O Kometě mám absolutní přehled, hlásí dvojnásobný vítěz Stanley Cupu Petr Sýkora

Co momentálně dělá dvojnásobný vítěz Stanley Cupu?
Momentálně žiji v Brně, kde jsem dostal nabídku trénovat s panem Mífkem a panem Mášou čtvrtou třídu Komety Brno. Je to už druhá sezóna, co s těmito pány trénujeme kluky z ročníku 2005.

Jak vás tahle práce baví? Chtěl byste postupem času trénovat v dalších a vyšších ligách?
Baví mě to velmi. Navíc mám v tom týmu svého syna, který je sice trochu mladší než ročník 2005, ale hraje tam dobře. Hokej je můj život, je to moje vášeň, nemohl bych sedět doma a jenom se na něj dívat v televizi. Musím jít každý den na zimák, kde mohu předávat své zkušenosti dál. Strašně mě to baví, nedovedu si představit být bez hokeje.

17. března 2014 jste ukončil kariéru. Vedly vás k tomu zdravotní důvody, nebo jste se chtěl usadit doma a už tolik necestovat?
K rozhodnutí o ukončení kariéry mě vedlo několik zdravotních problémů, ale asi bych s nimi dokázal ještě hrát dál. Hlavním důvodem byl ale fakt, že jsem už nechtěl být bez svého syna. Malý začal hrát a mě přestalo bavit neustále se informovat u ženy, jak kluk hrál, jaký měl trénink a tak dále. Když totiž chce člověk dělat hokej na sto procent, musí dát rodinu trochu stranou. Pro mě je však rodina na prvním místě a já už nechtěl takhle dál pokračovat.

Zažil jste mnoho úspěchů i na reprezentačním poli, jak na to vzpomínáte?
Národní tým byl vždy fantastický, strašně rád jsem tam jezdil. Byl jsem třikrát na mistrovství světa a třikrát jsme přivezli medaili, z toho dvakrát zlatou. Měl jsem ale smůlu, teda ono se o smůle vlastně mluvit ani nedá, ale za 17 let v NHL jsem pouze dvakrát nehrál play-off. Měl jsem tedy oproti ostatním klukům daleko méně šancí jezdit na české reprezentační akce. Když jsem ale zase tu šanci měl, vždy jsem rád přijel. Také jsem měl obrovské štěstí, že i když jsem o tři čtyři roky mladší než generace Jardy Jágra, Roberta Reichela, Roberta Langa, Martina Straky, tak jsem si s nimi mohl zahrát a do dneška na to vzpomínám, jako na to nejkrásnější, co jsem v hokeji zažil. Zahrát si zápas se Stráčou a s Jardou Jágrem v útoku, na to se vzpomíná celý život.

Jste dvojnásobným mistrem světa, na který šampionát vzpomínáte nejvíc?
Strašně velkou cenu pro mě má titul z Vídně 2005. Celý rok byla stávka v NHL, a ve Vídni tak hráli prakticky ti nejlepší hráči z celého světa. Za národní tým v té době ještě hrálo velké množství olympijských vítězů z Nagana, byli tam kluci jako Ručinský, Jarda Jágr, Jirka Šlégr, vzpomínám na to strašně rád.

Výběr už v té době vedl Vladimír Růžička, také úspěšný hráč a trenér české historie. Jak na současného kouče národního týmu vzpomínáte vy?
Nikdy jsem s ním neměl žádný problém, uznávám ho. Líbilo se mi na něm, že i když byla v roce 2005 stávka v NHL a všichni chtěli hrát za nároďák, on zavolal všem hráčům širšího kádru a všem dal stejnou šanci se na turnaj probojovat. Nedíval se, kdo má jaké jméno. V tom se mi velmi líbil.

Sledujete třeba, jak vybírá hráče letos? Také hodně dává šanci mladým hokejistům.
V českém hokeji probíhá generační výměna a v roce 2005 to měl Vláďa Růžička daleko snazší. K dispozici měl 35 hráčů a pomalu každý z nich mohl hrát první lajnu. Neříkám ovšem, že teď máme špatné hokejisty, to rozhodně ne, ale máme jich méně. A to je problém. Když dva, tři nebo čtyři odpadnou, díra je znát. Myslím si, že Růža to teď plánuje tak, že dává před mistrovstvím světa šanci všem hráčům, dělá si určitě varianty, kdyby mu někdo v dubnu květnu nemohl přijet. Navíc mistrovství světa bude v Praze, což vyvíjí ještě větší tlak na národní tým. Jestli to celé někdo může dát do kupy, je to právě Růža.

