Roman Meluzín byl u začátků Sasu Hoviho. Nyní bude znovu pomáhat mladým

Kdo je Roman Meluzín?

Roman Meluzín. Foto: Ivo Dostál.

Blanenský rodák za pár dnů oslaví své čtyřicáté narozeniny. Narodil se 17.6 1972 a s hokejem začínal v ODPM Blansko. V dorostu přešel do brněnského Ingstavu, kde v šestnácti letech debutoval v družstvu mužů. Ve svých sedmnácti letech pak přestoupil do Zetoru Brno. I přes svůj věk patřil k tahounům mužstva, což neuniklo pozornosti trenérům mládežnických reprezentačních výběrů a není divu, že se objevil v nominacích na světové nebo evropské šampionáty svých věkových kategorií (ME do 18 let 1990, MS 20 v letech 1991 a 1992). Na poslední akci vedl národní tým juniorů jako kapitán, jeho spoluhráči byli např. Jan Vopat, Martin Straka, Žigmund Pálffy, Jan Čaloun či Milan Hnilička.

Výborné výkony vynesly Romana Meluzína do národního týmu a na mistrovství světa. Ve Vídni 1996 se podílel na zisku titulu mistrů světa pro Českou republiku. Jeho nejlepší sezónou v kariéře byl ročník 1998-1999, který byl jeho posledním ve Zlíně, ale stál za to. 51 bodů / 47 zápasů v základní části a dalších 7 bodů v 11 zápasech play-off, k tomu finále ligy, to vše mu vyneslo nominaci na další mistrovství světa. A opět pozlacené, v roce 1999 v Norsku pod trenérem Ivanem Hlinkou.

Následovalo krátké angažmá ve Finsku, část sezóny v Německu a přestup do Třince za parťáky Janků a Štraubem. Zde patřil k základním pilířům Ocelářů, ale zdravotní problémy mu postupně vystavily stopku. V okamžiku, kdy se vše zdálo být v pořádku a Roman Meluzín odešel na hostování do Slovanu Bratislava, zdraví o sobě znovu dalo vědět. Ukázalo se, že za nimi stojí tzv. únavový syndrom. V případě Romana Meluzína si našel zřejmě ložisko v krčních a nosních mandlích. Skoro celou sezónu 2003-2004 se dával zdravotně do pořádku.

V létě 2004 však byl již v plném tréninku a po dlouhých jedenácti letech oblékl dres Komety. Posledních šest let působil v Šumperku, kde okusil první a druhou ligu. V roce 2012 se znovu vrací do klubu, kde s velkým hokejem začínal. Tentokrát však jako trenér, který bude své bohaté zkušenosti předávat svým následovníkům. Hokejová legenda ukončila kariéru a dala se na trenérskou dráhu. Můžeme jen věřit, že bude také tak úspěšná, jako byla ta hráčská.

Vezmeme to pěkně postupně, vzpomeňte na Vaše hokejové začátky...
Úplně jako malý jsem začínal v rodném Blansku, to byla hokejová přípravka. Pak si mě vybral pan Pirochta z Ingstavu, pod kterým jsem hrál za mladší dorost. Docela se mi dařilo, protože už v šestnácti letech jsem si zahrál za seniorský tým. O rok později jsem se přesunul do Zetoru Brno, což byla vlastně Kometa. Tam v podstatě začala moje hokejová dráha.

Vzpomněl jste kouče Pirochtu, určitě jste za těch mnoho let musel zažít spoustu trenérů. Na které vzpomínáte nejvíc?
V Blansku to byl pan Veselý, v Brně již zmíněný pan Pirochta. Dále Havlát, Čada, Kepák, Vojáček a Kříž. Trenérů jsem zažil skutečně hodně, vzpomínám na všechny velice rád, a to nejen v Brně.

Pamatujete si na svůj prvním zápas za Lužánkami?
Byl to tuším přípravný zápas, už nevím přesně, který tým to byl. Hrál jsem tehdy s Pavlem Nohelem a Michalem Konečným. Pamatuji si, jak jsem z toho byl strašně vytřepaný, ale kluci říkali, ať jsem v klidu.

