Zdeněk Venera slaví 55. narozeniny. Za mlada byl málem komeťákem!

Ze začátku hokejové kariéry jste hrál 15 let ve Zlíně (dva roky vojny v Trenčíně). To se Vám ve Zlíně tak líbilo?
Tenkrát byla jiná doba, nepřestupovalo se jako dnes. Dnes jsou hráči profíci, a když jim skončí smlouva, jsou volní. Jdou, kam chtějí. My jsme byli zaměstnanci ZPS, zaměstnaní ve fabrice s uvolněním pro hokej. Ale mně bylo ve Zlíně dobře, takže jsem neměl žádný důvod o změně uvažovat.

Dobová fotografie soupisky Gottwaldova. Kdo bude pozorně hledat, na fotografii kromě Zdeňka Venery najde například Antonína Stavjaňu, Rostislava Vlacha nebo Miloše Říhu

Jste na Zlín hrdý? Máte ho rád?
Určitě. Mám v něm kořeny, rodinu, spoustu kontaktů. Musím však říct, že shodou okolností jsem měl v roce 1979 nakročeno do Komety. Už jsem v Kohoutovicích přebíral byt, bylo to na spadnutí. Začínal jsem v éře, kdy zlínský tým neustále postupoval a padal z první do druhé ligy. Zrovna zmiňovaná sezóna byla jednou ze sestupových. Já jsem chtěl hrát první ligu (dnešní extraligu), takže jsem uvažoval o změně. Nakonec jsem však zůstal ve Zlíně.

Proč jste tedy byt v Kohoutovicích nepřebral a zůstal ve Zlíně?
Vše jsem zvážil, klub se k celé věci vyjádřil. Nakonec jsme se domluvili.

Vracíte se do Zlína rád?
Každopádně. Sice nejsem úplný rodák, ale s malými přestávkami tam žiji od jednoho roku celý život.

Myslíte si, že se ve Zlíně mohou těšit, že tamní tým cca po třech letech v Kometě zase povedete?
Nevím, nezabývám se tím. My trenéři se vždy zabýváme nejbližší sezónou. Takto daleko se nemůžeme dívat. Je jasné, že doma je to z různých důvodů nejpohodlnější. Když jsem odcházel do Karlových Varů, nedovedl jsem si to představit. Tři roky však utekly jako voda a přitom jsem dojížděl. Nepoznal jsem újmu. Zvládl jsem to nad očekávání.

Uvažoval jste někdy o zahraničním angažmá?
Nevím. Zatím o tom neuvažuju.

Měl jste někdy nabídku ze zahraničí?
Nechtěl bych to takto rozebírat (úsměv). Až to někdy budu muset řešit, budu to řešit.

Pokud máte ke Zlínu velkou vazbu, asi je pro Vás těžké jezdit na stadion Luďka Čajky jako soupeř. Přeci jen jste zvyklý stoupnout si na domácí lavičku. Jaké míváte pocity?
Nedá se nic dělat. Člověk to bere jako profík. Ve sportu je vždy úkolem snažit se být lepší než soupeř. Pokud vzpomínáte zimní stadion, strávil jsem na něm od malička spoustu let. Ať už jako hráč, trenér různých kategorií, manažer nebo funkcionář. Znám každý kout. Pocit je vždycky trošku jiný. Ale v zápase musíte přestat vnímat a soustředit se jen na výkon mužstva, jehož barvy hájíte. Člověk se do průběhu ponoří a ostatní věci jdou mimo.

Zdeněk Venera v dresu Gottwaldova

Ve Zlíně stále žijete, co říkáte na to, jak se zmenšil mezinárodní kolos, který zde založil Tomáš Baťa?
Ve fabrice Svitu pracovalo kolem dvaceti tisíc lidí (můj odhad), což je dnes nepředstavitelné. Vedle bylo ZPS, kde bylo asi pět tisíc zaměstnanců. Byli to dva tahouni města. Dnes je to samozřejmě někde jinde. Co se týče pracovního procesu, moc jsem jej nepoznal, takže se nemůžu moc vyjadřovat. Ale samozřejmě jsme byli zaměstnanci ZPS, protože tehdy to jinak nešlo. Nikdo nemohl být profesionální hokejista. Ve fabrice jsme se byli několikrát podívat, asi bych to spočítal na několika prstech (smích). ZPS byl také dlouholetý hlavní sponzor. Navíc říkám sponzor, ale bylo to tak, že jsme byli zaměstnanci a dostali jsme výplatu, takže to byla jiná forma.

