Zlatý recept dorostenců? Hra srdcem, obětavost a výborný kolektivní výkon

Jak jste se cítili bezprostředně po posledním hvizdu finálového utkání Kometa – Vítkovice?
Jan Konečný: Určitě jsem měl obrovskou radost a byla tam trošku i úleva. Byl jsem rád, že jsme to dotáhli do nejlepšího konce, jakého jsme mohli dosáhnout. Ony ty pocity ale dochází spíš až postupem času. Něco jsme dokázali. Je to opravdu velký úspěch. Kluci si to za celou sezónu moc zasloužili.

Robert Holas: Byla to strašná euforie. Vyhrát mistrovství republiky je krásný pocit. V trenérském životě jsem takového úspěchu zatím nikdy nedosáhl. I když je také pravda, že jsem do mladšího dorostu přišel zhruba až v půlce sezóny. Kluci byli úplně šílení, zbláznění. Chtěli celý zápas vyhrát, odedřeli ho. Všichni se k tomu postavili správnou stranou, jak se říká. Plnili pokyny, které od nás v kabině dostali. První zápas s Vítkovicemi jsme prohráli 0:3, takže jsme jim měli co oplácet. Navíc jsme se s klukama hodně sžili a všichni táhli za jeden provaz.

Věřili jste v zisk titulu už někdy v průběhu utkání, nebo si raději vždy počkáte až na poslední hvizd rozhodčího?
Jan Konečný: Já jsem věřil už před zápasem. Něco mi říkalo, že vyhrajeme. Většinou to tak bývá, že když první zápas prohrajete (prohra s Vítkovicemi ve skupině 0:3, pozn. red.), podruhé už se to nestane. Věřil jsem, že máme určitě kvalitu. Nicméně musím přiznat, že to, že bychom to mohli zvládnout, jsem si myslel až po druhé třetině.

Robert Holas: V těchto kategoriích se musí čekat do poslední minuty, protože stát se může cokoliv. Např. soupeř dvakrát vystřelí na gólmana, který to pustí a je schopný se během minuty položit. Takový zápas už se pak nedá zachránit. U nás bylo dobré, že jsme měli nahráno. Poměrně vysoko jsme vedli. Ta víra, že vyhraješ, je opravdu až v poslední vteřině před koncem.

Honzo, Vy jste tedy uvěřil po druhé třetině, ale první jste moc pozitivně nekomentoval.
Jan Konečný: S odstupem času jsem se na utkání díval ze záznamu. Měli jsme tam pasáže, kdy jsme si nedrželi střední pásmo, nedobruslili jsme hráče, ale perfektně nám zachytal gólman. První střídání jsme byli trošku nervózní. Od druhé a třetí třetiny jsme si hráli svoji hru.

Byl i kvůli nervóznímu začátku a rychle inkasované brance důležitý gól na 1:1, který vstřelil Adam Kozel již ve druhé minutě utkání?
Jan Konečný: Určitě. Řekli jsme, že kluci musí chodit po střelbě do branky na odražené kotouče a dávat to před první tyčkou, což se nám povedlo. Adam Kozel šel důrazně do brány a puk tam došťouchal.

Robert Holas: Přálo nám štěstíčko. Asi za minutku po inkasované brance jsme hned srovnali na 1:1. Poté se do nás začaly Vítkovice hodně tlačit, ale kluci to díky plnění povinností zvládali. Padali do střel, obětovali tomu všechno. Hráli srdcem. Chtěli vyhrát víc než soupeř, a to rozhodlo.

Chyběl důraz do brány v prvním utkání proti Vítkovicím? Vítkovice vyhrály v základní skupině jasně 3:0.
Jan Konečný: Měli jsme minimum šancí v bezprostřední blízkosti. Všechny naše střely byly z pozic, které gólman viděl a chytal je bez problémů. O tom jsme se poté s hráči na sezení bavili. Chtěli jsme, aby byli důrazní. Splnili to a finále jsme vyhráli 6:1.

