Když přijde člověk na stařičký stadion na Úvoze, visí tam na nástěnce vaše fotka (nebo alespoň visela). Vzpomenete si někdy na své hokejové začátky?
To víte, že vzpomenu. Jestli tam ta fotka je, to nevím, protože už jsem na Úvoze také dlouho nebyl. Asi od třetí třídy jsem tam chodil do školy. Tenkrát jsme tam trénovali venku, protože to býval otevřený stadion.
Kdo Vás v začátcích trénoval?
Jé, to musím hodně vzpomínat. Byli tam pánové Vojáček, Stloukal.
Máte nějaký koníček, kterému byste se rád věnoval po ukončení kariéry?
Když mám trošku volno, docela rád chodím na ryby. Ale mám dvě děti, takže volného času moc nemám.
Vloni jste párkrát absolvoval hokejové víkendy s Kometou, což byly akce pro nejmenší hráče. Lákalo by Vás trénování?
Určitě. Líbilo se mi to a nejspíš by mě to i zajímalo. Bylo by hezké, předat dále, co jsem se v hokeji naučil. Ale opravdový relax je pro mne nyní vážně rybaření.
Pavel Zubíček na tréninku mládeže
Jenže tím se asi nedá uživit, pokud tedy nejste Jakub Vágner.
(Smích) Když bych byl šikovný, myslím, že by to šlo. Jenže to asi není můj případ.
S vrcholovým hokejem jste začínal v Brně v době, když šel do kolen, bylo tehdy něco takového z pohledu hráče cítit?
Ona Kometa začínala padat, nebo sestupovat už deset let přede mnou. Když jsem nastupoval, tak jsme hned první rok spadli. Další tři nebo čtyři roky jsme zůstali v první lize. Každý rok jsme hráli o postup zpět a jednou se nám to i povedlo. Každopádně letos je to mnohem klidnější.
Jak na Vás zapůsobila změna brněnského prostředí za vsetínské?
To už bude taky nějaký pátek. To víte, že byl rozdíl, odcházet z Brna z první ligy do extraligy. Za prvé byl jiný hokej a za druhé tam byl v kabině v podstatě každý reprezentant. Bylo to hodně znát.
Hrát vedle takových osobností, Vám asi pomohlo.
Jistě. Všichni byli zkušení hokejisté a věděli, co dělají. Hlavně se hodně vyhrávalo. Samozřejmě jsem se snažil pozorovat, co dělají a zkoušet to také. Ať už to byla třeba regenerace nebo posilování. Hlavně díky tomu, že se neustále vyhrávalo, jsem se v týmu udržel. Měl jsem to usnadněné.
Neměl jste v té době nutkání zkusit zámoří nebo zahraniční ligu? Šlo to vůbec?
Rovnou do zámoří? To asi ne. Tak dobrý jsem nebyl (usmál se). Jinak myslím, že nějaké Finsko bylo určitě reálné. Ale já jsem nikdy nechtěl odejít. Vyhovovalo mi to ve Vsetíně, respektive u nás - v České republice.
Proč jste nechtěl odejít?
Měl jsem tady hodně kamarádů a do ciziny se mi vůbec nechtělo. U nás mi navíc nic nechybělo.
Možná Vás to nakonec ani nemuselo mrzet. Byl jste součástí týmu, který budoval dějiny českého hokeje. Ve Vsetíně jste získal čtyři tituly. Bylo těžší získat první, nebo následné obhajování?
To se těžko rozhoduje. Musí se to brát jinak. Určitě je vždycky těžší něco obhajovat. Tam byli takoví hokejisté, že můj podíl na tom byl minimální. Já jsem měl štěstí, že jsem se v tom týmu vůbec udržel a tituly získal, za což jsem byl samozřejmě rád. Mnohem víc si cením titulu ve Zlíně, nebo cením, měl jsem na něm prostě větší podíl.
Co bylo na vsetínském týmu tak zvláštní, že v té době kraloval českému hokeji?
Do určité míry velikost těch hráčů, kteří dokázali rozhodovat zápasy. Hlavní však bylo, že každý dokázal potlačit své osobní ambice. Byla tam hrozně dobrá parta. Přestože to byly takové osobnosti, podřídily se týmu a držely se při sobě. Ve Vsetíně také bývala fantastická atmosféra, i když to bylo menší město.
V sezóně 2000/2001 jste odehrál za Valachy poslední z šesti sezón. Tehdy vám bylo 27 let, což jsou pro hokejistu téměř nejlepší léta. Proč jste musel opustit stadion Na Lapači?
Už jsem tam byl šest let. Navíc už to tam ke konci začínalo vypadat s hokejem trošku hůř, tak jsem se rozhodl pro změnu. Šel jsem do Českých Budějovic, kde se zrovna přestavovala hala. Kvůli tomu se trénovalo mimo Budějovice. Tehdy tam bylo hodně mladých kluků, ze kterých se spousta dostala do NHL. Po půl sezóně mě vyměnili do Zlína. Úplné detaily už si nepamatuji.
Ještě před ochodem do Budějovic jste nastoupil ke čtyřem zápasům v dresu Šumperka.
