Bruslaři na jedničku, ale vázne nám střelba a důraz v zakončení, říká Libor Zábranský

Co se Vám před startem turnaje nebo vůbec prvním zápasem v Kanadě honilo hlavou? Věděl jste, že máte tým složen ze dvou věkových kategorií, navíc proti kanadskému nebo americkému soupeři tito hokejisté Komety nikdy nehráli.
Že bych měl pochybnosti, to určitě ne. Jsou to totiž kluci dvou ročníků, kteří vloni vyhráli mistrovství republiky. Trénuji je už osmým rokem, takže je znám velice dobře. Když jsme tam přiletěli a já viděl první přátelský zápas, kde byla strašná řežba, říkal jsem si, Kriste pane, co tady budeme dělat? Hned druhý zápas po nich jsme hráli my. S týmem, který celý turnaj vyhrál. Hráli takový mix evropského hokeje s kanadským tvrdým přístupem. Zápas byl nejlepší na turnaji, co se odehrál. Oboustranně se hrál krásný hokej. My jsme měli šest brejků, pak pětkrát dva na jednoho. Samozřejmě i oni nás tlačili. Hra se přelívala ze strany na stranu. Myslím, že remíza by byla zasloužená. Ale kluci jsou ještě bohužel mladí, některé věci řeší nešťastně. Takže v podstatě sedm vteřin před koncem náš pravý bek a pravé křídlo šli střídat. Tím pádem se uvolnil prostor pro jednoho z jejich nejlepších hráčů. Ten nedal našemu brankáři nejmenší šanci. Vymetl šibenici. To byl moment, kdy pak měli kluci chvíli hlavy dole, protože se s ničím podobným tady nepotkali. Nikdy nehráli s tak silným soupeřem, který by hrál tak tvrdě, ale zároveň čistě, disciplinovaně a velmi organizovaně ve středním pásmu. Gólman byl také vynikající. Například Adam Gajarský byl sám před branou a gólmana poslal blafákem na druhou stranu. Situaci trošku podcenil, neměl ten kanadský důraz, že by to práskl do prázdné brány. Takže gólman, který byl postavou vysoký jako já, ještě vymrštil beton. To nám v rozhodujících okamžicích chybělo. Jsem hrozně rád, že to kluci viděli. Že se s nimi dá hrát vyrovnaný hokej a také drtivá většina hráčů ročníků narození 1999 volila málokdy blafák. Snažili se nekompromisně, agresivně střílet. To našim hráčům chybělo. Možná to máme v podvědomí. V těchto věkových kategoriích se často dostáváme do bekhendu a ne všichni kluci jej už umí tak dobře používat, aby z toho vytěžili maximum a zakončili například střelou pod břevno. V jednoduchosti zakončení byl velký rozdíl. Obecně si myslím, že jsme zanechali velice dobrý dojem.

Byli kluci zaskočení změnou jazyka? Neměli v zápasech nevýhodu, že by nemohli komunikovat s rozhodčími?
Neměli. Náš kapitán Marek Škvrně umí anglicky velmi dobře. Libor a další kluci se také umí anglicky domluvit. Rozumí, díky tomu, že se učí anglicky ve škole. Rozhodně jsme nebyli skupina kluků, která by přijela a nevěděla by, o čem se mluví. Co mě hodně zaujalo, byl mítink s šéfem rozhodčích ještě před startem turnaje. Vysvětlil nám, že budou pískat mladí kluci, kteří se ještě učí. Co mě ale šokovalo, tak i když pak byli tito kluci na ledě jako rozhodčí, byli nekompromisní při zákrocích směrem nad ramena, na hlavu, na krk… S tím, jak komunikovali s hráči, s trenéry během zápasu. I když byli trenéři po některých situacích vytočení a křičeli, přes to, že to byli dvacetiletí kluci, byli to naprostí profíci. Nebyli arogantní. Když si vzpomenu na utkání mladšího dorostu s Libercem, které jsme odehráli krátce před odletem, ve kterém i delegát utkání kroutil hlavou nad neuvěřitelnou arogancí rozhodčího… Možná by se naši rozhodčí, pokud by byla možnost, měli zaletět podívat tam a aroganci nepřenášet na kluky a nehrát si na pána hřiště. Tam si moc dobře uvědomují, že jsou všichni součástí hry a je jedno, jestli je to hráč, rozhodčí, kustod nebo trenér. Tak jak spolu všichni vyházejí ve vyhecovaném utkání, tak se pak zápas vyvíjí. A tady to bylo vždy správným směrem. Hrozně se mi líbilo, jak spolu všichni v případě nevyjasněné situace komunikovali. U nás je to bohužel jinak. Rozhodčí jsou v tomto jakási uzavřená skupina. Už ve třetí čtvrté třídě hráči špatně reagují na přístup rozhodčích. To, že dělají chyby, je jasné. To děláme všichni, včetně hráčů. Ale ta arogance se u rozhodčích, a hlavně u dětí, nedá odpustit. Díky tomu, že trénuji devátým rokem a prošel jsem si kromě staršího dorostu všechny kategorie včetně juniorky, můžu říct, že v tomto zaostáváme nejvíce. Je to hrozná škoda.

