PUK
dnes
Každý hokejista má unikátní životní a kariérní cestu. Někdy je klikatá nebo vede přes kontinenty, jindy zůstává po celou dobu v barvách jednoho klubu. Ale co je jasné, vždy je plná zážitků a stojí za to. Jaká je ta Libora Zábranského?
Jak vzpomínáte na své hokejové začátky?
Už je to trochu déle, ale klasika, brzo ráno tréninky. Ty začátky jsou takové, že je člověk rád, když se na ledě udrží. Určitě to bylo hezké, pár kamarádů z té doby mám doteď, takže to bylo fajn.
O tom, že budete hrát hokej, asi nebyl pochyb už odmala, že?
Jojo, tam to nebylo moc kam jinam směřovat (úsměv).
Kdybyste si mohl vybrat nějaký jiný sport, jaký by to byl?
Těžko říct, asi fotbal bych si vybral.
Foto: Anděla Kubová
Zlatou medaili jste si s Kometou pověsil na krk už v sezoně 2016/17, jak jste to tehdy, jako jeden z nejmladších, vnímal?
Já jsem byl velmi rád, že jsem celou sezónu mohl s áčkem trénovat, občas nakouknout i do zápasu. Já jsem si to hlavně užil, v juniorce se nám dařilo, když jsem šel párkrát do toho áčka, tak to byla taková odměna. Nebyl na mě tolik tlak, protože jsem se rozehrával. Byla to pro mě obrovská zkušenost, viděl jsem kluky, co tu byli, jak se připravovali na zápasy. Jsem rád, že jsem ten poslední rok v mládeži v Česku mohl toto zažít.
V roce 2017 jste byl kapitánem stříbrného týmu na memoriálu Ivana Hlinky, jaké to pro vás bylo?
Hlinka byl skvělý zážitek, my jsme to měli ještě tenkrát v Břeclavi. Jsem rád, že jsem to zažil, chodilo tam hodně lidí. Ještě jsme byli i ve finále, o to hezčí to bylo. V semifinále proti Rusku jsem se zranil, finále jsem nehrál. Mrzelo mě to, ale člověk s tím nic nenadělá. Tím, že to bylo na začátku sezóny, tak tam moc nepřipadalo v úvahu nějaké opíchání ramena nebo tak, protože by se to mohlo zhoršit. Kdyby to bylo na konci, tak bych to ještě nějak odehrál. Ale já jsem šel pak ještě do Kanady, to byla nová výzva, tak mi trenéři řekli, ať neblbnu a dám tomu odpočinout.
Co pro vás bylo nejnáročnější, když jste se poprvé osamostatnil?
Začátky nebyly moc lehké. Chyběla mi rodina, chyběli mi kamarádi, Brno. Ten první rok jsem byl takový, že jsem se hodně chtěl vrátit domů. Celkově, když jsem byl v zahraničí, tak mě to vždycky táhlo do Brna. Ale teď, když to vidím zpětně, mě to i trochu mrzí, že jsem si to v té Kanadě neužil trošičku víc. Určitě si vážím toho, že jsem tam mohl být, vzpomínám na to rád. Jednou bych se chtěl vrátit na ta místa, kde jsem hrával.
Foto: Ronald Hansel
Zahrál jste si také v Karlových Varech, jaké to bylo angažmá?
Určitě to bylo fajn v tom, že jsem tu první sezónu v áčku byl trochu mimo ten tlak tady. Beru to pozitivně, potkal jsem zase nové lidi. Poznal jsem, jak to funguje v jiných mančaftech. Já jsem za tu zkušenost hrozně rád.
Vzpomenete si na váš první gól v české nejvyšší soutěži?
Bylo to proti Marku Čiliakovi mezi nohy z mezikruží, přihrával mi Tomáš Vondráček. Pamatuji si to přesně.
Několik let jste strávil ve Finsku, co vám tato zkušenost dala?
