Za příchod do Komety jsem byl vděčný, vzpomíná bývalý gólman Pavel Maláč

V Brně jste strávil několik sezón. Jak vzpomínáte na své působení v tomto městě?
Zde jsem vydržel ze všech míst nejdéle. Byl jsem tu spokojený, takže vzpomínám v tom nejlepším, ať už je to od zázemí přes fanoušky a k lidem v klubu.

Kdy vlastně přišla nabídka z Komety?
V sezóně 2003/2004 jsem se nepohodl v Prostějově. V tu dobu jsem dostal celkem dvě nabídky na další možné angažmá. Jedna byla z Komety od pana Medlíka, s nímž jsem se znal ještě z předešlého působení v Ytongu Brno a druhá byla z extraligových Vítkovic. Lidé z Komety o druhé nabídce věděli a upozorňovali mě, že bych při angažmá ve Vítkovicích stejně nejspíš skončil v Sareze, jelikož se blížila výluka NHL. Všechno jsem to zvážil a rozhodl se pro Brno. Vůbec tohoto kroku nelituji, ba naopak jsem za něj rád.

Do Komety jste nastoupil v době, kdy v NHL zavládla výluka. Jaké bylo hrát proti hvězdami nabitými Českými Budějovicemi?
V tomto ročníku jsem chytal všechny čtyři zápasy. Doma jsme je porazili 3:2, kdy dva góly dával Jirka Sedláček. Pak jsme o jednu branku prohráli a na další utkání si vzpomínám, že bylo vysíláno v televizi. Extraligové utkání se nehrálo díky nemocným hráčům, tak dávali první ligu. Už je to všechno minulost, je však pěkné občas zavzpomínat.

Sledoval jste, jak se Kometě vedlo dál i po Vašem odchodu?
Pro mě prakticky znamenal konec příchodem trenéra Čady, který si dovedl gólmana ze Slovenska a na další rok se mnou už vůbec nepočítal.

Přesto jste se v následující sezóně vrátil a při několika utkáních brněnskému klubu pomohl. Jak se to seběhlo?
Trenér Čada měl v kádru Kamila Jarinu, který onemocněl a Lukáše Hronka, který měl zraněné koleno. Já jsem za ně na tři čtyři zápasy zaskočil. Někteří se divili, že po takové minulosti se ještě vracím. Ve sportu, a nejen v něm, to takhle chodí a já jsem neměl nejmenší důvod nepomoct. Já i diváci jsme byli rádi, že jsem se mohl opět vrátit. Nutno dodat, že v té době u týmu už nebyl pan Čada, ale Vladimír Kýhos.

Vy máte hokejové kořeny i ve Zlíně. Jak vzpomínáte na tohle období?
Do Zlína jsem přišel již v šestnácti letech do staršího dorostu. Vždy se tam výborně pracovalo s mládeží a společně se mnou z našeho kádru prošlo šest hráčů reprezentací. Stejný ročník jsme byli například s Martinem Hamrlíkem, Tomášem Němčickým, Petrem Přikrylem nebo Petrem Kolářem. Ve Zlíně byli vždycky nějací šikovní kluci. O rok mladší byli třeba Roman Hamrlík, Pavel Rajnoha, Radek Dlouhý a Petr Čajánek. Takže i s takovými hráči jsem se za těch osm let, co jsem tam byl, potkal. V sedmnácti letech jsem si zde poprvé zachytal extraligu a ve dvaadvaceti jsem chtěl mít pevné místo v bráně. V tu dobu tam ale byl Jaroslav Kameš. Proto jsem odešel do první ligy do Liberce, ale zpětně si říkám, že jsem mohl ve Zlíně ještě rok dva vydržet. Potom už to bylo hodně těžké hledat něco stálejšího. V Havířově to nevyšlo kvůli klubovému zázemí a financím, kde byla sice výborná parta, ale hrálo se téměř bez peněz. Posléze to ještě vypadalo, že bych se mohl vrátit do Zlína, ale nakonec to stejně nevyšlo.