Máte na mysli moment, kdy se chce jeden z hráčů v zápase bavit a on odmítne jakoukoliv diskuzi?
Nehodlá se s ním bavit a ukazuje hráčům, že on je na ledě pán. Je potřeba, aby dětem své rozhodnutí, ne vysvětlil, na to není dostatek času, ale aby hráči řekl tři čtyři věty, proč se tak věci seběhly a dál se s ním nemusí bavit. Na to má samozřejmě právo. Ale být arogantní k trenérům a hráčům, když sezóna dvou družstev, které dané utkání hrají, stojí například tři miliony, to přeci nejde. Rozhodčí se nemůže tvářit, že je to jen jeho čas. Někdo musí sehnat peníze na chod obou týmů, někdo musí platit rozhodčí, někdo mu platí cesťák. Tak proč nebýt částí hry a proč se pořád uzavírat sám do sebe? Byl bych ale nerad, aby to znělo jako vyložená kritika rozhodčích. My jsme na to takto v České republice naučení. Pokud by byl dotaz, co mě hodně zaujalo, tak opravdu přístup rozhodčích. Přes všechny chyby, které tam udělali, neexistoval nikdo z obou týmů soupeřů, kdo by byl po zápase frustrovaný. Přitom když se podívám na počet vyloučení, vůbec se s tím nemazali. Za jakýkoli náznak úderu na hlavu okamžitě a nekompromisně čtyři minuty. V případě opakování nastal trest na pět minut plus do konce zápasu. Nekompromisně tak chránili zdraví kluků a učili je, jakým směrem má kanadský hokej jít. Také mě strašně překvapila obrovská disciplína kluků po odpískání. Nikdo nevyhledával žádné šarvátky. Neexistovalo, že by se někdo porval. Naopak ve střídáních během hry byli hráči tak dominantní a agresivní, že po těch pětatřiceti nebo čtyřiceti vteřinách v podstatě neměli sílu na řešení nějakého konfliktu. Nechci vychvalovat kanadský hokej. Je vždy nejlepší si vzít z každého to pozitivní. Je jedno, jestli je to švédský, kanadský nebo ruský hokej. Byl bych nerad, aby to vyznělo, že jsme přijeli do Kanady a všichni se z toho s prominutím podělali. Beru to i jako marketingové zviditelnění klubu, protože jsme tam udělali výborný dojem nejen svými zápasy, ale i vystupováním kluků. I z toho pak vyplynulo, že hlavní organizátoři by byli strašně rádi, kdybychom mohli příští rok přijet znovu. Turnaj je 36 let starý a nikdy tam nebyl evropský tým. Je pravda, že z toho měli obavy, nebo že skauti, se kterými jsem posléze mluvil, si před turnajem mysleli, že budeme od všech dostávat desítku. Ale po našem prvním velmi tvrdém přípravném utkání s Edmontonem, jsme si sjednali respekt hned a potom jsme odehráli další fantastický zápas s vítězem turnaje. Nechci říct, že by z nás někdo padal na zadek, ale už to nebylo tak, že by si mohli říct, že nám dají deset. Spíše naopak. I proto je strašná škoda druhé třetiny s Winnipegem Monarchs, protože i toto utkání se dalo zvládnout. Bohužel kluci v tu chvíli měli asi jet lag (únava plynoucí z narušení z biorytmu po rychlém leteckém překonání několika časových pásem, pozn. red.). Asi ten třetí a čtvrtý den byl ze strany toho časového posunu extrémní. I na rozcvičce už jsem viděl, že našim klukům hlava ani nohy nejdou. Potom ale ve třetí části zase zabrali, vyhráli ji 1:0 a ukázali, že jsou tým, že umí bojovat. Toho jsem si pak vážil nejen já, ale i zpětná vazba od skautů byla, že i za stavu 0:8 do toho šli a vyhráli ji. Pro zajímavost toto utkání sledovalo 126 skautů.

