Vy jste se narodil ve smutném roce 1938, registroval jste jako malý nějakým způsobem válečné běsnění?
To už jen matně. Vím, že tam byla rafinérie, která se často bombardovala, hořelo tam. Nálety, houkání, to si vybavím, ale konkrétně už toho moc nebude.
Pak jste začal s hokejem a po dvou letech přišel přesun do Brna, na vojnu. Mohl jste to tehdy nějak ovlivnit?
Ne, vůbec. Tehdy tu byla Dukla a Rudá Hvězda, vojenské kluby. Jejich funkcionáři měli seznamy hráčů, ukázali si na jednoho a ten tam šel, my to nijak neovlivnili. Dá se říci, že šlo o takový socialistický vojenský draft.
Takže jste skončil v Kometě, s ní vyhrál osm titulů a stal se legendou. Více zápasů než vy už za Kometu pravděpodobně nikdo neodchytá.
Ano, hned první rok jsme vyhráli, pak jsme byli druzí, vyhrálo Kladno, a potom zase přišly tituly. Odehrál jsem tu nakonec 17 ligových sezon, těch zápasů mohlo být k pěti stům, ale podrobné statistiky si nevedu. Každopádně na to, že těch zápasů se za sezonu hrálo málo, to je slušné číslo (úsměv). Ještě k tomu dva roky v Pardubicích a na konci rok ve druhé lize v Prostějově, víc už toho nebylo.
I tak je to úctyhodné. Byli jste jako hráči vítězného celku, který byl pod hlavičkou Ministerstva vnitra a stále vyhrával, tehdy neoblíbení?
V Brně jsme byli miláčci, samozřejmě, a venku jsme občas něco vyslechli. My byli Rudá Hvězda, už tehdy se ale vymyslel název Kometa a tak nám říkali u nás. Jinak lidi řvou, když jste venku, s tím jsme se museli vypořádat a je to tak nakonec i v dnešní době.
Šlo nějak poznat, že jde o klub vyjímečných?
Poznat to bylo v podmínkách, to asi ano. Peníze jsme měli stejné, za výhru dvě stovky, se srážkou o dvacet korun méně. Ale to zázemí bylo na vyšší úrovni. My vlastně jako první začali hrát profesionálně. Rusové tehdy trénovali už třífázově, zatímco my chodili do práce a pak teprve trénovali. To se změnilo a postupně to pak jako vlna přešlo k ostatním týmům. Jinak bychom jim nemohli konkurovat už vůbec.
S kým jste z bývalých spoluhráčů vycházel nejlépe?
Těžko říci, my jsme byli docela parta. Bydlíval jsem s Rudou Potschem, většinou, pokud to šlo, i v nároďáku jsme spolu byli.
A naopak, kdo vám ze soupeřů sedl nejméně?
Pamatuji si ze Slovanu Václava Nedomanského, ten mi dával branky, které se daly chytat, na něj jsem měl trošku smůlu. Jinak si nikoho nevybavím.
Přejděme k reprezentačnímu hokeji. Před vámi stojí krásná soška (můžete ji vidět na fotografii - pozn.red), kde jste ji získal?
V Kanadě, na začátku roku 1967. Tehdy jsme tam jeli v rámci přípravy, nejprve jsme sehráli ve Windsoru dva zápasy s juniorkou Montrealu a jeden s týmem Ontaria. Tehdy se jednalo o farmy, ze kterých se pak doplňovaly týmy NHL. Pak jsme se přestěhovali do Winnipegu, kde byl turnaj na oslavu sto let amatérského hokeje v Kanadě. Byl jsem tam s Holečkem, střídali jsme se. Nakonec jsme skončili druzí, porazili jsme Švédy 4:3, Sověty 5:2, USA 8:2, prohráli jsme jen s Kanadou 5:3. Výsledek jak hrom. Bohužel na následném MS ve Vídni se už tak nezadařilo a my skončili až čtvrtí. Každopádně v Kanadě jsem byl vyhlášen nejlepším brankařem turnaje, což je asi nejcennější věc, kterou se mi povedlo vyhrát. Ten rok jsem byl i nejlepším hráčem Československa, takže tu sezonu považuji za takový vrchol kariéry, navzdory tomu, že na MS to nakonec nevyšlo.
Vy jste na šampionátu startoval osmkrát, ale zlato se vám vyhnulo. Jednou jste byli blízko, v roce 1961.
