Budeš se jmenovat Bouchalík, vzpomíná na své hokejové začátky František Vaněk

Neuvěřitelný příběh za jedenácti tituly mistra republiky

František Vaněk je rodák z Uherského Ostrohu, kde také s hokejem začínal a přes Spartak Královo Pole vedla jeho cesta do bývalé Rudé hvězdy. Vaněk nepatřil k zakládajícím členům RH, ale ještě v první sezóně stihl odehrát v jejím dresu dva zápasy.

Ještě než se dostal do Brna, provázela ho složitá cesta. Sám František Vaněk ji popisuje a sám říká, byla to jedna velká náhoda. „Nejdříve jsem odešel z Uherského Ostrohu do Zlína, kde jsem pracoval jako elektromechanik u firmy Baťa, tam už byl v té době můj táta. Jenže celé toto oddělení se přesunulo do města Mohelnice, kde jsem se v létech 1946-1949 vyučil. Poté se vybralo dvacet nejlepších hochů a začal jsem dělat tzv. nižší průmyslovku. Z té nižší průmyslovky se pak opět sestavila třída nejlepších, a to už byla vyšší průmyslovka. Já v té Mohelnici měl velké štěstí, že jsem potkal Františka Řeháka. On byl hodně aktivní a zapálený do hokeje, tenkrát se propracoval do krajské komise svazu ledního hokeje," říká.

František Vaněk následně pokračuje v příběhu. „Viděl mě hrát, tak mě prosadil do Olomouce, tehdy tam byl jeden vůbec z prvních zimních stadiónu v republice. Rok jsem navíc působil kousek od Olomouce, v Lošticích, kde se vyrábí známé tvarůžky. Cesta do Brna měla neuvěřitelný vývoj. V roce 1950 se hrála velká dorostenecká soutěž, na Moravě se stal nejlepším mužstvem Přerov. Jeden z přerovských funkcionářů byl členem trenérské komise, on si mě následně vybral do Přerova. Za tento tým jsem odehrál v Praze na Štvanici turnaj," překvapuje Vaněk.

František Vaněk při zápase svého týmu (na fotce muž s číslem 9)

Celý příběh měl další zajímavou zápletku. „Jeden z těch funkcionářů mi před zápasem říká: Františku, ty jsi o pár měsíců starší, nemůžeš vystupovat pod jménem Vaněk, ale budeš se jmenovat Bouchalík a hotovo. Tak jsem se tedy jmenoval Bouchalík. A představte si to, my jsme ten turnaj vyhráli. Já jsem tam přímo zářil, dával jsem góly, prostě jsem na sebe neuvěřitelným způsobem upozornil. Pak se ale zjistilo, že nejsem nějaký Bouchalík, ale Vaněk z Mohelnice. Sezónu jsem tedy dohrál v tomto městě, kde jsem byl hvězda, dařilo se mi."

Jenže to nebylo všechno. „V roce 1951 jsem dostal pozvánku na soustředění širšího národního mužstva, které se konalo v Českých Budějovicích. Už tam byli hráči, co hráli první ligu, třeba Bubník, Danda a najednou se tam objevil nějaký borec, kterého nikdo neznal. Přímo v těch Budějovicích probíhal trenérský kurs a najednou se za mnou začali trousit ligoví trenéři. Když zjistili, že hraji někde v Mohelnici okres, nabídli mi, že bych mohl hrát za Karlovy Vary nebo případně za Kladno. Mělo to však problém, potřeboval jsem dostudovat průmyslovku a taková škola byla v Brně. Takže tímto způsobem jsem se dostal do tohoto města,“ popisuje svou cestu do RH Brno, kde získal jedenáct titulů.

Cesty osudu - díky onemocnění tyfem nemusela být jeho kariéra tak úspěšná

Jeho kariéru ale přibrzdila jedna nepříjemná nemoc, v roce 1953 totiž onemocněl tyfem. „To se mi stalo na vojně, Zdeněk Návrat a já jsme se dostali na brigádu do kasáren pohraniční stráže, a to někdy začátkem října. Už tehdy se stavěly celnice, přívody vody, atp. Já jsem tam tenkrát vypil špatnou vodu a nakazil se tyfem. Tenkrát jsem ležel v obrovských horečkách v nemocnici. V té době se naštěstí objevil velice účinný protilék, takže se to dalo do pořádku. Jenže tato nemoc se mohla kdykoliv opakovat. Já byl připraven po uzdravení, že pojedu do Brna hrát hokej a poznávat ligovou zátěž. Ale nemoc se mi zase vrátila, takže jsem až do ledna nehrál a prakticky celou sezónu promarodil," lituje rodák z Uherského Ostrohu.

Hokejový partner nejen v Kometě a reprezentaci? Josef Černý

Nakonec se však všechno obrátilo k lepšímu. Již ve druhém roce získal RH Brno mistrovský titul a pomohla k němu i nově vytvořená útočná trojice s Františkem Vaňkem ve středu a na křídlech se Zdeňkem Návratem a Bohumilem Proškem. Ovšem zhruba od roku 1959 dostal Vaněk nové křídlo, mladého Josefa Černého, se kterým vytvořil legendární dvojici. „Pepík Černý se tady objevil na vyzkoušení. Tenkrát jsme měli jako hráči trenérovi do toho co mluvit, tak jsem si vedle sebe vzal Josefa. To už jsem v té době hrál za národní mužstvo. Jeho kariéra nabrala úžasnou akceleraci a hned po příchodu z Plzně do Brna se objevil také v nároďáku,“ směje se Vaněk.

Legendární brněnský hokejista na mezinárodní scéně reprezentoval Československo v 76 zápasech, zúčastnil se 7 mistrovství světa (1956-1961, 1963) a dvou olympijských her (1956 a 1960). Už jako hráč pomáhal s koučováním mužstva trenéru Bouzkovi na střídačce. Hlavně v době léčení zranění. Asistoval např. při rozhodujícím zápase s Kladnem, který rozhodl o posledním titulu pro Kometu. Další rok byl trenérem z vynucení (opět zdravotní pauza), ale od léta 1967 definitivně ukončil hráčskou kariéru a stal se trenérem na plný úvazek. „Možná až zbytečně brzy jsem skončil s aktivní kariérou, přesně v šestatřiceti letech. Poté jsem začal trénoval a v podstatě absolvoval s hráči celou přípravu jako kdybych byl pořád hráčem. Takže takové ty výběhy do lesa, prostě klasický trénink. Já měl dlouho výbornou fyzickou kondici,“ popisuje František Vaněk.

Po tři roky vedl Kometu Brno, v roce 1970 vedly jeho kroky do Olomouce, potom do švýcarského HC Sierre, kde působil dvě sezóny. V roce 1974 se opět vrátil do Komety. Po startu sezóny 1975-1976 vedla jeho cesta do švýcarského Bielu, se kterým získal titul mistra ligy. „Na tento tým vzpomínám hrozně rád, to byla úžasná sláva. V roce 1982 se po dvouleté pauze vrátil k hokeji a tím i ke Kometě. Společně s Rudolfem Potschem převzali první mužstvo a vydrželi u něj celé tři sezóny. „Samozřejmě i tady to bylo výborné, sešli se skvělí hráči, na které hrozně rád vzpomínám. Bohužel hodně jich už není mezi námi,“ dodává čerstvý osmdesátník Vaněk.