Kometa byla v devadesátých letech v krizi a útlumu, proto jste neváhal vzít nabídku Zlína?
Je to pravda. Tenkrát jsme sestoupili s Popradem, když sedmý rozhodující zápas se hrál v Trenčíně, tedy na neutrální půdě. Pak se sice Kometa zase vrátila z první ligy, ale posléze spadla, takže nic příjemného. Rozhodl jsem se odejít.

To musel být velký skok pro mladého Romana Meluzína...
Byla to obrovská změna, ale potřeboval jsem se posunout v kariéře někam dál. Bohužel to v Brně upadalo a všichni odcházeli za lepšími podmínkami. Rozhodl jsem se vzít nabídku Zlína. Je to hokejové město, má perfektní zázemí a co člověk k hokeji potřebuje, to tam najde. To platilo dřív a platí to i nyní.

Prošel jste Třincem, Zlínem, Slovanem Bratislava a také jste byl ve Finsku, jaké to tam bylo? Petr Hubáček nám zde nedávno tvrdil, že mu tam chybí noviny a rohlíky...
Bylo to výborné, nic mi tam nechybělo. Měl jsem tam rodinu, takže to bylo v pohodě.

Musel jste se učit finštinu nebo stačila angličtina, případně ruština?
Naštěstí mi stačila angličtina, kterou tam umí skoro všichni. Také jsem uměl rusky, takže jsem se domluvil v pohodě.

V Tampere začínal Sasu Hovi...
Budete se divit, on s námi trénoval. V sedmnácti tam byl třetím gólmanem.

Neříkal jste si, že je na brankáře příliš malinký? A co nájezdy, už tehdy je uměl?
To bych neřekl, výška nehraje roli. Abych řekl pravdu, tak na ty nájezdy si už nepamatuji, přeci jen už uběhlo mnoho let.

Kde si hoví Sasu Hovi? Ve Finské sauně! Co Roman Meluzín?
Saunu vůbec nemusím, tu fakt nemám rád. Tam všechny akce probíhaly právě v sauně, to byla moje smrt.

Co například spolupráce s hokejisty, zažil jste spoustu skvělých hráčů, kteří Vás napadnou?
Hodně jsem si sedl ve finském Tampere s Rusem Barkovem, to byl výborný hokejista. V Třinci jsem hrál s Richardem Králem a také Honzou Markem. Ve Zlíně to byla formace Štraub, Janků a Meluzín. V Šumperku Bařica, Antonovič. Na všechny vzpomínám rád.

Roman Meluzín v dresu HC Salith Šumperk na brněnském ledě, kde hrál duel proti Kometě. Foto: Ivo Dostál.

Dostal jste se až do reprezentace, kde jste dosáhl výborných úspěchů, jednou čtvrté místo a dvakrát zlato. Které z nich bylo cennější?
Vrátil bych se na samotný začátek. Pamatuji si svůj první start. Bylo to ve švédské hale Globen, když jsme hráli EHT. Bylo tam tehdy víc diváků jako na nedávném mistrovství světa. K těm šampionátům. Nejvíc vzpomínám na rok 1996 ve Vídni, kdy jsem odehrál snad všechny zápasy. Toho zlata si proto vážím víc. V roce 1999 v Norsku jsem pod Ivanem Hlinkou nedostával tolik prostoru, odehrál jsem asi tři utkání, ale i tak mám samozřejmě ze zlata radost.

Luděk Bukač je takovým spíše klidnějším trenérem, naopak legendární Ivan Hlinka byl velkým bouřlivákem, co Vám vyhovovalo víc?
Nemůžu si stěžovat ani na jednoho. Každý měl svůj styl. Ivan Hlinka byl takový víc přátelský a byla s ním velká legrace.

