Proč jste se vlastně rozhodl pro hokej a post brankáře?
To už je strašně dávno, jak se blíží ta sedmdesátka. Bylo to asi v osmi devíti letech, kdy za Kanadu chytal nějaký brankář, který se jmenoval Locaut, nebo nějak tak. Já jsem si teda říkal, protože jsme hrávali na ulici, jsem z Kénigu (Královo Pole – pozn. red.), že bych to mohl zkusit. Samozřejmě televize a nic takového nebylo, takže to bylo jen z rádia. Od té doby mi tam mí vrstevníci začali říkat “Lokyš“ (Locaut). Tak jsem vlastně vlezl do brány. Nevím přesně, jestli to bylo v osmi nebo devíti letech, kdy jsem začal bruslit. V Králově Poli bylo kluziště na Sokolovně a kdysi taky na staré Kaletce. Bylo tam fotbalové hřiště, které se v zimě pošplíchalo a daly se tam mantinely. Tam jsem byl poprvé na ledě. Začínal jsem s klukama, kteří to dotáhli trošku dál. Z těch známějších to byli nebožtík Zdeněk Špaček, který hrával za Pardubice a Kometu, dále Pavel Cagaš, Jaromír Meixner, Vladislav Šubrt, Ivoš Winkler, Karel Skopal. Tehdy bylo v Brně víc klubů. Byly tady kluby z Králova Pole, to jsme byli my, Zbrojovka a Stadion. To jsme hráli ty žákovské kategorie. Vůbec nebyly takové turnaje jako dnes. Otcové domluvili přáteláky a bylo. Ono taky víc mrzlo, takže bylo víc přírodních kluzišť. No a tenkrát mě postavili do gólu.
Následně asi ve dvanácti nebo třinácti letech ve třiapadesátém roce vznikla Rudá hvězda Brno a přišlo z Prahy nařízení, že ligová mužstva dospělých musí mít mládežnické oddíly. Byla to éra komunistů a zároveň se nařídilo, že nejlepší kluci musí jít do Rudé hvězdy Brno. Tak nebožtík doktor Strnad, který se stal trenérem Hvězdy, sebral nás kluky z našich oddílů. Sebral, no, nabídli nám to a my jsme do Rudé hvězdy rádi šli. Při vzniku klubu se tedy musel založit dorost, a to byli právě tady ti kluci, jak jsem říkal. Byla to taková kategorie, že jsme většinou hrávali tady v oblasti Moravy, do Čech se moc nejezdilo. Tenkrát jsme hráli nějaký přebor v Gottwaldově, kde jsme jako tým Rudé hvězdy skončili druzí. Jen nevím, jestli to byl mladší nebo starší dorost.
Následovalo období vojny a ti lepší, jako Ivoš Winkler a Karel Skopal, se dostali na vojnu do Rudé hvězdy. My horší jsme se dostali taky do Rudé hvězdy, ale to bylo, řekl bych, takové béčko juniorů. To znamenalo, že oni byli ve sportovní rotě na Příční. Uniformu měli jenom někdy. My jsme byli se zápasníky a volejbalisty Rudé hvězdy v Řečkovicích, tzv. Prachárna. Občas jsme měli nějakou tu službu a jinak jsme se mohli věnovat hokeji. Měl jsem výhodu, že v áčku chytal Vláďa Nadrchal a Karel Ševčík. Přestože byli věkově rok dva ode mne, tak když jeli za národní mužstvo, tak jsem se dostával na zájezdy.
Když vás přerušíme, tak jste plnil roli týmové trojky…
Ano, ano, ale to se tam potom všelijak střídalo. Za těch totáčů jsem se s nimi dostával dost ven. Oni mě brávali sebou, já jsem jim za to byl vděčný. Vojna byla taky celkem dobrá. Na to si nemůžu stěžovat. Bylo to zásluhou Rudé hvězdy. Za béčko hrávali taky ještě fotbalisté, protože tady byl velký fotbalový klub. To je ale spíš něco pro pamětníky. Takoví hráči jako Laďa Přad nebo Laďa Kobylík si s námi za to béčko vždycky přišli zahrát.
Nakonec v té době nebyla kombinace hokeje a fotbalu tak zvláštní.
Přesně tak. Takoví obojživelníci byli Vlasta Bubník a Broňa Danda. Já jsem se plácal s tím hokejem. Potom už jsem byl samozřejmě trošičku starší. Asi v těch čtyřiadvaceti letech tu byl ještě oddíl Universita Brno, kde jsme s klukama hrávali krajský přebor.
Kdy jste začal s trénováním?
To vím přesně, bylo to 30. listopadu 1969. Tehdy se mi narodil syn. Manželku jsem ráno odvezl do porodnice. Zde za Lužánkami jsme dělali nábor. Nebudete tomu věřit, ale přišlo tam sto dvacet chlapců a my jsme nevěděli, co s nimi. Tak jsme vzali papírové pásky různých barev, červené, modré, žluté, a podle toho jsme je vybírali. Do smrti mi nezapomněl pan Vajčner, to je bývalý hráč, že jsme ho v té první fázi nevybrali. Vždycky říkal: „Vlastíka jsi nevybral, takový talent.“ Jenže on byl dlouhý, takový kolohnát, prostě se nám nezdál. Stejně se tam asi za měsíc dostal. Z tohoto náboru v osmašedesátém začali ti Otoupalíci, Hubáčci, Langové a něco takového. Od té doby se tu prakticky s přetržkou dvou nebo tří roků stále motám. Začal jsem u té základny. Nejlíp mně to sedělo u dorostu. Tenkrát ještě junioři nebyli. Tam jsem si s klukama rozumněl nejvíc. Měl jsem tam tu skupinu Lang, nynější předseda krajského senátu Petr Šabata, Vajčner, Otoupalík, Hubáček. S těmi jsme skončili druzí v republice za Zlínem. To bylo možná v roce 1974(zamýšlí se).
