B r n o - Od soubojů staršího dorostu v play-off se Spartou sice uplynul již nějaký čas, na bilancování přesto není nikdy pozdě. U rozhovoru sice chyběl hlavní trenér Milan Vlk, ale zdatně ho zastupili jeho asistenti v trenérské práci Karel Beran a Robert Holas. Seriál našich posezónních rozhovorů s trenéry mládeže se tímto povídáním uzavřel.
Je jen otázka času, kdy budeme hrát finálové turnaje, ale nesmíme usnout a pracovat dál, říká Karel Beran
Karel Beran působil letošní sezónu na postu asistenta trenéra staršího dorostu, mimo jiné měl na starosti také skauting a řadu zajímavých projektů (Víkend s Kometou, Školení trenérů). V příští sezóně bude působit jako asistent trenéra u mladšího dorostu. Nyní už ale pojďme k rozhovoru...
Na úvod začnu již tradiční otázkou. Jak byste zhodnotil letošní sezónu?
Můj názor je, že sezóna se povedla, dostali jsme se do play-off, což byl náš cíl. Už dlouho se mládežnické týmy nedostaly do play-off nebo nebyly takhle v popředí tabulky. Škoda, že jsme se nedostali přes Spartu v prvním kole vyřazovacích bojů dál. Tam si myslím, že nám trochu uškodilo, že jsme se v základní části nedostali hned do té lepší dvanáctky, protože i když jsme to klukům říkali, tak přesto šli do zápasů se Spartou s příliš zbytečným respektem. Ale v globále se ta sezóna určitě povedla, ten hlavní cíl jsme splnili.
Takže když se povedla, tak se dá mluvit o úspěchu?
Tak úspěšná, úspěšná by byla, kdybychom získali titul (usmívá se)…ale řekl bych, že nějaká taková mírná spokojenost je, protože mládež v Kometě je stejně jako A tým na vzestupu a je jen otázka času, kdy budeme hrát finálové turnaje o mistrovské tituly, nevím, jestli zrovna příští sezónu, ale už teď jsou sportovní třídy dobře nastartované. Žádní hokejisté neodcházejí, naopak se k nám sami hlásí noví a noví hráči, takže už ten výběr je daleko lepší, získáváme hráče po celé republice. Myslím si, že během dvou tří let nějaké mužstvo, stejně jako osmá třída, udělá nějaký úspěch.
Dá se tedy mluvit o vzestupné tendenci, o nějakém progresu, který je rok od roku viditelnější?
Karel Beran
Určitě ano, ta vzestupná tendence tady je, je to znát na výsledcích. Organizace klubu ať už A týmu nebo mládeže je na vysoké úrovni. Je to výsledek dobré práce. Já se starám i o skauting a je vidět, že o Brno je zájem, že Brno se začíná stávat hokejovou destinací, stejně jako třeba Sparta. Je to nastartované hodně dobře, ale nesmíme usnout, musíme pořád pracovat dál, ba naopak ještě více napnout síly, abychom dosáhli toho, kam se chceme dostat, a abychom vyprodukovali nějaké hráče pro A mužstvo a nemuseli se brát hráči z venčí.
Převládlo velké zklamání nad tím, když jste se nedostali po první části do té lepší skupiny, které měla už se stoprocentní jistotou zajištěno play-off?
Vítkovice byly takový suverén naší skupiny, pak tam byli vyrovnaní soupeři. Zavládla taková trochu nespokojenost, snažili jsme se, abychom postoupili a poté přišlo zklamání a i herní krize do toho mužstva. Ale hodně nám pomohla vánoční přestávka, kdy jsme se znovu nastartovali v Plzni a dotáhli jsme to tam, kam jsme chtěli.
Krize se nevyhne snad žádnému týmu, Kometu postihla také. Několik proher v řadě pak vystřídalo neuvěřitelné probuzení a výhra následovala výhru. Čím si vysvětlujete takovou proměnu?
Bylo to tím, že se nám nepovedla první část soutěže, kdy z toho byli kluci trochu rozčarovaní. Najednou klesla trochu motivace. Ale hokej je o jednom, dvou povedených utkáních, najednou se sledovaly tabulky, kluci se těšili na zápasy, a to je znát, to je základ úspěchu. Musí tam být nadšení pro vítězství, bojovný duch a jít za každým vítězství zápas od zápasu. Měli jsme sice herní krizi, ale z toho jsme se po Vánocích dostali. A kluci pak věděli, že postup do play-off je na dosah a nakonec se nám to v posledním utkání povedlo.
