Máte za sebou první dva extraligové zápasy, jaké z vašeho pohledu byly?
Řekl bych, že nevidím oproti první lize velký rozdíl v rychlosti, tam je to srovnatelné. Extraliga se ale víc zaměřuje na taktiku a hráči ví, kde mají stát. Dost se také dbá na systémové věci. Hrozně si to ale užívám, poprvé jsem naskočil do nejvyšší soutěže. Doufal jsem, že to bude dřív, ale liga měla pauzu kvůli covidu, dlouho se nehrálo. Moc jsem se na to těšil a jsem rád, že se ligové soutěže zase rozběhly. Snažil jsem se oba zápasy užít.
Co vám extraliga ukázala? Jak je to kvalitní soutěž?
Určitě. S Třincem je to škoda, v tom duelu rozhodovaly přesilovky, ale jinak si myslím, že jsme neodehráli špatné utkání. V Olomouci jsme byli produktivnější a podařilo se nám získat tři body, za které jsme moc rádi.
Samozřejmě asi je hodně těžké hrát bez diváků a atmosféry. Dá se na to vůbec zvyknout?
Je to složité a nezvyk. Na druhou stranu jsem poslední dva roky hrál na univerzitě, kde chodilo málo diváků, nebo skoro žádní, takže to pro mě až takový problém není. Sezona je ale složitá a bude asi úplně celá bez fanoušků. Nicméně jako hokejisté musíme být rádi, že máme práci a můžeme hrát alespoň takto. Mnoho lidí z jiných oborů o práci přišlo. My hokejisté bereme sport jako zábavu, ale zároveň je to i činnost, za kterou jsme placení. Sport se i v jiných odvětvích nějakým způsobem rozjel, za což můžeme být rádi.
Tomáš Šoustal ve velké šanci. Foto: Roman Kantor.
V posledním utkání Komety v Olomouci jste se dostal do gólové šance, co tomu chybělo, abyste se mohl radovat z první trefy?
Trefit bránu (smích). Ale ne, Filip Pyrochta to vytáhl do středního pásma, jeli jsme tři na dva a snažil jsem se cíleně vystřelit přes beka, brankář Honza Lukáš toho moc neviděl. Razanci ta střela měla, byla schovaná za obráncem, ale chyběla přesnost. Když jsem se vracel na střídačku, říkal jsem i klukům, že kdybych to trefil na bránu, bude to gól.
Třeba je to poučení pro příště a také zkušenost třeba při výběru místa…
Souhlasím. Už s Třincem jsme se s naší formací dostávali do šancí, možná bych řekl, že možností jsme měli víc jak s Olomoucí. Ale nedá se nic dělat, je to obrovská škoda. Snad se dočkám příště.
Co říkáte na Filipa Krále, který si dovolil v oslabení slalom zakončený mazáckým bekhendem?
Neskutečné, co si dovolil a s jakou lehkostí to provedl. Dívali jsme se na to na videu a provedl to skvěle. Že hráč provede takový kousek, to je určitě léty práce. To se člověk nenaučí za týden, ani za měsíc. Musíte to pilovat už od mládí a mít koule na to, si tohle v oslabení dovolit. Nelze se pak divit, že pokukuje po NHL a je tam, kde je.
Foto: Alena Zapletalová.
Pojďme se podívat do současnosti. Jaký máte aktuálně program?
Měli jsme trénink a jedu do Přerova. Uvidíme, co bude dál. Je to tak z týdne na týden, kluby se mezi sebou domlouvají a já čekám, co bude. Ale nevadí mi to, hlavně je důležité, že mohu hrát. Jsem rád za každý zápas. Snažím se hrát co nejlépe za Přerov i Kometu. Samozřejmě v první lize mám víc prostoru na ledě, chodím na přesilovky, na oslabení, hraju v prvních dvou lajnách. V Brně máme ve čtvrté formaci jiné úkoly, vybojovat útočné pásmo, vybojovat nějaký faul, nebo přenést energii do hry. Nemám s tím problém, beru každou roli a mám radost, že můžu sbírat v extralize zkušenosti.
Vyhovuje vám takový hektický program posledních dnů? Byl čas si i trochu oddechnout?
Stoprocentně. Hlavní je, že můžeme hrát, pauza byla dlouhá a vůbec mi to nevadí, když jsou tři nebo čtyři zápasy za týden. Naopak jsem rád, že můžu být v tempu. Vánoce se blíží, jsou super a těším se, že uvidím své blízké. Hokej je moje práce, zábava a něco, co miluju. Takže některé věci musí jít stranou.
Už jste to nastínil, že jste neustále připraven na telefonu. Kometu čeká dvojzápas v Litvínově, už jste tam někdy hrál?
V dorostu nebo v mládežnických soutěží. Stadion od té doby prošel nějakými úpravami, ale vzpomínám si na něj. Je to ale už dlouhá doba.
Asi jste byl z Ameriky zvyklý, že odehrajete ve dvou dnech dva zápasy se stejným soupeřem. V našich končinách je to ovšem poměrně nezvyk.
Tam to bylo časté. V Kanadě jedete někam deset hodin a z ekonomického hlediska by to nemělo smysl odehrát jen jeden zápas. Buď jsme hráli v okolních městech, nebo hráli se stejným soupeřem například v pátek a v sobotu. Dva dny bylo volno a pak se pokračovalo. Jednou do měsíce se takhle hrálo.