Robert Holas: Samozřejmě ten tlak do brankáře byl ve finálovém utkání markantnější. Pokyny kluků totiž byly založeny na tom, ať končí každá akce v bráně, alespoň ať to gólman zalehne, ať dáme gól, nebo ať získáme alespoň vhazování v útočném pásmu. Tyto detaily v zápase rozhodují. I to jsme klukům před finále zdůrazňovali. Kluci všechny drobnosti zvládli, všechny pokyny plnili, makali na 150%, a to všechno bylo klíčem k úspěchu.

Po závěrečném ceremoniálu měl celý tým čas na společné foto. Hodně kluků se takto fotilo již pátý rok po sobě, protože získávali republikové tituly postupně již od páté třídy. Jak dlouho jim to ještě vydrží?

Vaši hráči se ke konci sezóny sehráli téměř už v exhibičním duchu. Jenže na mistrovství to vidět nebylo. Bylo to tím, že v sezóně se neutkávali s tolika kvalitními soupeři? Bylo těžší je připravit na tyto kvalitní soupeře?
Jan Konečný: Díky uzdravení Adama Zbořila jsme si mohli dovolit hrát na tři pětky. Všechny byly vyrovnané. Dvojičky kluků navíc hrály velkou část sezóny spolu. Měli jsme více variant. Chtěli jsme, aby všechny tři pětky šlapaly. Chtěli jsme na mistrovství jet jako jeden tým, což se nám splnilo. Kluci jeden vedle druhého makali. Někdo se samozřejmě vykazoval více, někdo méně. Když se statistiky branek a nahrávek vezmou komplexně, prosazovali se téměř všichni hráči. Navíc to bylo podtrženo výkonem gólmanů.

Robert Holas: V týmu jsme si pěstovali určité dvojičky, které spolu třeba měsíc hrávaly. Nějak nastavené to bylo. I když například ve finálovém utkání to bylo trošku rozházené. Ale jinak na těch dvojicích skládáme koncepci. Kluci se znají, přibližně ví, kde budou, vyhovují jim posty, na kterých hrají. Nechtěl bych někoho srážet dolů, ale ta exhibiční část se snáze provádí s horšími soupeři. Pokud jsou to družstva ze spodní části tabulky, exhibiční hokej je vidět více. Když se hraje se špičkou, podaří se takové akce třeba jen jedna dvě za zápas. Ale i to stačí k tomu, abys vyhrál. Když dá každá trojička dva góly, už jich máš šest. Na to se soupeři těžko odpovídá. Když se hraje proti slabším soupeřům, hráči to exhibičně i přehánějí, protože si to dávají kolikrát až do prázdné brány, což ne vždy vyjde. Ta hra může být mnohem rychlejší. Může se rychle střílet. Jak už se to vrací dvakrát, třikrát, málokdy to vychází.

Byla příprava proti týmům z šampionátu odlišná než v sezóně?
Jan Konečný: Zápasy typu Liberec, Budějovice, Slavie… byly vyrovnané. Nebyli to horší soupeři než na tomto finálovém turnaji. Na něj mohly jít jen dva týmy z každé skupiny. Kluky jsme nijak více nebo méně nepřipravovali. Ladili jsme je a snažili se hrát to, co jsme předváděli celý rok. Chtěli jsme, abychom to plnili i v Pardubicích. Vždycky před utkáním jsme se chystali soupeř od soupeře. Ale nějak specifická příprava nebyla. Až na to finále.

Robert Holas: Co se týče tréninku, byl stejný. Koncepce však byla zaměřená na mistrovství. Poslední utkání sezóny jsme hráli v neděli a první zápas mistrovství nás čekal už ve čtvrtek. Měli jsme dva nebo tři tréninky na přípravu. Kluky jsme na šampionát připravovali i psychicky. Říkali jsme jim, co je potřeba dělat, co si vzít ze zápasů s sebou. Také jsme jim zdůrazňovali, že na turnaji nebude slabý soupeř. S každým můžeš vyhrát nebo prohrát. Na turnajích už rozhoduje nějaká taktika, ale také hodně srdíčko a jak moc chceš. Nedá se říct, že by byl jeden ze soupeřů, co jsme s nimi hráli, slabší.

