PUK č. 11: Aleš Stezka o draftu, úspěších i fanoušcích

Jaké byly vaše hokejové začátky?
Když mi bylo nějakých pět let, s dědou jsme se chodili dívat, jak se ve Třemošné staví nová aréna. Když se zimák otevřel, tak jsem tam hned nastoupil. Vždycky se mi líbili gólmani, když jsme se chodili dívat na extraligu do Plzně. Takto začala moje hokejová cesta.

Vždycky jste měl tedy jasno, že budete chytat, nebo jste zkoušel i jiné pozice?
Nene, já měl hnedka jasno, že budu chytat. Nebyla jiná cesta. Oni to taky všichni viděli, že jsem nebyl úplně nadaný na to být hráč, takže tam nebylo o čem.

Jaký jste byl student?
No, snažil jsem se být pečlivý, snažil jsem se tam chodit. Nikdy jsem teda neměl úplně samé jedničky. Ale škola je důležitá, vím, že člověk ji do života potřebuje. Neměl jsem ji úplně v oblibě, ale vím, že to je povinný a důležitý.

Jaký byl první moment, kdy jste si řekl, že byste se hokejem mohl živit?
Asi jsem nad tím takto nikdy nepřemýšlel. Vždycky jsem to bral tak, že chci ten hokej dělat co nejdýl, co nejlíp. Všechno toto přišlo někdy kolem čtrnáctého, patnáctého roku, kdy začaly být takové ty krajské výběry. Už jsem sledoval gólmany, co byli tak o tři roky přede mnou a měli za sebou draft. Asi tam jsem začal vidět to, že bych chtěl taky tím vším projít.

Máte stříbro z memoriálu Ivana Hlinky, jak na tuto akci vzpomínáte?
Ty brďo, to už je let! Ale člověk na tyto akce vzpomíná rád. Byl to sice rychlý turnaj, ale ta parta, tým, fanoušci v Břeclavi. Byla to nádhera a jsem moc rád, že jsem mohl být součástí toho týmu a mít i stříbrnou placku.

V roce 2015 jste byl draftován Minnesotou, jak jste draft prožíval?
Prožíval jsem to hodně. Pamatuju si, že jsem už pár dní předtím nespal, protože jsem z toho byl natěšený a zároveň nervózní. Přece jen, mladý klučina, který měl vidinu té americké cesty. Zpětně bych změnil pár věcí určitě, ale vzpomínám na to rád.

Hrajete s 30, proč zrovna toto číslo? Kdy jste si jej vybral?
Já k tomu úplně vztah nemám, že bych si to podle někoho vzal. Třicítku jsem měl poprvé podle mě v juniorce v Americe. My jsme ten rok vyhráli titul, takže jsem už u té třicítky i zůstal. Stalo se to i součástí naší rodiny, i děti hrají s třicítkou.

V české nejvyšší soutěži jste odehrál několik sezon, jak se podle vás za ty roky posunula?
Ten posun je obrovský. Je vidět, že se česká extraliga každým rokem zvedá. Myslím si, že i lidi v zámoří už to vidí. Když se řekne česká extraliga, český hokej, tak všichni vědí.

Vzpomenete si na svoji první vychytanou nulu?
Vzpomínám si na svoji první v extralize, první v Americe, ale předtím asi úplně ne. V extralize to bylo první rok ve Vítkovicích, myslím, že proti Liberci. První nulu v Americe jsem měl proti Abbotsfordu. Všechny puky mám doma schované.

Jakého osobního úspěchu si ceníte nejvíce?
Toho životního asi to, že mám dvě děti, manželku, krásnou rodinu, všichni jsme zdraví. To je podle mě to nejvíc, co člověk může v životě mít. A hokejového ? Vážím si každé sezóny. Ať už to byla dobrá nebo špatná sezóna, člověk si z toho může odnést to dobré a může se zase poučit ze spousty věcí. Já to beru tak, že každá sezóna je něčím výjimečná, něčím zajímavá. Ty největší úspěchy byly asi titul v juniorce v Americe a sezóny v české extralize. Pak samozřejmě Hlinka v Břeclavi, když jsme získali stříbro. A hlavně teda první zápas v NHL. Člověk pro tohle žije celý život a plní si tím jeden velký sen.

Jaký moment ve vašem životě byste si přál prožít ještě jednou?
Asi ten zápas v NHL. To byl tak super zážitek, to bych chtěl zažít ještě jednou.

Kdybyste měl možnost něco poradit svému náctiletému já, co byste si řekl?
Být víc pokorný, víc nohama na zemi a nedívat se moc dopředu a dělat si velký oči. Spíš se soustředit na to, co je v tu danou dobu a makat.

Říkal jste, že se nerad ohlížíte za tím, co bylo. Jak to máte s plánováním do budoucna?
Co mě život naučil, tak žít přítomností. Snažit se řešit situace kdy zrovna jsou, v tu danou chvíli. Samozřejmě, že některé věci člověk musí řešit dopředu, jako třeba bydlení. Ale nikdy nevíte, co přijde, snažím se žít den po dni. A každý den prožít naplno, aby člověk měl čisté svědomí, že vše dělá poctivě a pořádně.

Jaký seriál byl poslední, který jste viděl?
The Rookie, Zelenáč, to teď koukáme. A čeká nás Wednesday, protože vyšly nové díly.

Jak jste se zabydlel v Brně? Máte tu už nějaká oblíbená místa?
Mám, letiště Medlánky, ještě se plánuju podívat do Tuřan. Brno je skvělé, musím říct, že Řečkovice, vrch Brna, je úplně super, fajnoví lidi. Zatím nemůžu říct vůbec nic špatného. Je tu spousta míst, kam se dá podívat.

Co vám v poslední době dělá největší radost?
To, že mám před sebou novou výzvu, rodina je pohromadě. Za poslední dva roky jsem hodně cestoval, bylo to náročné. Takže jsem rád, že máme možnost být pospolu. Jsme v novém městě, v novém týmu, to je obrovská výzva. Mám zase velkou motivaci, a to mi dělá radost, to je ten hnací motor.

Kdy jste si začal poprvé všímat zájmu fanoušků?
Asi jsem to zažil poprvé v juniorce v Americe. Tam chodí fanoušci hodně, někdy dva tisíce, někdy i pět, jak kde. A tady v Česku pak samozřejmě, tady jsou nejlepší fanoušci na světě. Možnost to porovnat jsem měl, fanoušci tady jsou parádní. I když mluvím s jinými kluky z USA, Kanady, ti s tím jen souhlasí.

Psychika je u gólmanů obzvláště důležitá, kdy jste se naučil s ní pracovat?
Doma, protože moje manželka je strašně super, takový psycholog. Říkal jsem, že by tu práci klidně mohla dělat. Za těch deset let mě strašně naučila a hodně mě psychicky posunula.

Co vám pomáhá se nejlépe odreagovat?
Vypnout, být s rodinou, s dětmi, i když děti taky hrají pořád hokej. Ale od toho mého hokeje se oprostím, řeším hokej dětí. To je taková ta chvíle, kdy trochu vypustím. Hlavně s rodinou.

Řídíte? Kdy jste si koupil vaše první auto?
Ano, hned v osmnácti. Nějakou korunu jsem měl, něco mi pomohl taťka, babička, mamka, kdo mohl. To byla Škoda Octavia z roku 2002.