Vnímáte, jak se v současné době mění areál, kde se dříve vyráběly boty? Dnes je zde nová radnice, přibývají obchody…
Budovy už mají cosi za sebou. Generálku asi potřebují. Po změnách, které proběhly, ztratila spousta budov využití. Areál se různě privatizoval, rozdrobil na soukromé firmy a bude jen dobře, pokud znova ožije. Ale bude to asi těžké, protože v takovém rozsahu jak byl Svit, už to určitě nikdy nebude. Sám jsem zvědavý, jak to bude fungovat dále.

Je reálné, aby u nás někdo vůbec vybudoval podobně „velkou firmu“?
Nevím. Nejsem ekonom ani žádný odborník. Speciálně ve Zlíně to bude dost těžké. Pokud to znova vezmu z pohledu hokeje a generálního sponzora, jak se měnil název klubu, byly většinou mimozlínské firmy. Byly Hamé, RI Okna a až teď je po delší době zlínská firma PSG. Ale zase je to stavební firma s širokou působností. Vím, že jsou po celém světě, takže to není tak, že by byli jen ve Zlíně a měli zde obrovský počet zaměstnanců. Ta doba už se asi nevrátí.

Sledujete hodně všeobecné sportovní dění ve Zlíně?
Času moc není. Na výsledky se podívám. Nejvíce mě zajímal fotbal, po hokeji jsem k němu měl vždy nejblíže. Vyrůstal jsem v době, kdy byla společná tělovýchovná jednota TJ Gottwaldov, kde byli sdružení fotbalisté, hokejisté, ragbisté, volejbalisté a dalších milion sportů, které ani nedokážu vyjmenovat. Z času na čas jsme si zahráli házenou proti házenkářkám, hokej proti fotbalistům a naopak. Bylo to něco jiného, pod jednou firmou. Chodili jsme se dívat na fotbal, fotbalisti zase na hokej. Teď už mě to nebere tak, jak jsem s tím žil dříve.

Nechal byste teď vaše hokejisty hrát fotbal proti fotbalistům a naopak?
S fotbalem by to bylo asi horší, protože je tu spousta kluků, kteří mají například problémy s koleny nebo jiné zdravotní trable.

Vzpomenete si ještě na roky, kdy jste hrál za reprezentaci do 18 let? Prozraďte, kdo s vámi hrával.
Samozřejmě jedním z hráčů je Lubomír Oslizlo. Pokud bych měl vybírat další Brňáky, tak Jirka Otoupalík, Karel Lang, Vlasta Vajčner, s Pavlem Pazourkem jsem byl na vojně v Trenčíně. Také jsme se potkali v béčku reperezentace.

Bylo vás více ze Zlína?
Upřímně řečeno jsem za áčko nikdy nehrál. Nároďák jsem hrál za béčko nebo za juniorské kategorie. Je otázkou, jak moc mě přibrzdil průšvih se Sovětským svazem, se kterým jsme se pobili. To byla možná trošku kaňka (smích). V devatenácti letech už jsem začal při hokeji studovat výšku a zakládat rodinu. Do áčka už jsem se nikdy nedostal.

Sám jste zmínil rvačku s reprezentací Sovětského svazu, za kterou jste dostal dvouletý zákaz činnosti, jenž byl zmírněn na půl roku. Co se stalo?
Byla trošku jiná doba. Tenkrát se hrálo oficiální mistrovství Evropy. Byla smůla, že to bylo tuším v roce 1973 nebo 1974 jen pár let po invazi z roku 1968. Bylo to hrozně vypjaté.

V proměnách času. Na první fotce v dresu reprezentace, následuje Zlín a FIK Frederikshavn

Kde se hrálo?
Hrálo se u nás v Opavě a Kopřivnici. Lidi nás samozřejmě hecovali (smích). Nerad o tom mluvím. Kdybychom vyhráli, byli bychom první, po prohře naopak čtvrtí. Ale to bylo každému jedno. Hlavním úkolem bylo nepobít se s nimi. Bohužel k tomu došlo (smích).