Projevovala se na hráčích na konci základní části nervozita, když už šlo do tuhého v boji o play-off? Kometa byla sice papírovým favoritem, ale ty poslední zápasy byly hodně těžké. A jak to bylo vůbec v samotném play-off se s nervozitou?
Určitě ano, nervozita tam trochu byla. Ale to jsou právě zkušenosti pro ty kluky. V podstatě všichni hráči, co byli v týmu, hráli play-off poprvé. Takže to jsou zápasy, kdy kluci hokejově rostou, kdy jsou pod tlakem, tlakem na vítězství, tlakem na svůj výkon, kdy každá chyba rozhoduje. Ale jak říkám, jsou to utkání, kdy kluci rostou a pomáhá jim to v kariéře, proto by takovýchto zápasů mělo být daleko více.
To jsou chvíle, kdy se dá tým nejvíc dohromady, souhlasíte?
Samozřejmě. V těchto chvílích ani nemusí na mužstvo působit trenér. Kluci vědí, o co hrají a ta motivace už z nich musí vyzařovat. Kanaďané mají toto zmáknuté, jsou to trochu jiné mentality. Jim je jedno s kým hrají, oni chtějí vyhrát každý zápas, každý zápas hrají naplno. To nám trochu chybí všeobecně v českém hokeji. Kluci si musí zvyknout na světový hokej, kde je jedno, kdo proti komu nastoupí. Prostě já jsem zodpovědný za sebe, za svůj výkon, já chci vyhrát, já chci porazit soupeře.
Já to teď vezmu z druhé strany, jak je naopak těžké krotit emoce ve vypjatých utkáních?
Musí tam být příprava na utkání, ne půl hodiny před zápasem, ale před důležitým a vypjatým utkáním se chystá třeba jeden dva dny. Trenéři musí psychicky působit na tým, zvláště u mládeže, kdy je připravují nato, co ho v zápase očekává, ať fauly, že bude vést, či prohrávat o gól. Mužstvo na tyto situace musí být připraveno, aby na ně reagovalo co nejlépe a dovedlo zápas do vítězného konce.
Po celou sezónu jste odehráli domácí utkání na úzkém kluzišti s parametry NHL, byla to výhoda?
Byla to někdy výhoda i nevýhoda. Výhoda byla v tom, že kluci věděli, že týmy, které sem přijedou, nebudou na toto připraveni. Taktika byla jasná, chtěli jsme soupeře dostat pod tlak, zamknout ho a střílet odevšud, jak je to třeba v Kanadě. Nevýhoda byla v tom, že v devadesáti procentech jsme si na začátku utkání tlak vynutili, ale třeba jsme nedali branky a naopak inkasovali, což pak týmu ublížilo a zase nám trvalo, než jsme se dostali do zápasu. Byly zápasy, kdy jsme prohrávali o čtyři branky, pak jsme snížili, vrátili se do utkání, ale už jsme vyrovnat nedokázali. Ale jak jsme na začátku dali branku, dvě, tak jsme věděli, že utkání dovedeme do vítězného konce, protože potom kluci byli neudržitelní.
Předchozí otázka padla z toho důvodu, protože doma jste se dokázali měřit s těmi úplně nejlepšími týmy. Třeba favorizovaný Zlín byl z hry Komety zde v Brně naprosto zaskočený.
Jak říkám, škoda, že se nám to nepovedlo i s tou Spartou. Dostali jsme nějaké branky v oslabení, byl to vyrovnaný soupeř. Trochu nám uškodilo, že kluci měli přílišný respekt. Možná kdybychom Spartě nasadili dresy nějakého slabšího týmu nebo týmu hůře postaveného týmu, vypadalo by to možná jinak. Soupeři nevěděli, co od nás mají na úzkém kluzišti čekat, na tahu jsme byli vždy my, a buď jsme ten tah proměnili anebo ne.
Díky tomu, že si Junioři zajistili dlouho dopředu postup do vyřazovacích bojů, mohli v rámci tří nejdůležitějších mládežnických kategorií proběhnout určité posuny mladších hráčů do vyšších kategorií. To potkalo i starší dorost. Jak jste byli spokojení s těmito mladšími hráči?
Vyzkoušeli jsme za to dobu řadu kluků a byli jsme spokojení. To jsou právě ty ročníky, které jsou opravdu silné a na těchto klucích se musí stavět a je jen otázkou času, kdy budou hrát o nejpřednější místa v tabulce
Pokud se bude příští sezóna vyvíjet ve stejném duchu jako ta právě ta odehrána, budou opět probíhat nějaké posuny napříč kategoriemi?
Určitě ano, nemusí to záležet ani na tom jestli si někdo zaručí jistotu play-off, záleží to na citlivosti trenérů a výkonnosti hráčů. Ale pokud nějaký hráč ukazuje, že na to má, tak není důvod se neposunout a každý trenér je rád, když vidí, že kluci rostou. Nejde jen o samotného hráče, kterému to pomáhá, ale jde i o týmy na další rok a už to ukazuje, jak budou mančafty silné. Pokud by nastala situace jako letos, což bychom si všichni přáli a bylo by to super, tak by určitě k nějakým posunům došlo.
Tuto sezónu si odbyl premiéru nový herní systém mládežnických soutěží. Jako ho hodnotíte?
Každý zápas, ať je to přátelák, mistrovství světa, ať se hraje ve dne nebo v noci, tak u nás nemáme v mentalitě šlapat každý zápas na plno. Myslím si, že jak to bylo rozdělení, tak v některých utkáních nastupovali vyšší ročníky proti nižším ročníkům, takže některé zápasy byly takové podivuhodné. Můj názor je, že ten model, co byl před, rokem byl lepší. Každý zápas se o něco hrálo, potkávali jsme se s celou republikou, hráči byli pod tlakem a výkony byli takové, jaké jsme si přáli.
Robert Holas: Trenéři a rodiče musí táhnout za jeden provaz
Robert Holas byl nejen jedním z trenérského tria u staršího dorostu, ale zastával také funkci bez které by se chod týmu neobešel - jako vedoucí týmu.
Jak jste viděl celou sezónu staršího dorostu ze svého pohledu?
V sezóně byly hodně světlé chvilky, ale také chvíle krizové. Byla tam určitá část, od listopadu až do Vánoc, kdy se nám nedařilo, také vzhledem k tomu, že byly určité posuny hráčů do juniorky, k nám zase z mladšího dorostu, zkoušely se různé varianty. Byl to z části záměr této sezóny, aby si hráči ročníku 92 vyzkoušely nějaké zápasy v juniorce. To samozřejmě hodnotíme kladně, protože kluci si tam zahráli, vyzkoušeli si to. Samozřejmě bývá to někdy na úkor nějakého výsledku, protože ostatní týmy hrály v plné sestavě a my s hráči ročníku 94, 95. Proto jsme třeba nedosáhli nejlepšího výkonu. Hokej v mladším dorostu je trochu odlišnější než hokej v dorostu starším. Hráči staršího dorostu jsou vyspělejší, už jsou to skoro junioři a čtrnáctiletí kluci se ještě nemohou vyrovnat stejnému výkonu jako šestnáctiletý, sedmnáctiletý hráč. Ale tyto posuny rozhodně nejsou na škodu, hráči si to vyzkouší a do budoucna jim to může jen pomoct. Zatím jsou to však jen dělníci ledu, nemají takovou koncovku jako někteří klíčoví hráči mladšího dorostu, což se samozřejmě s postupujícím věkem bude měnit Jediný, kdo vyniká nad ostatními je Adam Zbořil. Ale my jsme samozřejmě museli dbát na jeho věk a zápasové zatížení.
