V hokeji se pohybujete skutečně dlouho, můžete přiblížit vaše začátky?
Své první profesní roky jsem prožil u brněnského hokejového klubu Ingstav, to je mužstvo, které dnes už neexistuje. Převzal jsem tu práci po panu doktoru Richterovi, který dělal ve Vojenské nemocnici. On v té době měnil místo a já do té nemocnice jako mladý nastupoval. Zároveň mě požádal, jestli bych se místo něj té práce neujal. Od roku 1979 jsem tedy pracoval právě u zmíněného brněnského hokejového týmu. Následoval posun v roce 1992, když mě vyzval předseda zdravotní komise doktor Jandík, zda bych nechtěl pracovat u mládežnické reprezentace, konkrétně u dorostenců. O dva roky později přišla nabídka té stejné instituce, jestli bych nevzal funkci u národního týmů. Hodně to letí, prakticky až do teď jsem u české reprezentace. Výjimku tvoří roky 2009 a 2010, to jsem měl přestávku.
Diváci vás samozřejmě registrují i dlouhá léta na brněnské střídačce. To už bude také nějaký ten pátek, je to tak?
Jak jsem již zmínil, od toho roku 1979 se pohybuji v různých brněnských klubech. Ať už to byl tedy Ingstav, Ytong, také tehdy prvoligové Rosice a samozřejmě Kometa. Hokeji jsem zůstal věrný až do teď.
Je jasné, že za ty léta jste poznal řadu hokejistů a sportovců, na koho nejvíc vzpomínáte? Těch hráčů co mi prošlo rukama je obrovské množství. Začínal jsem na podzim roku 1994 a vlastně do teď jsem zažil dvě generace hokejistů. Někteří už dávno skončili s hokejem. Naopak jsou zde mladí, jako Tomáš Hertl, který když jsem začínal, tak se akorát narodil. Na kluky z reprezentace vzpomínám rád, vždy jsem se mezi nimi cítil dobře. Většinou se utvořila výborná parta, dobrý kolektiv a myslím si, že právě řadu turnajů jsme vyhráli právě díky tomu. Kluci ukázali, že chtějí bojovat za mužstvo a něco s reprezentací dokázat.
Velký úspěch zažila Kometa před dvěma lety, kdy bojovala o extraligový titul. Jako brněnský patriot jste si to musel nesmírně užívat.
V Brně je obrovský hlad po hokeji, to je známá pravda. Diváci dělají bezvadnou kulisu, atmosféra je vždy fantastická a byla to i pro ně taková velká a zasloužená odměna. Ale nejen pro ně, ale i pro hráče a samotnou Kometu. Samozřejmě jsme si tu nádhernou cestu až do finále užívali, byla to však nesmírná dřina hráčů, realizačního týmu a vedení Komety, které dalo dohromady perfektní tým. Klobouk dolů před tím výkonem a škoda, že to těsně nevyšlo. Zároveň si myslím, že je tady obrovský divácký potenciál a tohle město by si zasloužilo, kdyby se zde v budoucnosti hrálo mistrovství světa. Diváci by to jistě ocenili a považovali si toho.
Vám je hokej hodně blízký, okusil jste i nějakou soutěž?
Kdysi jsem hrával na vysoké škole, ale spíš jsem se hokejem bavil. Nebyla to žádná profesionální soutěž. Jakmile mi skončila studia, tak skončil i hokej, pak už to bylo spíše rekreačně. Rád si ale zahraju tenis a v zimě lyžuju.
Nepřipadáte si někdy za ty roky na střídačce jako trenér nebo asistent? Že byste občas koučům něco poradil?
(smích). Víte co, někdy by se mohlo stát, že by to k tomu sklouzávalo, ale snažím se tomu vyvarovat. Po utkání si můžeme něco říct, nicméně na střídačce je pouze trenér a každý máme svoje povinnosti. Vzájemně se respektujeme, tak to má prostě být. Maximálně gratuluju hráčům k brance a vítězství. Víc do toho nemluvím (úsměv).
Pohybujete se mezi hvězdnými hráči a naprostými profesionály. Jací jsou například Jaromír Jágr nebo Tomáš Plekanec?
Oba dva jsou výrazné osobnosti. Jsou výjimeční přístupem k tréninkům, k náročnosti sami na sebe. Jsou to hokejisté, kteří něco dokázali a chtěli něco dokázat. Mnoho věci si v mládi museli odepřít, žádné diskotéky, kina a jiné zábavy. Místo toho se věnovali tréninkům a pracovali sami na sobě. Chce to mít opravdu silnou osobnost a ten člověk musí vědět co chce. Kluci také mají hodně věcí daných od pána boha, ale samozřejmě nic nepřijde samo. Jak jsem říkal, dost věcí museli vydřít. A jako lidé jsou bezproblémoví, výborně zapadají do party.
Ve vaší ordinaci se asi dveře netrhnou. Předpokládám, že mezi pacienty nemáte pouze hokejisty, ale i další sportovce.
Ve své ambulanci mám fotbalisty, atlety, krasobruslaře, sportovců je zde skutečně mnoho. Když mám jmenovat, tak Martina Sáblíková, tu jsem měl na starosti na olympiádě, mou pacientkou je také bývalá trojskokanka Šárka Kašpárková, fotbalové legendy Karel Jarůšek, Karel Kroupa a další.
Probrali jsme hráče, ale co trenéři? Těch jste zažil určitě také hodně.
Například v národním týmu se jich vystřídalo velké množství. Začínal jsem s doktorem Bukačem, což je ikona Československého hokeje. Pak to byli další, jako například Ivan Hlinka. Na něj nemohu zapomenout, to byl vynikající a výjimečný člověk, který dokázal získat hráče na svou stranu. Měl u hráčů obrovskou autoritu a velice dobře se s ním spolupracovalo. Dále musím vzpomenout na Josefa Augustu, Vladimíra Martinec, Vladimíra Růžičku, Slavomíra Lenera a nyní na Aloise Hadamczika. Ten hokejem žije, je do něj zapálený a dýchá pro něj. Nerad bych na někoho zapomněl, ale s trenéry to bylo vždy perfektní.
Má natolik vytížený člověk jako Vy čas na dovolenou?
Samozřejmě je to vždy dost na těsno a řadu věcí řeším na úkor dovolené, ale většinou je to tak čtrnáct dní v roce, kdy s rodinou někam vyrazíme a odpočineme si. Mám rád lyžování a tenis, sem tam vyjedu na ryby, tak třikrát do roka (smích).
Takže i s Liborem Zábranským?
(smích). Ten je také dost vytížený, já mám tu frekvenci tak třikrát do roka. Nevím jak je na tom Libor, ale byl bych rád, kdyby nám to někdy vyšlo.