Trest byl hodně přísný.
Nejdřív jsem neměl hrát hokej dva roky, ale zkrátili to na půl.

Do jaké míry trest ovlivnil Vaši kariéru?
Už je to pryč. Byl jsem asi třikrát vyloučený v první třetině, takže jsem byl označen za jednoho z hlavních viníků (smích). Pak už to mělo jiný vývoj. Je pravda, že jsem byl trošku impulzivní. Nerad jsem prohrával. Občas jsem se pobil.

V obraně jste si zahrál také s Luďkem Čajkou, jaký byl jako člověk?
Luďu jsem zažil krátce, protože byl trošku mladší. Hrával jsem s ním v obraně. Byl to perfektní kluk. V době, kdy se neštěstí přihodilo, už jsem byl v Dánsku. Záběry jsem viděl asi milionkrát.

Zdeněk Venera při focení s o šest let mladším Luďkem Čajkou

Vrací se vám vzpomínky zpět, když jedete na zlínský zimní stadion, který je pojmenován po něm?
Když mám čas, tak mu zajdu zapálit svíčku (odmlčí se).

Narazili jsme na nepříjemné téma. Je to rok, co u ruské Jaroslavli spadlo letadlo s hokejisty místního týmu KHL. Jedním z hráčů byl i Karel Rachůnek. Vzpomenete i na něj?
Je to hrozné neštěstí, o tom se blbě mluví. Už jsme úplně mimo sport. Řekl bych, že Karel neměl jednoduchou kariéru, ale vypracoval se na jednoho z nejlepších obránců na světě. Byl obrovsky pracovitý.

Vraťme se raději zpět k hokeji. První výrazný triumf jste slavil už v roce 1985, kdy jste skončili se Zlínem třetí.
Tehdy se ještě nehrálo play-off. Hráli jsme dlouhodobou soutěž. Byl to velký úspěch.

Jako hráč jste oslavil tituly v Dánsku. Mohl byste dát na misky vah úspěchy trenérské a hráčské?
Asi ne. Na ledě to každý cítí jinak, je zodpovědný sám za sebe. Trenér za mančaft zodpovídá více, to je jasné. Byl jsem mladší. Je třeba říct, že v Dánsku to nemělo takovou váhu. Tenkrát se nedalo odcházet na vrcholku kariéry. Člověk musel mít odehraný daný počet startů v národním týmu, musel mít 400 startů v nejvyšší soutěži, a když to zlehčím, musel mít zlomené všechny nohy (smích). Až po třicítce, kdy jste tu byl odepsaný, jste mohl odejít. Každý rok mohli jít tak dva tři hráči odsouhlasení nevím, kým vším. Bral jsem to spíše jako životní zkušenost, protože jsem byl v Dánsku s celou rodinou. Děti tam chodily do školy.

Vzpomněl byste si ještě na jazyk?
Bídně, ale ano (úsměv). Spíš než honba za vrcholem kariéry to pro mě byla etapa velice příjemného života. Byl jsem tam jeden ze dvou profíků. Druhý byl Kanaďan. Jinak to byli kluci, kteří chodili do školy, práce. Titul bych nějak nepřeceňoval, i když jej město prožívalo jako všude. Rozhodně to nebyl vrchol mé hokejové kariéry.

Máte doma vystavenou medaili?
Tenkrát se dávaly zlaté helmy, takže ji doma mám. Znova ale říkám, že si na ní nezakládám. Hráli jsme v podstatě proti amatérům. Dnes je hokej v Dánsku o kus dál.

Zdeňku Venerovi se právě podařilo zastavit soupeře. Nyní v dresu dánského FIK Frederikshavn.

Udržujete „dánské“ kontakty?
V roce 1991 jsem se vracel, takže už je to opravdu spoustu let. Ze začátku byly kontakty hustější, častější. Jak pak však přibývají starosti, navíc je to hodně z ruky, kontakty ubývaly.

