Vloni jste zamířil do organizace Spokane Chiefs hrající Western Hockey League. Jak se váš přesun seběhl?
Bylo to hodně rychlé, dva dny po příletu jsem už hrál zápas. Trenér se mě zeptal, já už byl navíc natěšený, protože jsem do té doby měsíc a půl nehrál. Chtěl jsem hned naskočit. Prvních pět šest zápasů se mi fakt dařilo, bylo to super. Pak přišel menší útlum, začalo se mi trochu stýskat po domově, ale to přešlo, a už jsem se cítil jenom dobře.
Už jsme se na to ptali i Libora Zábranského mladšího. Začátky byly pro vás asi hodně těžké, že?
Byl tam se mnou Slovák Miloš Fafrák a bydlel dokonce přímo vedle mě. Bydlel jsem u rodiny, kde jsme měli spodní část domu celou pro sebe, a o dva domy vedle bydlel právě můj slovenský spoluhráč s kamarádem, který nás vozil na tréninky. Mluvili jsme skoro pořád spolu, což mě možná při rozvoji mé angličtiny trochu zastavilo (usmívá se). Americká angličtina je náročnější. Američané mluví trochu jinak, ale za měsíc jsem si na to zvykl a už jsem jim rozuměl. Hlášky kolem hokeje jsem pochytil hned, protože ty nejsou nijak složité.
Jaké měl váš nový tým zázemí?
Podle mě jsme měli ve WHL ze všech týmů nejlepší halu, když nepočítám ty v Calgary a Edmontonu, které jsou využívány i pro NHL. Na hale je menší posilovna, ale kabina a vše kolem je parádní.
O mládežnických zámořských soutěžích je známo, že na utkání chodí velký počet fanoušků. Kolik jich na vaše zápasy chodilo?
V týdnu kolem tří tisíc, o víkendech mohlo být klidně sedm osm tisíc lidí. Když navíc byly nějaké speciální akce a hrálo se například na podporu vojáků a podobně, tak bylo vyprodáno. Pořádali jsme také zápas, kde se házeli plyšáci na led, bylo také vyprodáno, neskutečný rachot a bylo to něco neuvěřitelného. Takové zápasy jsem ještě nezažil.
Asi si nebudeme nalhávat, že pro mladé hokejisty je vždy náročné cestování. Zvlášť po Americe to asi nebylo nic snadného...
Cestovali jsme především autobusem a bylo to šílené. Standardní cesta byla okolo šesti hodin, to jsem si zvykl pustit písničky a usnout, ale když jsme jeli jen dvě hodiny, tak už jsem si říkal, že pomalu nemám čas před zápasem zregenerovat. Třeba do Edmontonu jsme jeli šestnáct hodin, a to hned po domácím zápase. Ve Spokane jsme se sbalili a na noc vyjeli. Měli jsme tam třeba den dva volno, mimo jiné jsem se tam potkal i s Normem Lacombem, který trénoval v Kometě. Pokračovali jsme do Calgary a takhle dál. Celkově jsme na tripu odehráli třeba čtyři zápasy.
Dá se to vůbec zvládnout? Je to asi velká změna rytmu...
Jde to, zvyknete si. Jsou to tripy třikrát do roka, rychle to uteče. Nejhorší bylo, když jsme hráli doma, skončili ve 22:00 a ve 23:00 se dostaneme k autobusu, abychom celou noc jeli třeba do Seattlu, kam přijedeme k hotelu v 5:00 ráno a ten den hrajeme. Do deseti jsme většinou spali, šli jsme na snídani, na dvě hodiny zase spát, na oběd a znovu spát. Celý den byl roztahaný a moc mi to nevyhovovalo. Když jsme hráli další den doma, tak jsme přijeli třeba v pět ráno, ale mohli jsme spát až do dvanácti, pak jsme si dali oběd a po něm si znovu odpočinuli. Následovalo protažení a všechno bylo v pohodě.
Samozřejmě jsme si nemohli nepovšimnout, že jste se na jednom z tripů osobně potkal s Jaromírem Jágrem, jak k tomu došlo?
