Život bez hokeje si i v 85 letech nedovedu představit, říká trenér Vladimír Kříž

Vladimír Kříž je osoba úzce spjatá s brněnským hokejem. Bývalý brankář působil jako trojka v tehdejším ZKL Brno. Právem se zařadil mezi slavné brněnské hokejové trenéry, po bok Antonína Haukvice a především dlouholetého trenéra Komety dr. Martina Strnada, kteří se také věnovali výchově mládeže. „Kometa je moje srdeční záležitost, a i když se kruh uzavřel a opět jsem na začátku, u nejmenších dětí, práce s nimi mě stále baví a mám z ní radost,“ říká jubilant.

Pan Kříž odstartoval svou trenérskou dráhu v roce 1969. Rukama mu prošla většina bývalých hráčů prvního týmu Komety, kteří se k němu vždy hlásí, i když se traduje, že býval velmi přísný a nekompromisní trenér. „Já jsem na ledě pořád, život bez hokeje si neumím představit," říká legenda Komety. K jeho 85. narozeninám přejeme jménem klubu vše nejlepší, hodně zdraví a plno sil.

V brněnském hokeji působíte jak trenér 55 let, neuvěřitelné číslo, co říkáte?
Člověk tomu ani nechce věřit, ale je to tak. Už jsem to kdysi zmiňoval, že se to číslo dá jednoduše zapamatovat. 30. listopadu 1969 se mi narodil syn, a právě v té době jsem začínal trénovat. To mi bylo devětadvacet let. Začínal jsem na otevřeném stadionu za Lužánkami, kde byla zima a silně foukalo. Dělali jsme v ten den nábor, kam v pět hodin ráno přišlo asi 140 dětí, polovinu z nich jsem musel vyhodit a druhá část zůstala. Hokejistů bylo opravdu hodně a my nevěděli, co s nimi. Pravdou je, že jsem poslal pryč malého Vlastimila Vajčnera. Jeho otec mi to do smrti vyčítal, že jsem vyhodil pozdějšího reprezentanta národního týmu (úsměv). Za týden se mi ale na tréninku objevil znovu a už u nás zůstal. Toho 30. listopadu se událo tolik věcí, na které se nedá zapomenout. Ráno trénink, nábor dětí, vyhození Vajčnera, pak jsem odvezl manželku do porodnice, kde se mi narodil syn.

Kometa Brno 1991/92 na hráčské lavici od leva sedí Pavel Janků, Libor Zábranský, stojící Josef Duchoslav, Roman Meluzín, hlavní trenér Luděk Vojáček a asistent Vladimír Kříž

Vy jste však prošel všemi možnými kategoriemi. Máte za sebou kompletní mládež, ale také v 90. letech i první tým Komety. Jak tohle spojení vzniklo?
U prvního mužstva byli Zdeněk Kepák s Vlastimilem Bubníkem, bohužel neměli výsledky a vedení hledalo náhradu. Oslovili Jozefa Golonku, což nebyl zrovna v Brně oblíbený hokejista. Vzpomínám si, že fanoušci na něj pořád pískali a dělali si legraci z jeho uší. Nakonec tu nabídku přijal. On si na vedení vyžádal za svého asistenta někoho mladšího nebo podobného vrstevníka. Oslovili mě, zrovna jsem byl u dorostu. Vedení pro mě přijelo, nasedli jsme do Tatrovky 603 a jeli pro něj do Bratislavy. Seznámili jsme se a docela se skamarádili. Vzpomínám na něj rád.

V dnešní době potřebujete mít na trénování profesionální licenci, takzvané „Áčko,“ také jste si musel dělat školu?
Profesor Kostka jakožto předseda svazu rozhodl, že pro trénování dospělých soutěži musíte mít trenérskou jedničku, dneska licenci „A“. Tři roky jsme tak se Zdeňkem Kepákem jezdili do Prahy studovat. O půlnoci jsme čekali na brněnském nádraží na vlak, abychom v pět hodin ráno byli na Štvanici. Licenci jsem si udělal a pár let u áčka vydržel. Nebyly to však lehké časy, hráli jsme o udržení, o postup, nebo jsme i spadli. Vzpomínám si, jak jsme ve Vítkovicích hráli baráž o udržení v soutěži s Popradem. Jednalo se o rozhodující páté utkání v sérii. Přijelo velké množství fanoušků, z Brna dorazilo několik autobusů, z Popradu přijeli Slováci dokonce nákladními auty, otevřely se plachty a z nich vyskákalo několik fandů. Zápas to byl hodně nervózní. Pět minut před koncem zápasu jsme vedli o gól a tehdejší vedoucí mužstva Bronislav Danda to nervově nevydržel a odešel do kabiny. Ptali jsme se ho, kam jdeš Broňo? „Já už se na to nemůžu dívat,“ říkal. Přijeli jsme do Brna, kde následně probíhaly oslavy. Já se jich naštěstí nezúčastnil, byly prý hodně bouřlivé (smích).

Věřil jste, nebo jste alespoň předpokládal, že budete u hokeje takto dlouho?
To vůbec. Marně přemýšlím, jestli se v českém hokeji někdo pohybuje takhle dlouho. Možná to byl pan Kýhos starší, který také dlouho trénoval. Celkově to bylo velké odříkání a musím poděkovat rodině a své manželce, že to se mnou takhle dlouho vydržela. To víte, o víkendech jste pořád někde na zápasech, přes týden trénujete, nejste vůbec doma. Naštěstí měli všichni pochopení.