V čem byla taktika na finále odlišná?
Jan Konečný: Chtěli jsme stoprocentně držet střední pásmo a trošku více bránit. Vždy předtím jsme totiž měli záměr hrát ofenzivní, útočný hokej. Ve finále jsme chtěli chodit do rychlých brejků. Jenže v první třetině nám to pár střídání nešlo. Později se však hra vyrovnala a kluci hráli, co jsme požadovali.

Robert Holas: První tři zápasy jsme hráli systém s křídly, která napadala. Finále jsme chtěli hrát více zezadu, ze zajištěné obrany. S Vítkovicemi jsme prohráli ve skupině a rozhodně jsme to nechtěli opakovat. Vsázeli jsme na rychlé brejky ze zajištěné obrany a díky obětavosti kluků se to podařilo.

Takže hra byla založena na poctivé obraně s cílem neinkasovat?
Jan Konečný: Určitě. Řekli jsme si, že je to finále a bránit se musí na sto procent. Samozřejmě jsme klukům nezakázali jít dopředu. To už vyplývalo ze situací, podle toho kde měli soupeře. Bylo to dáno takticky. Kluci to plnili.

V této taktice bylo asi hodně důležité, že jste v týmu měli hráče, kteří umí případné brejky potrestat.
Jan Konečný: Přesně. Měli jsme rychlé ofenzívní kluky, co umí dat gól a podle toho jsme to připravili. Snažili jsme se, aby to fungovalo.

Robert Holas: Typický příklad byl Richard Garčic. Má dobrý tah na bránu a góly také umí dát. Na tyto hráče se spoléhá. Čekají, až někde vypadne kotouč, aby ujeli a dali gól. Dalšími jsou Pavel Jenyš nebo Adam Zbořil, který však nemohl hrát. Někteří hráči jsou prostě ofenzivnější, jiní defenzivnější. Samozřejmě je pravda, že gól z brejku může dát kdokoliv. Nebylo to jen o těch, co jsem jmenoval.

Byli jste překvapení, do jaké formy se na mistrovském turnaji rozchytal brankář Pavel Jekel?
Jan Konečný: Překvapení. Jak se to vezme. U Pavla to bylo dáno tím, že byl před sezónou dost nemocný. Takže celá dvojička Slezák, Jekel plnila svoji práci perfektně celou sezónu. Oba z ní půlku odchytali. Jenže Pavlova gradace výkonů na konci sezóny ukázala, že si řekl o to, že bude na turnaji chytat jako jednička. To také bezmezně potvrdil a vysloužil si vstupenku do reprezentace. Reprezentační trenér na turnaji jeho výkon viděl a vzal jej. Myslím, že je to jedině dobře. Předvedl opravdu výborný výkon. Celý turnaj zvládl bez jediné chybičky.

Robert Holas: Na turnaji převedl famózní výkon. Co jsem ho měl možnost vidět, byla to jeho nejlepší utkání v sezóně. Chytl svoji šanci za pačesy. Také byl podle toho následně oceněn. Získal cenu pro nejlepšího brankáře a nejužitečnějšího hráče turnaje. Na brankářích tu pracuje pan Odehnal, který s nimi i trenéry zápasy konzultuje. Jeho práce si strašně moc vážím. V hokeji je to velký přínos. Navíc už chodí i s mladšími kategoriemi, což je strašně dobře. Už to není jen tak, že by byl trenér brankářů jen u A týmu. Kometa na to hodně vsází. Myslím, že za to nyní sklízí ovoce. Gólman sedmé třídy také předvedl excelentní výkon. Brankáři mladšího i staršího dorostu jsou v reprezentaci (Pavel Jekel a Lukáš Klimeš, pozn. red.).

To možná mohlo trošku mrzet Martina Slezáka, který odchytal v sezóně půlku zápasů. Neměli jste třeba v plánu, že by se na turnaji oba vystřídali?
Jan Konečný: Hlavní úlohu má také trenér gólmanů, který je připravoval celou sezónu. S ním jsme to konzultovali a domluvili jsme se na variantě, že to Pavel odchytá. Vyšlo to perfektně. Na druhou stranu, takový je prostě život hokejového brankáře. Martina to určitě mohlo mrzet. I tak však výborně odchytal půl sezóny, ale v závěru sezóny si o post jedničky řekl Pavel. Odchytal to a nebyl důvod jej střídat. Kdyby byl, tak bychom jej určitě střídali. Věděli jsme, že máme druhého kvalitního gólmana.