Nedělalo Vám jako hráči Frederikshavnu problémy dánské podnebí?
Je pravda, že noci v zimě byly hodně dlouhé a v létě naopak velice krátké. Bylo poznat, že už je to o kus dál. V Dánsku na podzim hodně pršelo, ale krajina byla krásná a život příjemný.

Popral jste se s funkcí hráče a trenéra zároveň?
To úplně nesouhlasí, pokud myslíte funkci hrajícího trenéra. Byl jsem hráčem seniorského týmu a trenérem juniorů. Abych se klubu jako profík vyplatil.

Zdeněk Venera tvoří

Už jsme si říkali, že byste šli po třetině do šatny, Vy byste vytáhl tabuli a začal spoluhráčům kreslit, co bylo špatně.
Ne, ne, ne (smích). To bych nedokázal. Junioři mívali většinou tréninky těsně po nás nebo před námi, takže jsem shodil výstroj a trénoval jsem.

Je jednodušší dosáhnout úspěchů jako hráč nebo jako trenér?
Nikdy to není záležitost jednoho člověka. Musíte být součástí organizace, která funguje. Kde to všichni chtějí někam dotáhnout, pracují pro to. Jeden člověk nic neznamená. Když máte štěstí a narazíte na dobrý kolektiv, jde to lépe. Musíte být, jak se říká, ve správný čas na správném místě.

Považujete si nějakého úspěchu více?
Tak to nedramatizuji. Člověk se za něčím vždycky honí. S přibývajícím věkem se životní hodnoty mění. Sportovní úspěch je součástí života. Druhou věcí je, že musí mít člověk štěstí, kde vyrůstá. Já ho měl. Od malička jsem byl ve Zlíně, kde byl hokej na špičkové úrovni. Lidi jím žili. Měl jsem možnost rozvíjet se. Na různých trenérských kurzech a akcích potkávám spoustu trenérů, kteří jsou pracovití, šikovní, chytří, měli by předpoklady, ale mají smůlu, že žijí v menším městě, které hraje například krajský přebor. Nebo se nikdy nedostali do většího hokeje, protože neměli možnost se ukázat. Možná, že kdybych nevyrůstal ve městě, kde se hokej nehraje, nikdy v životě bych s ním neměl nic společného, tak to je.

Jak se lišily týmy, se kterými jste vybojoval stříbrné medaile? Zlín, Karlovy Vary a Kometa.
Týmy se hodně mění, takže se těžko porovnává. Ve Zlíně jsem měl obrovskou výhodu, že jsem hráče znal, i když jsem v té době nebyl dlouho u mančaftu. Někoho jsem znal od mlada, na hokej jsem chodil, znal jsem prostředí, které bylo domácí. Nebylo to, jako když jsem přišel do Varů a znal jsem dva tři kluky vyloženě z médií. Všude je to jiné a mrzí mě, že jsou to tři stříbra a žádné zlato. Nedá se nic dělat. Se Zlínem jsme hráli finále proti Vsetínu, který byl bezkonkurenční, získával jeden titul za druhým. S Vary jsme skončili v sedmém zápase proti Slavii, kde hráli Bednář, Klepiš a další. Měli nabitý mančaft. Pepa Beránek byl tenkrát na vrcholu.

Ve své trenérské historii získal Zdeněk Venera tři extraligová stříbra. Zde na střídačce Karlových Varů. Foto: Marek Mikeš (hokejkv.cz)

V sedmém utkání jste ztratil zlato s Karlovými Vary, v Brně jste mohli vést po nájezdech 3:1 na zápasy nad Pardubicemi. To budou zřejmě momenty, které už nikdy nedostanete z hlavy.
Prohráli jsme 2:4 na zápasy, ale dvakrát na nájezdy. Takže na zápasy to bylo 2:2. Kdybychom nájezdy zvládli lépe… To jsou kdyby. Nemůžeme to tak brát. Je logické, že si člověk řekne, že udělal maximum. Štěstí může mít vždy jen jeden tým.

