Jakube, v úvodu druhé třetiny jste navýšil vedení takovým pěkným kouskem, jak byste ho popsal?
Už od malička mě trenéři učili, ať chodím před bránu, že tam se dějí dobré věci. Přijížděl jsem před brankáře ze strany, viděl jsem, že bude Jozef Kováčik střílet, tak jsem do trasy kotouče trochu sáhl a se štěstím jej trefil, naštěstí to spadlo do branky.
Chtěl jste to spíš směřovat na branku nebo si nejdřív puk zpracovat?
Určitě na branku. Puk mířil do hradecké klece, tak jsme se to snažil do ní usměrnit.
Je ten váš gól povzbuzením po návratu na led?
Jsem za to velmi rád. Je to lepší, než kdybych ještě déle čekal. Jsem hlavně rád za dva zápasy, co jsme doma vyhráli, chvíli si odpočineme, a potom pokračujeme. Doufám, že na úspěchy navážeme v Chomutově.
Trénujete takové situace občas na tréninku?
Občas ano. Nevěnuji se tomu sice pravidelně, ale sem tam se to naskytne.
Pod vousy je vidět trochu krvavý šrám. Co se vám stalo?
Dostal jsem hokejkou ve třetí třetině. Hostujícímu hráči vylítla u nás v pásmu a trefila mě do obličeje.
Co říkáte na výkon kapitána Leoše Čermáka?
Hrál výborně, dva góly si zasloužil. Tím únikem v oslabení dal zápasu třešničku na dort. Bylo na něm vidět, že má do utkání chuť. Sice nebylo rozhodnuto, ale výsledek jsme měli pod kontrolou.
Ani ne z prvních deseti střel jste dali čtyři góly. Pamatujete takový zápas?
Na konkrétní si nevzpomenu. Občas je ale takové utkání. Troufám si říct, že jsme byli lepším týmem. Hradec tam měl několik šancí, ale Marek Čiliak nás podržel.
Několikrát jste se postavil na buly proti Antonínu Honejskovi. Hecovali jste se nějak?
Tonda si několikrát rýpnul. Vyhrál nade mnou první tři vhazování, a potom mi to před každým dalším připomínal. Já paradoxně nerad hraji buly proti hráčům, kteří nejsou přímo bulaři.