„Bohužel jsme neuspěli. Měli jsme několik slibných šancí, ale neproměnili jsme je. Růžička chytal v šestém zápase velmi dobře. Takový je ale sport, někdy máte dobrý den a vychází vám všechno, jindy hrajete jako pánbůh a gól prostě nepadne. Soupeřovi mohu k titulu pouze už jen pogratulovat,“ shrnul Kováčik ještě poslední zápas sezóny.
Pak se ihned s týmem odebral do bujarých oslav, které vyvrcholily až slávyplným příjezdem na zaplněné náměstí Svobody. „Úspěch to určitě je. Mužstvo se v průběhu sezóny doplňovalo, nakonec se tady ale utvořila výborná parta, která táhla za jeden provaz. Já kam přijdu, tak chci hrát o příčky nejvyšší, což se mi teď přesně nevyvedlo, ale stříbrná medaile se na krku také pěkně houpe,“ dodává ještě bek, který titul zažil před čtyřmi lety v dresu bratislavského Slovanu.
Jestli se jemu osobně sezóna vyvedla, však ještě nechce hodnotit. „To musí povědět až trenéři. Jsem velmi rád, že jsem dostal v Brně příležitost a doufám, že jsem nezklamal. Vím, že jsem v Brně měl i menší odmlku, kdy se mi tolik nedařilo, souviselo to s krizí celého týmu. Myslím, že ve výsledku jsme se ale všichni z toho dostali a dotáhli to až do stříbrného místa, což je úžasné,“ praví dojatý Kováčik.
Ani on si neodpustil děkovný pozdrav směrem k brněnskému publiku, které se na náměstí Svobody sešlo dle odhadů policie v počtu 14 000, což je přibližně dvojnásobná kapacita KAJOT ARÉNY. „Divákům musím hrozně moc poděkovat. Něco podobného jsem zažil poprvé v životě, takhle by to mělo vypadat v každém městě. Nejenom v Čechách ale v celé Evropě,“ vzkazuje modrobílým masám.
Na závěr padlo i téma slovenská reprezentace. „Nedávno jsem měl třicet dva let, kdyby mi přišla reprezentační pozvánka, byl bych ohromně šťastný. Pokud nedojde, tak vím, že v reprezentaci je spousta výborných kluků, kteří tam jezdí pravidelně a kteří nezklamou. Já pak budu moci trávit čas alespoň s rodinou, na kterou během sezóny není nikdy tolik času, kolik bych chtěl,“ uzavírá stříbrný Kováčik.