Letos jste musel bojovat s dalším soupeřem nejen s Pardubicemi. Proti Vám byla početná marodka brněnského týmu. V play-off vedete týmy pravidelně. Jsou zranění jeho součástí? Existuje nějaká úměra, že čím dále v play-off jdete, tím více zraněných hráčů máte?
Loňský ročník byl specifický, že utkání bylo strašně moc. Šli jsme z předkola a série rozhodně nebyly jednoduché. Kluci do nich chodili naplno, skákali do střel. Pokud jde někdo rovnou do čtvrtfinále a vyhraje ho 4:0, je to rozdíl. Síly vám ubíhají rychleji. Zranění se sčítají. Co se týče náročnosti na fyzickou zátěž, byla sezóna 2011/2012 nejhorší. Ale i tak to kluci zvládli dobře. Třeba Dlouhán (Radek Dlouhý, pozn. red.) hrál na jedné noze a byli tam další, ale to bych nechtěl rozebírat.

V nejvyšší soutěži trénujete od roku 1997. Jste na střídačce pořád stejně nervózní jako při prvním zápase?
Každopádně vás to vtáhne. Zápasem člověk žije. Je potřeba nenechat se strhnout moc a žít tím akorát. Když člověk podlehne hodně, uniká mu spousta věcí, které by unikat neměly. Praxe člověka naučí, jak vše strávit a prožít. Po prohraném zápase, a když se prohraje blbě, to jsou pocity… (kroutí hlavou). Je lepší prohrát pět nebo osm nula. Druhý den pak můžeme říct, že to bylo hrozné, ale jdeme dál. Samozřejmě pak i hráč, který chybu udělá, moc dobře asi nespí. Je rozdíl, pokud právě jeden gól rozhodne zápas, nebo je to 8:0. To už pak neprohraje jen on. Ale i to k tomu patří. Trenér to vnímá jako celek. Po prohraném zápase si říkám, co se mělo udělat jinak.

Jak se od roku 1997 změnilo trénování? Posunulo se někam?
Velká změna bude asi u videa. V té době nebyly možnosti, jako teď. Udělat si sestřih ze zápasů, byl obrovský problém. Záznamy ze zápasů se ani nedělaly. Dnes je to povinné. Navíc hokej ani moc nebýval v televizi. Pokud jste se dostali jednou za sezónu do televize, by to hodně. Tuším, že to bývalo v sobotu. Dnes máte z každého kola různých materiálů, sestřihů. Technika je úplně někde jinde. Tehdy byly videokazety. Vše bylo složitější. Já jsem možná taky trošku zestárnul, nebo se uklidnil. Za mlada jsem neměl problém poslat borce z tréninku se vyslíct, když nebylo vše v pořádku. Zkrátka jsem byl impulzivnější. Teď už řeším spoustu věcí jinak, než bych řešil o pár let dříve.

S Antonínem Stavjaňou jste v jedné sezóně vytvořili sérii 24 domácích výher v řadě. Myslíte, že se vám podobná povede v Kometě? Nebo vůbec někde jinde?
Kéž by (smích). V té době jsme měli výborný tým. Vyrostla tam spousta hráčů, kteří se dostali do NHL, nároďáku nebo KHL. To je to, o čem jsem mluvil. Že pokud se chcete hokeji věnovat, musíte vyrůst v hokejovém městě. Když se na to dnes dívám z pozice trenéra, je strašně vidět, když máte hráče, který vyrostl například ve Zlíně, Pardubicích, na Kladně, zkrátka v hokejových baštách, kde jsou i trenéři z bývalých hráčů. Kde byly zkušenosti, které se předávaly. Řeknu, že v mých očích je Vladimír Růžička kopie Ivana Hlinky. To je takový příklad. Na Kladně to byli Novák, Nový, Bauer, Jágr, Patera, Procházka. V hokejových městech to kluci denně vidí. Jsou z nich trenéři u mládeže. Jako trenér poznám, jestli hráč přišel z takového prostředí, nebo z menšího města. Vidím, že zásady, které se klukům vštěpují od malička, tam zkrátka nejsou. Návyky už v dospělosti těžko doháníte. To je přesně to, k čemu se Kometa potřebuje vrátit. Chce to roky. Díra, kdy se tu liga nehrála, byla velká. Že tu bude hodně hráčů, ze kterých se stanou trenéři, zacelí jen čas.