Tyhle statistiky se asi hodně těžko hledají.
Já si pořád říkám, že si to dám jednou do kupy, ale až do července jsem dělal, a teď na to nemám čas. Ale chtěl jsem říct, jak jsem se motal pořád kolem toho dorostu. Ta kategorie s těma klukama mi prostě seděla. Já jsem dost takový pes. Na druhé straně oni věděli, že u mě není žádná protekce, nebo něco takového, to neexistuje.
Takže jste byl přísnější trenér?
Říkali to o mně.
A prožíval jste zápasy hodně?
Strašně. Potom jsem se náhodou v osmdesátém roce dostal k asistentu trenéra u áčka, poněvadž trénovali první mužstvo Vlasta Bubníků a Zdeněk Kepáků a protože nebyly nějaké výsledky, tak je těsně před sezonou odvolali a funkcionáři jeli do Bratislavy pro Jožu Golonku. Joža Golonků se mi přiznal, že měl takový strach, aby mu nedělal asistenta nebo pomocníka nikdo tady z těch velkých hráčů. Ať to byl Kepoš, Bubník, ať to byli tady ti dva Meixneři. Pořád chtěl nějakého mladého, neostříleného. Tak je napadlo, že by tam mohli dát z dorostu Kříže. Tak jsem se dostal v roce 1979 jako druhý trenér k Jožovi Golonkovi. On byl opravdu velmi impulsivní trenér. Míval velmi dobré tréninky. Vydržel tady ale jen sezónu, protože jsme sestoupili. To byla škoda. Tak k tomu přišel Jarda Jiřík se mnou a hráli jsme baráž o postup s Popradem. To bylo ve Vítkovicích. Vážení, na to utkání nikdy nezapomenu. Tehdy šlo o všechno. Z Popradu tam jezdili fandové nákladními auty, ze Zetoru zase vypravovali autobusy zadarmo. My jsme vedli dva nebo tři nula, tak nějak. Tehdy dal nebožtík Laďa Kunc důležitý gól. Ale oni to stáhli na gól. Tenkrát je trénoval Šindelář, což byl také bývalý reprezentant, Pražák. Byly myslím tři čtyři minuty do konce, to víte, nervy a všecko bylo. Broňa Danda nám dělal vedoucího, toho co dělá ty čárky, no prostě statistiky. Najednou ta chvíle do konce a Broňa se tak divně díval z té střídačky, tak povídám: „Broňo, co je?“ A on: „Já na to nemám nervy“ a normálně utekl. Broňa utekl do kabiny (rozesmál se). Samozřejmě návrat do Brna byl velkolepý. Tenkrát jsem udělal další životní chybu. Kluci totiž vlítli, jak je univerzitní knihovna, do nějakého baru, co tam býval. Přijeli jsme někdy po půlnoci a oni tam s těmi fandy vlítli a zdemolovali to. Já jsem byl naštěstí doma (znova se rozesmál). Mrzí mě, že jsem to tam s nimi neprožíval. Tak říkám no, nějak jsem se tady pořád motal, střídavě oblačno, a tak.
Potom jsem se k tomu dostal ještě v roce 1991 s Luďkem Vojáčkem. To jsme prohráli…
Federální ligu rozdělenou na dvě skupiny?
Ano. Jinak se pohybuji u té mládeže. Hokej mi hodně dal i hodně vzal. Ženské, opravdu obě dvě, ať mluvím o té bývalé nebo o nynější…, co vám budu vyprávět, jsou trpitelky, poněvadž na tom zimáku jste denně, soboty, neděle. Ale já si ten život už bez toho neumím představit.
Po tak dlouhé době se už se snad ani odejít nedá.
Čtyřicet sezon (zasní se).
Máte do toho stále stejnou chuť?
Přiznám se, že ano. Nevím, jak bych snášel takovou tu zátěž u těch větších, dospělejších mužstev, protože kdo ten hokej prožívá, kdo ho má alespoň trošku rád, tak ví, že je to hodně nervová záležitost. Já jsem hrozný patriot na Brno a třeba když jsme sestupovali, tak jsem to hrozně těžko nesl. Některým lidem je to jedno. Můžou jít klidně do ciziny a vydržet tam rok dva. Já už bych ale po měsíci prchal domů, ale to už je taková nátura.
Napadlo Vás někdy hrát za jiný tým?
Vždycky to bylo Brno. Asi dvě sezóny se to hrálo v Rosicích. To jsme hráli za Sorenu druhou ligu. Tam byli kluci, co se tady neupíchli, nebo junioři. Pořád jsem měl ale kontakt tady.
Ani jako trenéra Vás nikdy nelákalo zkusit jiné prostředí?
V době, kdy jsem si udělal trenérskou jedničku, to se v osmdesátých letech tři roky jezdilo do Prahy, to dělal Potsch, Ivan Hlinka, Franta Pospíšil, Jarda Meixner, Zdeněk Kepák, to byla taková partie. Jezdívali jsme vždycky jednou za měsíc o půlnoci do Prahy, kde bylo soustředění. V šest hodin už jsme museli být na ledě na staré Štvanici. Tam už byl profesor Kostka, bývalá kapacita. Po třech letech jsme to udělali. Nelituju toho, protože v určitých chvílích to mělo své výhody, ať už finanční. To ale plynulo z té mezinárodní licence. Bohužel jsem to nevyužil, abych šel ven. Proč jsem to nevyužil? Protože v těch devadesátých letech jsem se rozváděl a zároveň jsem vstupoval do dalšího manželství. Možnosti byly. V osmdesátém devátém a devadesátém roce byla šance jít trénovat do Německa, nebo kamkoliv jinam. Ale ze strachu o manželství jsem si to netroufl udělat. Stejně toho nelituju.
Říkal jste, že vám přišlo na nábor sto dvacet kluků, jak je tomu dnes?