Už jste to trochu nadnesl, ale ještě bych se vrátil k sestavě New Jersey: Petr Sýkora, Patrik Eliáš a Robert Holík. Jací to jsou hráči a jak probíhala spolupráce s nimi?
Vzpomínám na to velmi dobře. Hlavně s Patrikem Eliášem jsme spolu odehráli pět nebo šest sezón. S Bobbym Holíkem jsme spolu taky hráli, ale ne tolik jako s Patrikem. Vzpomínám na celé působení v New Jersey jenom v nejlepším. Byl jsem ještě mladý kluk, hrál jsem v NHL první a druhou lajnu, chodil na přesilovky, všechno navíc s Čechem Patrikem, se kterým jsem si rozuměl. Bylo to neskutečné. Nemohl jsem si přát nic lepšího než začít kariéru v NHL takhle.

Petr Sýkora je jedním z trénérů 4. třídy brněnské Komety, kde hraje i jeho syn Nicholas. Foto: Petr Coufal.

Šestkrát jste okusil finále NHL, to je asi v českých končinách unikát, mám takové tušení, že se tohle nikomu z českých hráčů nepovedlo a jen tak nepovede…
Jsem strašně pyšný, že jsem byl draftován do New Jersey, které bylo známé jako vítězný tým. Za moje první tři nebo čtyři roky v NHL jsme šli s New Jersey dvakrát do finále, z toho jsme jednou vyhráli Stanley Cup. Myslím si, že v hokeji neexistuje nic těžšího než hrát celé play-off v NHL. Ty dva měsíce dřiny, lítání, bolesti za to ale stojí. Jsem pyšný na to, že jsem mohl dojít do finále Stanley Cupu hned v šesti případech, i když jsem čtyřikrát z toho prohrál. To je zase to nejtěžší, co může být. Dva měsíce dřete, bojujete, snášíte bolest a pak jenom vidíte soupeře, jak se raduje s pohárem. I tohle ale posiluje. Příští sezónu chcete zpátky do finále a chcete to celé zažít znovu.

Nevybíraly si vás pak týmy po několika finálových sériích hlavně kvůli tomu, že na sebe přitahujete úspěchy?
To bych neřekl. Dařilo se mi spíše díky tomu, že jsem se vždy dostal do týmu, který zvítězil. Za těch 17 let jsem doopravdy nebyl v play-off jenom dvakrát. Na druhou stranu znám spoustu vynikajících hokejistů, kteří za 15 let třeba neprošli přes druhé kolo. Na mé bilanci má určitě svůj podíl i štěstí, ale také to, že když jsem se v mladých letech dostal dvakrát do finále, věděl jsem už, o co jde, co je potřeba, a pak, když jsem byl starší, jsem z toho profitoval a předával zkušenosti dále.

Jste také držitelem jednoho zajímavého primátu. Hrál jste play-off v dresu Anaheimu proti Dallasu a dal rozhodující gól na 4:3 v pátém prodloužení, tedy v čase 140:48. Což se zapsalo do historických tabulek, neboť to byl čtvrtý nejdelší zápas ve vyřazovacích bojích NHL.
Bylo to druhé kolo play-off, první zápas v Dallasu. Branka padla až v páté třetině prodloužení, tudíž v osmé třetině celého zápasu. Vzpomínám si na to, že od druhého prodloužení jsme už normálně jedli o přestávkách pizzy, byli jsme v transu, unavení a potřebovali jsme to. V té situaci již berete krátká střídání, na led jdete třeba jenom na dvacet vteřin a pak hned střídat. Takové zápasy se už ale hrávají velmi málo. V Anaheimu jsem v té době hrál s jedním z nejlepších přihrávačů v historii NHL Adamem Oatesem, hráli jsme spolu celý rok a já tušil, že mě v zápase jednou nějakou přihrávkou najde. Přiznám se na rovinu, přijel jsem mezi kruhy, Adam mě našel, já chtěl střílet na lapačku, ale místo toho mi puk sjel pod vyrážečku dolů a já dal gól. Je to zážitek, nikdy na něj nezapomenu. Syn si třeba ten gól pouští pořád dokola na youtube. Jako hráč jsem na tenhle okamžik velmi pyšný, ale vítězství Stanley Cupu a mistrovství světa je pro mě víc.