Trenér Libor Zábranský při taktické poradě na tréninku komeťáků v místní Northstar Hyundai Areně.

Kromě faktu, že měla Kometa nejmladší tým z patnácti účastníků, měla ho také nejmenší a nejlehčí, co se týče průměrných čísel. Byl to velký hendikep?
Hendikep, který jsme vyrovnávali bruslením a velmi dobrým pohybem hráčů bez kotouče, přenášením hry ve středním pásmu, kde jsme kolikrát tvrdým atakům dokázali předcházet. I díky tomu, že kluci dokázali přenést hru rychlou nahrávkou, narážečkou. Ve středním pásmu jsme smazávali nevýhodu, že byli kluci například o půl hlavy menší. Díky bruslení dokázali naši kluci získat na prvních třech krocích nějaký metr náskok, pak už tam hokejkou dosáhli a dokázali rychlost stupňovat. Bylo vidět, že na turnaji hrály jedny z největších a nejsilnějších týmů Kanady ročníku 1999. Z toho obrovského podhoubí samozřejmě logicky vybírají typologicky nejlepší hráče, s nejlepšími předpoklady. Proto jsme patřili k těm nejmenším. U nich totiž menší hráči nemají takovou šanci se dostat do lepších týmů.

Byl rozdíl mezi týmy americkými a kanadskými? Oba americké, se kterými jste hráli, jste porazili.
Nebyl. Tým Dallasu, se kterým jsme hráli, jsem viděl před dvěma lety. Jediným týmem, kdo měl trošku jiný styl, a takové techničtější pojetí, byl vítěz turnaje. Konec konců to, že se hrálo kanadsko-americké finále, dokazovalo, že oba herní styly nebyly tak rozdílné. Zajímavostí bylo, že v Dallasu Stars stál naproti mně na střídačce Stu Barnes, který hrál patnáct let NHL. Za Phoenix tam byl jako hlavní trenér Nick Naumenko, se kterým jsme spolu hráli v St. Louis i na farmě, tak i přesto, že jsme byli tak daleko, bylo hrozně zajímavé, že jsme se potkali jako trenéři dětí. Tam si cení hráčů, kteří něco dokázali, jsou na pozicích u dětí. Umí dát zpět do hokejového procesu znalosti a zkušenosti, které nabrali. Tam mají k těmto lidem obrovský respekt. To u nás trošku chybí. U nás jdou k mladým študáci, kteří, když to řeknu škaredě, v hokeji nic nedokázali, a přesto jsou na stejné úrovni jako zkušení hráči jen proto, že si trenérskou licenci jen odseděli v lavici.