Teď je to mnohem těžší. Snažíme se to řešit i tím, že pod záštitou pana Zábranského s panem Hubáčkem navštěvujeme i jiné školy. Tyto žáky zkoušíme na základní škole Labská, kde je ředitelem pan Strnad. Jeden čas jsme tady měli žáky z Králova Pole, Řečkovic, Bohunic. Teď máme oblast Židenic a Juliánova. Učíme je bruslit. To je opravdu hrozné. To nikomu nepřeju, jak to padá, liská to sebou. Z těchto kurzů se snažíme vybrat děti. Z každého kurzu vybereme tak pět deset dětí. Potom tady mají tři měsíce výhodu oddílu, kdy se jim půjčuje bezplatně nový set. Samozřejmě je to pod licencí. Takže dostanou kompletní výstroj. Po této době se ten rodič, nebo nakonec i to dítě, rozhodne, jestli chce pokračovat nebo ne. Musím se přiznat, že ten nábor je počtem tak slabý, že nemůžeme nikoho vyhodit. Bereme všechny. Co si budeme nalhávat, ze začátku tady ty páté čtvrté třídy jsou vyloženě sportem rodičů. To dítě ti samo sem nepřijde, musí dojet autem.
K tomu se mi vybavuje taková perlička. Bydlel jsem v Králově Poli. Měl jsem věci doma ve sklepě. Táta chodil do práce a jednou nejezdily elektriky, byla nějaká kalamita. Tak mi naložil ten pytel na saně a já jsem jel z toho Kénigu sem za Lužánky na saních. To vždycky říkám, když mě ty dětičky naštvou: „Vážení, kdyby tady nepřijelo to auto, tak byste ani jedno nedošlo.“ Tak to byl trénink, kdy jsem jel na saních, normálně to tlačil před sebou. Já jsem bydlel na Skácelově, jak se to točí na Žabiny. Tam nejezdila elektrika, ani trolejbusy. Museli jsme chodit dolů na Palackou. To bývaly ještě takové ty otevřené šaliny s tou plošinou. A já samozřejmě zase táhnu ten pytel, to byl takový vak s hokejkou, a ty schodky byly vysoké. Abych se jako kluk vůbec dostal dovnitř, tak oni mě ti, co šli na tu šestou do hokny (práce – pozn. red.), tlačili, protože jsem se převažoval a padal dolů ze šaliny. Říkám, ta auta prostě nebyla. Neznám, že by v té době přijel nějaký tatínek na trénink autem s klukem, to neexistovalo. Bývalo malé kluziště, pršelo, když tam byli otcové, tak odklízeli sníh, lampy se houpaly.
Teď jim řekneš, že máš v osm ráno trénink a v neděli a oni začnou dělat takové obličeje, až si to pomalu nedokážete představit.
Tak nás napadá, že jste se na ty tréninky museli strašně těšit, máme na mysli Vaši generaci.
Víc, víc. Víte proč? Protože nebylo tolik těch vedlejších možností. Nebyla televize, to říkám otevřeně a přece jenom ta Kometa táhla. Když jsem měl nějakou špatnou známku, nebo jsem měl nějaký průšvih, tak tata řekl, že nepůjdu na hokej. A já jsem si myslel, že se ten hokej nebude hrát. Takový jsem byl blbec. Stáli jsme pod tou kavárnou, kde byla taková síť, a dívali se na to. Teď ty děti, já vím, doba je jiná, mají plno možností, zájmové kroužky, televize, ty hry a všechno ostatní. Nemáte zdání, jaký je to problém. Já s nimi chodím celoročně jednou týdně do posilovny na Labskou. Máme hodinu tělocvičnu a hodinu bazén. Jaká to jsou kopyta (smutně přivře oči a zamyslí se). To je strašné. Šplh na tyči? No to nepřipadá v úvahu. Nebyli schopni udělat kotrmelec, ani kdyby ses pos… Nebo přeskočit tu švédskou bednu. Netvrdím, že každý, kdo neudělá kotrmelec, že z něj nebude hokejista, ale těm děckám chybí všeobecná průprava. Proto jsem nařídil, co tam ti rodiče budou ze začátku dělat. Každý má na to nějaký jiný názor. Povinně tam musejí v to pondělí přijít.
Jenže nemůže to být zaviněno také tím, že není taková možnost jít na ulici se skupinou dětí, kde by až do večera, jak se říká, lítali? To přináší různé pády a přešlapy, které ty děti prostě trošku zocelí.
Chci říct, my jsme měli všude plácek. U mě to tam končilo. Tam nebyla žádná Tesla. Tam byla pole. Tam jsme dělali nepořádek, lítali. Tam jsme měli všechno. V zimě sáně, hokej, v létě fotbal. Všechno jsme hráli a dělali na ulici. Nejezdila auta. Měli jsme tam brány a všechno. Teď nejsou plácky. To je opravdu velký hendikep těch dětí. Je tady toho prostě málo.
Na druhou stranu my si v letošní sezóně nemůžeme stěžovat. Jsme třikrát v týdnu na ledě. Mluvím o prvňácích, které mám na starosti. Jednou je ta tělocvična s bazénem a ještě většinou pravidelně hráváme jednou za čtrnáct dní nějaký turnaj v sobotu či neděli. Pochopení oddílu, nebo i města, já nevím, kdo to všechno platí, na to si letos nemůžeme stěžovat. Opravdu ne.
Když pak přijedeme někam na turnaj, mluvím stále o té kategorii, kterou dělám, nemáte zdání, jak my pokulháváme bruslařsky, se vším. Všude jsou kdesi dopředu. Já už fakt přemýšlím, říkám si: „Ty vo.., ty seš tady čtyřicátou sezónu, někde děláte chybu. Toto není možný.“ Letos jsme to hodně zkvalitnili. Na tréninku jsou minimálně tři čtyři trenéři. Když jsem kdysi začínal, tak to byl jeden trenér na pětadvacet dětí. Co jsi jim chtěl dát? Něco jim vykládáš, jeden dělá nepořádek, další se o to nezajímá. Máme to rozdělené na skupinky. Já věřím, že se to tady časem opravdu musí někam hnout. Musí. Nevěřím totiž, že jsme takoví voli.
