Titul? Těžké slovo. Vede k němu tvrdá a dlouhá cesta, říká Róbert Petrovický

Jaká byla pauza?
V pohodě. Po zápase jsme si užili. Pokecali jsme, rozebrali, co jsme udělali dobře. Pomalu už jsme začali připravovat, v čem by bylo vhodné pokračovat. Není třeba propadat euforii. Dali jsme si dva dny volna, každý šel svým směrem. Já jsem byl doma v Trenčíně. Rodinka, děti, tenis. Byly krásné slunečné dny. Dal jsem si na terase kávičku, byl jsem na procházce. První trénink byl po maličké pauze. Byl na bruslení, těžko se dýchalo. Bylo to o tom, abychom se do toho zase dostali. Už víme, jakého máme soupeře. Od pátku už se začneme připravovat na Plzeň.

Musel jste se rozhýbat?
Odpočinek musí být aktivní. Každý to máme jinak. Já jsem dělal něco v garáži, ťukl jsem si tenis s dětmi. Měl jsem aktivní pohyb, abych nemyslel na hokej, odpočinul si od něj, změnil myšlenku, nadýchal se čerstvého vzduchu a energie do další série.

Jezdí za Vámi rodina na utkání?
Byli tu na jeden zápas. Už je to těžší, děti jsou školou povinné, mají svůj systém, rytmus. Někdy děckám ukradnu manželku, aby do Brna přijela aspoň na večer. Jednou za čas přijede tchýně z Ostravy do Trenčína pohlídat děti. Musíme to řešit takto. Ale v dnešní době už jsou všelijaké „skajpy“ a komunikační schopnosti, takže je můžu mít dvacet čtyři hodin pod kontrolou.

Takže jste nyní doma dětem zkontroloval žákovskou knížku?
Určitě (smích). Manželka mi poví jen zlé věci a děcka se chlubí, že dostali jedničku z hudební výchovy. Tak jim říkám, aby mi to ani neříkali (smích). Ale ne, jsou šikovné a dělají mi radost.

Navařil jste dětem v Trenčíně jídlo a odjel zpět do Brna?
Ne já, spíš žena. Jak jsem říkal, udělal jsem si pohodičku, dal jsem si tataráček. Musím přiznat, že jsem na něj měl strašnou chuť. Moc jsem se na to těšil, protože v časech zápasů musíte stravu dodržovat. Ale měl jsem týden do zápasu, tak jsem si dovolil jinou chuť.

Je týden mezi koncem čtvrtfinále a začátkem semifinále ideální doba, abyste si odpočinuli a zároveň nevypadli z tempa?
Je to akorát. Jsou zde kluci, kteří mají modřiny, šrámy. Dva týdny už by bylo moc. Pět šest dnů je akorát. Plzeň také, je zde rozdíl o jeden dva dny, což není moc. Také mají euforii, kterou my máme taky. Netřeba tomu podléhat, jdeme od zápasu k zápasu. Už vidím, že se tu často vypráví takové jedno těžké slovo, které bych nerad použil – finále. Nebo titul. K tomu vede strašně dlouhá a tvrdá cesta. Soustředíme se na první pondělní zápas v Plzni a odtud půjdeme dál.

Róbert Petrovický už zažil mnoho bojů v play-off. Nejvyšší domácí soutěž vyhrál jako osmnáctiletý s Trenčínem

Díval jste se na sedmý zápas čtvrtfinále Plzeň – Zlín? Výsledek vám měl přisoudit soupeře.
Už se na hokej nedívám, viděl jsem jich dost. Hlavně v Americe na tribuně (smích). Vždycky jsem byl vměstnaný do prvních dvou pětek jako sedmý útočník (smích). Co se týká pozorování, mám ho plné zuby. Syn se díval, já musím přiznat, že jsem viděl závěr. Těžký, krutý závěr, když jsem se díval na Pardubice – Vítkovice. Hokej je někdy krásný a někdy strašně krutý. Všichni to víme. Stačí malá chybička, nepozornost dvacet sekund do konce a je to. Je to strašné. Radši prohrát 0:7 než takto. Ke sportu to prostě patří. Soupeře jsem se dozvěděl po zápase od syna, který mi poctivě hlásil. Tak jedeme do Plzně no.

