Jak chutnají slzy smutku

Jako novodobý rytíř Don Quijote si musel připadat každý hráč v modrobílém dresu brněnské Komety. Série měla za stavu 0:2 na pořadu dvě odvety, obě měly velmi podobný průběh. Domácí, hnáni zaplněným a místy až freneticky fandícím Rondem, bušili do chomutovského valu a ze všech pozic ostřelovali pevnost jménem Horčička. Ta však odolala, chvílemi to vypadalo, že se nad chomutovskou brankou vznáší neviditelná síť a všechny puky vytěsňuje. Zkušení hosté pak navíc ve chvílích, kdy se jim naskytla šance, svého soka smrtelně zraňovali. V poslední minutě druhého zápasu už bylo jasné, že nikdo a nic tuto situaci nezmění. Radek Šíp rozvlnil podevatenácté v této sérii síťku za jedním z dvojice gólmanů. Hokejový Bůh tak dal definitivně najevo, za kým v této sérii stojí.

Poslední siréna, konec, hosté se radují, domácí se zklamaně kácí k ledu. To, že by Kometa mohla vypadnout ve čtyřech zápasech, si nikdo nepředstavoval ani v nejhorším snu. Teď je to však realitou. Místo zklamaného pískotu a nadávek se však z ochozů ozývá - potlesk. Neutuchá, naopak. Někteří fanoušci jsou napůl v transu, před očima se jim míhají okamžiky z právě končící sezony. Sezony, která kýžený výsledek nepřinesla, ale dala všem spoustu krásných momentů při sledování "Modrobílé šlechty". Ani hráčům se moc nechce z ledu, po odpočinku v šatně se na něj pak ještě vrací. A nejsou sami...

Těžko říci, kdo jako první ze stále ještě zaplněného Ronda vkročil na ledovou plochu. Jako vše zaplavující příliv se však po něm za hráči vydaly i stovky dalších fanoušků. Nezaujatý pozorovatel by očekával přinejmenším oslavu postupu do finále, nikoliv brzký konec sezony. Slzy smutku byly stále hojnější, když si s fanoušky na ledě potřásali rukou hráči, kterým se před chvilkou také zhroutil jeden sen. Veterán Míša Vyhlídal, muž, který nikdy nebyl kanonýrem, přesto však v pátek odčaroval i s cizí pomocí mocné kouzlo nad brankou Horčičky. Saša Lhotský, dobrá duše Komety. Obrovití Mikel s Martínkem, Jirka David s Ondrou Šmachem, Imro Petrík s Pavlem Maláčem. Pavel Staněk, osamocen, jeho jmenovec Aleš se na vyřazovací boje mohl jen dívat. Podobný osud stihl i Rosťu Malenu a bojovníka Ríšu Brančíka. Snad nejsmutnější byl pohled na Davida Appela, hráče, který na ledě nechal zřejmě ještě o kousek víc než všechno. Další přemožitelé Horčičky Patrik Moskal, Radim Hruška a Míša Černý, nestárnoucí tahoun Míra Barus, Dan Hodek i David Mikšan. Rychlíci Näättänen a Sojčík, mladíci Honza Hruška a Martin Zábranský, bijec Roman Barták. Tomáš Vincour, který sice do hry nezasáhl, ale smutek prožíval stejně intenzivně. Milan Karlíček, Tomáš Kubeš, Petr Obdržálek, Lukáš Špelda a Mišo Šúrek - ti na ledě sice vůbec nebyli, i oni však svým dílem přispěli k celosezonnímu snažení. Všichni tito hráči se teď míhali v představách fanoušků, promítajících si před očima leporelo celé té dlouhé doby od začátku přípravy až po tento smutný páteční večer.

Vše je však již minulost. Výhry, prohry, zklamání i nečekané úspěchy, to vše je pryč. Ochozy v Rondu ještě rezonují, jak po nich po vyrovnávací brance Vyhlídala skákalo sedm tisícovek fanoušků, sníh pod rolbou ještě neroztál a z chomutovské šatny by byl stále ještě slyšet vítězný ryk, kdyby jej nepřehlušoval truchlící, leč přesto bouřící fanouškovský dav. Je to však konec. Konec jedné sezony, která byla krásná i smutná. Jsou to jen těžko popsatelné myšlenky, které se mi ještě cestou z haly honí hlavou. Dlouho do noci potkávám fanoušky, oděné do modrobílé. Je to však už letos naposledy... Naposledy, co jsme v této sezoně mohli vídat Appelovy průniky, Lhotského bodyčeky či Černého filigránské přihrávky. Tak zase v září...

Díky Kometě, díky všem lidem okolo ní a díky všem fanouškům, kteří po tuto sezonu dělali atmosféru okolo brněnského hokeje takovou, jaká je. Jen těžko se v páteční večer hledala slova, ani teď to není jednodušší. Ale poděkování za další sezonu, krásnou, leč se smutným koncem, si zaslouží všichni, kteří mají v srdci místečko pro jednu malou, modrobílou a hlavně brněnskou Kometu.