PUK 18: Gašper Krošelj o olympiádě, předchozích angažmá i splněném přání

Jak vzpomínáte na svoje hokejové začátky?
Dobře, pamatuji si skoro všechno. Bylo to prvního září, kdy jsem měl jít poprvé do školy, poprvé jsem šel na trénink. Ještě tam nebyl led, protože jsme neměli halu, bylo to otevřené hřiště, winter classic. Vůbec jsem nevěděl, co je to hokej. Začali jsme suché tréninky, potom jsem byl jako hráč, to asi všichni. Po týdnu asi, vlastně dost rychle, jsme začali hrát na malé branky, takové maličké. Šel jsem do branky, další den mi řekli, jestli chci zkusit výstroj. To bylo to, kdy jsem se zamiloval. Ale do té doby? Opravdu jsem nevěděl, co je hokej, ty časy byly jiné.

Kdy přišel první úspěch ve vaší hokejové kariéře?
Myslím, že už když jsem měl osm, devět roků, jsem měl první úspěch, dostal jsem pohár za nejlepšího brankáře na nějakém velký turnaj. Už od té doby jsem věděl, že to můžu někam dotáhnout. Byl jsem tam nejmladší, všichni ostatní ode mě byli starší o tři nebo čtyři roky. Ale já jsem dostal ten pohár, asi tehdy jsem si uvědomil, že bych mohl být dobrý.

Už takto od malička jste si myslel, že byste se mohl hokejem živit?
To ne, nad tím jsem vůbec nepřemýšlel až tak do dvaceti. Já jsem hrál jen tak pro radost, byla to pro mě zábava.

Hrál jste hokej všude možně, kde se vám líbilo nejvíce?
Všude, kde jsem byl, to bylo pěkné. Skandinávie se mi moc líbila – Norsko, Švédsko, Dánsko. Záhřeb taky nebyl špatný, velké město. Viděl jsem toho dost. Česko je blízko, to je pro mě super, že to je kousek od Slovinska. Zároveň cestování na zápasy není tak dlouhé.

Foto: Vít Golda

Česky umíte parádně, jak těžké bylo naučit se jazyk?
Je trochu jiný než slovenský, který jsem se naučil jako první. Ale je to podobné, takže jsem s tím neměl problém. Dost rychle jsem to zvládl, myslím, že jen pár měsíců jsem potřeboval, tři, čtyři. Ještě nevím všechno, ale stále se učím.

Kolik řečí vlastně ovládáte?
Slovinský jazyk, český, slovenský, anglický, chorvatský. No, takže pět (úsměv).

V Česku, potažmo na Slovensku, už jste několik let, cítíte se tu už jako doma?
Ano, cítím. Myslím, že 6 roků jsem byl v Mladé Boleslavi, teď jsem druhý rok tady v Brně. Takže jsem tu jako doma, znám celé Česko, kde je jaké místo. Lidé jsou skvělí, fanoušci a hokej se mi tu strašně líbí, ta atmosféra. I jídla. Je to tady můj druhý domov.

Co vás tehdy na Slovensko přivedlo?
Měl jsem myslím šestnáct, když jsem hrál za repre U18. Tam mě viděl nějaký agent, asi ze Slovenska, a říkal mi, že mám šanci hrát za juniory tam. A šel jsem. Byla to lepší liga než ve Slovinsku, my jsme neměli tak silné ligy jako jsou tady. Dva roky jsem hrál za Žilinu a Topolčany.

Jak jste již zmínil, zachytal jste si v několika skandinávských státech. Jak se v nich hokej lišil?
Švédsko je země hokeje, všichni jsou tam dobří. Dánsko není špatné, spousta cizinců tam chodí, chtějí se tam ukázat a jít pak do Švédska. Stále je tam konkurence a soutěživost, hraje se tam rychlý hokej.

Foto: Vít Golda

Chytal jste také v Chorvatsku, což je spíš destinace typická pro dovolenou u moře než pro hokej. Jak oblíbený tam hokej je?
Oni to tam udělali velké, Medveščak je starý klub, ještě z doby Jugoslávie. Bylo tam plno, v Záhřebu lidi hokej zajímá. Měli hodně sponzorů, organizace byla jako tady v Brně. Hráli rakouskou ligu a KHL, tu hrávali pět nebo šest roků. Atmosféra tam byla podobná jako tu.

Pět sezón jste strávil v Mladé Boleslavi, jak se toto angažmá zrodilo a jak na něj vzpomínáte?
Slyšel jsem o české extralize, že je dobrá, hráli tu i jiní Slovinci. Můj cíl byla spíš NHL nebo KHL, šance na NHL tam byla, když byla kvalifikace na Olympijské hry. Pár klubů mělo zájem, i když jsem ještě hrál KHL, tak dva kluby měly zájem. No, nakonec se něco nepodařilo, ještě s minulým agentem a s týmem, že mě nepustili. Pak přišly ještě Olympijské hry, tam mě asi Češi uviděli. Potřebovali gólmana v Boleslavi, protože Honza Růžička byl zraněný. Přišel jsem tam a tak to začalo. Vzpomínám na to dobře, cítil jsem se tam výborně, byl jsem jednička všechny sezóny.

