PUK č. 3: Abeceda Maxima Čajkoviče

Atmosféra – hrál jste v zámoří, Švédsku, i Česku, na Slovensku. Kde podle vás fanoušci dokážou vytvořit nejlepší atmosféru?
V Česku, ale určitě i na Slovensku. Vždycky i reprezentační zápasy mají dobrou kulisu. Zápasy v Česku jsou svou skvělou atmosférou velmi dobře známé.

Brácha – váš mladší bratr je taky hokejista, pomáháte mu a radíte mu?
Spíš radí on mně (smích). Myslím si, že je to takové oboustranné. On je obránce a já útočník, takže se snažíme dávat si navzájem rady z té druhé strany. Jak to vnímám já jako útočník co mi je nepříjemné, když dělá obránce a zase opačně, brácha radí mně, co se jemu těžko brání. Snažíme se takhle navzájem pomoct. Když se řešilo, jestli půjde do Švédska, byl jsem toho součástí. Chtěli jsme, aby šel podobnou cestou jako já pár let předtím. Tím, že to bylo taky Malmö, jsem to tam dobře znal a dokázal jsem mu dopředu pomoct, aby nešel naslepo tak jako tenkrát já.

Comeback – do Brna jste se vrátil po 10 letech, jak se váš přesun sem zrodil? Co vám nejvíc utkvělo v paměti z mládežnických let v Kometě?
Jeden den před zápasem v Litvínově mi zazvonil telefon. Byl to Tomáš Vincour a ptal se mě, jak to vidím na příští sezonu, jestli už mám něco podepsané a jestli bychom znovu nespojili naše cesty. Nejvíce mi utkvěla samozřejmě dobrá parta. Spousta z nás je tu i teď, takže na to vzpomínáme. Pár dní zpátky mi vyběhla fotka s Liborem Zábranským ještě z doby před dvanácti lety, kde jsme byli úplná mimina. Byla to super vzpomínka. Samozřejmě taky druhé místo v mladším dorostu. Ale všechno, ty dny, ještě základní škola, spousta zábavy a tak dál.

Draft – vzpomenete si na to, jak jste prožíval draft do NHL?
To už je taky docela dávno. Byl jsem doma a sledovali jsme to přes stream, takže tam bylo drobné zpoždění oproti reálnému času. Zhruba jsem podle rankingů věděl, kdy by to mohlo nastat. Pořád nic, samozřejmě jsem chtěl být co nejvýše, takže už tam byla i nervozita, kdy to teda přijde. A najednou mi zazvonil telefon s americkým číslem, byl to manažer Tampy. Během toho, co jsme spolu volali, jsem to viděl i v televizi, takže to bylo dva v jednom. Viděl jsem ho přímo na obrazovce, jak je na tom telefonu, to bylo takové vtipné (úsměv).

Espresso – máte rád kávu? 
Miluju kávu. Ještě rok zpátky jsem to nevěděl, ale přítelkyně má kávu hodně ráda, a jak jsme spolu chodili po kavárnách, začal jsem ochutnávat. Teď už jsem na tom trochu uletěl, koupil jsem si i pákový kávovar, chodím si kupovat výběrovou kávu. No, trochu psycho (smích).

Fronta – na co byste byl ochotný vystát i několikahodinovou frontu?
Na jídlo, úplně bez problémů. Kdyby to stálo za to a bylo to fakt dobré jídlo, tak klidně. Dlouhou frontu jsem stál i na Formuli 1 na Red Bull Ringu, takže buď na dobrý sportovní event, nebo na dobré jídlo.

Foto: Vít Golda

Gym – Co je pro vás v posilovně největší motivací?
Břišáky (smích). Upřímně, těžko říct, je to spíš klasika, co k tomu patří a co se zkrátka musí udělat. Nepotřebuju do posilovny extra motivaci, je to součást tréninku i života. Mám to rád, nemám s tím absolutně problém. Kdyby to bylo neoblíbené, tak bych tu motivaci potřeboval. Navíc je to na těle vidět, když jsou ty fronty na jídlo krátké, musím do posilky víc (smích).

