Josef Černý se narodil v Rožmitále pod Třemšínem 18. října roku 1939. Svět měl za sebou první měsíc války, ze které se posléze vyklubal světový konflikt, v okleštěném Československu vládl tvrdý protektorátní režim a nic nenasvědčovalo tomu, že v městečku v podhůří Brd se zrodil jeden z nejlepších útočníků, které kdy naše země měla. Jeho sportovní začátky nikterak nevybočovaly z běžné chlapecké normy. V létě hrál fotbal, v zimě hokej, zkoušel gymnastiku i další sporty. Pozvolna se však přeci jen čím dál více prosazoval, zejména právě ve fotbale a v hokeji. Již ve svých čtrnácti letech nastupoval za hokejové mužstvo Rožmitálu v krajském přeboru. Není divu, že po něm záhy sáhla Plzeň, kde také poprvé okusil nejvyšší tuzemskou soutěž. Zde se definitivně rozhodl věnovat se jen hokeji.
Pak následoval povolávací rozkaz do Brna. Asi ani sám Černý tehdy netušil, že na jihu Moravy stráví neuvěřitelných 20 let, odehraje tu více než tisícovku zápasů, získá sedm titulů, třikrát se svým týmem dobude Pohár mistrů evropských zemí a jako první český hokejista překročí hranici 400 vstřelených branek. Počet jeho ostrých ligových startů se zastavil na čísle 686, což byl po dlouhou dobu národní rekord a v Brně nikdo víc extraligových startů neměl a nemá, Josef Černý se tak nesmazatelně zapsal do dějin města Brna a stal se jedním z nejvýznamějších reprezentantů moravské metropole.
Pro takového hokejistu bylo samozřejmostí, že dlouhodobě oblékal i reprezentační dres. V něm odehrál 210 zápasů, reprezentoval na dvanácti světových šampionátech a čtyřech olympiádách. Z těchto turnajů si přivezl domů sedmero cenných kovů (z olympiád stříbro a dva bronzy, ze světových šampionátů dvakrát stříbro a dvakrát bronz). O zlato přišel jen díky tomu, že těsně před nakonec vítězným turnajem v roce 1972 se dobrovolně vzdal reprezentace. V roce 1969 pojistil svým gólem výhru nad Sovětským svazem, což tehdy pro okupovaný národ znamenalo víc než zlatou medaili, na kterou nakonec Čechoslováci nedosáhli.
Jeho bruslení a práci s holí by mu mohl závidět leckterý současný hokejista, stejně jako nezměrné nasazení. V závěru hráčské kariéry působil jako hrající trenér v rakouském Grazu, posléze pokračoval jen v ryze trenérské dráze. Koučoval ve Vídni, v Prostějově, v Žilině, v italském klubu Zoldo di Formi a samozřejmě také v Brně. V Kometě byl dva roky i sportovním manažerem, od roku 2006 se aktivně věnuje brněnské mládeži. Získal řadu vyznamenání, od roku 2007 je členem Síně slávy IIHF, o rok později byl uveden do Síně slávy ČSLH, ve Sportovní síni slávy města Brna je od roku 2004. Je to nejen vynikající hokejista, ale i absolvent vysoké školy pedagogické, rozený kutil a vášnový pěstitel holubů. Muž nezdolného ducha, který sice během dnešního zápasu oslaví sedmdesáté narozeniny, energii a vitalitu by mu ale mohli závidět i o několik generací mladší svěřenci, které trénuje. O tom všem pak pojednává následující rozhovor s touto hokejovou legendou. Dámy a pánové, jubilant Josef Černý se představuje!
Pane Černý, vy jste se narodil v prvním válečném roce, jaké bylo vaše rané dětství? Vybavíte si nějaký zážitek z války?
Dětství jsme samozřejmě neměli jednoduché. Jeden zážitek si dobře vybavuji. V Rožmitále v penzionu byli zajatí Němci, hlídali je tehdy Rusové, jelikož Rožmitál byl za demarkační linií. Nám tehdy bylo šest, byli jsme děti, takže jsme tehdy něco pokřikovali na jednu Němku, ta nás chtěla samozřejmě profackovat (úsměv). Rusové si toho ale všimli a zastali se nás. Tohle je můj nejranější zážitek.
Je pravda, že jste byl jedním z devíti sourozenců?
Ano, já se narodil jako sedmý z devíti. Mimochodem všechno ostatní byly sestry.
V Rožmitále jste začínal již ve čtrnácti letech hrát za muže, ale zkoušel jste i jiné sporty, že?
Tehdy to tak chodilo, sportovalo se hodně, mě bavil hokej, fotbal, gymnastika, všechno. Ve čtrnácti letech mne tehdy museli ostaršit, vystavit mi lékařské potvrzení a mohl jsem hrát.
Takže asi není divu, že po vás sáhla Plzeň…
To víte, tak to tehdy chodilo. Já nastupoval i ve výběru západočeského kraje, kromě toho nastupoval i ve fotbalovém týmu, a pak opravdu přišel přesun do Plzně. Zde jsem nakoukl i mezi muže a zahrál si poprvé nejvyšší soutěž. To už jsem ale hrál jen hokej.
Pak přišla vojna a osudový přesun do Brna.
Víte, že jsem si to tehdy vůbec neuvědomoval? Já byl rád, že hraju mezi muži, nastupoval jsem v reprezentační juniorce, samozřejmě tehdy se hrály jen různé domácí turnaje se „spřátelenými“ státy. Už to, že jsem mohl jít do Brna, kde tehdy byli vynikající hráči, o kterých jsem do té doby jen četl v novinách… To byla velká čest.