Jedním z bývalých hráčů NHL byl také Normand Lacombe. Kondiční trenér Komety, který se po Vánocích opět připojil k týmu a pomáhal Kometě na turnaji. Jakým způsobem?
S Normem jsme byli od začátku jeho působení v klubu domluvení, že poletí kolem Vánoc domů. My jsme si samozřejmě z úsporných opatření nemohli dovolit, aby letěli asistenti Mara Moskal nebo Jirka Horáček. I proto jsme se dohodli, že mi Norm pomůže. Tím, že má dva Stanley Cupy, bylo vidět, jakou úctu k němu lidé mají. Nejen organizátoři a ti, co ho znají. Kam jsme přišli, tam ho zdravili, fotili se s ním, s prstenem pro vítěze poháru. Díky tomu obrovskému kontaktu, který přes Norma do Kanady máme, jsme se na turnaj dostali. V létě jsem tam byl na 14 dní na stáži, kdy jsem všechno sledoval. Off-ice tréninky a tak dále. Také po mě chtěli, abych jim ukázal, jak se trénuje u nás, takže jsem vedl tři tréninky na ledě. Tam začal kontakt, kdy jeden z organizátorů viděl, jak se vede trénink a pak se začal ptát. Došlo to tak daleko, že se mi omlouvali, že si o našem klubu před přijetím zjišťovali veškeré informace, že si nemohou dovolit ostudu. Nebo pozvat nějaký select. Dokonce volali Frantovi Musilovi, který v Edmontonu tuším žije, takže ten nás také doporučil. Po těchto peripetiích potvrdili, že by nás chtěli. Pak nastala komunikace s rodiči. Protože jako klub jsme si nemohli dovolit vyzvednout jedno družstvo na úkor jiných. To nejde. V tom hrál velkou roli partner InfoTel spol. s r.o. v čele s panem Ing. Pavlem Košťálem, který nám hodně pomohl. Samozřejmě také město, kraj a rodiče, kteří klukům zaplatili letenky. Tímto bych jim chtěl všem za kluky poděkovat.

Dvojnásobný vítěz Stanley Cupu Normand Lacombe pózuje při jednom z tréninků mladíků Komety v Kanadě. Liborovi Zábranskému plnil na turnaji roli asistenta.

Na turnaji hrál například Jonathan Toews, jenž se nyní málem stal kapitánem národního týmu Kanady na olympiádě v Soči. Brali to hráči Komety tak, že mají šanci se díky turnaji porovnat i s takovými velikány?
Toews tam udělal 36 bodů v šesti zápasech. Určitě si myslím, že z kluků, co jsem tam viděl, několik skončí v NHL, protože to byli top hráči. Ale mají před sebou dlouhou cestu. Ještě musím dodat, že kdyby Marek Škvrně proměňoval všechny šance, mohl mít také klidně dvacet bodů. Nechtěl bych podceňovat ani přeceňovat, že tam udělal Toews tolik bodů. U nás byl největší rozdíl v proměňování šancí a zakončení. Kdybychom naše šance dávali, mohli všichni kluci z formace sbírat body za nahrávky a samozřejmě by to bylo jiné. Je vidět, že když máme prvního centra kapitána, útočníka s devíti body a po něm mají dva beci nejvíce bodů, že se našim útočníkům nedařilo tak, jak jsme si představovali. Vůbec střelba a zakončení je problémem celého českého hokeje, nejen Komety. Napříč všemi kategoriemi. I to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl, abychom s tím něco udělali. Proto jsme v Kometě koupili střelecký trenažér RapidShot. Dříve, jako děti, jsme chodili střílet na hřiště. Dnes nic takového neexistuje. Možnosti v Brně určitě hráči mají a je jen na klucích, jestli budou chtít něco dělat a jestli je v tom rodiče podpoří. My jako trenéři nemáme šanci, když je dvacet kluků na ledě, se věnovat jen drilu střelby. Technicky to není možné.

