Rozhovor s brněnskou legendou - na naše otázky odpovídal Zdeněk Kepák

Při zápasech první ligy bouří na tribunách tisíce nadšených fanoušků, ale ne všichni si uvědomují, že fandí jednomu z nejslavnějších klubů hokejové historie. I proto se vedení Komety rozhodlo bohatou minulost oživit. Počátkem tohoto projektu bude právě středeční akce, při které budou mít diváci možnost zakoupit i dres se jménem Zdeňka Kepáka. Výtěžek z prodeje pak půjde na dobročinné účely. Jako malý předkrm vám nabízíme několik vět přímo od hráče samotného. Hokejová legenda nás přivítala ve svém hájemství, v tenisové hale u Veterinární a farmaceutické univerzity. V příjemném prostředí čas rychle plynul a nám bylo skoro líto, že už musíme rozhovor ukončit. Pan Kepák působil přes své nesporně významné úspěchy velmi skromně. Zavzpomínal na minulost, zhodnotil současnost a zadoufal i ve věci budoucí.

Vaše kariéra je hodně bohatá, asi nejvýše v ní ční reprezentační úspěchy. Vlastníte dvě stříbrné medaile ze světových šampionátů. Ten první se odehrál v roce 1962 ve švýcarském Lausanne.
Ano, to bylo v Lausanne a v Ženevě. Tam jsem se ale nedostal na led, tým byl kompaktní, šlapal a měl výsledky. I tak to ale v paměti stále mám.

Podle Luďka Bukače jste prý svou roli bral naprosto v pohodě a pro tým jste tím byl velmi platný.
Já byl útočníkem navíc, spolu s gólmanem Vláďou Nadrchalem a bekem Jardou Bünterem jsme nehráli, do týmu se nezasahovalo. Každý si rád zahraje, samozřejmě, ale tak to bývá a brali jsme svou roli takovou, jaká byla.

Medaili doma máte?
Mám, mám dokonce dvě, protože tam se udělovalo i první místo za Evropu.

Na vašem druhém stříbrném šampionátu jste porazili USA 12:0 a Kanadu 8:0. Dost neobvyklé, i na tehdejší dobu.
Ano, to tehdy nebývalo zvykem. Kanada sice neměla na šampionátech nejlepší hráče, ale i tak to byl velký úspěch. Nakonec jsme skončili druzí, prohráli se SSSR 2:3, nebo 1:3, to si přesně nepamatuji, ale byl to úspěch, skončit na druhém místě. Kanada vždy byla silným soupeřem, se svým stylem, každá výhra byla cenná. Nám se dařilo a povedlo se nám uspět. U toho byl tenkrát Vláďa Bouzek, ještě s Kostkou. S Rusy jsme se dlouho drželi a rozhodlo se až na konci při powerplay, na 3:1 tehdy dávali branku asi minutu před koncem, mám dojem.

Luděk Bukač Vás charakterizoval jako silového, vytrvalého hráče, který nikomu nic nedaroval a vzbuzoval u soupeřů respekt. Plzeňský bek Jonák zase použil přirovnání k Radku Dudovi, soupeři se Vás prý i báli. Pamatujete si, zda jste během své kariéry měl „rudo před očima“? A zda vás nějaký hráč vysloveně dráždil?
Často, často. Hlavně v začátku kariéry, v Jihlavě, kde jsme byli jakožto zakladatelé té Dukly, v mladších letech. Mezi hráči jsem nedělal výjimky (úsměv). Jinak sleduji současný hokej, o Dudovi tedy vím. Může to někdy i sedět, to přirovnání (úsměv).

Mluvil jste o Dukle, ale s hokejem jste začínal v Brně, že?
Ano, v Králově Poli, než jsem šel na vojnu, tak jsem za ně hrál jednu a půl sezony. Pak se založila Dukla, tam jsem byl dva roky jako záklaďák a tři roky jako délesloužící. Pak kromě jednoho roku ve Zlíně na konci kariéry jsem hrál jen v Brně, deset let.

Vy jste přišel do brněnského týmu a hned jste vyhráli tři tituly v řadě, bylo to tak?
Ano. Přišel jsem v roce 1962, ani přesně nevím, kolik těch titulů jsme vyhráli v řadě, jestli tři, čtyři, pět, bylo jich hodně.

Jste ještě v kontaktu s bývalými spoluhráči? Hrával jste s Dandou, s Bubníkem...
Nejsem. Někdy v roce 2000 jsme se pokoušeli organizovat posezení, jednou za 14 dní si poklábosit, ale sešli jsme se jen asi dvakrát, bylo nás málo a sešlo z toho. V kontaktu jsem asi nejvíce s Jardou Meixnerem. Když se někde srazíme, třeba při vyhlášení sportovce Brna, tak všichni říkají "měli bychom se sejít", ale pak stejně nepřijdou.