Je mezi Plzní a Pardubicemi velký rozdíl?
Teď už si nevyberete. Víme, o koho se jedná. Víme, že je Plzeň týmem, který dokáže dát hodně gólů a dokáže i hodně gólů dostat. To je první věc, které jsem si hned všimnul. I u soupeře je výborná atmosféra a mají výborné hráče počínaje kapitánem až po posledního. Mají i mladé, tým je dobře namixovaný. Ale to máme i my. Série bude o maličkostech. Komu budou vycházet přesilovky, oslabení, kdo dá v krizových chvílích gól.

Vy jste hrál proti Martinu Strakovi i finále před dvaceti lety. Vzpomenete si na něj? (Trenčín x Plzeň, Trenčín vyhrál titul)
Hrál no (smích). Už je to pěkně dlouhá doba. Aspoň máme nač vzpomínat. Nyní budeme znova soupeři a bohužel je to tak, že jeden z nás bude vítěz. Věřím, že budeme pokračovat ve vítězné šňůře. Uděláme všechno, abychom byli úspěšní.

Jste s kapitánem Plzně Martinem Strakou kamarádi?
Jsme, ve stejném roce jsme šli spolu do draftu. Trénovali jsme spolu. Potom se cesty samozřejmě rozešly, ale pořád se setkáme, a když máme čas, bleskově pokecáme. Strávili jsme spolu nějaká léta, kdy jsme si dali pivečko. Respektuji ho jako fantastického hokejistu a člověka. Věřím, že je to stejně i naopak.

Nyní máte na své straně Koreise, ale před dvaceti lety jste hrál proti němu.
Předtím to byl ale ten starší (smích). Člověk se nad tím trošku zamyslí. Zatím jsem měl štěstí, že mi slouží zdraví. Neměl jsem nějaké velké zranění. Pokud zdraví vydrží, pokusím se hrát a vydat ze sebe všechno. Už to není takové, jako když nám bylo dvacet pětadvacet. Když to byl ten vrchol. Ale když se tam dá srdce, hlava a všechno ostatní, nezáleží, jestli máš dvacet nebo pětačtyřicet.

Nedělal si z Vás Jakub Koreis srandu?
Oni si ze mě dělají srandu všichni (smích). Je to tak. Už i jak jsem vystřelil, dal gól, říkali: „Není možné, že jsi tam dostřelil“ a takové všelijaké hlášky. Musím to brát tak, že to k tomu patří. Je dobře, že si mne všímají. Možná se mi to i líbí. Alespoň vím, co si myslí. Já se jim to pak pokouším vrátit. Užívám si to.

Robo Petrovický se raduje ze čtvrté pojišťující branky 6. čtvrtfinále proti pražské Spartě

Měl jste tehdy ve finále proti Plzni obarvené vlasy na blond?
Tehdy se to ještě nedělalo. Začalo to až dva tři roky později. Myslím, že tam byla jen košile s kravatou. V den posledního zápasu, kdy jsme hráli v Trenčíně, jsem si to šel ráno koupit a ani jsem si to neuměl pořádně zavázat. Někdo mi kravatu vázal.

Dnes byste na utkání v obleku nešel?
Dnes ne. Ale kdybychom se jako tým na něčem dohodli, jako jsme se dohodli, že se nebudeme holit, byl by to rituál. Někdo si barví a maluje vlasy, někdo si nedá vyprat ribano, když dává góly (smích). I to jsem u některých hráčů zažil. Zatím jsme při holení. Jde nám to, takže to nebudeme měnit.

Jaký je mladý Jakub Koreis hokejista? Má něco po tátovi?
Pamatuji si, že jak proti staršímu, tak i teď proti mladšímu, bylo nepříjemné hrát. Kubu si trošku víc vybavuji na Spartě, když jsem hrával za Vítkovice. Je to hráč, který se ti dostane pod kůži a dokáže ti znepříjemnit život. Hlavně u mě, když jsem trošku menší postavy. Je silný chlap, takže je agresivnější. Za ty roky už jsem se naučil, jak se s tím vypořádat. Těžko se proti nim hraje. Když se dostanou pod kůži, a potom ještě do hlavy, tak je to tuplem těžké.