Hokejka – jakou máte spotřebu hokejek?
V poslední době dost velkou, zlomil jsem myslím čtyři nebo pět, takže už se objednávaly nové. Uvidíme, jestli vydrží. Dokud se hokejka nezlomí, hraju s ní. 

Chuť – máte raději sladké nebo slané?
Těžko říct, upřímně asi raději sladké, případně nějaký dobrý dezert. A za slané asi dobré hranolky, sýr nebo nějaký takový snack, prosciutto. Těžko si vybírat, když je surovina kvalitní, mám rád obojí.

Internet – čtete články, které o vás vychází? 
Občas, záleží o čem to je. Když je to něco kratšího, přečtu si to. Nebo když mi někdo pošle, co jsem to tam řekl, a směje se mi, tak se podívám, nebo si to právě v té chvíli radši ani neotevřu (úsměv).

Jazyk – žil jste v hodně zemích, stihl jste pochytit jazyky?
Angličtina je klasika. Ze švédštiny si pamatuju pár slovíček, víc samozřejmě v době, kdy jsem tam byl. Tím, že jsem tím jazykem už dlouho nemluvil, tak to trošičku opadne, ale zvládl jsem si jednoduše objednat a hodně jsem rozuměl. I když trenéři mluvili v šatně, všem hokejovým pokynům a slangu jsem rozuměl.

Kamarád – jaká největší přátelství vám hokej dal?
Je jich hodně. V Litvínově jsme si poslední dva roky skvěle sedli s Ferem Gajdošem, hodně jsme se bavili a voláme si i teď, když už spolu nehrajeme. Odmalička mám velmi dobré kamarády jako Artura Turanského, který teď hraje v Nitře, nebo Martina Fehérváryho a spoustu dalších. Známe se odmalička a doufám, že ta přátelství vydrží co nejdéle.

Foto: Vít Golda

Legrace – u jakého filmu/seriálu se nejvíce nasmějete?
Na Netflixu rád sleduju komika Jimmyho Carra, má tam asi čtyři epizody svých vystoupení, a ty jsou hodně vtipné. Pustím si to, třeba i když se necítím nejlíp, aby mi to zvedlo náladu. Jinak se v poslední době dívám spíš na dramata nebo thrillery, komedie mě teď žádná nenapadá.

Malmö – po několika letech v mládeži v česku jste se rozhodl pro přesun do Švédska. Pamatujete si, co vás k tomu vedlo?
Přišlo to před mou třetí sezónou, kterou jsem tu měl hrát. Vedení ligy nebo český svaz tehdy přišly s pravidlem, že zahraniční hráč nemůže být ostaršený o víc než jeden rok. Já už jsem byl ostaršovaný o dva, takže by to byl krok zpátky. Museli jsme najít cestu, jak hokejově dál růst. Agenti přišli s nabídkou ze Švédska, kde toto pravidlo nebylo. Šel jsem na tryout a následně mi nabídli smlouvu.

Nota – na koncert jakého interpreta byste rád zašel?
Měl jsem koupené lístky na AC/DC, když byli v Bratislavě, ale nevyšlo to. Koncert byl v neděli a v pondělí už byl sraz na novou sezonu v Litvínově, takže to bych úplně nestíhal. Měl jsem lístky rok dopředu a hrozně jsem chtěl jít. Kdyby byla znovu šance, šel bych hned.

Ostrov – co byste si s sebou vzal na opuštěný ostrov?
Hodně jídla a nějakou loď, abych se z něj dostal (smích).