Takže oslavy probíhaly v klidu? Pamatuji si na legendární tiskovku po příletu hokejistů z Nagana...
Tak takové to určitě nebylo (smích). Nebyl čas na nějaké velké oslavy, hned druhý den jsme brzo ráno odlétali z Norska domů. Trošku se večer popíjelo, ale nebylo to nic velkého.

V produktivním věku Vás ale postihla nemoc, která Vám málem nedovolila pokračovat v kariéře hokejisty. Nakonec jste se vrátil. Už jste asi nevěřil, že si hokej ještě zahrajete?
Vůbec jsem nevěděl co bude, chodil jsem neustále po doktorech a nikdo mi nebyl schopen nic říct. Cítil jsem se hodně špatně, nebylo mi dobře. Ani teď to ještě není ideální, organismus to hodně pocítil.

Byl to únavový syndrom, který postihl například i Milana Hniličku. Dokázal jste se vyléčit a znovu se vrátit. Navíc do Komety, kde jste v mládí začínal...
Je to pravda, už jsem nevěřil, že se k hokeji vrátím, naštěstí jsem pár let vydržel. Dostal jsem nabídku od Libora Zábranského, který se tehdy stal majitelem Komety. Měl jsem radost, že se hokej v Brně opět zvedá, a že já můžu být u toho.

Kariéru jste nakonec dohrál v Šumperku, jaké to tam bylo?
Byl jsem tam spokojený, zažil jsem tam pěkné roky. Někdy jako na houpačce. Možná víte, že jsme jeden rok sestupovali a druhý pro změnu postupovali, tak to bylo takové zajímavé. Asi se nám líbily oslavy z postupu (smích). Na začátku tam bylo mladé vedení, neřekl bych, že nějaké nezkušené. Prostě si řeklo, že budeme hrát první ligu s hráči, kteří vybojovali postup z nižší soutěže. Jenže ten rozdíl mezi první a druhou ligou je velký.

Letos však Šumperk starosti o záchranu řešit nemusel a dokonce sahal po play-off, je to tak?
Celkově se to zlepšilo, konečně jsme se nemuseli bát o sestup. Sice jsme hráli kolem desátého, dvanáctého místa, ale ve výsledku nám chyběly dva body a mohli jsme hrát čtvrtfinále s Ústím, které bychom možná potrápili podobně jako Třebíč (smích). Pozn. Redakce: Ústí – Třebíč 4:0 na zápasy.

Sledoval jste Kometu na dálku, jak se jí daří v extralize?
Tak určitě, sledoval jsem noviny, teletext. Některé zápasy jsem viděl na živo, koukal jsem i na soupeře, byl jsem takový pozorovatel.

Znovu se vracíte do Brna, kde budete trénovat s Karlem Beranem starší dorost, znali jste se spolu z dřívějšího působení v Brně?
S Karlem se známe dlouhou dobu, jako mládežníci jsme působili v Kometě i v reprezentaci. Hned jsme si zavzpomínali, jak jsme v reprezentaci museli číst a psát referáty. Pak říct u oběda trenérům, co se děje ve světě.

Kdo Vás oslovil k návratu pod Špilberk? Určitě je to pro Vás lepší, jste rodák z Blanska, takže to máte domů kousíček...
Zavolal mi Pavel Zubíček, jestli bych neměl zájem trénovat starší dorostence Komety. Sešli jsme se a domluvili se na spolupráci.

Co čekáte od nové sezóny, mládež v té loňské předváděla velice dobrý hokej a měla i výsledky. Bude chtít navázat na dobrou práci svých předchůdců?
Věřím, že se to povede. Ten potenciál tady je. Máme zde spoustu šikovných hokejistů, převážně ročníků 1995, 1996. Kluci na tréninku hodně makají, myslím, že to bude dobré.

Uvědomují si hráči, že je trénuje dvojnásobný mistr světa?
Myslím si, že ne. Extraligu jsem už dlouho nehrál. Jsou mladí, mají tady jiné hráče a vzory.

Budete ještě hrát hokej alespoň pro zábavu, nebo jste pověsil brusle na hřebík?
Už jsem definitivně skončil. Na led půjdu pouze s mladýma na trénink.