To si pamatuju hodně dobře. Měl jsem přetrhané postranní vazy v koleni a navíc něco s křížovým vazem. Tenkrát jsem, myslím, tři měsíce nehrál. Před začátkem play off jsme se domluvili, že pro mě bude lepší, když se někde rozehraju.
Následně jste tedy strávil půl sezóny na jihu Čech a přestoupil do Zlína. Nebylo zvláštní jít do týmu největšího vsetínského rivala?
(smích) Oni se se mnou ale moc nebavili. Prostě mě tam vyměnili. Tak to v hokeji funguje. Osobně jsem byl rád, že jsem se vrátil zpátky na Moravu. Jako rivalitu jsem to moc nebral. Zápasy Zlína se Vsetínem byly vždycky super. Navíc jsem ve Zlíně znal spoustu kluků, takže jsem byl rád, že to byl zrovna Zlín.
Ve městě Tomáše Bati jste se usadil na sedm sezón. Stalo se vaším novým domovem, nebo jste se cítil stále jako Brňák?
Já jsem byl pořád Brňák. I když jsem byl ještě ve Vsetíně, pořád jsem do Brna jezdil. Možná i to byl jeden z důvodů, proč jsem nikdy nešel ven. Vyhovovalo mi, že jsem mohl přijet, pobavit se s kamarády, zajít si s nimi na pivo, než být někde sám v cizině. Brno bylo vždycky mým domovem. Ani jsem nikdy neuvažoval, že bych někde jinde bydlel.
Chtěl byste v Kometě vydržet stejně dlouho jako ve Zlíně?
To víte, že ano. Jsem doma a těší mě, že se nám momentálně daří. Radši to hned zaťukám. Jsem rád, že můžu v Brně hrát extraligu. Jestli vydržím tak dlouho, nevím. Záleží to na spoustě okolností a hlavně na zdraví. Už mám nějaké roky, takže jsem realista. Hokej však chci hrát, co nejdéle to půjde.
Měl jste ve Zlíně spoluhráče, s kterým byste toho nahrál v obranné dvojici nejvíce?
Vždycky se to střídá. Sezóna je dlouhá. Hodně zápasů jsem ale odehrál s Davidem Noskem, který je nyní v Karových Varech. Myslím, že jsme spolu hráli tři roky.
Spolupráce asi klapala, když jste v ročníku 2003/2004 vyhráli s HC Hamé titul, pro vás už pátý.
Sedělo to. Taky jsme měli hodně štěstí, což k tomu neodmyslitelně potřebujete. Pro všechny to bylo velké překvapení.
Z pěti titulů, co jste získal, jste se na něm tedy nejvíce podílel?
Neříkám, že nejvíc podílel. U těch vsetínských jsem se prakticky jen zúčastnil. Nebo byl jsem v týmu, odehrál jsem zápasy, ale můj přínos byl minimální. Na zlínský titul vzpomínám hodně rád a nejvíc si ho vážím. Jednak to bylo překvapení a náš tým nebyl žádným favoritem. Také jsem odehrál celou sezónu prakticky bez zranění.
Co vás přimělo k návratu do Komety?
Že tu byl Libor, kterému jsem vždycky říkal, že bych se rád vrátil do Brna. To jsem vždycky chtěl. Jednu dobu už jsem si říkal, že to asi nevyjde, když to bylo, jaké to bylo. Po dlouhé době jsem viděl, že tu nejsou takové plané řeči, že se bude usilovat o extraligu, jako tu bývaly od doby, co jsem odešel. Navíc změnou majitele to pro mne bylo jednodušší. Jako Brňák jsem se chtěl podílet na případném postupu do extraligy.
Jaký to byl pro Vás skok, přejít v rozjeté sezóně (2007/2008) z extraligového celku do prvoligové Komety?
Mezi soutěžemi byl velký rozdíl a nebylo to nic jednoduchého. Byl jsem na něco zvyklý a musel jsem to změnit. Například systém. Zvyknul jsem si asi po patnácti zápasech nebo možná po delší době. Pak už to pro mě bylo dobré.
Když udělá hráč takový skok a proloží si roky v extralize dvěma prvoligovými sezónami, může se zhoršit?
No jistě, může. To je jasné. Záleží, jak k tomu přistoupí. Musí se na tréninku hodně soustředit a přidávat si, aby mu po případném návratu do nejvyšší ligy něco nechybělo.
V Kometě jste se dostal do nově tvořeného týmu, který měl Brnu znova vybojovat extraligu, jenže dvě sezóny tyto naděje ztroskotaly v play off první ligy. Byl jste si toho vědom?
Ono to zase není tak dávno. Dostat se do extraligy je strašně těžké. Hned po svém příchodu jsme na sedm zápasů vypadli, podle mě, se suverénem první ligy. To byla Mladá Boleslav. Do té doby však Kometa v semifinále nebyla. Následující rok nám to nevyšlo ve finále s Ústím. Týmy byly vyrovnané, ale rozhodovaly maličkosti. První liga je těžká soutěž. Jsou zde tři čtyři mančafty, mezi kterými se rozhoduje. Když na vás navíc ještě čeká baráž, je to boj. Vzpomínám si na to dobře a jsem rád, že hrajeme extraligu.