Další věcí je, že se kluci soustředí jenom na ten hokej. Dřív jste mohl hrát hokej, fotbal, tenis zároveň.
Já jsem hrál za Královo Pole fotbal. Tam jsem stál taky v bráně. Také jsem hrával házenou. Byl jsem z toho hokeje asi trošku tvrdý a oni mi vždycky říkali: „Ty budeš mezi tou sedmičkou a devítkou a budeš to všechno kosit.“ Ona je to taková hra, že ti rvou ruce (směje se). Jenže on je po těch ostatních sportech člověk komplexnější.
Přestože podle Vás chodí méně kluků než kdysi, byl vidět nárůst po olympiádě v Naganu?
Rozhodně ano. Musím přiznat, že i letos Kometa táhne rodiče i děti. Je to podstatně lepší než v jiných letech. Proto říkám, že tady opravdu chybí ten hokej. Chtělo by to, ovšem bohužel, teď jsou jiné záležitosti, jak my jsme třeba za Lužánkami museli chodit jako kluci na hokej povinně se dívat.
Ovšem i teď už je v Rondu zřízená sekce pro hráče a trenéry mládeže.
Jistě, ale pořád je toho málo.
To je zase dáno tím obrovským zájmem o hokej.
Jistě, nyní je to pro sedm tisíc diváků a za Lužánkami to bylo pro dvanáct. Ti mladí se na tom hokeji totiž trošičku učí. Rozhodně ale jak třeba to Nagano, nebo letos i ta Kometa je pro nás velkým přínosem. Už i kvůli tomu se letos prostě musíme zachránit. S tou mládeží se to totiž začalo dělat dobře a byla by obrovská škoda, kdyby se to nějak muselo přerušit.
Ono vůbec spojení extraligových klubů a jejich mládeže musí fungovat. Nemusíme chodit moc daleko, stačí se podívat na Zlín, který má dlouhodobě nejlepší mládež, nebo jednu z nejlepších.
To říkáte správně. Ten Zlín jsme vždycky kousali, jak se říká do zadku a oni byli vždycky kus před námi. Byli, byli. Také Pardubice dělávaly dobře děti.
No a to nám právě řekněte, jestli tomu tak bylo, i když tu byla extraliga.
No nebylo, on byl Zlín vždycky ve druhé lize, a to jsme s nimi hráli víceméně rovnocennou partii. Jenže oni ten přístup mají zažitý už dlouho. Třeba ze školy z Uherského Hradiště už tahali děti do Zlína. My už to děláme v bledě modrém. Máme kluky z Břeclavi a vůbec z celého okolí. Ono to asi jinak ani nejde, protože jak jsem říkal, jinak se musejí vzít všichni. Nepamatuju si, že bychom někoho vyhodili, protože by byl špatný. Ono je taky těžké vykládat o chlapci v šesti sedmi letech, že z něj bude, nebude hokejista. Nemáte zdání, jak se to každý rok mění. I já jsem se několikrát spletl. Vsázel jsem na chlapce, co byl ohromný talent, ale potom se dostane do toho věku patnáct šestnáct a co? Přijdou holky a nevím, co všechno a on na sobě přestane pracovat. Naopak takoví ti zpoždění, když to řeknu škaredě, to tou houževnatostí a snahou dotáhnou dál!
V tomto směru je dnes další nepříjemností, že to kluci mohou brát tak, že je pro ně Brno jen přestupní stanice.
Oni nám to dnes hodně dělají skauti. Už tyto děti, nebo lépe řečeno rodiče, mají zmanipulované, pod smlouvami. Já jsem na to čuměl takhle očima (gestikuluje). On už je jeho hráč, on když ho chce někam dát, třeba i do Znojma, tak to udělá. To jsou takové čachry. Myslím, že to tady ti pánové, i když jsou to moji kolegové, přehnali.
A jak to nakonec dopadá? Jakou roli v tom hrají rodiče?
Zatím, co mám ty lidi kolem sebe, tak se možná ti kluci trošku naučí anglicky, ale hokej zapomenou. Já jsem v té Kanadě byl jednou asi tři neděle na zájezdě s klukama. Tam to hrají v rámci škol. Oni jen hrají, hrají a hrají. Tam mají takový výběr hokejistů, že se divím, že jim některé naše generace na těch mistrovstvích vůbec stačily.
Trošku se nám povedl, kterého jsem kdysi taky trénoval, malý Havlát. No malý, to už je chlap, že by mi dal přes hubu, když ho vidím. Ale kdybyste viděli, jak ho ten otec cepoval. Byl nepořádek v kabině, uklízet ho nechtěl nikdo. On vzal koště, shrabal to, mladému to nacpal do pytle, do bot, všude a řekl mu, ať to jde uklidit. Ten ho likvidoval. Martin byl velmi dobrý a v určitém věku toho otce asi taky trošku nenáviděl (usmál se).
Dalším případem byl hoch Jardy Holíka, Bobby. To už je moře let. Tenkrát to mohl být tak deseti nebo dvanáctiletý kluk, co hrál za žáky. To bylo za Lužánkami. Vidím to, jako by se to stalo dnes. Hráli hokej a on dostal na polovinu puk a jel sám na brankáře, nedal. Přišel na střídačku, ten tata ho lapl, zatáhl ho do té uličky, dal mu dvě přes čumák a posadil ho zpátky na střídačku. Já jsem na něho chtěl zavolat policajty (smál se). To jsou takové zkušenosti.
Ono to má určitě něco do sebe. Ale musíte to dělat tak, aby ten kluk potom v té skupině nebyl pro srandu. Ale starý Havlát byl pes, Holík taky.