V Kometě jste hrával pod legendárním koučem Bouzkem, který byl známý tím, že za sezonu „točil“ jen absolutní minimum hráčů. Nebylo to vyčerpávající?
Nebylo, tak to tehdy prostě chodilo. Vlaďa tu byl leta, převážně v té době, kdy se vyhrávalo. Unavení jsme ale nebyli, tak to prostě tehdy bylo a brali jsme to normálně.

V roce 1962 jste porazili Pardubice 19:1, vzpomínáte si na to?
Jistě, to se nezapomíná. Soupeř neměl svůj den, nám se dařilo, jedno s druhým. Nebylo to obvyklé.

Byl jste i u toho, když se otevírala Sportovní hala v Praze a Kometa před 18 tisíci diváky porazila Spartu 5:4. Jezdila tehdy poprvé během přestávky rolba.
To je možné, ale tak dokonale si to nepamatuji. Vím, že v začátcích mojí kariéry rolba ještě nejezdila, to jsme viděli jen v Kanadě na turnaji, v roce 1960, tady to přišlo o něco později.

Hrával jste i s Jardou Jiříkem, který jako první Čech hrál NHL. Nelákalo Vás to také?
To tehdy nešlo… Jarda Jiřík byl spíše výjimka, to tehdy uděloval svaz, za zásluhy. Navíc to bylo v roce 1968, kdy to tady bylo trošku uvolněné. Kluci se dostali i třeba do Německa. Za rok se to zase zarazilo a už to nešlo.

Vaše kariéra pak pomalu končila a začal jste se věnovat trenérské práci.
Ano, v sedmdesátých letech. Jako hlavní kouč jsem se v Brně ocitl v roce 1978, pak ještě v pětaosmdesátém. Zažil jsem jeden postup, ale taky dvakrát sestup.

Mimochodem jste trénoval i s panem Čadou. Jak na něj vzpomínáte?
Byl svědomitý a je dodnes. On tehdy začínal, ale byl hodně platný.

Sledujete vůbec dění okolo "A" týmu Brna, kde je nyní hlavním trenérem?
Tak výsledky vím, ale na hokej nechodím. Letos jsem ještě nebyl. Nejslavnější leta jsem zažil za Lužánkami, to je teď ostuda Brna, jak tamní stadiony vypadají. Je pravda, že i kdyby se o hokejový stadion lidé víc starali, tak už by to stejně bylo zbytečné, není tam prostor, šatny, je to stará hala. Ale je škoda, že to takto chátrá. Ostuda je i to, že nemáme extraligu. A ne těch lidí okolo hokeje, spíše těch městských pantátů z minulých let. Ta soutěž, jaká tu je… To je hrozně těžké se dostat nahoru.

Pokud se povede postoupit, šel byste se podívat na první zápas? Popřípadě nelákala by Vás třeba spolupráce s hokejovým týmem?
To víte, že bych šel, a rád. Nás by to lákalo více, kdyby se tu hrála extraliga. Vím, že třeba Vlaďa Nadrchal se okolo "A" týmu pohybuje, taky tu už za mnou byl, ale to je spíš pro mladší, mě už to neláká.

Vy jste byl uveden do síně slávy města Brna, jak to probíhalo?
To bylo před dvěma lety, vždycky tam je někdo, letos to byl Franta Ševčík, mám dojem. Město si vzpomíná na minulost, to by se asi mělo, když tu takovou máme.

Co vlastně děláte od té doby, co nehrajete hokej a netrénujete?
Tak já končil s trénováním v roce 1993, do té doby jsem žil hokejem. Teď spíše odpočívám. Trénoval jsem muže, byl jsem šéftrenérem mládeže, hokeje jsem měl plný život. Od té doby ale do sportu nedělám. Že dělám tuto práci, to je tím, že jsme chodívali hrávat tenis, tady si to pak známí pronajali a působím tu jako správce. Po hokeji se mi zatím nestýská. Podívám se na to, třeba v televizi, ale nestýská se mi.

Co říkáte na současný stav českého hokeje? O tom brněnském jsme již mluvili…
Tak reprezentace je rozpačitá, ale ono se to pak stejně vždy promění v úplně jiný tým.

Těšíte se na středu? Třeba přinesete Kometě štěstí.
To víte, že těším… Návštěvy jsou velké, což je dobře, spíš by to chtělo ale extraligu. Fanoušci neví, že fandí jednomu z nejslavnějších týmů u nás, to by si měli všichni uvědomit. Jinak štěstí bude potřeba. Víte, za nás se hrála dlouhodobá část, nejlepší postoupil, nejhorší sestoupil, a bylo to. To samé nejvyšší liga, kdo měl nejvíce bodů, byl mistr. Teď ty všelijaké baráže, play off, je velmi těžké postoupit nahoru, opravdu velmi těžké.

Díky za rozhovor a všechno nejlepší k narozeninám, které vás čekají. Snad dostanete v jubilejním roce svého života od hokejové Komety dárek v podobě vysněného postupu do extraligy.