Každé vítězství přináší radost, a to je velká věc, říká biskup Vojtěch Cikrle

Přiblížíte prosím čtenářům, co obnáší role biskupa? Co je náplní vašich dnů?
Tuto otázku dostávám velmi často a dá se na ni odpovědět více způsoby. V obecné rovině je biskup člověk jako každý jiný. Ráno vstává, večer chodí spát, mezitím je v práci, kterou bere jako službu druhým. Setkává se s lidmi, provází je v jejich radostech i bolestech, snaží se jim pomoci, povzbudit a potěšit. Vyřizuje korespondenci a telefonáty, účastní se pracovních jednání a porad, předsedá bohoslužbám, uděluje svátosti. Často funguje jako hromosvod, jindy jako dobíječka (ne, že by ubité dobíjel, ale dobíjí vybité). Biskup se modlí za druhé a je šťastný, když se může zblízka dívat na velké věci, které v životech druhých tvoří Bůh svými mnohovrstevnatými obdarováními. I talent ke sportu je dar, ne samozřejmost.

Diecézním biskupem jste byl neuvěřitelných a úctyhodných 32 let. V krátkosti se to pochopitelně nedá zhodnotit, ale přesto, jak se za tímto obdobím svého života ohlížíte?
Jako za dobou služby druhým, kterou jsem měl a mám rád, a která mne stále naplňuje.

Co všechno se muselo sejít, abyste dosáhl takového čísla? Nutno dodat, že nikomu před vámi se to nepodařilo, tudíž jste se stal nejdéle sloužícím diecézním biskupem v historii diecéze od jejího založení v roce 1777.
Biskupem jsem byl jmenován už ve třiačtyřiceti letech a v pětasedmdesáti musí biskup abdikovat. Takže na tom nemám žádnou zásluhu. Snad jen tu, že jsem v mládí přijal Boží pozvání ke službě druhým, ale nechal jsem na něm, jakým směrem a jakým způsobem, se bude naplňovat. Každý den přinášel nové šance, výzvy, naděje i prohry, skládal se jeden za druhým, pak jsem se stal biskupem a od té doby uteklo dvaatřicet let.

Dva brněnští patrioti - Vojtěch Cikrle s Liborem Zábranským.

Prozradíte dojmy, které si odnášíte z vašeho středečního setkání s Liborem Zábranským?
Na setkání s panem Zábranským jsem se těšil, protože je to člověk, který v životě něco dokázal, a protože mám velmi rád sport a z něj vyplývající témata k rozhovoru. Naše povídání bylo velmi příjemné a ani jsme nestačili všechno probrat. Tak to třeba příště doženeme.

Není tajemstvím, že se nejednalo o vaši jedinou schůzku. Jak vzpomínáte na tu první, která se uskutečnila po zisku prvního mistrovského titulu Komety v roce 2017?
Tehdy jsem pana Libora Zábranského pozval na Petrov a s velkým potěšením mu předal pro hokejový klub Kometa medaili svatých Petra a Pavla, patronů katedrály na Petrově, jako vyjádření mého poděkování za jejich osobní nasazení a ocenění skvělé reprezentace našeho města.

Podle slov Libora Zábranského jste mu tehdy v roce 2017 dodal obrovskou energii a odhodlání do další práce. Jak vnímáte taková slova?
Mohu-li někoho povzbudit nebo mu pomoci způsobem, který mi to umožňuje, mám vždy radost. A pokud nyní mluvíme o Kometě a hokeji, tak vnímám - a také jsem to panu Zábranskému řekl, že je se svými hráči také nositelem radosti. Svými vítězstvími těší tisíce fanoušků v hale i u televizních obrazovek. A v dnešní složité době je to velká věc, někoho potěšit a dát mu aspoň na pár hodin zapomenout na těžkosti, které ho trápí. I když vím, že vzhledem k vyrovnanosti hokejových týmů se vyhrát vždy nepodaří. Ale soutěžení je podstata sportu.

Vzácné dary, které pan biskup daroval majiteli a generálnímu manažerovi Komety.

O rok později následovala obhajoba mistrovského titulu. Jak jste toto období z osobního hlediska coby brněnský rodák a patriot prožíval?

Po obhájení mistrovského titulu v roce 2018 jsem panu Zábranskému napsal osobní dopis, v němž jsem vyjádřil radost, že se HC Kometa podařilo titul mistrů v Brně udržet. Děkoval jsem nejen za výborné výkony hráčů v celé sezoně, završené vynikajícím způsobem v play off, ale také za způsob vedení, kterým vytvářel z hráčů „rodinu“, kde každý na svém místě ze sebe vydával to nejlepší, čeho byl ve prospěch ostatních schopen. Brněnskému hokeji fandím od mládí a do každé sezony s Kometou vstupuji s očekáváním, že titul zase přijde. Fandím jí o to víc, že Kometa nepatří mezi nejbohatší kluby.

Stále platí, že po domácích utkáních Komety otevíráte okno, abyste z chorálu fanoušků poznal, zda se vyhrálo?
Když jsem doma, tak samozřejmě. A vždy mne těší, když slyším jejich nadšení.

Doba a celosvětové dění v posledních letech sportu příliš nenahrává, je něco, co byste tomuto odvětví a speciálně Kometě popřál do budoucna?
Nebojte se! Radost a utrpení, výhry i prohry, naděje i nejistoty mají k sobě velmi blízko. Není možné zvolit jen jedno a druhé vyloučit. Někdy je právě schopnost přijmout utrpení nebo odříkání přímou úměrou budoucí radosti. Sportovci to dobře znají. Výhry i prohry, léta radostná i těžká patří k lidskému životu a jejich prožívání i schopnost je přijmout a s nadějí unést může být cestou k pozdějšími dalším vítězstvím. Nejen ve sportu, ale i v životě.