Takže je lepší mít ho v jedné formaci?
Myslím, že ano. Už jsem hrál s různými hráči. Jeden nebo dva zápasy jsem měl na křídlech Tonyho Twista a Mika Pelusa. Oba dva byli bitkaři, tak jsem jel do rohu, někoho jsem samozřejmě píchl a rozvířil to, pak jsem se postavil na bok, a ti dva to tam zmydlili (smích). Samozřejmě je škoda, že se Mira Holec zranil do konce sezóny. Patří to k play-off a Kuba ho doplňuje, jak může. Dává do toho srdce, odhodlání, dřinu. Doufám, že tak bude pokračovat a vydrží až do posledního zápasu.

Je velký rozdíl mít na křídle „lehčího“ Miroslava Holce nebo „velkého“ Kubu Koreise?
Člověk se musí přizpůsobit. Už to není jako kdysi, kdy hrávala jedna lajna celou sezónu. Dnes se to častěji mění, je více zranění. Musí se najít vhodné spojení, aby to vyhovovalo všem třem, případně pěti.

Už patříte mezi starší hráče. Těšíte se na každé utkání?
Všichni starší hráči se rozjíždějí pomalu. Už nejsme takoví zářijoví, říjnoví. Tam se do toho člověk pokouší dostat, ale když už o něco jde, začne se projevovat, že do toho jdou víc, vydávají ze sebe všechno. Pokouší se být ani ne osobnostmi, ale ukázat celému mužstvu, že do mančaftu pořád patří. Chtějí pomáhat a záleží jim, aby mužstvo fungovalo. Doteď to bylo velmi dobře stmelené, a když v tom budeme pokračovat a budeme mít velký kus hokejové štěstí, fanoušci nám pomohou, jako nám pomáhají doteď, tak to bude velmi zajímavé sledovat.

Překvapilo Vás, jak se tým stmelil po zranění Miroslava Holce a Vojtěcha Němce?
Pak přijde šance pro jiné hráče, kterým na tom také záleží. Někteří na tuto šanci čekají roky. Nyní přišla hned v prvním, druhém zápase. Aby se dostali do přesilovky, oslabení a tak dále. Hrajeme hokej celý život a víme, že není potřeba nic vzdávat, šance přijde, i když se nedaří. Vždycky se to otočí. Zranění jsou součástí sportu, hokeje obzvlášť. Je to chvíle pro hráče, kteří od trenéra nedostali důvěru a nyní ji musí maximálně využít. Mladí hráči teď získávají sebevědomí, podřídili se tomu, o čem play-off je. Někdy není důležité, kdo góly dal. Když se někomu daří, je to tak, ale nerozhoduje to. Vyhrává týmový duch, srdce, vůle, zodpovědnost a jiné faktory. Když se daří týmu, potom jsou vidět i jednotlivci. Rozhodují samozřejmě i góly, ale také blokované střely, vykrytí prostoru a takové maličkosti. Těžko se to laikovi vysvětluje. Když je dvacet pět chlapů a tahají spolu, jsou na jedné straně, úspěch se musí dostavit.

Milanu Hruškovi jste na Spartě, když jej na nosítkách odváželi z ledu, říkali, že to pro něj vyhrajete.
Někdy je třeba dostat ránu. Mužstvo nechce vidět odcházet spoluhráče z ledu v takovém případě. My jsme se ale po chvíli dozvěděli, že je ok. Chtěli jsme jim to vrátit, ale ne s krvavýma očima, že bychom je chtěli zmlátit. „Pojďme je porazit, bude to pro ně největší trest,“ tak jsme si to řekli a udělali jsme pro něj všechno, ale i pro další. Pro ně je to možná ještě těžší. My jsme na ledě, jsme na to zvyklí. Oni by chtěli pomoct a nemůžou. To je nejtěžší pocit. Když je hráč zraněný a vidí mužstvo, s kterým strávil celý rok a cítí se součástí týmu, přitom nemůže nic dělat… Někdy je to na hlavu dvakrát tak těžší než na ledě.