Nakonec ale sezóna dopadla dobře…
Sezóna dopadla dobře, play-off byl náš cíl a povedlo se to. Škoda, že se nepodařilo proniknout hned na začátku do té lepší skupiny, která měla už vyřazovací boje dopředu zajištěné. V této skupině hrají velmi vyspělá mužstva, hraje se tam takticky i herně lepší a líbivější hokej. A pro Kometu je vždy lepší, když hraje v té nejlepší skupině. Co máme zkušenosti, tak zápasy s českými mužstvy mají lepší kvalitu a hráčům to hodně přinese. Naopak v té dolní skupině se hraje hlava nehlava, hraje se o každý zápas jen, aby se nesestoupilo z extraligy. Kolikrát to není pěkný hokej. V té vrchní skupině všichni čekají na play-off, takže můžou bez nervů zkoušet různé herní varianty a mohou si vytahovat hráče z mladšího dorostu a zkouší je zabudovat do svého týmu.
A ve vyřazovacích bojích jste narazili na Spartu…
Robert Holas
V play-off jsme dostali Spartu. Zápas tady u nás v Brně byl otevřený, mohli jsme Spartu porazit. Ale v první třetině jsme dostali dvě rychlé branky, navíc se nám nedařilo dlouho vstřelit branku, a to rozhodlo. Každopádně myslím, že Sparta zde byla hratelná, byla k poražení, nevěděli, co od nás mohou čekat. Kdybychom dali první gól, mohlo to dopadnout jinak, ale to je jen kdyby, k tomu nemá cenu se vracet a výsledek se už teď nezmění. Druhé utkání v Praze, tam už Sparta kontrolovala hru a postup si nenechala uniknout. Možná kdybychom hráli více zápasu se Spartou v sezóně, mohli jsme se na ní víc připravit a přizpůsobit tomu taktiku. Hráči staršího dorostu jsou velmi učenliví, takže když se zvolí dobrá taktika, dá se toho hodně udělat. Ale Sparta byla v té vyšší skupině a my v té nižší, takže jsme se mohli potkat až v play-off. Pokud s týmem nehrajete celou sezónu, tak nevíte, s čím na vás vyrukuje. Samozřejmě můžete si získat statistiky a informace na internetu, ale to není úplně směrodatné. Vzájemnému mistrovskému utkání se nic nevyrovná.
Ale to platí i obráceně, Sparta toho o Kometě také moc nevěděla.
Tak samozřejmě to je pravda, ale Sparta byla v odlišném postavení, umístila se v té lepší skupině na špici tabulky a je to tým s velkou kvalitou.
Pan Beran říkal, že hráči měli až moc velký respekt ze Sparty, což je svazovalo.
My jsme se špičkou extraligy odehráli jen pár zápasů a pak jsme hráli v té dolní skupině. Hráč je pak nastavený na tuto skupinu, je vystresovaný, protože se musí sbírat body, aby se tým nedostal do sestupových pozic, a pak najednou přijde zápas s týmem ze špičky extraligy. Takže ten respekt tam určitě je. Samozřejmě my trenéři to nechceme vidět, hráči to nechtějí vidět, ale v podvědomí je to schované. Hráči byli proti Spartě na začátku zakřiknutí, pak jsme inkasovali branku a už se to vezlo.
Trenér musí být tak trochu psycholog zvláště v této kategorii, jak je těžké získat hráče na svoji stranu?
Starší dorost je jedna z nejkomplikovanějších kategorií. V životě kluků je spousta změn, jdou ze základní školy na střední. Mění se systém hokeje, v osmé třídě hrají všichni hráči a najednou v mladším a starším dorostu už se třeba na některé hráče nedostane. Pak je tu aspekt puberty, kolikrát si s tím neví rady ani rodiče. Trochu mě mrzí, že rodiče nepodporují víc ty kluky v tom sportu a nestojí si víc za trenéry, kolikrát je tam cítit nedůvěra vůči trenérovi, což by se nemělo dít, protože puberta je nejhorší stádium v životě kluků a rodiče a trenéři by měli táhnout za jeden provaz. Někdy jsou případy, že hráč hraje dobře jeden, dva zápasy a potom je najednou na ledě jako mátoha, začne říkat, že ho to nebaví, a že raději bude chodit ven za barák. Je to smutné, ale stává se to. Přitom ten hráč hrál hokej od šesti let, věnoval tomu veliké úsilí, nehledě na finanční zatížení rodičů. Takové případy je pak nutné řešit osobním přístupem. Je potřeba si s hráčem promluvit, zvážit všechna pro a proti. To by samozřejmě měli i rodiče, ale tam je to mnohdy komplikované, protože v tomto pubertálním období je vše, co řeknou rodiče špatně. My se snažíme kluky vést správnou cestou, vysvětlit jim, co s nimi udělá například alkohol, protože mají určitou fyzickou zátěž a takové nabourání metabolismu je nežádoucí.
