Beseda hráčů se zrakově postiženými dětmi

Po středečním poledni se hráči vydali směrem ke škole pro zrakově postižené. Již před vstupem do tělocvičny, kde se beseda konala, bylo jasné, že žáci neznají Kometu pouze z doslechu. Z tělocvičny se ozývalo bubnování doprovázené různými chorály. Po vstupu do tělocvičny pak hráči navíc na studentech mohli vidět nejednu modrobílou šálu. Po předání dresu jedné z paní učitelek se začali studenti dychtivě tázat.

Nejaktivnější tazatel Michal odstartoval besedu dotazy na oblíbené a neoblíbené haly hráčů. „Nejlépe se nám hraje na Rondu, pak například v Ústí, kde je pěkný zimák. V extralize se těšíme na Pardubice nebo Slavii,“ shodli se všichni. „Neradi máme například Beroun nebo Kadaň. Chodí tam málo lidí a smrdí tam záchody,“ vtipkoval Vondráček. Ten však většinou s úsměvem na vedle sedícího kolegu Dlouhého odpovídal větou „Radek má pravdu“.

Na hráče padaly i tradiční otázky, například na oblíbené soupeře. I zde se všichni shodli na tom, že čím kvalitnější soupeř, tím se jim lépe hraje. „Pro gólmana je důležité, aby si hodně zachytal. To šlo v první lize nejlépe proti týmům jako je Hradec Králové nebo Chomutov,“ doplňuje Hylák. Studenty samozřejmě zajímala i extraliga. „Uvidí se po prvních kolech. Hlavní je samozřejmě se zachránit, ale nebudeme tajit to, že bychom chtěli mít i na víc,“ říká opět brněnský gólman.

Na otázku ohledně neoblíbenosti suché přípravy se do debaty zapojila i paní učitelka: „Suchá příprava znamená, že kluci nesmí pít alkohol?“. Po utichnutí rozesmáté tělocvičny odpověděl Radek Dlouhý již s vážnou tváří: „Neznám asi žádného hokejistu, který by ji měl rád, ale je to potřeba a přežijeme ji. Alkohol si taky musíme odpustit, ráno po panácích bývá špatně, což si nemůžeme při tréninku dovolit. Ale máme takové společné akce se spoluhráči, asi dvě za rok.“ Již zmíněný student Michal, který kvalitními otázkami na sportovce skutečně nešetřil, odvětil: „To je dobře, že přípravu přežijete. Jsem rád, že vás uvidíme na ledě a ne někde jinde,“ smál se.

Jedna ze slečen se nezapomněla zeptat na to, jak přítelkyně hokejistů snášejí jejich časově neobvyklou práci. „Moje přítelkyně mi říká, že skoro nic nedělám a mám víc peněz než ona, která pracuje více. Hádat se nesmím,“ směje se Vondráček a pokračuje s vážnou tváří. „Někdy je to doma horší, někdy zase lepší.“ Na stejnou otázku odpověděli i zbývající dva hráči. „Přítelkyni nemám u sebe v Brně, každý máme jiné hobby, každý si děláme to svoje, takže tím, že se někdy dlouho nevidíme, oba trpíme. Ale něco se holt musí obětovat,“ vypráví Dlouhý. „Moje žena pracuje, je to v pohodě. V sezóně nemáme volné víkendy, takže nemůžeme jezdit na chaty a podobně, což nás mrzí. Dovolenou máme celkově asi měsíc a půl. Ale naše ženy ví, do čeho jdou, když s námi žijí. Navíc ten hokej nebudeme dělat věčně,“ dodává Hylák.

Po otázce na partnerky následoval dotaz, zda hráči chtějí mít ze svých dětí také hokejisty. „Chci, aby dělaly nějaký sport, ale zbytečně je do hokeje tlačit nebudu,“ říká Vondráček, se kterým souhlasí i Dlouhý. „Lepší by bylo, kdyby dělaly více sportů a pak si z nich mohou samy vybrat.“ Dvojici útočníků doplňuje Hylák tím, že sport se hodí i do života obecně.

Hráči se rozpovídali i u otázky ohledně toho, kdy s hokejem začali. „Já jsem začal asi v šesti letech a musím zmínit i mé rodiče. Podpora rodičů je u sportu hrozně důležitá a bylo tomu tak i u mě,“ svěřuje se gólman. „Já jsem na ledě od tří let, začal jsem s tradičními kačenkami. Líbilo se mně to u taťky, tak jsem chtěl taky hrát hokej. Dnes už podle mě rodiče na děti moc tlačí,“ myslí si Dlouhý, kterého doplňuje opět Hylák. „Spousta rodičů doufá v NHL, dítě to pak odmítá, když nechce samo.“ I třetí z hráčů, Roman Vondráček, jmenoval jako hlavní strůjce své úspěšné kariéry rodiče. „Kdyby mi to neplatili, nemohl bych to dělat,“ je si vědom.

Po začátcích s hokejem přišel na řadu dotaz na výstroj. Studenty zajímala cena jednotlivých částí výstroje a s výstrojí spojené rituály. „Od dorostu většinou výstroj platí klub, ale předtím je to taky docela finančně náročné. Betony, což je vlastně jen jedna z částí výstroje brankáře, stojí dnes okolo padesáti šedesáti tisíc. Celkově stojí výstroj dospělého gólmana asi sto tisíc,“ jmenuje Hylák. „Dobrá hokejka stojí asi pět tisíc, navíc může vydržet třeba jen jeden trénink. Cena bruslí se pak pohybuje mezi patnácti a dvaceti tisíci a hráč potřebuje tak dvoje za sezónu,“ doplňují útočníci Vondráček s Dlouhým. Druhý jmenovaný pak na otázku ohledně rituálů s výstrojí se smíchem odpovídá, že jako první si obléká samozřejmě suspenzor.

Další ze záležitostí, na které byli žáci zvědaví, byly hráčské platy. Odpovědi se ujal Saša Hylák: „V klubech na špici extraligy se dá hokejem vydělat i na celý život. Když se to nepodaří, je to po konci kariéry těžké. Je vám okolo pětatřiceti, nemáte vysokou školu ani praxi. Vše je tedy o penězích, proto hráči chodí do Ruska, aby si vydělali na celý život pro svoji rodinu a nemuseli řešit tento těžko řešitelný problém.“

Další dotaz, tentokrát ohledně zápasů proti klubu ze svého rodiště, směřoval opět na brněnského gólmana. „Jsem sice z Vyškova, ale od tří let žiji v Pardubicích. Mám tam rodinu, ale ta utkání proti nim nebudou nic speciálního. Ten úplně první zápas určitě prožívat budu, ale ty další už asi ne. Určitě se do Pardubic ale moc těším.“

Poslední otázka před společným fotografováním logicky vyústila z místa besedy. Žáci byli zvědaví na to, jak to ve škole šlo přítomným třem hokejistům. „Nás bylo ve třídě asi dvacet hokejistů, proto nám udělali individuální plán. Střídali jsme trénink se školou všichni společně, takže se to zvládnout dalo,“ vypráví Dlouhý. Méně se ve škole dařilo Vondráčkovi, kterému se však nakonec s menšími úskalími podařilo odmaturovat. „Jednou jsem i opakoval ročník. Byl jsem blbej, měl jsem se víc učit. Teď mě to mrzí, třeba na dovolené pociťuji, jak mi chybí jazyky.“

Po zhruba hodince povídání následovalo již zmíněné společné fotografování a improvizovaná autogramiáda, která zakončila příjemnou akci.