Jak se po takovém zápase regenerovalo?
Řeknu vám, že když dáte takový gól, spadne z vás úplně všechno. Pamatuji si, že i přes tu únavu jsem po gólu sprintoval přes celé hřiště, než mě kluci chytili. Po zápase jsme necítili vůbec nic a můžu přiznat, že druhý den ráno jsme byli rádi, že jsme chodili. Další zápas se přesto hrál hned obden. Pamatuji si, že ráno nás trenér v klidu posadil jenom na kolo, šli jsme se několikrát najíst, spát a pak další den zase na zápas.

V části sezóny 2007/2008 jste nastupoval po boku Sidneyho Crosbyho nebo Jevgenije Malkina, což vám vyneslo nejlepší produktivitu od roku 2001, konkrétně 63 bodů (28 + 35). Byla to jedna z těch nejlepších sezón v NHL?
Když jsem tam přišel, Crosby začínal hrát svoji třetí sezónu a Malkin tuším druhou. Pamatuji si, že už tehdy ti kluci, i když byli velmi mladí, na tom byli tak dobře, jak jsou na tom teď. Trochu blíže jsem měl k Malkinovi, dokázali jsme si na ledě lépe vyhovět než se Sidneym a klapalo nám to. Byl jsem s ním absolutně spokojený, vytvářeli jsme si plno šancí. Ale i s Crosbym jsme si hodně rozuměli, i mimo led. Oba jsou to dobří kluci, žádné superhvězdy, které by na vás koukaly s nosem nahoru. Prostě normální kluci, kteří na sobě denně pracují a chtějí se pořád zlepšovat. I díky nim byly moje dva roky v Pittsburghu nezapomenutelnými, nejenom tím, že jsme se dvakrát dostali do finále Stanley Cupu.

Máte víc než 1000 utkání v NHL, nakoukl jste do tehdejší ruské ligy, také do současné KHL, uvažoval jste někdy i o návratu do české extraligy?
Hodně jsem nad tím přemýšlel. Poslední dva roky jsem měl ale zdravotní problémy a moje rozhodnutí, co dál, bylo obtížné. Kdybych neměl šikovného kluka, který hraje hokej, určitě bych dále pokračoval v kariéře. Měl jsem vlastně dvě možnosti. Buď hrát pořád dál naplno hokej, nebo toho nechat a chodit se dívat na zápasy a na tréninky svého kluka. Můj život se ale dostal do bodu, že už jsem dále nechtěl držet rodinu takhle stranou. Žena i mladý dělali pořád to, co jsem potřeboval já, abych mohl hrát hokej na sto procent. A už přišel ten čas, abych jim to mohl všechno vrátit. Já jsem takhle vlastně vyrůstal se svým tátou. On dal celý svůj život stranou a věnoval se jenom mně, abych to dotáhl tam, kam jsem to dotáhl. Teď to trochu cítím a chci něco podobného předat svému synovi.

Jak zatím hodnotíte výkony svého kluka? Potatil se?
Každý rodič určitě vidí svého syna trošku jinak. A každý chce pro své dítě to nejlepší. Ale s klidným srdcem a hlavouu mohu říci, že se potatil.

Ještě bych rád nakoukl do jiné kapitoly. Jak se dá porovnat zázemí u nás a v NHL?
Dá se to srovnávat. Extraligové zázemí se vším všudy se hodně zvedlo, ale pořád to ještě není jako v NHL. I tak si ale myslím, že v Česku je zázemí na vysoké úrovni. Za posledních šest sedm let se staví nové zimní stadióny, třeba v Třinci, Karlových Varech a tak dále. Jenom v Česku není tolik peněz oproti Americe a je to celé těžší. V Americe si klub díky televizním právům a vstupenkám vydělá na svůj provoz zcela sám. V Česku to tak rozhodně není. Peníze se tady shání, kde to jenom jde, a hokej se tu dělá daleko složitěji než v Americe. Bez peněz od sponzorů a města nemáte šanci, smekám před tuzemskými kluby, jak jsou schopny dát do kupy celé sezóny.