Pavel Maláč odchytal v bráně brněnské Komety celkem 144 zápasů s průměrem 2,41 a úspěšností 92,57%. Jeho poslední duel se datuje k březnu 2008, kdy střídal v pátém semifinále play-off s Mladou Boleslaví Kamila Jarinu, a to za rozhodnutého stavu 6:1. Foto: Ivo Dostál.

Zato v Prostějově jste držitelem rekordu v procentuální úspěšnosti zákroků s pětadevadesáti procenty.
Celá ta sezóna tam začala docela zvláštně. Když jsem přišel do Havířova, vrátil se tam Pavel Cagaš. Byla taková ústní dohoda, že s jeho příchodem tolik nasazován nebudu, ale zachytám si. Jenže nastala polovina sezóny a já nastoupil jen do dvou zápasů. Druhá věc byla ta, že za půl roku jsem dostal jedinou výplatu. Takže jsem si říkal, jestli má cenu někde jenom sedět a ještě k tomu bez peněz. V té době jsem jezdil z Havířova do Ytongu Brno na střídavé starty. Když jsem sem přišel, bylo Brno na předposledním třináctém místě a za těch patnáct utkání, co jsem za Ytong nastoupil, jsme rázem byli osmí. Vcelku se mi tu líbilo. Mezi mnou a panem Medlíkem neexistovala smlouva, vše bylo na dobré slovo. Klapalo to však bez problémů. Ať už se jednalo o peníze, či něco jiného. V lednu jsem se s Havířovem pohádal a chtěl jít pryč. Byly tu dvě možnosti: Ytong a Prostějov. Já jsem chtěl jít do Brna, ale na mně nezáleželo. O mně se domlouvaly kluby a nakonec to dopadlo tak, že jsem skončil na hostování v Prostějově. I tam jsem navázal na výkony z Brna a koneckonců bych tuto sezónu hodnotil jako moji nejlepší v kariéře.

Vy jste se zúčastnil i mistrovství světa juniorů v roce 1993, kde byl jedničkou Igor Murín, je to tak?
Ano. Na MS do dvaceti let jsem se dostal hlavně proto, že Milan Hnilička odešel do Ameriky, jelikož je stejný ročník. Jinak bych se tam určitě nedostal. Byla to dobra zkušenost. S trenérem Vůjtkem jsme dokonce vybojovali bronzovou medaili! Přitom jsme soupeřili s velkými hvězdami jako Peter Forsberg nebo Markus Näslund.

V Liberci Vám v sezóně 1997/1998 chyběl jediný zápas, abyste celý ročník odchytal sám. Dá se vůbec taková fyzická zátěž zvládnout?
Není v tom problém. Většinou se hrálo dvakrát týdně, což je zvládnutelná porce. Ke dvaapadesáti odchytaným zápasům mi opravdu zbýval jediný, do kterého jsem kvůli lehčímu zranění nenastoupil.

Střetl jste se v Liberci s Petrem Nedvědem, místní hokejovou hvězdou?
Když jsem tam hrál já, on stávkoval v NHL a jednal o nové smlouvě. Celkem dlouho s námi trénoval. Odehrál ale jenom pět utkání a přešel do Sparty. Během toho jsme mohli zaznamenat markantní rozdíl mezi klukama z první ligy a jím. Ať už to bylo myšlení, bruslení, střela, byla to naprosto rozdílná úroveň. Všichni slavní sportovci to mají svým způsobem těžké, protože musí působit jinak na veřejnosti i v týmu. Slýchávám na něj různé názory, ale já ho znám osobně, takže na to mám svůj pohled.

Lákalo Vás zahrát si proti slavným hráčům?
Hrál jsem proti Jaromíru Jágrovi, který mi bohužel vstřelil branku (smích). Poprvé jsme se na ledě potkali, když mi bylo sedmnáct let. Tenkrát se už říkalo, že to bude velký hráč. Narazili jsme na sebe ještě v extralize a také při exhibičních duelech. Strašně špatně se chytá jeho střela pod vyrážečku nad beton. Ale co jsem tak sledoval letošní play-off NHL, tak ten gól byl teď nedal ani mě (smích).