Trošku se tady o to snaží Pepek Černý, ale on toho vnuka trošku rozmazluje. To je talent. Velmi dobře vypadá taky mladý Zábranský. Nevím, jestli ho otec Libor taky tak cepuje. To jsou takoví kluci, kteří by to mohli podle mě někam dotáhnout. Ale pozor, to je pátá a šestá třída. Ten dril na ně asi musí být, jinak se to nedá.
Trošku odbočíme a zeptáme se na hodně aktuální téma. Co říkáte na to, jak se vyvíjí situace za Lužánkami?
To nemůžu skousnout. Lužánky, zbourané Lužánky. Nechci si hrát, že je to nějak citová otázka, ale vážení, to mi nedá pokoj. Věřím, že mě tam jednou dovedete a že tam bude stát zimák (mluvil tak smutně, až z toho šel mráz po zádech a na chvíli se odmlčel). To není možné, co s tím provedli. To jsou nějaké lobbistické zájmy. Vzpomeňte si na mě, že tam v té díře za chvíli budou stát nějaké hotely, nebo baráky. Tohle já prostě neberu. To místo má své historické, sportovní zázemí. Plavecký stadion chtějí rozšiřovat, tak proč by to tam nemohlo stát? Já už jsem takový blázen. Někteří si to nebudou pamatovat, ale v sedmačtyřicátém, když mi bylo sedm let, tak se tu s tím zimním stadionem začínalo. Jmenoval se Benešův zimní stadion. Potom z toho samozřejmě udělali Brněnský zimní stadion.
Ale co chci říct. Táta mi vykládal, že tenkrát byla akce “cihla na stadion“. Takže ti fotři, já nevím kolik to tenkrát bylo, jestli tři koruny nebo koruna, takhle přispívali a udělali sbírku.
Tak trošku Brno sobě…
Ano. Já už jsem přemýšlel, protože dost komunikuju s Jaromírem Meixnerem, jsem mu říkal: „Poslouchej, neměli bychom něco takového udělat?“ A on mi řekl, že bychom byli jen pro srandu.
Tak nápad je to určitě vynikající.
To je ale hrozně těžké. Celá ta situace ohledně Lužánek. To máte jako plavecký stadion, který se teď prodává zpátky městu. Jenže ti majitelé, co to měli. Ale to jsou věci, které my nevyřešíme. Já jsem na to hrozně citlivý. Proto říkám, že bych se rád dočkal stadionu tam. I když teď vidím, že se to teď spíš cpe do Bohunic a navíc tam ta první plocha prý zase padla.
Ze všeho však trošku viním bývalou Rudou hvězdu i Zetor. V době, kdy byli v ráži, měli jedenáct titulů, už měli ten stadion zkrášlovat. Bylo na to plno projektů, jako například na rozšíření šaten, rehabilitace směrem do Lužánek. V nynější situaci, nechci být skeptický, prostě nejsou peníze.
Nevím, jaký máte názor na Luboše Hrstku. Toho jsem taky trénoval. Oni z něj udělali podvodníka a možná mu něco za prsty zůstalo. Jenže klobouk dolů. Nikdo tady z těch hráčů, kteří měli víc peněz, by do toho nešli jako Luboš.
Že vám to vykládám. V devětaosmdesátém jsme byli s dorostem Komety na zájezdu v Calgary. Byl to turnaj na tři neděle. A ten Luboš se vždycky ráno sbalil a někam šel. Tak jsme se ho ptali (Ivo Winkler, Peťa Hubáček a já) kam. Oni chodili po těch halách a dívali se na ta fitcentra a všechno ostatní. Povídám: „Lubošu, co je?“ A on mi jen odsekl: „To bude stát jednou v Brně“. Tehda jsem ho měl za blázna. Ať má na něj kdokoliv jakýkoliv názor, klobouk dolů před ním. To co on udělal, by tady v životě nestálo. V životě ne, nikdo by do toho nešel.
Vraťme se raději zpět k hokeji. Pár sezón jste trénoval i muže. Jaký je rozdíl v tom, zda trénujete muže nebo mládež?
Rozdíl je v tom strašný, poněvadž někdy se na té střídačce mužů stáváte loutkou. Když se ti hráči domluví,… (povzdechne). Je to hrozné. Můžete dělat cokoliv, ale nic nepomáhá. Jsi sice mediálně známý, máš lepší plat, neříkám, že tehdy byly nějak závratné, ale stává se z vás loutka.
Osobně mi nejvíc vyhovovala kategorie patnáct až osmnáct let, dorostenci. To už jsou dospívající kluci a musíte s nimi řešit kouření, holky.
Takže jste s nimi řešil i věci mimo hokej?
Jistě. To musíte i chodit do školy. Bylo totiž hodně hráčů, co propadali. Některé máme tady kolem sebe, takže je radši ani nebudu jmenovat. Někteří měli problém se v Zetoru vyučit na zámečníka (rozesmál se). Z toho pak plynula další věc, že mi kolegyně vyčítaly, že se starám o druhé a na vlastního kluka tak nedohlížím. Tak mě dokopaly a přihlásil jsem ho na večerní průmyslovku. Musel jsem chodit na třídní schůzky, řešit průšvihy a vlastního kluka jsem zanedbával. Takže to jsme pak řešili. Musel chodit do obchodu i v sobotu, v rámci školy. Asi si dovedete představit, jak to doma vypadalo. Říkal mi, že je to můj výmysl, ale teď je hrozně rád. Musím přiznat, že jsem měl hrozné štěstí (okamžitě klepe rukou na desku stolu), protože jsem s ním v životě neřešil žádné kázeňské problémy. Víceméně ho vychovávala manželka a já jsem se pořád motal kolem hokeje.
Někdy se říká, když to řekneme tak škaredě, že starší lidé bývají často v prostředí mladších, aby je to omladilo. Každodenně v takovém prostředí jste, takže cítíte něco podobného?