Poprvé – pamatujete si, jaké to bylo, když jste poprvé vyjel na led?
Úplně poprvé ne, ale pamatuju si prvních pár tréninků. V Bratislavě se mnou táta chodil vždycky na šestou ráno, když měli trénink starší kluci. V polobotkách chodil na led, držel mě za ruce a já bruslil v rohu. Měl asi nějakou domluvu s trenérem, že tam můžeme jít a trochu si tam pobruslit. Jednou tam i uklouzl. To si pamatuju moc dobře.

Rada – jaká rada vám nejvíce pomohla?
Střílet, střílet, střílet.

Foto: Anděla Trötzmüllerová

Slovensko – již od mládeže pravidelně dostáváte pozvánky do slovenské reprezentace. Jaká akce pro vás byla nejúspěšnější?
Mistrovství světa do osmnácti let v Rusku, kde se dařilo týmu i mně osobně. Následně přišel draft do kanadské juniorky. Ale nejvíc pro mě znamenalo seniorské mistrovství světa minulý rok ve Švédsku. Bylo to zadostiučinění za všechnu práci a takový splněný sen, zahrát si na mistrovství světa proti Crosbymu, Kanadě a dalším velkým hráčům.

Talent – máte nějaký skrytý talent, o kterém moc lidí neví?
Velmi rád vařím, to je asi spojené s tím, že jídlo miluju. Rád si uvařím a snažím se, aby to bylo možná i na restaurační úrovni. Učím se nové recepty, sleduju na YouTube šéfkuchaře a zkouším nové techniky. Jestli je to dobré vaření, to musí posoudit jiní, ale myslím si, že skrytý talent to je.

Učebnice – jaký jste byl student a jak těžké bylo navštěvovat českou školu?
Líný (smích). Ale ne, rodiče mě tlačili do dobrých výsledků ve škole vždycky. Přechod ze slovenské školy do české nebyl na začátku úplně jednoduchý, ale paradoxně jsem měl z češtiny lepší známky než ze slovenštiny. Myslím, že jsem byl docela fajn student. Občas mě zaskočila slovíčka, třeba i zrovna nedávno v supermarketu nápis „luštěniny“. Přemýšlel jsem, co to je, jestli jdeme luštit křížovku (smích). Ze začátku to bylo trochu těžší, ale tím, že jsem byl v Česku odmalička, jazyk takový problém nebyl. Spíš gramatické věci daly zabrat, to bylo něco, s čím jsem ze začátku trochu bojoval.

Vzhled – řešíte módu a vzhled? Jak to bylo v zámoří?
Už mám přítelkyni, takže úplně nemusím, ona to řeší za mě. Vždycky mi řekne, co si mám obléct, co se jí na mně líbí. Když jdeme nakupovat, navrhne, co bych si měl pořídit, nebo vidí trendy na TikToku a Pinterestu. O to se starat nemusím. A co se týče vzhledu, s tím, co mi pánbůh nadělil, už moc neudělám, takže pracuju s tím, co mám (úsměv). V zámoří jsme měli předepsané obleky. Měl jsem koupené tři čtyři, které jsem střídal a mixoval. Chtěl jsem, aby oblek dobře vypadal a byl kvalitně ušitý, nechal jsem si udělat i nějaké na míru, ale že bych chodil v nejtrendovějších jako kluci v Torontu nebo basketbalisti, jak teď chodí, k tomu jsem blízko neměl.

Zámoří – v zámoří jste strávil několik let, v čem jste udělal největší posun?
Asi jsem tam nejvíc dospěl. Uvědomil jsem si, na kterých věcech záleží a na kterých ne, a co je pro mě nejdůležitější. I proto jsem se chtěl vrátit blíž domů. Byl jsem tam strašně dlouho a chyběla mi rodina, kamarádi i společenský zážitky. Spoluhráči se tam točí strašně rychle, kamarádská pouta se nenavazují snadno a život je tam rychlý. Musel jsem rychle dospět a postarat se sám o sebe, soustředit se na sebe. A samozřejmě jsem se zdokonalil v angličtině, přízvukem i gramatikou je to už na docela vysoké úrovni.