Dají se v jedné odpovědi shrnout největší rozdíly mezi zámořským a českým stylem mládežnického hokeje, který jste viděl?
Řeknu to obrazně. Kdyby přijel vítěz turnaje k nám na KAJOT ARENU na evropské kluziště, neměl by sebemenší šanci. Modré čáry jsou jinak, třetina je kratší, kluziště širší a delší. Tam se projevila česká kreativita, i když je pravda, že jsme se na turnaj pečlivě připravovali po dobu tří týdnů (tým mladšího dorostu hrál i trénoval na ploše s parametry NHL). Já bych ale neřekl, že tam je až takový rozdíl. Naši kluci určitě dominovali bruslařsky. Po dovednostní stránce. Půlměsíce, jízda po hranách, změny směru… Tím, že to dělají osm let, což je doba, kterou to tady v Brně děláme, to funguje. Samozřejmě ta zarputilost, přímočarost, to je zase dané povahou. V Saint Albertu jsem se potkal s primátorem, který k nám i přišel do kabiny. A byl nadšený, že máme úplně jiný herní projev, než na jaký jsou zvyklí. A že my je takto taky můžeme něco naučit. Také říkal, že jenom v Saint Albert je asi devatenáct set dětí, které hrají hokej. Jestliže tam mají v takto malém městě čtrnáct hokejových kluzišť, tak je jasné, že z toho musí vygenerovat větší počet kvalitních hráčů, než u nás. Jen Toronto má tři miliony obyvatelů, naše republika asi deset. Je jasné, že takové množství tak kvalitních hráčů prostě nikdy nejsme schopní vyprodukovat. A je to dané i tím, že tady už strašně dlouho nevyrostly nové arény, nebo by se stavěla kluziště. Podpora pro sportující děti je ze strany vlády prostě nulová.

Před turnajem možná v Kanadě nevěděli, co od Komety úplně čekat. Rostl postupně s vašimi zápasy zájem skautů o hráče Komety?
Jasně. Dokonce za mnou přišel jednou se smíchem Norm, že se u několika hráčů ptali na to, jak vypadají jejich maminky. Nemyslím vzhledově, ale jak jsou urostlí rodiče a prarodiče kluků. Dneska ten reporting je propracovaný, skauti mají připravené detailní dotazníky. Ale já bych tohle určitě nějak nepřeceňoval. Tam jsou určitě kategorie, které oni sledují. Zajímají se hlavně o šestnáctileté a samozřejmě osmnáctileté hráče. Takže, že by teď mělo pro naše kluky takový význam, že je tam někdo skautoval, to určitě ne. Ale samozřejmě se zapíšou do podvědomí, pokud jim ten turnaj vyšel. No a je jasné, že pokud se potom dostanou do mládežnických reprezentací, tak je to pro ně obrovské plus.

Skončili jste sedmí z patnácti účastníků. Vnímáte to jako úspěch?
No já to beru jako neúspěch. Tak, jak bych nebyl spokojený s druhým místem, tak nemůžu být spokojený se sedmým. To mluvím o umístění, v tomto se asi nemůžu změnit. Ale za úspěch považuji herní projev a to, jaký dojem jsme tam zanechali. Teprve časem podle mě klukům dojde, že byli na turnaji obrovským překvapením pro všechny. Mají být na co hrdí. A rodiče tím, že přispěli půlkou nákladů na účast v turnaji, svým klukům strašně pomohli v dalším hokejovém růstu. Nejenom tím, že si jich někdo všiml, ale kluci si taky uvědomili, že se musí začít pořádně učit angličtinu. Bez ní by si tam nemohli ani s nikým popovídat. Z těch hokejových věcí kluci zjistili, že je potřeba zlepšovat zakončení. Také mohli vidět, že ten bruslařský dril, který v Kometě absolvují, a na který kluci někdy brblají a nadávají, jim pomohl. Ověřili si, že to je dobře. Nebyli tam za šašky a neměli problém, že by nestačili. Je to pro ně obrovská zkušenost. A já jenom doufám, že i kluci z ostatních kategorií tomu našemu systému věří. Zaprvé, že je potřeba se stále zlepšovat a zadruhé, že to co děláme, má význam. Tím neříkám, že děláme dobře všechno. Ale tím, že tady ty ročníky 1999 a 2000 loni vyhrály republikový titul, tím, že v kategorii mladšího dorostu máme jeden z nejmladších týmů a stejně jsme druzí v naší skupině a hrajeme velmi vyrovnané zápasy, kolikrát třeba i dominantní, si myslím, že až ročník 1999 bude hrát příští sezónu mladší dorost, tak musí být zase úplně někde jinde, tak jako byl loni.