Teď to řeknu upřímně. Určitě se mi tady dělá velmi dobře. Kolikrát se mě vrstevníci ptají, co tady dělám. Povídám: „Vážení, tam jsou tak krásné maminky za mantinelem (rozesměje se). S nimi je sranda. Pokecám, přijdu na jiné myšlenky“. Kdybych seděl s těmi svými vrstevníky, tak jsem v hospodě a poslouchám, co kde koho píchlo a co bolí. Nebo hraješ automaty, kouříš a piješ pivo. Znovu vám říkám, že mi hokej hodně dal i vzal. Ale víc dal. Ten styk s mladými lidmi mě tady udržuje, nemáte zdání. Kde jsou ti sedmdesátiletí borci? Neříkám, že všichni, ale buď jsou zašití doma, nebo po hospodách. Tady na to nemáte čas myslet. Jsem půl roku bez práce, dělal jsem do devětašedesáti, jsem doma od července. Já jsem tak nervózní, že si musím na léto něco najít. Já už jsem tady (za Lužánkami) hodinu dopředu. Oni se mě ptají proč? Tak jim říkám, že je kontroluji, jak trénují (směje se).
Aby Vám nakonec nedali klíče a neskončil jste jako klíčník.
(Znova se rozesměje) A budu tady otvírat a zavírat, jo? Moje žena je mladší, ta ještě pracuje, takže nevím, co bych dělal doma. Dokud jsem měl psa, tak to bylo dobré. Patnáct let jsem měl kokršpaněla, ale museli jsme ho před třemi lety utratit. Přemluvila mě, máme perského kocoura, ale to je nic, s tím nemůžeš jít ven. Mě povídá, abych si vzal vodítko. To by mě ale asi odvezli do Černovic, že chodím s kocourem na vodítku, ne? Opravdu, tady člověk přijde na jiné myšlenky. Někdy se rozčílíte, ale už to tak neberete. Zase na druhou stranu, tady u těch mladších, to není jako v juniorce a dorostu, kde se počítají body. To už mě vůbec netáhne, ne.
Baví Vás to také proto, že na těch mladších dětech vidíte nespoutanou radost?
Radost také, ale hlavně vidíte pokrok. Srovnáváte. Když tady vidím kluky, kteří už jsou zde tři roky, pořád padávali. Sprostě jsem jim říkával, že z nich budu mít natržený a velký pytel, jak je pořád zvedám, toto, kýlu a všechno. Teď už bruslí a lítají tady. Už je problém jen s tím, aby vás vůbec pozdravili. Takže to je pravda. To je bezesporu. Je u toho legrace a s těmi dětmi je to takové bezprostřední. I když pozor, ty klany rodičů tady už jsou. Ale to musíte rovnat všechno. Naopak je tu třeba kluk od vedoucího a ten dostává nejvíc zabrat. Tomu říkám, že tady má otce a musí být všude první, nedělat nepořádek a jít příkladem. Já se s nimi nemaluju no. Určitě mě to tedy drží, jednak i společensky.
Za ty roky se nedá spočítat, kolik jsem tu měl dětí. Jsem hrozně rád, když se ke mně někdo hlásí. Kolikrát ani nevím, který je. Musí mi říct, s kým hrával, abych si získal okruh kluků okolo. Jeden je v hospodě, jeden je primářem, taxikář, u sanitky. Všechny tady ty známosti vám hokej dal.
Samozřejmě máte i své nepřátele. Kdysi jsem dostal od jednoho otce přes hubu. To se fotil dorost a měl jsem tam jednoho kluka menšího. Mezi ostatními, co měli ke dvěma metrům, ať jsem se snažil sebevíc, aby to na té fotce vypadalo, tak vedle toho dvoumetrového kluka byl ten stopadesáticentimetrový malý. Ten tata se opil, a když jsem šel ze střídačky, dal mi po čuni. Vypadly mi dva zuby. Byl soud. No já jsem z toho byl nešťastný. Ale co jsem s tím měl dělat? Takových zážitků bylo plno.
Hráli jsme v Hodoníně, hráči za mnou jezdili a povídali: „Pane Kříž, já tady mám šrám, on mě něčím píchá.“ Hráli jsme špatně, prohrávali, tak jsem je vždycky jen seřval, aby hráli a nebrečeli. Nakonec mi to nedalo a zavolal jsem si pana rozhodčího a poprosil ho, aby se číslu patnáct podíval do rukavice. On měl rukavici s dírou a jak je klika od dveří, tak mu odtud vyčnívala a on s ní ty moje kluky píchal. Oni byli pořád takoví to, ale já jsem jim říkal, ať hrají a nevymlouvají se. Z toho byl tenkrát velký průšvih. Ten hráč byl doživotně distancovaný. S hokejem byly hrozné zážitky, ale vzpomínám na to v dobrém.
Byly vůbec někdy chvíle, kdy jste chtěl s hokejem skončit?
Plné zuby toho jsou, když jsou občas nezdary, ale já nemám jiné koníčky, teď mají internet, zahrádku, předtím byly známky, ale hokej je můj kůň číslo jedna. Někdy toho budu muset nechat, ovšem nedokážu si to bez hokeje představit. Občas mě něco bolí, píchá, před dvěma měsíci jsem byl na operaci tříselné kýly, ale zato si můžu tak trochu sám. Já jsem takový blbec a lítám dost po horách. Byl jsem, tím se nechci chlubit, za polárním kruhem, byl jsem v Dolomitech, na Ukrajině, v Černé Hoře…
No vidíte, takže máte koníček, cestování…
Cestování, ale to stojí moc peněz. Letos jsem byl v Pyrenejích, španělské a francouzské Pyreneje, nádherné hory. Já nevisím na lanech, ale v třech tisících chodíme po takových těch horských chodníčcích. Když se tam posadíš, vylezeš na ten kopec, sníh, krásné kaskády, teď si sedneš a čučíš do blba, pro mě je to hrozný relax. Někdo to nepochopí, říkají mi: „Co si pořád dokazuješ?“ Letos to byly nejkrásnější hory, které jsem viděl. Bylo to umocněné počasím, svítilo sluníčko, Pyreneje jsou nádherné. Příští rok nebo vlastně tento rok už se zase chystám, chtěl bych někam blíž, dokud mi to trochu šlape.