Tu hraje Kometa druhým rokem. I tak však před sezónou přichází stále velký počet nových hráčů.
Ono někdy nic jiného nezbývá. Bohužel se nám nepovedl začátek a přišla spousta kluků. I před touto sezónou. Ale i u nás se to bude stabilizovat. Pokud chcete jít nahoru, jakože v Brně chceme, nějací hráči se nakoupit musí. Teď se v extralize udržíme a třeba během nějakých třech čtyř let se tým stabilizuje a zůstane pohromadě.
Ještě se vrátíme k postupu do extraligy. Ulevilo se Vám, když brněnský klub získal extraligovou licenci koupí od Znojma?
Po tom loňském začátku byla hrozná představa, že bychom byli poslední a spadli poté, co jsme extraligu koupili. Peníze by vyletěly komínem a my bychom byli za úplné blbce. Teď už moc neřeším, jestli se koupila. Jsem prostě rád, že ji hraji. Těší mě, že na Rondo přijíždí jiní soupeři. Extraliga je úplně někde jinde než první liga. Za to jsem rád a ulevilo se mi.
Co jste vůbec od loňské sezóny před jejím začátkem očekával?
Pro mě bylo úspěchem, že jsme skončili na jedenáctém místě. Myslím, že na nováčka to bylo fajn umístění. Navíc chybělo pár bodů a mohli jsme hrát předkolo. Na to, jakým směrem se soutěž rozběhla, to byl pro mě výborný výsledek. Už před loňskou sezónou jsem si říkal a líbilo by se mi, protože jsem věděl, že tam mezi ligami rozdíl je, nehrát baráž a s přehledem se zachránit.
Co jste cítil po loňském zápase v Karlových Varech, kdy jste i přes prohru 2:1 v prodloužení získali jistotu extraligové záchrany?
Spadl mi kámen ze srdce. Byl jsem rád, že máme konečně klid.
Pavel Zubíček se raduje ze zachraňující branky v Karlových Varech.
Poučili jste se z loňské sezóny a přenesli jste si z ní něco do té současné? Nebo jinak, získali jste v ní důležité zkušenosti?
Spíš nějaké ponaučení. Každý si pamatuje, jak Kometa vloni rozběhla soutěž. Svým způsobem na to každý myslel. Nyní se nám začátek povedl, což je super. Musím však podotknout, že minulý rok a letos, to jsou dva odlišné týmy.
Je pro vás současná čtvrtá příčka Komety překvapením, nebo odměnou za poctivě odvedenou práci?
Na čtvrtém místě sice jsme, ale můžeme dvakrát prohrát a budeme dvanáctí. Hlavně z tohoto důvodu to moc nepřeceňuji. Jsem rád, že se nám daří a sbíráme body (klepe na stůl). Čím déle to takto bude pokračovat, tím lépe.
Co vzkázat těm, kteří neustále upozorňují na malý počet vstřelených branek?
Vzkázat, to je těžké. I když jsme naposledy vyhráli 1:0, měli jsme více šancí. Když je proměníme, zápas neskončí 1:0, ale například 4:0. Aby se sbíraly body, musí se vycházet z obrany. Já jsem rád, že jsme tam, kde jsme a máme tolik bodů. To je pro mě rozhodující.
Jak složité je podat výkon, který zajistí, že neinkasujete ani jednu branku?
Já chci vždycky vyhrát. Jak to vysvětlit. Všechny týmy, co hrají venku, přijedou, se snaží hrát z obrany na brejky. To neplatí jen pro ty, co jedou k nám. Stejně musíte hrát opatrně, aby vám soupeř neuletěl. Když se totiž dostane do vedení, svým způsobem to zavře a čeká na chyby. Vždycky to jsou nervy. Optimální je, kdybychom v prvních deseti minutách dali pět gólů a mohli hrát na pohodu. Bohužel se nám to zatím nedaří. Já bych taky hrozně chtěl, abychom vyhráli 8:0 a člověk se nemusel nervovat a zároveň by pobavil lidi. To je jasné. Stejně jako musíte dávat góly, musíte i bránit a řešit situace. Musíte se podřídit nějakému stylu, abyste získávali body.
Se současnou marodkou jsou těsná vítězství asi ještě cennější.
Chybí nám spousta dobrých hráčů. Ať vyhrajete 1:0 nebo jakkoliv jinak, sebevědomí roste, i atmosféra v týmu je jiná. Cennější je to proto, že je to vybojované, vydřené a stojí nás to hodně sil.
V pátek vás čeká utkání v Litvínově. Asi jste si vědomi, že jsou Chemici v domácím prostředí nejlepším týmem extraligy.
Víme, že doma prohráli jen jednou. Budou nepříjemní.
Co je potřeba udělat, abyste výbornou litvínovskou statistiku domácích zápasů zhoršili?
Musíme vyhrát. (úsměv) Musíme prostě vstřelit o jednu branku víc než oni.