Stalo se, že byste takový případ museli řešit, nějaké porušení pravidel?
Neměli jsme takové případy, že bychom se s někým dokonce museli rozloučit. Samozřejmě nejsme jako trenéři naivní, že si nikdy nedali pivo.
Je výhoda, že jste na trenérskou práci tři, že každý do toho týmu dá to svoje?
Samozřejmě to výhoda je. Je tu spousta organizačních náležitostí, které je potřeba vyřídit a zajistit, aby mohl tým odjet na venkovní utkání či dvoukolo. Spousta věcí týkajících se vybavení, spousta věci kolem ledu. Dál se mění hrací dny, někde je nějaký turnaj nebo koncert. Je to opravdu náročné. Ve dvou by se to možná dalo zvládat, ale bylo by to hodně složité a náročné. Jeden se musí starat o přípravu na trénink, druhý se stará o to, aby bylo s čím trénovat, kde trénovat a další abyste mohli odjet na zápas atd. Sezóna je dlouhá a je dobré, když jsou na to tři lidé. Je potřeba, aby byl člověk, který zajistí organizační záležitosti, a dva trenéři se mohou věnovat na zápas. Každý vidí jen trenéry na střídačce, ale ty organizační věci okolo už opomíjejí.
To ale někteří rodiče nevidí.
Někteří ne, někteří vidí jen výsledek a toho svého kluka, kolikrát si myslí, že tomu klukovi je křivděno, že je lepší atd. Ale my s ním také trávíme spoustu času a s nadsázkou se dá říct, že jsme pro hráče náhradní rodinou. Vidíte, jak se ten hráč chová, jaké má zájmy, jak je oblíbený v kolektivu, jestli je to extrovert nebo introvert. Kolikrát děláme osobní pohovory, abychom se dozvěděli, co hráče trápí, jak se cítí. Jak říkám, je tam spousta aspektů, kterými se trenér musí řídit, které musí znát, aby mohl správně pracovat s týmem. Někdy jsou třeba problémy v rodině, rodiče se rozvádí a i to se musí brát v potaz. Tatínek chce, aby kluk hrál hokej, maminka zase nechce. Ale zatím jsme konkrétně tuto situaci nemuseli řešit.
V sezóně se vystřídali u týmu celkem tři kapitáni, to je dost netypické.
Náš kapitán nám odešel do juniorky, zvolili jsme nového kapitána, který pak onemocněl a poté nepodával takové výkony, které jsme očekávali. Samozřejmě věc kapitánství je také o tom, aby hráč ten tým vedl, aby byl prostředníkem mezi týmem a trenéry. Vlasta Bilčík je sice málomluvný, ale je to přirozený tahoun týmu. Zatím si hráči stáli, a když Vlasta řekl, že se jde do toho, tak se opravdu do toho šlo a ukazoval to svým výkonem i na ledě. On je srdcař, je to bek na správném místě, věřím, že má kariéru otevřenou, že to dotáhne hodně daleko. Svým přístupem a férovostí je ostatním hráčům příkladem. Pak tedy v průběhu sezóny odešel do juniorky a tým musel zvolit nového kapitána, samozřejmě za přispění trenérů. Z tohoto hlasování vzešel Štěpán Koukal, což je také kvalitní hráč, je to takový smíšek, potom onemocněl, museli jsme na to zareagovat a novým kapitánem se stal Ivo Crhák, který byl kapitánem do konce sezóny. To je podobný typ jak Vlasta Bilčík, jde do zápasu hlava nehlava, tým za ním jde. Ivo na sobě stále pracuje, chodí ve volných chvílích běhat, do posilovny. Dělá pro ten hokej opravdu hodně.
Ale zdálo se mi ze svého pohledu, že Štěpánovi to možná pomohlo, když dostal Céčko Ivo Crhák.
Samozřejmě je to možné, opadl z něho stres a potom se uvolnil. Kapitánství je hlavně veliká zodpovědnost, musí být v průběhu utkání komunikovat s týmem a trenéry, nemůže to dělat každý. Musí umět strhnout tým.