Jardu Jágra jsem potkal hned po dvou týdnech, co jsem byl v zámoří. První týden jsme hráli doma, další týden jsme jeli na osmidenní trip. Hráli jsme v Calgary a ráno tam měli trénink, a já si ze srandy říkal, jestli tam náhodou nebude Jarda. A zrovna tam opravdu byl. Všichni ho znali, přece jen je to velká legenda, a tak mi říkali, ať za ním jdu. Ale mně to přišlo trochu blbé. Nakonec mě ale vyhecovali, tak jsem šel. Řekl jsem mu „Čau, Jardo“, protože mi to přišlo lepší než „Dobrý den, pane Jágr“ (směje se). Zmínil jsem, že jsme proti sobě v srpnu hráli na rozlučce Martina Havláta, popovídali jsme si a on se mě ptal, jak se mi daří, proč jsem šel do zámoří a jak zvládám angličtinu. Příjemné setkání.
Staré známé specifikum zámoří je užší hřiště. Jak jste si na něj zvykl?
Je mi to popravdě úplně jedno, sám v tom nevidím jediný rozdíl. Na užším hřišti jsou hráči možná rychlejší v útoku, ale z pohledu obránce se mi to zdá hodně stejné. Větší hřiště je pro mě možná lepší s ohledem na útok, kde mám víc času.
Co vám soutěž, do které jste odešel, ukázala?
Byl to pro mě velký přínos. Hokej je tam trochu jiný. Je tam užší hřiště, všechno je rychlejší a hraje se hodně do těla. Je tam hodně velká konkurence, všichni si musejí odehrát to svoje, makat na 120 procent a na ledě je to hrozně znát.
Jak jste vycházel s hlavním trenérem týmu Danem Lambertem?
Výborný člověk. Právě on mi snad nejvíc pomohl, protože hrál deset let v Evropě, odehrál třicet zápasů v NHL a hrál také v reprezentaci. Hned na začátku říkal, že je šťastný, že mě tu má, a že jim mohu pomoci. A kdybych cokoliv potřeboval, tak za ním mám přijít a klidně mě vezme na oběd. Neustále mi k mé hře dával zpětnou vazbu, protože tam se to hodně řeší. Od manažera po kustoda jsou tam skvělí lidé.
Nakonec jste po velkém boji vypadli v osmifinále. Vy jste se navíc zranil...
Vypadli jsme s Portlandem v prvním kole v sedmi zápasech. Před odjezdem si mě zavolali doktoři, ještě v Americe jsem absolvoval magnetickou rezonanci, další den jsem mluvil s kondičním trenérem a ten říkal, že musím na operaci ramene. V tu chvíli to byl šok, protože jsem to tolik nečekal, navíc mě to moc nebolelo a myslel jsem si, že když si dám dva týdny pauzu, tak budu v pořádku. Chvíli nato mi volal právě trenér, byl jsem z toho hotový a tehdy jsem mamce skoro brečel do telefonu. Ptal se mě, jak se cítím, jestli má přijet a nakonec opravdu přijel. Mluvili jsme spolu na obědě kamarádsky, pomohlo mi to, uvolnil jsem se a celkově jsem se cítil o hodně lépe.
Kdy se vám to stalo?
Stalo se mi to ve třetím zápase play-off, kdy mi ruka v souboji úplně vypnula. Nedohrál jsem, a další zápas jsem nemohl hrát. Bolelo mě to a nemohl jsem s tím hýbat. Před pátým zápasem jsem šel na rozbruslení, byl jsem tam zhruba pět minut, zkoušel jsem střílet, ale nebyl jsem schopen ani zvednout puk. Před šestým zápasem se to už zlepšilo a trenér mi řekl, že když udělám klik, tak můžu jít hrát. To se povedlo a vzhledem k tomu, že jsme prohrávali 2:3 na zápasy, tak jsem šel do hry, i když jsem prakticky nemohl střílet. V sedmém zápase jsem si ale ruku znovu přilehl, zkroucený jsem odjel na střídačku a znovu to bolelo. Trenér už mě nechtěl pustit, ale já jsem ho ukecal (směje se). Ve druhé třetině se na mě v prvním střídání řítil soupeř, vyhnul jsem se mu, ale pod odpískání mi řekl, že ví, že jsem zraněný. Raději jsem řekl, že nejsem, ale on tvrdil, že moc dobře ví, že jsem, a ať si na něj dávám bacha. Trochu jsem z toho byl nervózní.