Napadá Vás nějaký trenér, kterému jste vděčný nebo na něj rád vzpomínáte?
To se těžko posuzuje, protože gólmani jsou vždy trochu jinde. Je to jiná pozice. Trenérů jsem zažil relativně dost. Když nebudu počítat mládežnické kouče, tak první, kdo mě opravdu vedl, byl pan Novák ve Zlíně. Pak tam přišel zmiňovaný Vladimír Vůjtek, jenž dával šanci mladším hráčům. Za což hovoří i to, že nechával hrát jeden útok, v němž klukům bylo sedmnáct, osmnáct. A nehráli vůbec špatně! Mimo jiné se jedná o lajnu Grošek – Bonk – Sedlák. Snažil se spojit mladší se staršíma, i když těm se to někdy nelíbilo. Ještě docela rád vzpomínám na pana Číhala v Kometě. Ten ani moc nekřičel, ale vždy věděl co má hráčům říct. Je pravdou, že někdy k sobě potřeboval bouřliváka, který to srovná.

Další z historických fotografíí z tehdejšího Ronda, kde Pavel Maláč bavil diváky celkem pět sezón. Foto: Ivo Dostál.

Ukončil jste už kariéru oficiálně, nebo se ještě někdy ukážete na ledě?
Dá se říci, že jsem skončil. Když jsem se vrátil do Brna, další rok mě poslali do Šumperka. Tam jsem byl jednu sezónu a postoupili jsme do první ligy. Trenérem byl pan Jiří Režnar, jehož také považuji za jednoho z velmi dobrých koučů. Majitel klubu pan Velčovský mě chtěl v kádru nechat, avšak s polovičním platem. Nedomluvili jsme se a já jsem takovou nabídku neakceptoval. Už tehdy jsem uvažoval o konci, ale šel jsem ještě na rok do Pelhřimova, který mám blízko domova. Tohle angažmá jsem už měl při práci. A na závěr mě ještě zlákal Benešov, ale zdravotně už to nebylo nejlepší. To už jsem musel být pod prášky, abych vůbec zápas odchytal a ještě k tomu ne tak, jak bych chtěl, rozhodl jsem se pro konec. Letos se objevuji v okresní soutěži, ale to už beru jako zábavu.

Čím se tedy momentálně živíte?
Už čtyři roky jsem ve firmě, která se zabývá devizovými obchody. Jsem tam už dlouho a vše se postupně mění k horšímu… Vypadá to, že už tam dlouho nebudu a nyní se rozhlížím, co dál.

Jste v kontaktu s bývalými spoluhráči?
Jelikož nyní bydlím v Jihlavě, tak potkávám převážně kluky odtud. Spíše se jen pozdravíme, není to tak, že bychom udržovali nějaký vztah.

Co říkáte na nedávno zrekonstruovanou KAJOT ARENU?
Poprvé jsem viděl arénu v novém, když byla ještě nedokončená. Párkrát jsem se byl podívat na hokej. Hala je úplně jiná, vypadá výborně. Ale se stadiony v centru je spojen jeden velký problém, což je parkování.

Vy jste byl pověstný pozápasovou oslavou, kdy jste projel přes celé hřiště a skočil mezi tři tyče. Odkud se vzala tato tradice?
Vzniklo to úplně spontánně. Asi po nějakém vydařeném zápase, kdy jsem chtěl poděkovat fanouškům. Rozjel jsem se k nim a asi mě nic lepšího nenapadlo než skočit do brány. A pak se z to stal rituál.

Hokej sledujete dál?
Sleduji, ale přímo ho nevyhledávám. Syn hraje, takže k tomu přijdu spíš s ním. Do Brna jsem na utkání zavítal asi tak třikrát.

A jak jsou na tom Vaši potomci se sportem?
Desetiletý syn hraje hokej a fotbal. Dcera je krasobruslařka a druhá jezdí na koni. Nevyžaduji však, aby se sportem všechny tři děti živily, ale bavily. Sport je nádherná věc, ale vrcholově to nejde dělat celý život. Jednou přijde chvíle, kdy sportovec musí skončit a pak je otázka, co dál.

Statistiky Pavla Maláče: