlova hrával dlouhá léta za Znojmo. Z orlího hnízda se koncem tohoto ledna na přestup stěhoval do Komety. Zde odehrál v sedmé třídě zbytek sezóny a účastnil se i turnajů v čele s mistrovstvím republiky. Na turnaji v Rize sice nepatřil k nejvýznamnějším hráčům, takže nebyl na led posílán v nejdůležitějších chvílích, přesto byl však v týmu velice důležitým, platným a prospěšným útočníkem. Na mezinárodní úrovni předvedl své kvality. Trenéři s ním počítali a určitě se na turnaji dobře zapsal a vybudoval si pozici do budoucna. Jeho největší předností bylo, že pro kolektiv žil. Žádná sóla, naopak. Předváděl dobrou hru dopředu i dozadu a v kombinaci byl nezjištný. Nezbývá než doufat, že si všichni brněnští hráči svoji výkonnost udrží.

Hodnocení hráče trenérem Kročákem: „Je to obrovský bojovník, který ani chvíli nevypustil. Bylo na něj spolehnutí. Mohl hrát klidně ve dvou lajnách, nebo ve čtyřech hráčích. Byl velmi pracovitý. Byli to hráči, od kterých jsem to očekával. Věděl jsem, že se na ně můžu spolehnout.“

Trenér Jiří Kročák: Do Rigy jsme jeli pokusit se o nemožné

16. dubna jste v přípravě prohráli s USA 1:4. Tým hráčů ze zámoří byl složen z těch horších, kteří se nedostali do výběrů svých zemí na mistrovství v Rize. Jak jste to s vašimi šancemi po této prohře na turnaji viděl?
My jsme s nimi samozřejmě prohráli, ale to mužstvo v té době bylo poprvé pohromadě. Někteří kluci se znali, někteří ne. Já jsem to neviděl zase tak špatně. Navíc jsme ten zápas zase tak špatně neodehráli. Bylo jasně vidět, že jsme nehráli to, co jsme měli. Hodně to vyplývalo z nervozity kluků.

Nebyli kluci kvůli této prohře nervózní i v úvodních zápasech turnaje?
V žádném případě. V obou úvodních zápasech, ať už prohra od Ontaria 1:2, či 2:6 od Toronta, jsme byli jasně lepší, jen jsme nebyli schopní, zúročit to. Toho jsme se obávali už i na turnaji, který se hrál v Letňanech a na Kobře. Viděli jsme, že jsme lepší, tlačili jsme, ale hráči výběru Toronta jednou ujeli a dali gól do prázdné branky. Takto to bylo až do stavu 0:3. My jsme nastřelili tyčku a oni z brejku skórovali. V těchto prvních dvou zápasech se navíc trošku hledali gólmani. Jenže já jsem z toho neměl nějaký špatný pocit. Naopak, měl jsem dobrý. Měli jsme to dobře nastartované.

Říkáte, že jste měli dobrý pocit, ale jak vypadali po dvou prohrách hráči?
Bylo hrozně důležité mluvit s nimi, což jsme neustále dělali. Mysleli jsme, že budou více skleslí, ale důležitá byla naše pozitivní podpora, na což jsme apelovali. Oni i sami kluci vycítili, že jsme v těch zápasech nebyli horší, jen jsme neproměňovali ty šance. Neustále, ať to bylo na obědě, po večeři, jsme jim říkali, aby byli v klidu, že to přijde. Každá šance se dá proměnit. Soupeři měli pět střel a dali čtyři branky, kdežto my jsme měli střel devět a ani jeden vstřelený gól. Statistiky z prvních dvou zápasů o tom jasně hovořily.

Pokud jste chtěli pomýšlet na úspěch, nebo alespoň dobré umístění, nemohli jste si v zápasech s Norskem, Lotyšskem a výběrem Petrohradu dovolit zaváhat. Jaké ty zápasy byly?
I když tomu ty výsledky nejdříve úplně neodpovídaly, na klucích už bylo jasně vidět, za čím jdeme. Nebo ne my, ale ti kluci. Samozřejmě byly nějaké drobné chyby, ale to obrovské nasazení, které vzniklo, už prostě nemohlo vyústit v nic jiného, než výhry. Oni sami chtěli. Ať tam šel ten, nebo ten. Ať tam šel útočník do beka. Jediné, co z toho velkého nasazení bylo chvílemi negativní, byly zbytečné fauly. Rozhodčí nás za to samozřejmě trestali. A kluci hned na střídačce začali říkat, že to nebyl faul, a tak. Takže bylo okamžitě potřeba, aby všichni z realizačního týmu apelovali na hráče, aby nekomentovali výkony rozhodčích. Byli jsme totiž upozorněni na to, že by mohli být trenéři vykázáni na tribunu. Sami jsme přitom věděli, že to bylo tělo, ale na hranici faulu. Klukům jsme to vyříkali a oni to až na poslední finálový zápas pochopili.

Začali si kluci po těchto výhrách konečně zdravě věřit?
Ono tam ani nešlo o tu víru. Bylo to dáno zápas od zápasu, jestli se jim povedl. Ten náš program byl jasně daný a byl stejný. Bavili jsme se o tom i s Petrem Jonákem, že jim nemůžeme dát ani trošičku najevo, že jsme po těch zápasech spokojení. Ostatní týmy věděly, že dohrávají a nastoupí za dvě tři hodiny, takže to měly volnější. Měli jsme jen nějaké protažení před zápas a zase všechno stejně. Kluci to z nás i cítili, že není šance si někde lehnout a vyklepávat nohy. Bylo jasně vidět, že neustoupíme nějaké úlevě. Neexistovalo, že bychom si řekli: „Hrajeme třetí zápas, tak si tady vyklepeme nohy a ono to půjde,“ to ne. Toto jsme měli nastavené dobře.

V semifinále na vás čekali Finové. Přestože jste 1:2 prohrávali, tento silný celek jste dokázali porazit. Tušil jste už předem, že se probojujete do finále?
Samozřejmě to byl těžký zápas. Ale zremizovali jsme to a otočili. V tu chvíli už mužstvo na střídačce vědělo, že to tak bude. Přestali jsme zbytečně faulovat, chybovat. On to pro nás nebyl nejdůležitější zápas. Mužstvo už se pak těšilo na další utkání a v tomto duchu to odehrálo až do poslední minuty.

Byl postup do finále metou, které jste chtěli dosáhnout?
Samozřejmě. Byl to velký úspěch. Ale všichni co jsme tam byli, vedení, já i Petr, jsme chtěli jít dál. Už v Neratovicích jsme si s panem Vojtíškem řekli, že Češi musí jít za prvním místem, ať to dopadne, jak to dopadne. Nakonec to skončilo takhle nádherně. Samozřejmě to mohlo dopadnout i jinak. Mohli jsme skončit třetí a stejně bychom si řekli, byl to úspěch. My jsme tam prostě jeli s tím, že se pokusíme udělat nemožné.

Postup do finále byl však vykompenzován velkou únavou hráčů.
Hráče to stálo hodně sil. Bylo totiž hodně vyloučených. Byly na nás útoky a provokace ze strany trenérů. Jsem rád, že jsme je ustáli, protože to působilo pozitivně na kluky. Soustředili jsme se na naši hru a neustále jsme se s nimi bavili. Oni to pochopili a také se plně soustředili na utkání. Potom už jsme věděli, že jsme ve finále, že je to parádní. V kabině nastala velká euforie, kterou jsme se snažili okamžitě utlumit. Řekli jsme jim, že jsme sem nepřijeli pro nějaké druhé místo, ale pro výhru. Oni věděli, že je to tak nastavené.

Poslední den turnaje vás čekalo velké finále. Výsledek byl jednoznačný, ale v zápase to tak asi nevypadalo, že?
Jednoduché to nebylo, ale víc jak před půlkou zápasu už to bylo jasné. Jediným problémem v tomto zápase bylo, že jsme posledních čtyři nebo pět minut hráli ve třech. Avšak i ve třech jsme byli schopní kotouče nevyhazovat, ale vyvézt jej do středního pásma, kde jsme otočili zpátky na naše beky. To už byla exhibice. Myslím, že herní projev, který náš soupeř v závěru předvedl, byl špatný. Už se nezmohli na nic. Naopak my jsme byli ve třech schopní hrát takový hokej, který jsme předváděli.

Určitě se najdou pochybovači, kteří budou tvrdit, že mistrovství světa v Rize bylo neoficiální a nezúčastnily se ho nejlepší týmy. Co byste těmto pochybovačům vzkázal?
Já bych nikomu nic nevzkazoval. Od hodnocení tady nejsem. Kdo tam byl a viděl, na jaké jsou ty týmy výši, jak jsou připravené… Nám se to povedlo. Náš program od soustředění, přes turnaj, přes výběr, přes Letňany, přes tréninky, které jsme dělali, prostě jsme věděli, že není jiná možnost, jak kluky připravit. Měli jsme dvoufázový trénink, tělocvičnu i bazén. To byl rozhodující prvek, který se nám povedl. Že jsme se rozhodli ke srazu v Neratovicích den před odletem, tak ty děti cítily, že to děláme pro ně a posunulo nás to tam, kde jsme byli.

Co znamená tento ojedinělý český úspěch pro mládežnické kategorie?
Nerad bych to hodnotil. Já můžu hodnotit českou ligu, nebo Spartu, kde pracuji.

Tak alespoň trošku naznačte.
Je to malinký dílčí úspěch. Z toho nemůžeme říkat, jestli je mládežnický hokej v České republice dobrý, nebo špatný. Od toho jsou lidi, kteří by to měli posuzovat a měli by s tím pracovat.

Co udělat pro to, aby takové úspěchy pokračovaly i nadále?
Domluvili jsme se, že se 22. května všichni sejdeme a budeme mít sportovní den, kde budeme mít různé míčové hry, ale i opékání. Chceme, aby se sešli všichni, kteří budou mít zájem. Samozřejmě to není povinné. Chápeme, když má někdo pracovní vytížení. Hlavně chceme diskutovat s rodiči, protože bez nich a jejich investic to nejde dělat. Ač si myslím, že podstatnou část financí se nám podařilo sehnat mimo rodiče, jejich příspěvky byly nemalé. My bychom je za to chtěli nějak odměnit a dát jim nějaký plán na příští rok, který bychom zvážili. Tento ročník by se měl určitě sejít na dvoudenních či třídenních kempech, aby o sobě ti kluci věděli. Musí se navzájem znát. To je ta správná cesta. Samozřejmě někdo z toho vypadne, někdo přibude. To musí být, to je přirozený výběr. V každém případě pro tento ročník chceme pracovat. Navíc se s nimi se všemi na tomto srazu moc rád uvidím a pobavím.

Co vzkázat hráčům?
Že se těším na dvacátého druhého a chtěl bych, aby přijeli všichni. Zároveň bych je upozornil na to, že to tímto datem nekončí. Oni musí přijít do klubu a musí pracovat dál. Toto je samozřejmě krásný úspěch, ale bohužel dnes už je to x dnů a za chvíli se na to zapomene. To je jediné, co je – trénink, trénink, trénink, zápas, trénink. Nesmí nic podcenit a musí poslouchat trenéry v klubech. Jinak to nejde. Mohl by to totiž být první úspěch a byl by konec.

Děkujeme za rozhovor.

Hráči po příletu na letiště v Praze Ruzyni.

Foto:
Jaroslav Biolek
www.zacha-hokej.cz