Pojďme se nyní zaměřit na to, co se dělo letos v Brně a v naší domovské hale, kde se aktuálně nacházíme. Sledoval jste cestu Komety za obhajobou?
Sledoval jsem to hlavně přes onlajny, díval jsem se často na výsledky. V play-off už jsem viděl zápasy na streamech a v sestřizích, dokonce jsem jedno finále v Brně stihl i osobně, ale pak už jsem šel na operaci s rukou. Psal jsem si dost často s Radimem Zohornou.
Na titul si sáhla i brněnská juniorka, ve které jste v minulosti také řadu zápasů odehrál. Sledoval jste i tuto kategorii?
Druhé finále, které hráli doma, jsem měl stihnout. Jenže v zámoří byly jarní prázdniny a během nich nikdo na dovolenou nejezdí autem, ale létá, takže všechny lety už byly plné. Neletěli jsme ani se slovenským spoluhráčem, který odjel od tři dny dříve. Bylo mi líto, že jsem kluky neviděl hrát a nemohl jsem se s nimi pozdravit.
Juniorům se povedlo to, o co jste se vy rok předtím snažili i vy, postoupit do finále. Vzpomínáte na to ještě?
Doteď mě ještě štve, jak jsme v semifinále vypadli v pěti zápasech s Plzní, to popravdě rozdýchávám ještě teď. Bavili jsme se o tom nedávno i s Liborem Zábranským mladším, jak nás to nesmírně mrzí, že se to tehdy nepovedlo.
Může být pro vás vzorem bývalý brněnský obránce Michal Kempný, který to z Komety dotáhl až ke Stanley Cupu?
Poprvé jsem ho v Brně viděl před nějakými třemi lety, kdy jsem začínal pomalu v áčku Komety. Loni v létě tady navíc taky dlouho byl, takže jsme se spolu bavili. Je moc pěkné, jak pro něj ta sezóna dopadla, přeju mu to a jsem rád, že to takhle dotáhl. Je až neuvěřitelné, co dokáže udělat jeden takový trejd.
Po zranění ramene už jste zpátky v tréninku. Čemu se věnujete?
Mám jen kolo a trénuju hlavně nohy se svou váhou, případně nějaký legpress. Od pondělí mě čeká dovolená, ale i tak budu chtít určitě něco dělat, protože jsem skoro osm týdnů nic necvičil. Musím dostat nohy a tělo zpět do formy. Minimálně měsíc ještě nemůžu dělat nic těžkého s ramenem.
Čeká vás draft, nedávno jste byl osobně na Combine testech. Co vám ukázaly?
Byl to spíše takový výlet, měl jsem jen ty klasické pohovory. Při nich se každý ptá na to samé, takže jsem věděl, o co jde. Už v sezoně se mnou navíc pár týmů mluvilo. S některými týmy to bylo zábavné, některé to měly hodně vážně, jiné si s sebou zase vzaly psycholožku. Zatímco kluci dělali testy, já jsem byl jen na pokoji a v klidu odpočíval. Bylo mi jich v tomhle ohledu trochu líto.
Vyrazíte osobně se na blížící draft?
Na draftu nebudu, nebude tam ani Lukáš Dostál. Budou tam jen kluci, co by měli jít v prvních kolech. Bude pro mě lepší rehabilitovat v Česku. Rád bych se vešel do stovky, ale může se stát cokoliv.
A jak by mohla vypadat vaše následující sezóna?
Měl bych se vrátit zpátky do Spokane, ale uvidí se podle draftu. Tým mi určitě dá nějakou zpětnou vazbu, co by mi mohlo pomoci, ale myslím si, že rok by mi tam ještě přišel vhod. Ještě jsme se o tom přímo nebavili.