Robert Holas: Jeden gólman nemůže takříkajíc odchytat celou sezónu, protože v mládežnických kategoriích bývají kluci občas nemocní. I to se promítlo na faktu, že se spolu v sezóně prostřídali zhruba padesát na padesát. I on měl výborné zápasy. Ve chvílích, kdy byl Pavel nemocný, nebo neměl nejlepší formu, družstvo podržel. Takže i Martinovi bych chtěl touto formou strašně poděkovat. Je však jasné, že v jeden okamžik nemohou chytat oba. Jednou to vyjde Martinovi, jednou Pavlovi. I když ona by forma sice měla být na jedné úrovni, ale v těchto kategoriích to tak úplně není. Jeden zápas vám brankář pochytá všechno a druhý zápas naopak nic. U brankářů je hrozně důležitá psychická stránka. Já děkuji za výkony každému z nich. Oni jsou vlastně takový malý tým. Musejí se doplňovat, což tu fungovalo.

Brankář Komety Pavel Jekel převzal po skončení turnaje trofej pro nejlepšího brankáře mladšího dorostu. Ve své kategorii se stal také nejužitečnějším hráčem. Předvedené výkony mu navíc nepřinesly jen tato dvě ocenění, ale také pozdní pozvánku do reprezentace U16, kam jej přímo po skončení turnaje povzal trenér Bruk.

Pavel Jekel se nakonec stal jedním z hlavních základních kamenů úspěchu.
Jan Konečný: Úspěch byl založený na týmové hře celého družstva včetně kolegů a všech lidí kolem. Výkonem brankáře byl podtržený.

Robert Holas: Tak to bývá. I výborný kolektivní výkon musí být podpořen dobrým brankářem. Do základu potřebujete mít dobrého gólmana. My jsme je měli na sezonu dva.

Jak je pro tým forma brankáře důležitá?
Jan Konečný: Díval jsem se na utkání semifinále Vítkovice – Plzeň (4:2, pozn. red.) a viděl jsem, že vítkovický brankář Svoboda dostal dva laciné góly. Byl z nich celkem dost rozhozený. Řekli jsme si, že se mu to stalo a že by ve finále jeho psychika mohla být něčím poznamenaná. Že musíme střílet ze všech pozic a tlačit se do branky a zkusit to zlomit. To se nám povedlo. Na druhé straně odvedl Pavel excelentní výkon.

Robert Holas: Pokud kvalitního brankáře nemáš, nemáš ani šanci na úspěch. V těchto kategoriích to tak chodí. Hráči soupeře, kteří dávají góly, vycítí, že máš v bráně slabinu. Když potom cítí i sám brankář, že je slabý, o to víc mu to pak nejde.

Které utkání bylo na turnaji nejtěžší?
Jan Konečný: Hodně těžké bylo semifinálové utkání s Budějovicemi (Kometa vyhrála 5:2). Věřili jsme si na ně a chtěli jsme uspět. Věděli jsme, že v sezóně jsme to s nimi měli na zápasy dva dva, přičemž nám nevyšel ten poslední domácí, i když jsme byli lepším týmem. Věřili jsme, že je uděláme.

Robert Holas: Všechny byly těžké, klíčové. Museli jsme porazit už Karlovy Vary. Kdyby se to nepovedlo, tak bychom museli zdolat Vítkovice, abychom mohli dále. Stejně to bylo i v semifinále a finále. Jeden z nich se nedá vybrat. Do každého zápasu se musí vstupovat na 150% s odhodláním, že ho chceš vyhrát.