Hrozně moc, měl jsem to štěstí, že jsem první dva roky byl pod Olli Jokinenem, který tam patřil k nejlepším trenérům, a hrozně moc mi dal. Naučil nás tam všechny, jak pracovat, jak se zlepšovat. Myslím si, že mi to nastartovalo kariéru ještě lepším směrem.
Foto: Ivo Dostál.
Co vás nejvíce lákalo na návratu do Brna?
Já jsem se chtěl vracet skoro po každém roce, kdy mi skončila smlouva, ale vždycky jsme to nějak přehodnotili, dokud je možnost být v tom Finsku. Pak se to tam nevyvíjelo ten poslední rok ideálně, byli jsme na tom týmově špatně, to rozpoložení nebylo moc dobré. Ani já jsem tam nebyl moc šťastný. Takže jsme uznali za vhodné, že by bylo fajn se už vrátit. A bylo to to nejlepší, co se mohlo stát.
Jakou nejdůležitější branku jste v kariéře dal?
Určitě je to situace proti Spartě v play-off, to byl asi životní gól.
Jaké byly letošní oslavy titulu?
Bylo to fajn, já jsem si to konečně užil jako dospělý (smích). Bylo to super, ale ta sezóna byla hrozně dlouhá, člověk byl unavený, jak jsme hráli až do sedmého zápasu. Ale ty oslavy, Zelňák, to byla bomba. Je to zážitek do konce života, určitě bych to chtěl prožít ještě jednou.
Foto: Vít Golda.
V rodině máte samé sportovce, jak se vzájemně podporujete?
Paradoxně v rodině sport ani moc neřešíme. Právě tím, že tam máme hodně sportovců, tak toho každý máme až až na zimácích, stadionech nebo tělocvičnách. Jsme rádi, když od toho můžeme vypnout. Určitě jeden za druhým stojíme, ale spíš se snažíme na ten sport nemyslet pořád.
Několikrát jste si zahrál v reprezentaci, jaký je váš oblíbený zážitek s ní?
Určitě první start, ten byl hezký. Pak zahrát si tady v Brně za repre, bylo taky moc fajn. Že jsem si mohl zahrát tam, kde jsem vyrůstal. Ještě určitě první gól proti Slovensku, to jsou takové věci, které si člověk zapamatuje. Ale ta nejvyšší meta ještě chybí, takže to je cíl, kterého bych chtěl dosáhnout.
Jaký byl poslední koncert, který jste navštívil?
Já jsem byl tento rok dvakrát na Kabátech, to jsem si moc užil.
Jaké období ve vaší hokejové kariéře pro vás bylo zatím nejnáročnější?
Asi na konci ve Finsku, to bylo psychicky hodně náročné. Sezóna začala výborně, ale pak jsem se zranil, byl jsem na čtyři týdny mimo, týmu se nedařilo. Vletět do toho taky nebyla sranda. To bylo těžké na hlavu.
Foto: Petr Vychopeň
Jaký typ regenerace preferujete?
Já si rád zajdu na masáže nebo do vířivky. Vím, že je dobrá studená voda, ale to mě moc nebaví (smích), já mám rád teplo. Takže masáž, vířivka, to je pro mě ideál.
Jste spíš ranní ptáče nebo noční sova?
Noční sova určitě, rána úplně nenávidím. V noci vydržím klidně do rána být vzhůru.
Kdy jste se naposledy upřímně zasmál?
Asi někdy v kabině, tam pořád lítají nějaké narážky. Takže určitě v kabině skoro každý den.
Na jakém stadionu se vám hraje nejlépe?
Já to mám samozřejmě rád tady doma v Brně, pak mám rád O2 arenu. Tam třeba v tom play-off, když člověk stojí na modré, hraje hymna, je tam těch sedmnáct tisíc lidí, tak je to fakt zážitek, máte husí kůži. Měl jsem to tak i ve Finsku, kde v Tampere byla nová aréna s NHL rozměry, ten hokej je jiný. Je to rychlejší a mě to osobně víc baví, protože je to víc pro ty silovější beky.
