Další sezona za námi

Už se zdá, že osud brněnské Kometě předurčil emotivní konce sezony. Jako kdyby nestačilo, co vše si fanoušci museli prožít během pádu slavného klubu až takřka na dno. Kometa nezahynula, naopak, stoupá zpátky vzhůru, rok po roce výš, nicméně konec každé sezony přinese něco, nač se nezapomíná. Před dvěma lety to byla nečekaná a spontánní invaze fanoušků na led Ronda těsně po skončení čtvrtého zápasu s Chomutovem. Konec loňské sezony mají v paměti snad všichni, dramatické chvilky před boleslavskou halou a pak krutý šok v podobě Královy vítězné branky. Na tuto ránu přineslo drobnou náplast emotivní loučení s hráči před halou Rondo – v nočních hodinách, na krutém mraze, ale s neotřesenou vírou.

A letos? Tým, který v závěru loňské sezony ukázal obrovskou sílu, se vhodně doplnil a čekal jej další pokus o zteč extraligové hory. A „základní tábor“ stál věru za to – v rámci přípravy Kometa dobyla Tipsport Cup a tehdy na přelomu léta a podzimu dali o sobě rázně vědět i její fanoušci. Tým posílili extraligou protřelí borci, očekávání tedy byla veliká. V základní části se Kometě dařilo střídavě. Dlouho vedla, pak přišel menší útlum, ovšem závěrečným finišem si brněnský tým zajistil druhou příčku.

Ve čtvrtfinále čekal nevyzpytatelný tým Olomouce. V postup samozřejmě věřil každý, ovšem Kometa naznačila svou sílu – loňského semifinalistu přejela ve čtyřech zápasech a opravdu do bot jí teklo jen v tom čtvrtém, kdy došlo až na nájezdy. V nich se prezentoval bezchybným výkonem Hylák, fanouškům ale utkvěla v paměti především precizní Kántorova klička.

Pak přišlo semifinále a v něm silný Chomutov. A s ním, stejně jako loni, jedna klinická smrt. Oproti minulé sezoně ji však hráči i fanoušci Brna přežili. V šestém zápase v Chomutově nechybělo mnoho, aby brněnské srdce dotlouklo definitivně, proti byl ale výtečný Hylák a až stoicky klidný Kántor při posledním nájezdu. Ano, hádáte správně. Opět jeho klička… V posledním duelu pak Brno kralovalo a postup do finále znamenal další pomyslný krůček na cestě vzhůru.

Ve finálové sérii proti Ústí byla zápletka stejná, jen jeviště jiné. Po pěti duelech Kometa prohrávala 2:3 a byla na pokraji vyřazení, drama se však mělo odehrát před našlapanými tribunami haly Rondo. Svou sílu tým už ukázal, všichni tedy věřili, že situace se bude opakovat, Brno zápas zvládne a sérii si prodlouží.

A úvod tomu také nasvědčoval. Aktivní „Modrobílí“ bušili do obranného valu Ústí a díky šťastné brance šli do vedení. Radost publika neznala mezí, Brno po první třetině vedlo a optický dojem ze hry dával velkou naději. Takhle hrající tým přeci nemůže prohrát, znělo tribunami. Ve druhé části sice tlak Brna opadl, ovšem jistý Hylák nedovolil hostům skórovat a v poslední třetině Kometa opět začala mohutně útočit.

Ve vlastním oslabení mohla dát tři branky, jednu z trestného střílení. Nepovedlo se a přišel ten nejkrutější možný trest. Vyrovnávací gól. Ani to statečná modrobílá srdce nezlomilo, Kometa se snažila rozhodnout, leč nepovedlo se. Přišlo prodloužení. A v něm, opět po roce, zásah katovskou sekyrou. V okamžiku, kdy brněnský rodák Pazourek zvedá ruce nad hlavu, hala utichá. Jako z dálky doléhá k uším zdrcených domácích halas ze sektoru ústeckých fanoušků, ten ale nikdo nevnímá. Hráči se kácí k ledu, hlavy v dlaních, diváci snad stále ještě nevěří tomu, co se stalo. Čekají, že se to ještě změní, že rozhodčí branku neuzná, cokoliv. Ale nestane se již nic. Není síly, která by mohla pohnout číslicemi na světelné tabuli. Čas 62:50 je časem, kdy je definitivně pohřben další a zatím nejdéle trvající modrobílý sen.

Postupně to dochází všem. V hlavě se míhají momenty z celé sezony. Triumf ve Znojmě, tribuny, našlapanané modrou a bílou, vítězný návrat z Olomouce, gejzír nadšení po útěku z chomutovské lopaty i následná oslava postupu do finále. Statečný boj Komety v něm. To všechno je překryto, v reálném světě už to není. Ten je smutnější. Kamil Brabenec, který klečí na ledě a zírá do prázdna. V kontrastu s tím, kousek od něj, pohozená Salfického lapačka, jejíž majitel jí tam odhodil v euforii nadšení. Na lavičce či okolo ní postávají zdrcení trenéři. Mezi nimi Vladimír Nadrchal, který za svou kariéru zažil tolik vítězství i porážek… Ale ani na jedno si zvyknout nejde.

A i divákům postupně dochází, že jedno patří k druhému. Že krásná sezona skončila smutně, smutně a krutě, ale ta příští už může přinést úplně opačné emoce. Emoce, na které čeká celé hokejové Brno už roky. Ten okamžik, kdy píšťalka zazní v ročníku naposledy a ten radující se houf, který se shromáždí za jednou z branek, bude oděn modrobíle. Pak na všechny slzy smutku nechají zapomenout slzy vítězné…