Nehráli jste už v semifinále podobnou taktikou jako ve finále?
Jan Konečný: Chtěli jsme to dávat rychle z obranného pásma, jednoduše puky sklepávat na centry a rychle se dostávat do třetiny. Hráli jsme totiž na malé hale, takže to bylo hodně o soubojích a aby obránci dobruslovali mantinely. Nebylo to tak, že bychom bránili. Vždycky jsme hráli dopředu. Měli jsme hodně ofenzivní útok i obranu. Už jen když se vezme bodování našich beků, čísla ukazují, že jsou ofenzivně ladění.

Po utkání s Vítkovicemi ve skupině (0:3) byl Jan Konečný hodně naštvaný. Co ho tak pobouřilo?
Jan Konečný: Naštvalo mě, že jsme do zápasu nedali, co jsme měli. Neplnili jsme, co jsme měli. Když jsme měli poradu, s kluky jsme se bavili o tom, co do toho dali a co do toho dát mohli. Kvůli tomu jsme prohráli. Zasloužili jsme si to. O to více jsme to však chtěli napravit ve finále.

Robert Holas: Samozřejmě jsme si říkali, co bylo špatně. Nedali jsme gól a nebylo tam srdíčko. Nikdo se do ničeho netlačil. Nevím, jestli bylo v podvědomí kluků něco jiného. Mysleli jsme si, že kluci neodmakali, na co mají. Ale už je to za námi a myslím, že odveta měla sladkou příchuť.

Pohár pro mistry České republiky v kategorii mladšího dorostu pro rok 2011

Jak se vašemu trenérskému duu mužstvo celý rok i na závěrečném turnaji trénovalo?
Jan Konečný: Tento tým má obrovský potenciál. Kluci jsou mladí. Dobře se to doplnilo a stal se z toho jeden velký tým. V přípravném období nám odešel Karel Beran, který šel trénovat juniorku. Přišel Robert Holas a myslím, že to bylo bez problémů. Sedli jsme si a dobře jsme se doplňovali i s Pepou Zbořilem (vedoucí mužstva, pozn. red.). On byl také důležitým základním kamenem. Byl to náš kolega, táta (dva jeho svěřenci hráli v týmu) a vedoucí. Nakonec z toho byla perfektní týmová souhra.

Robert Holas: Musím říct, že jsme si kamarádsky sedli. Ať už na ledě nebo mimo něj. Známe se dlouho, protože jsme spolu hráli v dorosteneckých kategoriích. Je potřeba, aby oba trenéři táhli za jeden provaz. To se nám podařilo. Myslím, že na psychiku mužstva působí velice dobře, když jsou trenéři sehraní. Pro tým není zrovna nejlepší, když jsou rozepře už mezi trenérskou dvojicí. Mužstvo to všechno vnímá a cítí, takže se poté hráčům nemusí hrát tak dobře. Honza hrál hokej o kapánek déle než já, takže má více hokejových zkušeností. Já zase o to déle trénuji. Když jsme to dali dohromady, vyšlo to. Práce se odrazila na úspěchu. Součástí týmu je samozřejmě i vedoucí. Tím byl Pepa Zbořil a i jeho práci musím vyzdvihnout. Pro kluky a pro hokej v Brně dělá maximum. Druhou věcí pak je, že hlavně kluci musejí chtít sami. Tento tým jde od žákovských kategorií ve stejném složení. Už i jejich bývalí trenéři se na nich podepsali. Kluci to vnímají. Je tu na ně ten správný tlak, aby hráli a byli nelepší.

O čem svědčí, že někteří chlapci z týmu vyhráli titul pro mistra republiky už pátým rokem za sebou?
Jan Konečný: Určitě to byl jeden z důležitých atributů. Kluci hráli hodně turnajů po skončení sezóny, díky čemuž byli konfrontováni s těmi nejlepšími. Tyto zkušenosti jsou také potřeba. Oni je měli a věděli, co se kolem toho motá. Dokázali se perfektně namotivovat a připravit. Svědčí to o tom, že zde máme velice dobrý ročník a je potřeba na něm pracovat, prostě z nich udělat to, co by všichni chtěli. Aby jednou skončili v A-týmu, potom dál a dál. Ale to je všechno budoucnost. Je potřeba s nimi pořád pracovat, protože čím více jim člověk dá, tím více ovoce může sklidit. Musíme tomu všechno podřídit.