S umístěním tedy podle svých slov spokojený nejste. Budete si Vy i kluci chtít vynahradit to sedmé místě v závěru domácí sezony?
Já klukům vždycky říkám, že jim hrozně rád předám všechny zkušenosti, co jsem od šesti let nasbíral, ale že je nikdy nebudu motivovat k tomu, aby chtěli vyhrát. To nejde. Musí to mít v sobě, což naštěstí tento tým má. No a v tom ostatním jim budeme pomáhat. Není teď ale nějak důvod si napravovat reputaci. Myslím, že my trenéři bychom měli předávat zkušenosti a znalosti. Klukům chceme pomáhat a ukazovat jim cíle, na které by měli dosáhnout. Ale co rozhodně odmítám, a asi s tím spoustu lidí tady v Česku naštvu, je dělat klukům motivátora k vítězství. Pokud vyhrávat nechtějí, tak ať ten sport nedělají.

Je možné, že se na John Read Memorial Cup vrátí Kometa i příští rok?
Začali jsme se zabývat myšlenkou, zavést podobnou tradici v Brně. Pokud by se to samozřejmě povedlo, tak možná od příští sezony. Myslím, že by mohlo být hodně zajímavé pro kraj a pro město, když by sem přiletěly týmy jako Phoenix, Calgary, Edmonton, Los Angeles… Co jsem tam se všemi mluvil, tak by rádi přijeli. Ale samozřejmě je to také otázka financí. Oni mají úplně jiný proces posunování hráčů. Říkal jsem, že si zase dáme turnaj ročníků 1999 a 2000 a oni říkali sorry, ale už jenom 2000 a 2001. Devadesát devítky posouvají zase úplně jinam. Ta možnost, že by se ten tým, který byl teď v Kanadě utkal s těmi stejnými soupeři, už není. Myslím, že bychom byli schopní takový turnaj zorganizovat. I organizace v Kanadě byla výborná. Byla ohromná výhoda, že mají k dispozici tři kluziště vlastně v jednom baráku a k tomu fotbalové hřiště, basketbalové kurty a běžeckou dráhu. Stejně tak tam byla restaurace, kde jsme se mohli naobědvat. To byla ohromná výhoda pořadatele. Na závěrečném banketu bylo snad 450 lidí, z toho asi 290 hráčů. A všichni byli naprosto disciplinovaní. My samozřejmě máme jinou mentalitu. Tam už byli ti čtrnáctiletí v oblecích s kravatou. Neříkám, že všichni. My, nebo tým z Los Angeles, kteří jsme letěli z velké dálky, jsme samozřejmě měli klubové úbory. Ale Kanaďani prostě na toto dbají. Když jsem slyšel u řečnického pultu, že ti čtrnáctiletí kluci nastoupí bez problému před těch 450 lidí a odříkají třeba za všechny modlitbu, tak si tam člověk uvědomí rozdílnost mentality. Výchovu a přístup máme nastavené jinak. Já neříkám, že to je špatně, nebo dobře. Ale nedovedu si představit, že by některý z našich kluků byl schopen vystoupit před tolika lidmi, vzal mikrofon a řekl modlitbu za hokej, za zdraví, za štěstí všech zúčastněných v sále. Na mě tento moment udělal velký dojem. Všichni sklopili hlavy a odříkávali to. Jeden z řečníků byl bývalý špičkový hráč a měl snad půlhodinový projev, kdy klukům dával desatero, jak se mají chovat, aby hráli v NHL. A mrzí mě, že mu nerozuměli všichni naši kluci. To byla hrozná škoda. Pokusíme se záznam získat pro naše kluky a zrovna tento projev nechat přeložit. Byla to fantasticky nachystaná mluva od špičkového hráče. A cílená přesně na to, co je skutečně potřeba.