Že byste si nadělil dárek k narozeninám…
Oni se mě doma pořád ptali: „Co ti máme koupit? Já jsem říkal: „Nic nechci,“ a oni pořád: „Něco určitě chceš.“ Tak jsem si říkal, já je odrovnám: „Kupte mi zájezd na Island“, směje se. Jenže to bych chtěl i s manželkou, a to stojí čtyřicet tisíc, to nepadá v úvahu (směje se). Ale ten Island bych chtěl jednou vidět, nebo Madeiru. Já se nechlubím, Egypt, Kanáry, Chorvatsko, Ibizu, okolní státy, Švédsko, Norsko, Finsko, to já mám všechnyo sjeté. V Anglii a ve Skotsku jsme byli hrát hokej, na pozvání Milana Fikala,dřívějšího hráče Vítkovice a Brna. Byli jsme hrát hokej i ve Španělsku. Já jsem toho pojezdil dost. Ke čtyřicátinám jsem byl s prvním mančaftem hrát hokej v Ženevě. A všichni se ptali, co bych chtěl, že mám dneska narozeniny. Tak jsem jim říkal: „Můžu si odtud ze zimáku zavolat manželce? Tak jsem si zavolal. „Ještě bys chtěl něco?“ ptali se. „Tak já bych chtěl vidět sídlo OSN.“ Mysleli si, že jsem potroublej (smích). Staří borci ještě ráno spali a já ještě s jedním průvodcem a doktorem Kovandou jsme se procházeli, Ženevské jezero a tak. To byl můj dárek ke čtyřicátinám. To vidím jako dnes. A všichni mi říkali: „Ty vole, ty sis měl vzít hodinky nebo něco, jsi ve Švýcarsku (směje se).“ A já si vzpomněl, jestli si můžu zavolat domů z pevné linky ze sekretariátu (směje se). Tím ze sebe nechci dělat nějakého chudáka, ale doba byla taková.
Je nějaký rozdíl v tom, jak trénuje hráč a jak brankář?
Taky jsme se k tomu dostali. Máme specializované trenéry. Máme tady pana Odehnala, který chytal za Ingstav, máme zde i bývalého brankáře Pavla Nešťáka, u prvního týmu je Vláďa Nadrchal. Takže já si myslím, že to tady funguje. Brankáři musí být, když ne perfektní, tak alespoň dobří bruslaři. Já se vám přiznám taky, to jsem vám neřekl. V těch deseti letech, když jsem hrál za Kénig, řekli mi: „Jsi pomalý, tak budeš stát v bráně“. Ale k čemu se chci dostat, je výstroj. Já teď říkám brankářům, hlavně těm větším, když pustí nějaký blbý gól. „Já kdybych měl tvoji výstroj, tak dodnes ještě chytám.“ My jsme nic neměli. Byli dva bráchové, Jirka Sůrů, ten hrál dobře fotbal za Zbrojovku a Karel Sůrů, který chytal. On bydlel v Židenicích a po vzoru kanadských brankářů začal dělat posmrtné masky. To vám dal vatu a fášky na obličej, naplácal na to sádru a řekl, přijď za týden. Z toho byla maska. Já ji mám ještě doma, a měl bych ji na tu moji oslavu vzít sebou. Byl jsem krytý, ale nebezpečí bylo, když tě trefili pukem do obličeje, tak to stejně proseklo a tady jsi měl díru (ukazuje na inkriminované místo), tak jsme si pod to lepili pěnovou gumu, ale zase když jste si to tam nalepili, tak ti to masku posunulo dopředu a neviděli jsme puky před sebou.
A jak se Vám v ní chytalo?
Byl to takový bezpečný pocit, ale já jsem pořád řval. Nevidím! Nevidím! Moc jsem rozbitý nebyl, ale jednou mě ve Vítkovicích trefil Netolička. Letěl puk od modré, někdo uhnul a já jsem to schytal. Odtáhli mě a píchali mi injekce do nosu, já jsem řval jako pardál. Ale jinak jsem úrazy neměl, jenom jsem měl mockrát zpřetrhané vazivo. Ta výstroj je dnes perfektní, ale ta doba je jiná, hráči mají jiné hokejky, brusle, výstroj, odlehčené to je. My jsme měli filcáky, na rukách kluci mívali šermířské rukavice. Na nohách jsme měli chrániče a tam byly rákosy, to už dnes nikdo nezná.
Vy říkáte, že ti brankáři mají velkou výstroj, ale zase ty střely vypadají jinak.
Příklepy nebyly. To jsme hráli za dorost, přijel Slovan Bratislava a tam byl hráč, a ten kopal bruslí do hokejky (názorně ukazuje) a ten puk lítal jak letadlo navrch, my jsme řvali na sudího, aby mu to zakázal. Máte pravdu, ta razance střel je dnes úplně jinde. Tady v té době střílel Slávek Bartoň, už nebožtík, on byl udělaný borec z Černé Hory a ten střílel už od půlky, ale tahem a my jsme si říkali: „Ježíš ,to jsou rány“. A potom míval dost rány Olda Machač, ale dnes je to úplně jiný hokej, Broňa Danda ten by dnes neprojel, toho by zabili. Ale Broňa byl rychlý, udělal tři tempa za bránou a všem ujel, měl úžasný skluz. Vašek Pantůček, Franta Vaněk, to byli páni hráči. Já neříkám, že dnes nemůže nějaký vyrůst. Ale hokej se dnes hraje úplně jinak, je to silové, je to rychlejší, technika už z toho mizí. Co mi dnes nejvíc vadí, tak je kategorie osmnáctiletých, dvacetiletých, když se díváte na to mistrovství svět a, jak my zaostáváme. Poněvadž u nás je ten trend, že všichni chtějí jít do Kanady a Ameriky. Ti Švédi a Fini si to drží na školách, umožní jim studia. Já nechci Kanadu pomlouvat, je to kolébka hokeje, ale chodí tam kluci nevyzrálí. Prvně by měli něco dokázat v té naší soutěži, a potom ať to tam jdou zkusit. Oni se možná trochu naučí anglicky, ale hokej zapomenou.