Vladimír Kříž při slavnostním ceremoniálu s Jakubem Kosem. Foto: Vít Golda.

Před lety jste mi říkal: Jsem na ledě pořád, život bez hokeje si neumím představit. Ve vašem případě to stále platí, že?
Platí! Bez hokeje bych se neobešel. Řeknu to blbě, je to stejná rutina, jako když se večer oblékáte do pyžama a jdete si lehnout. Prostě vím, že jdu na zimák a budu zase na ledě. Funguju u těch nejmenších, kde je v uvozovkách klid, není tam tlak na výsledky. Zahrají si všichni a rodiče jsou spokojení. Víte, pořád mě to baví. Pohybuju se mezi mladými lidmi, a to je pro mě velký hnací motor. Nechtěl bych někoho urazit, ale bohužel moji vrstevníci jsou buď po smrti, nebo chodí po nemocnicích, a ti ostatní v lepším případě sedí v hospodě. No a pak jsem tu já, který chodí na led a leze po horách (smích). Ale teď trošku vážněji. Naposledy se mě velmi dotklo úmrtí Karla Skopala a Ivoše Winklera. Hráli jsme spolu od mladých let a chodili donedávna na všechny zápasy Komety do skyboxu. Prožili spolu skoro celý život a hrozně rád na tyto kluky vzpomínám.

Říkáte, že stále chodíte na zápasy Komety. Jak je prožíváte?
Budete se možná divit, ale na rozdíl od ostatních, kteří jsou už v klidu a zápasy berou s jakýmsi nadhledem, se mnou to pořád šije. Jarda Meixner je v klidu a kouká na mě, jak se furt ošívám a mlátím, jak kdybych stál na střídačce. Jsem do toho zkrátka stále zažraný, asi je to taková moje droga.

I u mládeže jste do toho takto vtáhnutý?
No jasně. Baví mě to tady. Jsem u přípravky, mám na starosti také sklad. Vydávám výstroj, od bruslí až po hokejky. Jsou tady mladí krásní lidé, hezké maminky, se kterými se pobavím a zažijeme mnoho legrace. Když udělá nějaký hráč průšvih, donesou mi rodiče štrůdl. Je to stále radost pracovat úplně s těmi nejmenšími.

Kde se ve vás bere tolik energie a životního optimismu?
Od přírody jsem turista. Ideálně rád vyrazím bez manželky, protože ta by jezdila jen k moři (smích). Já raději vylezu na Pyreneje, zajedu si do Alp, nedávno jsem byl i v Norsku. Na ferraty nebo po řetězech nelezu, ale kolem těch 3000 metrů nad mořem se pohybuju. Výšlapy si dám moc rád.

Legendy klubu s majitelem Komety Liborem Zábranským. Foto: Jiří Grulich.

Ve vašich letech máte tedy úctyhodný fyzický fond, klobouk dolů…
Zdá se, že ano. Před dvěma lety jsem však měl srdeční slabost, já od mládí trpím arytmií. Ve španělské Marbelle jdu z pláže, normálně se bavím s rodinou a najednou bác, probudil jsem se až v nemocnici. Po příletu do Brna jsem jel do Vojenské nemocnice a hned mně oznámili, že si tam chvíli poležím. Já jim říkám, mám tady auto, můžu si jít aspoň přeparkovat? Dostal jsem kardiostimulátor a každého půl roku chodím na kontroly. Všechno je od té doby v pohodě a bez problémů s tím zdolám nějaké hory. Musím zaklepat, držím se. Jezdím i na kole, chodím všude pěšky. Autem se snažím jezdit minimálně. Nejsem ten typ člověka, že bych si sedl doma do křesla a četl si. To dlouho nevydržím a hned usnu. Jak říkám, doma by mně chyběl kyslík.

Kolikrát týdně jste vlastně na ledě?
Čtyřikrát. Většinou jsem na halách za Lužánkami, dvě tři hodiny tam strávím. A také dvakrát týdně chodím do fabriky na brigádu. Dělám v lisovně, chytnu kartony a jedu. Vezmu svazovací pistol a posílám to dál. Musím být prostě pořád v tempu.

Opět bych musel před vámi smeknout klobouk. Vzpomenou si na vás někdy vaši bývalí svěřenci? A že vám jich pod rukama prošlo.
Jsem rád, že se povedlo prorazit klukům do velkého hokeje, ať už to je Lukáš Klimeš nebo Lukáš Dostál. Kluci se ke mně hlásí, a to člověka zahřeje na srdíčku. Vzpomínám si také na Petra Hubáčka, Karla Langa, Jirku Otoupalíka. A nebudeme chodit daleko, v týmu jsem měl i Libora Zábranského, Kamila Brabence, Pavla Zubíčka. Všechno výborní kluci. Nerad bych na někoho zapomněl.

U hokejisty padají otázky, kdy svou kariéru pověsí na hřebík. U vás je asi zbytečné se ptát, že?
Dokud to půjde, chtěl bych pokračovat. Říkal jsem si, že bych v těch 85 letech mohl už konečně skončit. Ale víte, co mě láká? Až bude postavená nová hala na výstavišti, tak bych tam chtěl mít alespoň jeden trénink s dětmi. Tak třeba mi to dáte jako dárek k 90. narozeninám (smích).