Dá se říct, že je to i výzva pro mladé kluky, kteří začínají s hokejem? Když třeba vidí na ledě Jirku Trvaje, Míru Holce a další. Ještě před pár lety tady takové osobnosti vidět nemohly.
Je to tak. Kluci si hrají u baráku na ty Čermáky a spol, chtějí to někam dotáhnout, mají příklady.

Který trenér vás nejvíce ovlivnil, od kterého jste si toho třeba nejvíce vzal?
To je těžké říct. Těch trenérů bylo skutečně hodně. Každý měl něco, co se od něj dalo pochytit. Třeba v Trenčíně mě trénoval Brňák Ruda Potsch. Byl výborným hráčem a klidným trenérem.

Může být úspěšným trenérem i člověk, co hokej nehrál a čerpá informace v podstatě z knížek?
Může, ale má to složitější. Když si vzpomenu na své hráčské tréninky, tak to, co mi tam bylo nepříjemné, nedělám teď hráčům. Někdo má rád činky, někdo běhy, někdo balón. To co jsem neměl rád, hráčům prostě nedělám. Jestli je to správné? Každý jsme jiní, ale ta hráčská kariéra toho člověka samozřejmě ovlivní do jeho pozdějšího trénování.

Vy jste byl manažerem ve Zlíně, bavila vás tato funkce?
To je trošku složitější otázka. Dělal jsem dva roky generálního manažera, a když se mi se Zlínem nepodařilo získat titul z pozice trenéra, povedlo se mi to z funkce manažera. To jsem měl štěstí, že jsem byl u toho. Jeden rok to bylo zlato, druhý rok stříbro, takže v tomto ohledu určitě spokojenost. Ale je to práce hodně složitá. Máte na starost chod klubu, sháníte peníze, musíte zabezpečit rozpočet. Udržovat dobré vztahy se sponzory, místními politiky apod. Během mého působení v pozici GM jsme například dotáhli dohodu s městem na výstavbu druhé ledové plochy, vybudovali sky boxy, získali provozovatele restaurace v budově ZS apod. Je to trošku mimo hokej, bylo to něco jiného. Když jsem zastával funkci sportovního manažera (současně s trenérskou), byla organizační práce zúžena na sportovní úsek. Ale i tak při počtu kolem 300 mládežníků bylo starostí poměrně dost. Kdo se někdy věnoval mládežnickému hokeji, ví o čem mluvím. Pokud zastávám pouze pozici trenéra, jsem od těchto věcí oproštěn. Mám jedinou starost, aby šlapal mančaft. Když jsem odcházel trénovat Karlovy Vary, bylo to takové období, kdy jsem přemýšlel, jestli zakotvím definitivně v kanceláři. Tak jsem si říkal, že jsem zatím dost mladý na to, abych seděl jen v kanceláři a práce přímo "v terénu" mi zatím víc vyhovuje. Zažil jsem i pár sponzorů, co slezli z VIPky dolů k mantinelu a radili, to je prostě úplně něco jiného.

Zdeněk Venra těžká v rukou pohár pro mistra extraligy. V roce 2004 k němu dovedl z pozice generálního manažera Zlín.

Vladimír Růžička je ve Slavii generálním manažerem, trenérem všech možných kategorií a šéfuje i „A“ týmu, dá se to vůbec stíhat a skloubit dohromady?
To jste možná ještě na jeho dalších několik funkcí zapomněli (smích). Dá se to zvládat, ale to už ten člověk musí znát pouze hokej. Vláďa tím opravdu žije, na zimáku je od rána do večera, takových lidí je hrozně málo. Má určitou výhodu, že může o hodně věcech rozhodovat sám. Je však za tím mnoho starostí, které normální člověk ani nevidí. Nechci se pouštět do nějakého rozebírání, jak to funguje ve Slavii. Vše má své výhody a nevýhody.

Kolik hodin denně spí trenér?
Já spím hodně. Jako hráč jsem byl zvyklý se odpoledne natáhnout, spánek mi hrozně pomáhá. Chodím spát relativně brzo a ráno jsem celkem brzo vyspaný.