Do kabiny trenérů vstupuje Karel Beran, trenér staršího dorostu a říká: „Napište tam, že mě pan Kříž trénoval před dvaceti lety.“
Na což Vladimír Kříž opáčil: „Karle, nech toho.“ Furt mi to bylo všechno jaksi jedno, ale teď jak tisknu pozvánky na oslavu, a jak tam vidím tu sedmdesátku, tak mi to pomalu dochází.
Jaké máte vztahy s trenérskými kolegy?
Mezi kolegy, mladými trenéry opravdu ta úcta je, úcta ke mně, to si nemůžu stěžovat. Někdy si teda ze mě dělají srandu (směje). Já jsem si pro tento rok koupil monočlánky za dva a půl tisíce, protože je tady hrozná zima. To pustíš, nabiješ to, tady máš takovou vložku vystřiženou, v ní jsou takový drátky, tady to zapneš, okolo nohy to dáš, na to dáš oteplovačky a mě to vyhřívá nohy (názorně ukazuje). To víte, tady jsem byl pro srandu, ale už chodí okolo a už se na to dívají (směje se). A když jdu na led s děckama, nebo respektive stojím na ledě nebo na střídačce, tak si obuju tohle (směje se a ukazuje na sněhule). Já jsem dřív také chodil v teplákách a košili (směje se).
Můžete uvést nějaké jméno, které prošlo Vašima rukama, na koho rád vzpomínáte?
Já mám velmi dobré i špatné vzpomínky na Karla Langa. V devadesátých letech jsme do první ligy vytáhli Pavla Zubíčka ještě jako dorostence. Měl jsem v juniorech Michala Důrase. Mrzí mě, že šel přes Plzeň do Zlína. Vašek Skuhravý z Karlových Varů, ten byl taky tady. Kamil Brabenec se okolo mě motal…
Toho můžeme někdy vidět i na Vašich trénincích…
Chodí občas s klukem a já jsem rád. Přece jenom je to hráč a já jsem hrozně rád, když přijde na trénink, nejsem vůbec ješita. Řeknu: „Kamile dnes to vedeš ty, ukazuješ to klukům, jak to je.“ Přeci jen to umí lépe jak já. A kluci ho berou. Já jsem už zažil vrcholů a pádů. Ať to tu trénují mladí, já jím rád pomůžu. A oni mě tedy respektují. Já si nemůžu na kolegy stěžovat, to ne. Jestli je mezi nimi nějaká nevraživost, to nevím, oni by chtěli každý vyhrávat, každý by chtěl dělat první ligu a já už jsem nad věcí, a to je možná moje hrozná výhoda.
Jsou ještě vůbec nějaké nové trendy v trénování?
Pořád. Teď tady je například na plavečáku za Lužánkami takový trenažér. Já jsem se na to byl dívat, to je jakási deska z umělé hmoty, tam je hráč uvázaný za pás. Díval jsem se na to, někdo to chválí někdo ne, já osobně to vyzkoušené nemám. Trendy jsou samozřejmě pořád nové…jo, ještě jsem zapomněl na Frantu Ševčíka, to byl můj dobrý spoluhráč, toho nám dávali za příklad, on měl samé jedničky a chodil na matematické olympiády. To víte, my v těch šestnácti, sedmnácti, to byly holky a ve škole jsme sotva prolézali.
Tak to bylo dobré, to jste měli od koho opisovat…
No to jo, Franta to byl náš vzor ve škole (směje se). Ale abych se vrátil k těm trendům, trendy jsou nové, vždy se něco vymyslí. A teď si opravdu myslím, mluvím o mládežnickém, juniorském hokeji, že zaostáváme v bruslení, technice bruslení. K nám už chodí na ty malé děti pravidelně krasobruslařky. My se tomu nebráníme, přece jenom ti krasobruslaři mají lepší skluz. Tady býval kdysi vynikající hokejista Peťa Bavor. To byl krasobruslař, přeborník republiky v žácích. Potom se dal na hokej, strašně dlouho hrál ve Zlíně a za Ingstav a my jsme vždy obdivovali, jak bruslí. Ti krasobruslaři to fakt umí lépe nebo se to naučí lépe na bruslích než my na těch kanadách. Proto k nám chodí pravidelně dvě holky z krasobruslařského oddílu a ty malé děti učí základy bruslení.
Do kabiny přichází pan Hubáček…
To je pan Hubáček, toho znáte, s tím jsem měl velké problémy, ten mě nikdy nechtěl poslouchat (směje se). To byla úderná síla Hubáček, Otoupalík a Servit. Ti dva první u hokeje zůstali. Třetí lajnu jsem je měl, a všichni si mysleli, že třetí lajna je nejslabší lajna, ale ona to byla lajna nejsilnější. Ti lítali, jak natažení na péra, a tak lítají i jejich kluci, i ten co sem přišel teď. Ti to mydlili technicky, žádní blbci, to byla skvělá lajna.
„To ti zase budu muset koupit dva litry červeného,“ vstupuje do rozhovoru smějící se pan Hubáček. „Ano, piji červené,“ dodává se smíchem pan Kříž.
Co byste na závěr popřál brněnskému hokeji?
Že se to musí zachránit a ať se postaví nové Lužánky.