Jak se vám tehdy hrávalo v Brně?
Věděl jsem vždycky, že je to velký klub. Když jsme sem s Boleslaví přijeli hrát, cítil jsem se v této hale naprosto suprově, i nejlépe bych řekl. To bylo takové moje tiché přání, po pár letech v Mladé Boleslavi, že by nebylo špatné jít hrát sem do Brna. Je to pěkné město, pěkná hala. Atmosféra tu byla vždy krásná. Chtěl jsem sem, je to takové štěstíčko (smích).

Slyšela jsem, že Kometa bývala váš oblíbený soupeř, je to tak?
Ano ano, proti Kometě jsem se vždycky nejlépe nachystal. Ani nevím proč, možná protože první sezónu, co jsem přišel do Mladé Boleslavi, jsem věděl, že Kometa byla mistr, takže budeme hrát proti bývalému mistrovi. První zápas a vychytal jsem nulu, takže tak to začalo.

Foto: Ivo Dostál

Pravidelně reprezentujete Slovinsko na různých mezinárodních akcích, která vám nejvíce utkvěla v paměti?
Všechny mají svoji story, Olympijské hry jsou asi úplně TOP, co můžete zažít. Pro nás Slovince není tak lehké se tam dostat, musíme projít přes kvalifikace.

Máte z nich nějaký zážitek nebo historku, o kterou byste se rád podělil?
Vyhráli jsme zápas proti Americe, porazili jsme Slovensko na nájezdy. To bylo super. I život v té olympijské vesnici, korejské jídlo bylo skvělé. Všechny ty nudle a tak, to jsme jedli nonstop. Hodněkrát jsme se potkali s Čechy, měli tam svůj dům, czech house. Chodila tam stále Ester Ledecká a měli tam zdarma české pivo, takže jsme byli tam (smích).

A jak vzpomínáte na zahajovací ceremoniál?
To bylo na moje narozeniny (úsměv). Byla zima, mínus dvacet, dali nám teplé oblečení. Pro mě naprosto nejlepší “happy birthday”. Jdete po plném stadioně, je to fakt skvělý zážitek.

Jaká vychytaná nula je pro vás tou nejcennější?
To bude z těch kvalifikací na Olympijské hry, proti Dánsku. Přijeli s devíti hráči s NHL, v plné sestavě, brankářem byl Andersen (Frederik Andersen, tehdy chytající za Toronto Maple Leafs, momentálně v Carolina Hurricanes, pozn. red.). My jsme měli jen Kopitara (Anže Kopitar, Los Angeles Kings, pozn. red.), naše klasika. No a já vychytal čisté konto, skončilo to 3:0. To je nula, kterou si nejvíce pamatuji. Taková important nula (smích).

Foto: Vít Golda

Čekal jste, že se tak rychle po vašem příchodu do Komety zrodí takový úspěch?
Na začátku úplně nevím. Věděl jsem, že Brno naposledy vypadlo ve čtvrtfinále. Ale já vždycky jdu do týmu s tím, že věřím, že se může vyhrát. Musíte mít nastavenou hlavu na pozitivní věci a nejlíp i na to, že vyhrajete titul. Ve středu sezóny, když jsem viděl, že Spartu porazíme, Pardubice porazíme, tak jsem opravdu viděl, že jsme fakt dobrý tým. Posty jak chytal… (Michal Postava, pozn. red.) To jsem si říkal, že můžeme.

Jak jste si užil oslavy?
Bylo to dobré. Všude jsme byli, oslavili jsme to, jak je třeba. Kdybychom to neoslavili, tak jsme vyhráli zbytečně (smích), to se musí.

Byl titul s Kometou vaším prvním velkým úspěchem na klubové úrovni? Jak ho porovnáváte s úspěchy na mezinárodní scéně?
Já myslím že ano. Nikdy jsem ještě nebyl mistr. Titul je určitě víc, ta sláva byla větší. Busem na náměstí a tak, to se ani nedá srovnávat. To byly kvalifikace, kde jsme sice byli první, ale to není takové, ve druhé divizi jsme byli zlatí už třikrát, čtyřikrát. Ale není to stejné.

Letní přípravu jste strávil ve Slovinsku. Děláte v tomto období něco, co vás vyloženě baví, a klidně byste to dělal po celý rok?
Máme hodně hřišť na basketbal, kam si jdu někdy jen tak zaházet, dát si koš. Jinak je tady všechno podobné, já rád chodím na kávičky do parku. Ale co mi chybí, tak je les, bydlíme od něj kousek, je to velmi pěkné prostředí. Jít do lesa, trochu se uklidnit, nadýchat vzduchu. Pak hned naberete novou energii.