Brněnští fanoušci hokej vždy milovali, říká legendární brankář Komety Jiří Kolouch

Kdo je Jiří Kolouch?

Jiří Kolouch na zápase brněnské Komety. Foto: Ivo Dostál.

Odchovanec Českých Budějovic se narodil 24. dubna 1932. Když se postavil do brány, už na první pohled bylo zřetelné, že se vyznačuje něčím netradičním. Chytal totiž v opačném gardu, než bývalo běžné. Měl tedy lapačku v pravé ruce a vyrážečku v levé. Když mu bylo osmnáct, dokázal získat svůj první titul, a to v rodných Českých Budějovicích. Poté byl prodán do Karlových Varů, kde vydržel pouze jednu sezónu a přesunul se na vojnu do Bratislavy, kde se mihl pouze na krátkou dobu.

V rámci vojenské služby se dostal až do Brna, ve kterém odstartoval v roce 1953 svou úspěšnou kariéru. V Kometě získal čtyři tituly a nakoukl i do reprezentace. V národním dresu odchytal čtyřiadvacet duelů, nejslavnější zápasy pro něj byly na MS v roce 1954 ve švédském Stockholmu. Medaili však nezískal, Československo obsadilo čtvrté místo. Jeho kolegou v brankovišti byl v Brně Zdeněk Trávníček, v reprezentaci pak Jan Richter. Má dva syny a tři vnuky.

Jste odchovancem Českých Budějovic, jaké byly Vaše hokejové začátky v tomto klubu?
Pocházím z velké rodiny. Jsem celkem z třinácti sourozenců a jako jediný jsem se dal na hokej. Také jsme byli jen tři kluci a deset holek. Moje začátky byly takové prosté, ještě v šesti letech jsem vůbec neuměl bruslit. Chtěl jsem, což o to, problém byl však v tom, že jsem neměl brusle. Pořád jsem přemýšlel, že bych se to hrozně rád naučil a hrál hokej. Tak jsem si zařídil v Budějovicích šatnu nebo takový ponton, kde jsem hlídal boty takovým těm movitějším hokejistům, kteří už tehdy hráli. Za to jsem si vydělal pět korun a za ty peníze jsem šel k vetešníkovi a pořídil si brusle na kolečka. Začal jsem tedy hrát hokej a hned mě strčili do branky, protože viděli, že s tím bruslením na tom nebudu zrovna nejlíp.

Časem se ukázalo, že to byla správná volba, dokázal jste být úspěšným brankářem...
Asi ano. Začínal jsem chytat v dorostu a postupem času si mne pan profesor Hlinka vytáhl do prvního mužstva. Bylo mi osmnáct let. Tam jsem odchytal deset ligových zápasů a hned se mi podařilo vyhrát mistrovství republiky. Dlouho jsem ale v Budějovicích nezůstal, klub mě prodal do Karlových Varů, kde mi dali 200 tisíc. Musím vás upozornit, že to byly peníze před měnou, takže to nebyla žádná sláva, jak by se na první pohled mohlo zdát. Neměly žádnou hodnotu. I tak, napsal jsem rodičům dopis do Budějovic, že jsem dostal nějaké peníze, ať si pro ně dojedou. Ještě než mamince došel dopis domů, už byla za mnou ve Varech a ptala se mě, kde jsou ty peníze, kde jsi je vzal...(směje se).

Jak jste se vůbec dostal do Brna?
Ještě bych se vrátil k těm Karlovým Varům. Bylo mi tehdy dvacet let, když mi došel povolávací rozkaz. Měl jsem narukovat do Aše. Jenže jsem říkal, pánové nezlobte se, já hraji hokej, nemohli byste mě někam převelet? Tak jsem tam zůstal asi jen tři měsíce a poté jsem dostal rozkazem, abych se přesunul do Bratislavy, kde se zakládal nový klub – RH Bratislava. A tam už byli hráči, jako Vaněk, Chocholatý, Návrat, Prošek a dalších dvanáct kluků. A ti neměli brankáře, takže jsem byl šťastný jako blecha, že jsem s nimi mohl hrát. Následně desátník a samozřejmě hokejista Chocholatý, který to tehdy v Bratislavě vedl, dostal zprávu, že se v Brně bude tvořit klub. Náčelník ministerstva vnitra Karel Klíma říkal, že si vybere nějaké hráče. Hrozně jsme se těšili. Už v té době tam byli hráči jako Bubník, Danda, Bartoň, Olejník, Trávníček (můj náhradní brankář), Zamastil (náš kapitán) a Sláma. Do týmu následně putovali Prošek, Návrat, Vaněk, Chocholatý, Kolouch, Zamastil a Chabr. Bylo nás čtrnáct a hned první rok jsme hráli ligu. Na úvod jsme hráli ligové utkání v Karlových Varech, paradoxně zrovna tam, odkud jsem přišel. Vyhráli jsme 6:1. Takže takto začala naše slavná éra. Ještě nás doplnili Mašláň, Kasper, Pantůček a další.