Ano, tam jsme remizovali s Kanadou 1:1 a oni nakonec zlato získali díky skóre. Já tehdy dělal v podstatě dvojku, za Mikolášem. Ten chytal výborně, nebyl důvod to měnit. Většinou se prostřídali oba, stávalo se, že jeden dostal víc branek a jako impulz pro tým tam šel druhý. Hodně důležité pro nás byly zápasy s Rusy, ale tam vyhrát znamenalo, že gólman musel chytat ne dobře, ale výborně. A spoluhráči z těch čtyř šancí, co měli, museli dát tři góly. A vyhrát 3:1. Pro gólmany to byl zlomový zápas, často se i střídalo.
Tři roky předtím jste debutoval a hned se stal nejlepším gólmanem celého turnaje.
Tam to asi zařídili Kanaďané. My skončili čtvrtí, můj první turnaj, od Kanady jsem dostal šest gólů, ale mohlo jich asi být i více (úsměv). Já ten turnaj začínal jako dvojka, možná i proto mi nakonec tu cenu dali. Více si ale stejně vážím té ceny z Kanady. A taky toho, že jsem byl snad sedmkrát vyhlášen nejlepším gólmanem české ligy. Ta byla dlouhodobá, takže ta cena už má váhu.
Jako pamětník jste zažil českou ligu i světové turnaje bez play off. Myslíte, že jde o spravedlivější systém?
Asi se více projeví ta síla týmů, ale zase play off je pro diváky, je to velké napětí, koresponduje to s moderní dobou. V lize jsem jedno play off zažil, vypadli jsme s Jihlavou a za rok se od toho zase ustoupilo, neosvědčilo se to. Play off musí být na více zápasů, na jeden nebo na dva je to málo. Stačí zranění, nemoc, trocha smůly a už to celou sezonu zkreslí, ovlivní. Ta dlouhodobá soutěž vypovídá opravdu více, projeví se tam všechno. Play off je ale trend. Plné stadiony, drama.
Když přejdeme obecně ke gólmanské řeholi, o vás se často hovoří jako o průkopníkovi – jako první jste zkoušel masku, propagoval jste i lapačku.
Ano, masku jsem začal jako první. Lapačku ani ne, to nás bylo více. Já jako mladý kluk jsem chytával v boxerkách, pak jsem se dostal ke staré, vyřazené lapačce, upravil jsem si ji, naučil jsem se s ní chytat na „suchu“. V Pardubicích na betonu na mne každý den stříleli kluci, kdokoliv, čím více, tím lépe. To byla velká výhoda. Pak to začali samozřejmě přejímat i ostatní. A k té masce - zranění bylo dost, nos, čelist několikrát rozseklá, šití a podobně. V Kanadě jsem si tedy ofotil masku, různě jsme to zkoušeli a pak jsme si ji podle toho vyrobili. Taková škraboška to byla. Ochránila před ranou hokejkou, tečovaným pukem, ale pokud to byla přímá rána, stejně to nestačilo. Naopak to bylo ještě snad horší, když se vám ten úder rozlil po celé hlavě (úsměv). A že i tehdy dokázal takový Machač hodně tvrdě vypálit. Každopádně zuby, nos to ochránilo. Pak jsme masku zdokonalovali, poslední rok, co jsem chytal za Prostějov, už byly k vidění i košíky. Já v tom odchytal jednu třetinu a pak to sundal, byl to nezvyk.
Souhlasíte s tím, že gólmani dnes mají jednodušší roli?
Rozhodně, ta výstroj je dnes někde úplně jinde, změnila se k nepoznání. My měli rukávy vycpané trochou vatelínu. Trochu mě i mrzí, že jsem to nezažil, že jsem tu výstroj nemohl vyzkoušet. Přeci jen nohy hodně bolí, je to znát.
Co gólmanský styl, jak ten se podle vás změnil?