Co se týče mládeže, jak byste porovnal práci s ní zde a v zámoří?
Samozřejmě jak teď syn hraje hokej, celé dny trávím tím, že přemýšlím, co je nejlepší pro trénink a tak. Moje štěstí je, že čtvrtou třídu trénujeme s dalšíma dvěma trenéry, kteří celý život hráli hokej a mají zájem se neustále v trenérství zlepšovat a dívat se, jak to dělají jinde. Já mám kontakty v Americe, Kanadě, Švýcarsku, snažím se tak zjišťovat, jak trénují oni, co dělají, sbírám informace a porovnávám je. Martin Máša hrál v Americe, v Anglii, ve Francii, Jirka Mífek má zase všechno dobře nastudované ze škol. Hlavní u nás je, že všichni tři máme neustálý zájem zjišťovat něco nového, chceme trénovat děti, ale i sami sebe v tom posouvat někam dále. Je to pro nás velká vášeň, já osobně se těším na každý další trénink. Já jsem si původně myslel, že když člověk odehraje 17 let v NHL a přijde zpět od Čech, tak že může hned trénovat mládež. Není to pravda. Je to úplně něco jiného. Člověk se to musí naučit, musí vstřebávat nové informace kolem sebe. Je to obrovský rozdíl oproti tomu být jenom hráčem. Daleko větší a těžší, než jsem si původně myslel. Musím přiznat, že někdy, když jdeme z tréninku, jsme velmi splavení, protože ti kluci musí všechno vidět naživo. Nestačí jim to jen říct, musí se jim to i ukázat. Na tréninku jsme tak tři, pořád máme co ukazovat, pořád bruslíme. Jak jsem si vždycky myslel, že ti nejlepší trenéři musí trénovat ty nejlepší týmy, teď si myslím, že ti nejlepší by měli trénovat úplně odspodu, tudíž od přípravky až po nějakou nevím kolikátou třídu. Jakmile totiž kluci minou základy, už je strašně těžké je předělávat. Trénovat mládež a obzvláště takhle mladé kluky by měli doopravdy kvalifikovaní a odborní trenéři, aby to šlo tím správným směrem.

Je potřeba mít s těmi kluky hodně trpělivosti?
Nejenom jí. Je to hlavně o tom, dát jim základy a dát jim je správně. Jakmile nedáte klukům základy správného bruslení, rok budou bruslit špatně, pak už bude velmi těžké s tím něco dělat a spravovat to. Stojím si tedy velmi pevně za svým tvrzením, že ti nejlepší trenéři by měli trénovat začínající hokejisty.

Co říkáte na současný stav českého hokeje? Myslíte si, že jednou opět vyroste zlatá generace hráčů?
Myslím si, že ano, že vyroste. Hokej zde má obrovskou tradici, na to, jak jsme malá země, tady hodně kluků hraje hokej a mezi nimi se najde hodně talentů. Spousta lidí sice český hokej kritizuje, i já k němu mám své výhrady, ale zase jak se přes dva roky pohybuji kolem mládeže, vidím zde plno talentů a plno lidí, co s nimi pracují dle mého názoru správně. Myslím si, že český hokej bude mít pořád svoji tradici a brzy se vrátí tam, kde by měl být. Jestli sledujete výsledky mládežnických reprezentací, vidíte nějaké výsledky šestnáctky osmnáctky, zlepšuje se to. Už tomu není tak, že dvacítka přijede na mistrovství světa a dostane dvanáct gólů od Kanady, ale už se hrají vyrovnané zápasy. Českému hokeji věřím, již brzy se vrátí tam, kde má být.

Žijete v Brně, sledujete hokej ve městě pod Špilberkem?
Samozřejmě sleduji pozorně Kometu a Plzeň, oběma klubům fandím. V Plzni jsem vyrostl, v Brně teď bydlím. Kromě dvou zápasů Komety jsem viděl všechny její duely, takže mám absolutní přehled o tom, jak hraje. Náš malý syn je navíc absolutní srdcař Komety, všude po domě máme vylepenou Kometu, na autě taky, kluk sleduje všechny zápasy. Kometa má v letošní sezóně neskutečně kvalitní mančaft, věřím, že se jí podaří udělat velikánský výsledek.