Jiří Kolouch (vlevo) s reprezentačním kolegou, brankářem Janem Richterem.

Někde jsem se o Vás dočetl, že jste původně ani hokej hrát neměl, rodiče si přáli mít doma raději fotbalistu, je to tak?
Je to pravda. Můj táta hrál levé křídlo v Českých Budějovicích, na hřišti jsme bydleli, takže jsem měl míč prakticky každý den na noze. Mysleli si, že budu hrát fotbal. Dokonce jsem kopal i druhou ligu, ale chtěl jsem hrát hokej a prosadil si ho. Rodiče mi to nakonec dovolili.

Kolik máte startů za národní tým a vzpomenete si na ten vůbec první?
Celkově jsem odehrál čtyřiadvacet utkání v národním mužstvu. Někde se uvádí méně, ale tento počet si pamatuji, mám stále ještě dobrého pamatováka (směje se). Rád bych uvedl, jak jsem se tam vůbec dostal. Tehdy jsme hráli mistrák na Spartě a po zápase mělo národní mužstvo sraz. Bubník, Bartoň a Danda tam mířili, já se chystal domů. Ale po nějakém čase za mnou přilítli a řikali, honem se obleč, jedeš s námi, povolali tě do nároďáku. Takže jsem měl pochopitelně velkou radost. Dostal jsem se do Anglie a také do tehdejšího Sovětského svazu, kde jsme odehráli dvě utkání.

Bojoval jste tedy v reprezentaci, účastnil jste se olympijských her nebo mistrovství světa?
Dostal jsem se do týmu, který vybíral Láďa Bouzek. Bylo to v roce 1954 ve Švédsku, konkrétně MS ve Stockholmu. První zápas jsme vyhráli 5:3. Střídali jsme se s Honzou Richterem, ale většinu těch utkání jsem odchytal já. Skončili jsme na čtvrtém místě, což byla velká škoda. Ale tak co, byl jsem na mistrovství světa? Byl. Sice to bylo jediné, ale i za to jsem byl hrozně rád. Přeci jen kluk usmrkanej z ulice si mohl říct, že byl na svěťáku.

Vzpomenete si na některou hokejovou osobnost?
Těch bylo hrozně moc. Strašně rád vzpomínám na své nejlepší kamarády, například Ladislava Olejníka, Frantu Vaňka, Bohouše Proška a Honzu Kaspera. S nimi jsem se vídal nejčastěji.

Měl jste přezdívku Kolčava, jak to vůbec vzniklo?
Tak to vůbec nevím, já jsem se tu přezdívku dozvěděl v novinách. Jak jsem říkal, mám dobrého pamatováka, ale tohle opravdu netuším.

Současnou Kometu jste v nedávno uplynulé sezóně sledoval?
Na základní část jsem chodil neustále, každý zápas. O výsledcích a hře jsem měl přehled velice dobrý. Bohužel od play-off se Spartou jsem kvůli nemoci nemohl chodit.

Co jste říkal na její výkony a vůbec výsledky? Kometa se dostala hodně daleko a sahala po dvanáctém titulu. To Vás a ostatní hráče staré gardy muselo zahřát na srdíčku...
Kdyby mi to někdo řekl po prvních pěti nebo deseti zápasech, tak bych si myslel, že je na palici. Kluci se vypnuli k takovému výkonu, že jsem šílel. Říkal jsem si, kluci, vy jste takoví pacholci, že jste si to všechno nechali až na konec. Úžasné. Musím pochválit diváky, kteří za svými hráči stáli. V Brně mají hokej odjakživa rádi a hrozně mu fandí. Fanoušky mají rádi i hokejisté, vždycky se na ně těší a je to i jeden z důvodů, proč do Brna přichází. To je hrozně pozitivní.

Pohled autora článku:

Pan Jiří Kolouch leží již třetím měsícem v nemocnici u Milosrdných bratří. Nestihl prakticky celé play-off Komety, na které se nesmírně těšil. I tak vše bedlivě sledoval a snažil se být v obraze. Jednu dobu ležel na pokoji, kde vůbec nebyla televize. Řekl místnímu personálu, že je bývalým hokejistou a moc rád by sledovat hokej. Bylo mu vyhověno. Od té doby jej sestřičky hýčkají a ví, která to osobnost leží na LDN brněnské nemocnice.

Legendární brankář Komety je plný optimismu a dobré nálady. Na svůj požehnaný věk má úžasného pamatováka a výborný přehled. Je hrozně fajn, že má časté návštěvy a je o něj zájem. Pravidelně za ním dochází různí sběratelé podpisů, fanoušci a samozřejmě rodina. Má dva syny a tři vnuky. Hokej miluje, sleduje ho. Hrozně si váží diváků a zdejšího prostředí, které ho uchvátilo. Více jak hodinový rozhovor byl velice příjemný a panu Kolouchovi je třeba popřát mnoho zdraví a energie do dalších let.