Robert Holas: Ročníky 1995-1996 jsou výborně poskládané z těch předešlých kategorií a jsou hodně šikovné. Týmový duch mužstvu nechybí a touha po vítězství je tady také.

Jak moc je v životě hokejisty důležité, aby hrál co nejvíce utkání play-off a získával cenné trofeje? Věří si pak takoví hráči více?
Jan Konečný: Důležité je, aby kluci měli kvalitní tréninky, kvalitní zápasy, aby měli možnosti těchto turnajů. Potom to určitě zvyšuje sebevědomí každého hráče. Poté se na to nabalují další kluci, kteří se tam dostávají poprvé a vidí zde tu možnost. Stojí to za to.

Robert Holas: Každá podobná zkušenost kluky posouvá strašně moc dopředu. Když jsou to navíc ještě mezinárodní zkušenosti, hráč roste před očima, o tom se ani nemusíme bavit. Kluci to mají v podvědomí, chtějí jít za svým vysněným cílem a podbízí mu vše. Podobnými zápasy kluci rostou.

Začíná dlouhá cesta k titulu už u letní přípravy?
Jan Konečný: Sezóna je hodně dlouhá a je to už i o kondiční přípravě na suchu. My jsme ji měli myslím hodně poctivou, dávali jsme tomu hodně. Využívali jsme jak fyzioterapeutky paní Vincourové, tak i kondiční trenérky slečny Bubníkové. Mimo jiné jsme s klukama hodně pracovali na síle - core, agility. Příprava ukázala, že jsou silově dobře připraveni. V dnešní době je hokej o rychlosti, síle soubojů a schopnostech prosadit se jeden na jednoho. Ukazuje se, že jsou to hlavní domény.

Robert Holas: Je potřeba se v létě pořádně připravit, mít natrénováno. Není to práce jen na ledě. I během týdne máme podstatnou část přípravy na suchu. Co kluci v létě natrénují, táhnou sebou celou sezónu. Mám takové zkušenosti, že když hráč v létě netrénoval, na letní přípravě se ukázal na týden dva, odehrál prvních deset patnáct zápasů sezóny a byl hotový. Nestačí bruslařsky ani kondičně. Pokud má rychlé ruce, tak to mu nikdo nevezme, ale to nestačí. Kondice a bruslení se tam odrazí. Neznám nikoho, kdo by dva měsíce ležel s nohama nahoře, pak přišel, a byl by nejlepší. To prostě ne. Je to dřina.

Paní Vincourová dávala kluky do pořádku i na závěrečném mistrovství v Pardubicích. Pomohla vám hodně?
Jan Konečný: Ona to byla celkově výborná týmová souhra. Měli jsme zde možnost, aby kluky napravovala, masírovala, občas se s těmi jejich dušičkami pobavila. Masér má v týmu obrovský vliv.

Robert Holas: Byla pro nás hodně pozitivní. Jsme rádi, že s námi byla. Kluci díky ní měli maximální péči. Ať už to byly masáže, rehabilitace, a tak dále. Kluci ji navíc dobře znají. Je to jakoby taková rodina. Je moc dobře, že podobně jako trenéra brankářů pana Odehnala, i Danu Vincourovou využíváme. Moc si jejich pomoci vážím.

Zraněný Adam Zbořil si ve finále zahrál alespoň dvě střídání v přesilových hrách

V závěrečných zápasech jste nemohli hru opřít, jak bývá zvykem, o Adama Zbořila, který stále laboroval se zraněním. Potěšilo vás tím spíše, že se prosazovaly rovnoměrně všechny útoky?
Jan Konečný: Chtěl bych říct, že Adam zase ukázal své kvality. Jak v prvních zápasech tak i v semifinále proti Budějovicím bylo vidět, že i když má zranění a bolelo ho koleno, zaťal zuby a hrál výborně. Klobouk dolů před jeho výkonem. V sezóně se dokázal prosazovat ve starším dorostu i juniorce. Když přišel do naší kategorie, byl tahounem, který to dokázal zlomit. Týmová souhra na turnaji byla jedním z klíčových momentů.