Hodně. A není to jen o výstroji. Dneska chodí brankaři hlavně dolů, nezůstávají stát. Nemyslím, že to je ideální. Stylově jsou mi nejblíže asi gólmani ještě ze starší školy, co zůstávají dlouho na nohou a dobře čtou hru, dobře bruslí, stylově jsou čistí. Dneska je prostě móda jít hned dolů, na kolena a pak teprve zjišťovat, co se děje. Někdy až zbytečně. Třeba při situacích před brankou to má svoje opodstatnění, ale při střelách z dálky nebo akcích zpoza branky už opravdu ne. Ohledně čtení hry, to pak rozhoduje i třeba při přečíslení. Důležité je včas se přemístit, odhadovat, co se stane. Když dám příklad, tak Saša Hylák v šestém zápase v Chomutově nám takhle zachránil kůži, když před koncem chytil střelu Skořepy. To byl učebnicový zákrok. Kdyby šel podle moderního trendu na led nebo zůstal u tyčky, nemá to. Ale ono je to těžké. Gólman má vždycky minimálně dvě možnosti, jak se bleskově rozhodnout. Když to vyjde, je vše v pořádku, a když ne, je to chyba. Někdy když zůstanete stát, přijde střela po ledě mezi nohy a gól.
Dá se to naučit, nebo je to vrozené?
Trochu se naučit dá, ale musí to v člověku být. To je stejné jako u hráčů, ten cit pro hru a pro přihrávku se u nich nedá nadřít.
Česká gólmanská škola bývala slavná, ale poslední dobou to „není ono“. Cítíte v dozrávajíí generaci mužů s maskou šanci, že by se mohla zase zvednout?
Tak noví dozrávají, letos se s nimi takřka protrhl pytel, je tam dost dobrých, mladých kluků. Mají čas vyzrát, myslím, že z těch okolo dvaceti let někdo určitě vyroste. Z těch o něco starších je třeba hodně slušný Mensator, takřka hotový gólman, letos má super formu. A musím říci, že třeba i v první lize je spousta brankářů, co nejsou horší než extraligoví. Ani ti naši v Kometě, je to jen otázka příležitosti. Oba dva na to mají.
Vy jste v Kometě trénoval gólmany dlouho, podílel jste se například na vzestupu Karla Langa. Před pár lety jste se k trénování vrátil. Jak vidíte budoucnost brankářů v Kometě?
Na Karlovi jsem spolupracoval, bylo nás víc, pár tréninků jsem s ním měl. Trénoval jsem i Adama Svobodu, nebo třeba Radka Fialu, co tu teď byl s Ústím jako dvojka. Pořád mi to nedá. Chvíli jsem byl v Itálii, pak shodou okolností došlo k tomu, že se mi ozval tehdejší trenér Čada a požádal mne, jestli bych se nepodíval na gólmany. Baví mne to, tak proč ne. Pokud budu moci, budu se tomu věnovat, i když na led jsem se letos kvůli kyčlím moc nedostal. Ale i kdyby mělo jít jen o konzultace, rozbory, tak to budu dělat rád. Pár mladých gólmanů v Kometě dozrává. Když já vezmu, že jsem se učil ve dvaceti, a oni dostávají základy v deseti, tak je jasné, že mají náskok a dozrají dříve. Po stránce technické a taktické by ve dvaceti měli být na výši, pak už jen dozrávají zkušenostmi. A věřím, že v Brně se kvalitních vlastních gólmanů dočkáme.
Předposlední otázka se týká toho nejhezčího, co Brno v poslední době potkalo. Kometa je od včerejška extraligová, co na to říkáte?
Je to super zpráva. Určitě jsem to uvítal. Pořád jsem doufal, že hokej v Brně se dostane výš, kam patří, a jsem rád, že se to podařilo. Letos jsem hodně věřil, že by to ten tým mohl dokázat, cítil jsem, že je silný. Byl jsem u toho, když se naposledy hrála extraliga, staral jsem se o gólmany, o mužstvo. Letos to bohužel nevyšlo na ledě, ale takhle, i tak je to bezvadné. A jestli to bude fungovat, a ono to bude fungovat, tak je to splnění mého přání vrátit se tam, kde jsme byli. A jsem rád, že se to událo během mého působení u klubu.
Stýkáte se vlastně ještě s bývalými spoluhráči?
My jsme se potkali teď na tom zápase s Olomoucí, když bylo výročí založení Komety. To byl od vedení skvělý nápad. Jinak jsme se scházívali tak před pěti lety, když byl naživu ještě můj předchůdce Honza Richter. Taky chytával za nároďák... Ten organizoval srazy, večeře, poseděli jsme, byl hodně agilní. Vždycky v průběhu mistrovství světa jsme se sešli, všichni hráči, z Komety i z Králova Pole. Pak bohužel zemřel a od té doby se moc nescházíme, spíš jen náhodou se potkáme. Ale od toho výročí mají hráči čestné permanentky a už to snad je a bude lepší.
Díky za rozhovor!