A nakonec jste všechny ty hráče přestřílel a stal se prvním, kdo překonal magickou hranici čtyř set branek v lize…
A přitom jsem se po příchodu do Brna hlavně snažil poslouchat, co říkají, a pracovat na sobě. U nás tehdy vládla disciplína vyšší než jinde. Sami starší hráči nás bažanty hlídali. Nekouřím dodnes, s tím jsem nikdy problém neměl, ale tehdy neexistovalo, že by si někdo zapálil. Snad někteří starší tajně. Já tehdy narukoval s Karlem Ševčíkem a Karlem Novotným. Ten přišel z Chomutova jako hotový hráč a větší jméno než já, ale musel nakonec odejít. Kolektiv starších tehdy rozhodoval, kdo zůstane, podle přístupu.
Jaké jinak vládly podmínky v tehdy nejlepším klubu československé soutěže?
Víte, ono se často říká, že dnes se trénuje více než dřív. Ale my kolikrát šli do tréninkového centra do Pisárek v devět dopoledne a končili celý program ve čtyři, v pět. A to jsme si pak ještě šli zaběhat! Nebo do tělocvičny. Museli jsme, opravdu tu vládla tvrdá disciplína a i proto mělo Brno výsledky takové, jaké mělo. Navíc k tomu můžete přičíst reprezentační srazy, často velmi dlouhé. Byla to řehole, ale krásná řehole. Osm let jsem například nebyl doma na Štědrý den, rodina byla sama a já trávil Vánoce v Kanadě. Lidi viděli, že jedeme na olympiádu a máme se královsky, ale neviděli to měsíční soustředění., testy a podobné věci.
V Brně jste strávil neuvěřitelných dvacet let, můžete tedy porovnávat. S kým se vám za tu dobu hrálo nejlépe?
Na začátku jsem byl postaven například k Broňovi Dandovi. Ten už tehdy měl velké jméno, řekl mi „hraj to, to a to“, tak jsem to hrál, poslouchal jsem na slovo. To byla velká škola. Za tu dobu se tu vystřídalo hodně kluků.
Nakousli jsme již reprezentaci. K výčtu vašich úspěchů v národním dresu by mi tento papír zdaleka nestačil, ale zaujala mne spíš jiná věc. Těsně před zlatým turnajem v roce 1972 jste se zřekl reprezentace a o nejcennější kov tak přišel. Co vás k tomu vedlo?
Já byl před tím turnajem kapitánem na olympiádě v Sapporu. Tehdy na nás byl velký mediální tlak. Že jsme staří a máme přepustit místo mladším… Tehdy mi bylo třiatřicet, dneska v tomhle věku hráči ze zámoří běžně jezdí (úsměv). Byl jsem v nominaci, dokonce se dostavil i na sraz. Ale pak… Rozhodl jsem se, možná trošku neuváženě, že se z rodinných důvodů omluvím. Tehdy se sešlo jedno s druhým, rodina už mi taky chyběla. To víte, že jsem toho pak litoval. Místo mne tehdy byl nominován Július Haas, nakonec ani nenastoupil ve všech zápasech, v reprezentaci byl nováček. Já se pošetile uklidňoval tím, že kdybych hrál, tak bychom třeba zlato nezískali, a podobně (úsměv). Ale ještě hodně let potom jsem střílel góly a hrál v Brně mezi nejlepšími, takže zpětně mne to samozřejmě trochu mrzí.
A mezi nejlepšími ve statistikách figurujete dodnes. Přitom se nemohu zbavit dojmu, že ať v souvislosti s Brnem, tak v souvislosti s národním týmem se v médiích mluvilo a mluví o jiných hráčích, ale o vás mnoho ne. Nejste až příliš skromný?
No sám jste to teď řekl (úsměv). Já se nikdy nikam netlačil. Jak jsem již uvedl, byl jsem hlavně rád, že hraju hokej. Byla to samozřejmě řehole, ale na druhou stranu to byly nádherné pocity.
Aktivit máte nadále hodně, trénujete mládež, zbývá vám čas na nějaké koníčky?
Už hodně dlouho jsem sportovním holubářem, dokonce jsem s tím objel i nějaké akce. Kromě toho mne hodně baví domácí práce, jakákoliv. Možná to bude znít neskromně, ale ruce mám pořád celkem šikovné, takže co je potřeba, to pospravuji, vyrobím. Rozhodně se doma nenudím. (v tu chvíli kolem projde vnuk pana Černého a oba spolu vymění několik vět).
Zdá se, že váš vnuk pokračuje ve vašich šlépějích?
Ano, a to jsem původně vůbec nechtěl, vím, jaký hokej je, jaká je to řehole – byť na druhou stranu nádherná, jak jsem již říkal. Geny má, to je vidět, na sport je šikovný. Původně hrával slušně fotbal, ale nakonec jednou přišel, že by rád zkusil s klukama hokej. A bylo to. Možná to je tím, že se narodil stejně jako já, taky osmnáctého října (úsměv).
Tak doufejme, že z něj jednou vyroste podobný střelec… Co současná Kometa? Vy jste se v tisku vyjádřil, že milerád zajdete, chodíte tedy pravidelně?
To víte, zajdu se rád podívat.
Poslední téma – vy jste se představil na slavném mistrovství světa v roce 1969. Tehdy sice Čechoslováci nezískali zlato, ale přesto se na onen turnaj vzpomíná dodnes.
Ano, tam jsme dvakrát porazili Rusy. Dokonce se mi povedlo i vstřelit jim branku. Tehdy z toho dcera měla problémy. Po těch výhrách doma byly nepokoje, Aeroflot a podobně, a jí pak kvůli tomu, že jsme vyhráli a že já vstřelil gól, nepřijali na Lékařskou fakultu (trpký úsměv).
Díky za rozhovor a ať se vám v dalších letech daří co nejlépe!