Robert Holas: Je to i tom, že tým najednou cítí, že Adam nehraje. V té chvíli musí zabrat a hrát za něj. Je to tým. I když nehrál, na střídačce s námi byl, kluky povzbuzoval. Jsou neustále spolu, a pokud se jedná o úspěch, všichni do toho musejí dát maximum. Je velká škoda, že ve finále hrát nemohl, protože se na zápas hodně těšil. Nyní věřím, že se dá v nejbližší době do kupy a bude na sobě zase pracovat. Už se těším na další zápasy, až ho uvidím.

Těsně před finále s Vítkovicemi byl sice Adam oblečený ve výstroji, ale už rozbruslení neabsolvoval. Mohlo mít na ostatní negativní vliv, když viděli, že nebude hrát?
Jan Konečný: Po rozbruslení řekl, že to nejde, že ho to bolí. I tak zůstal na střídačce a mančaft dál hecoval, i když to člověk nemusel vidět. Kluci se semkli a utkání jsme perfektně odehráli. Ukázali, že když vidí hráče, který hraje pro tým i se zraněním, musejí také oni udělat něco pro něj. Jsme jeden tým, jedna parta. Musíte to rozložit na všechny hráče, což se nám podařilo.

Robert Holas: Nějaký psychický blok tam samozřejmě být může. Spíš si myslím, že byli najednou postaveni před hotovou věc. I tak to musí odedřít úplně stejně i za něj. Všichni musí hrát za všechny, jít si za svým cílem. Od brankáře až po posledního hráče na střídačce.

V den semifinálového utkání jste ještě před zápasem s Budějovicemi uspořádali narozeninovou oslavu pro Pavla Jenyše, který slavil 15 let. Pomohla ta oslava klukům zbavit se stresu či nervozity?
Jan Konečný: Pavlík měl narozeniny a když jsme byli jako celá parta pohromadě, nachystali jsme pro něj dorty. Udělali jsme si takovou menší dortovou párty. Trošku jsme to odlehčili, pobavili jsme se o zápase.

Robert Holas: Každý den se hrál jen jeden zápas a semifinále jsme začínali až ve 20:00. Ten čas jsme tedy vyplnili různými věcmi. Ať už to byl fotbal, protahování, nebo následně dort pro Pavla. Atmosféru to odlehčilo a bylo to příjemné zpestření turnaje. Pavel dal večer gól.

I když současným mistrům skončila sezóna, ještě je jich hodně na nejrůznějších turnajích. Jak budou vypadat jejich následující kroky? Někteří mohou jít do staršího dorostu, někteří mohou zůstat v mladším...
Jan Konečný: Je tu osm devět kluků, kteří můžou stále zůstat. To už je potom na klubu, na domluvě, jaký bude cíl nebo priorita na příští sezónu.

Robert Holas: Hráči se budou různě skládat do obou mužstev. To je ale otázka nejbližších dní.

Mohlo by se příští rok stát, že kdyby se Kometa s mladším dorostem znova dostala na závěrečný turnaj, šla by do něj v podobné pozici jako letos Plzeň? Hodně kluků z týmu Indiánů totiž odehrálo velkou část sezóny ve starším dorostu, a když se vrátili na turnaj do mladšího, rázem z nich byli hlavní favorité na titul.
Jan Konečný: To je strašně daleko.

Robert Holas: Nechtěl bych nějak předbíhat. Určitě by byl úspěch, kdyby se tam kluci zase dostali. Musí tomu znova něco obětovat. Sezóna je dlouhá a to je ještě strašně daleko.

Ale může se to stát?
Jan Konečný: Stát se může všechno (usmívá se). Kluci budou určitě zkušenější. Každý podobný turnaj dá hráčům hodně zkušeností. Potřebujete mít i štěstí, ale také mu musíte jít naproti.