Už jste si zvykl na Brno?
Abych řekl pravdu, do města moc nechodím. Času moc není, abych poznával krásy města. Ani to nějak nevnímám, jestli jsem v Brně nebo ve Zlíně. Mám to domů hodinu cesty. Jezdím, kdy se mi chce a podle potřeby. Pokud třeba nemáme večer trénink, vracím se do Zlína. Také je velkou výhodou, že už mám děti odrostlé, nemusím se o ně starat. První syn je ročník 1979, druhý 1983, jsou už dospělí chlapi. Manželka je buď doma nebo za mnou přijede do Brna a je tady se mnou.

Zmínil jste dva své syny, věnují se nějakému sportu?
Teď už pouze rekreačně. Dřív hráli hokej, ale nebylo to na tu špičkovou úroveň.

A nemrzí vás, že nehrají v nějakém sportovním klubu?
Nemrzí. Jsem rád, že spolu máme dobré vztahy. Každý se nemůže živit jen profesionálním sportem, je to stejně živobytí jen na pár let a pak musí člověk stejně začít něco dělat. Jak jsem mluvil o správných návycích, tak tohle je možná věc, na kterou oba doplatili. Tři roky jsme žili v Dánsku, kde neměly mládežnické tréninky žádnou úroveň. Takže tam hokejově spíš ztratili. Možná se i proto nedostali někam dál, ale to je těžké říct.

Váš bývalý kolega Rostislav Vlach má syna Romana. Ve Zlíně ho v minulé sezóně trénoval, jaké to vůbec je pro trenéra, který vede tým, v němž hraje jeho potomek?
Jednou jsem zažil, a jako otec bych to nechtěl nikdy zažít, že diváci skandovali na trenéra, aby vyhodil svého syna. Pořád je tam myšlenka, že by mu mohl nadržovat. V tomto to měl asi Rosťa hodně složité a není to nic jednoduchého. Co se týče samotného Romana, to je otázka. Když přešel do chlapů, měl velice dobrou výkonnost. Pak přišlo zranění, kdy si v zápase se Spartou vyhodil rameno. Je to mladý kluk, vše má před sebou. Má výhodu v tom, že je dobrý bruslař a technik, každý tým takového hráče potřebuje. Uvidíme, co letos ukáže v Liberci.

Po celou dobu, co jste v Kometě, vás provází neuvěřitelná smůla v podobě zranění hráčů, zažil jste to někdy v minulosti?
Fakt jsem to nikdy nikde nezažil. Jak si běžně po prohraném zápase říkáme, co musíme pro příště udělat jinak, tak nás teď napadají myšlenky, co si ti lidé o nás trenérech myslí, co tam s těmi hráči proboha dělají, proč je tak přetěžují (smích). Naopak mám pocit, že bychom měli trénovat daleko víc. Kdybych to vzal jednoho po druhém, tak vím, že nikdo nemarodí schválně. Všechny kluky mrzí, že nemohou hrát, je to zkrátka smůla. Tohle jsem v životě nezažil, aby mělo mužstvo tolik marodů. Věřím, že se všichni co nejdřív dokáží uzdravit.

Osobní dotazník Zdeňka Venery:

Místo narození: Hranice (na Moravě)
Hokejové začátky v klubu: Zlín
První trenér:
Přezdívka v kabině:
Oblíbené číslo dresu: 3
Oblíbený nápoj: pivo
Oblíbené jídlo: kachna, zelí, knedlík
Neoblíbený soupeř (stadion): -
Oblíbené stadiony: Zlín, Brno, Karlovy Vary.
Nejlepší hokejový zážitek: třeba ještě přijde
Oblíbená hudba: nízkodecibelová
Koníčky: spánek, tenis, šachy
Svobodný X ženatý: ženatý
Děti: Tomáš, Jakub
Životní motto:

Foto: osobní archiv Zdeňka Venery.

Fotogalerie:

Zdeněk Venera s brankářem Petrem Ševelou v dresu Dukly Trenčín.

Při působení ve slovneské Dukle Trenčín si Zdeněk Venera zahrál i se současným trenérem juniorky Komety Pavlem Pazourkem (číslo 19).

V Dánsku strávil současný brněnský trenér tři úspěšné sezóny