Sice jste získali dorostenecký titul, ale kategorie mladšího dorostu funguje teprve druhým rokem. Předtím to byla devátá třída. Není škoda, že ten titul nepřišel například ve starším dorostu? Titul v dorostu nebo juniorce totiž Kometě zatím chybí.
Jan Konečný: Ono už je to spojené z obou kategorií. Máme tu už i kluky, kteří jsou na střední škole. Myslím, že kategorie mladšího dorostu byla dobrá volba. Jen už jsem někde říkal, že je škoda, že není v základní části více zápasů, že se nehraje každý týden dvoukolově a nemáme možnost konfrontace s týmy z jiné skupiny (západ, střed a východ – pozn. red.). Například náš první zápas na turnaji s Karlovými Vary byl perfektní. Je to škoda.

Robert Holas: Samozřejmě bychom si všichni přáli, aby jak A-tým, juniorka, starší, mladší dorost a ostatní třídy dolů byly mistry republiky. To je cíl a sen každého trenéra a majitele klubu. Je to však otázka aktuální situace.

Takže by mohl kategorii mladšího dorostu pomoci model například juniorky, která má jen jednu skupinu?
Jan Konečný: To už je věc názoru. Ono už je výborné, že vůbec nějaký závěrečný turnaj je. Navíc s tak kvalitními zápasy. Máte čtyři dny a každý den vás čeká kvalitní soupeř. Je trošku škoda, že se na něj dostanou jen dva nejlepší týmy z každé skupiny. To si ještě troufnu říct, že co mám zprávy od ostatních trenérů, tak skupina střed je nejsilnější a nejtěžší. To už je ale opravdu na hlubší zamyšlení.

Robert Holas: Hlavně si myslím, že je v základní části strašně málo zápasů. Na to, jak jsou kluci mladí a co mají všechno natrénovat, by mělo být kolem 42, 48 zápasů za sezónu. Na to jak trénují, je jeden zápas za týden prostě málo. Pár kluků má sice šanci jít hrát do staršího dorostu, ale to jsou dle pravidel ČSLH jen 3 z mladšího ročníku.

Co byste klukům závěrem vzkázali?
Jan Konečný: Chtěl bych hráčům za celou sezónu poděkovat, což už jsme učinili po finálovém zápase. Podrobněji to však s nimi probereme na závěrečném setkání na ukončení sezóny. Také jim chci popřát hodně štěstí v jejich budoucím osobním a hokejovém životě.

Robert Holas: Chtěl bych poděkovat všem zúčastněným klukům, rodičům i vedení Komety, které nám dává prostor s klukama pracovat na nejvyšší úrovni. Moc si toho cením. Co se tu v poslední době vybudovalo, je výborné. Vážím si práce vedoucího týmu Josefa Zbořila, který tomu dává správné koření. Stejně tak si vážím i práce mého kolegy Honzy.

Klukům bych chtěl poděkovat za odmakanou sezónu. Myslím, že si závěr sezóny a finále náramně užili. Chtěl bych, aby se kluci nezbláznili do nějakých holek nebo nesmyslů. Do budoucna to mají našlápnuté velice dobře. Je to dřina, ale výsledek se pak musí dostavit. Moc jim všem děkuji.

Utkání mladšího dorostu Komety Group na MMČR 2011:

Základní skupina: Karlovy Vary – Kometa 2:6 (1:3, 1:1, 0:2)
Základní skupina: Kometa – Vítkovice 0:3 (0:1, 0:1, 0:1)
Semifinále: Mountfield – Kometa 2:5 (1:1, 0:1, 1:3)
Finále: Vítkovice – Kometa 1:6 (1:1, 0:3, 0:2)

Hráči Komety zapsaní na soupisce pro turnaj mistrovství republiky v Pardubicích 2011:
	Brankáři: Pavel Jekel, Martin Slezák • obránci: Patrik Koch, Matěj Porzer, David Vlček, Jakub Zbořil, Michal Kupčík (A), Patrik Štancl (A) • útočníci: Dominik Weiss, Richard Garčic, Adam Kozel, Tadeáš Král, Marc Zajíc, Pavel Jenyš, Adam Zbořil, Tomáš Račický, Michal Venclík, Jakub Boltvan (C), Hynek Grünwald •
trenéři:	hlavní: Jan Konečný • asistent: Robert Holas
vedoucí:	Josef Zbořil