Kometa je víc jak padesát let nedílnou součástí mého života, říká oslavenec Ota Železný

Pane Železný, vy u hokeje působíte úctyhodných 52 let, měl jste od začátku jasno, že chcete být sportovcem a věnovat se této krásné hře?
Začínal jsem s hokejem v roce 1963 v tehdejším TJ Spartak ZJŠ Brno pod vedením trenéra Zdeňka Chocholatého. Pak se sloučili s Kometou (ZKL) a já tedy přešel. Měl jsem od mládí jasno, hokej mě hrozně bavil a naplňoval. Chodili jsme na brzké ranní tréninky na odkrytý stadion, všechno jsem to prožíval a vždy se těšil. V šest ráno jsem stál na bruslích a užíval si to.

Takže své první krůčky jste udělal přímo za Lužánkami?
Je to tak, ale jak už jsem říkal, bylo to na odkrytém hřišti vedle hlavního stadionu. I ten mimochodem v té době ještě nebyl zakrytý. Bydlel jsem tehdy na Merhautové ulici v Černých polích a s dvěma kamarády jsme šli za Lužánky bruslit. Na ledě se v té době dělal výběr, kde bylo zhruba padesát kluků, kteří kroužili pořád dokola. Trenéři vybírali ty nejšikovnější a já jsem měl štěstí, že jedním z nich jsem byl i já. Pak už to nabralo spád, začal jsem chodit na tréninky. Zažívali jsme velmi přísný a tvrdý režim. Trenéři po nás chtěli žákovské knížky, aby věděli, jaký máme prospěch. Pokud byly špatné známky, byl jste z oddílu vyhozen. Samozřejmě se nesmělo mluvit sprostě, také jsme museli být ostříhaní. Prostě byl nastavený tvrdý režim, panovala silná morálka. Ale celkově to všem hráčům pomohlo, každý si na to zvykl a do teď na to hrozně rád vzpomínám.

Nemrzí vás s odstupem času, že jste nezažil tu slavnou epochu, která sbírala tituly jak na běžícím pásu?
Určitě mrzí, protože jsem ty slavné hráče zažil na konci jejich kariér, která mně naopak začínala. Byl jsem na začátku sedmdesátých let dva roky na vojně v Hodoníně, za který jsem hrál tehdejší druhou ligu. Potkávali jsme se v sezoně třeba i s Vítkovicemi nebo Zlínem, soutěž měla kvalitní úroveň. A právě tam si nás společně s Láďou Kuncem vyhlédl Augustin Bubník, který si nás stáhl do ZKL. Pak už jsem se v ní natrvalo usadil.

Už jste o tom částečně hovořil. Na legendárním stadionu za Lužánkami se v kabině vystřídalo mnoho legend. Na kterou nejraději vzpomínáte?
Těch vzpomínek by bylo na dlouhé povídání. Když jsem přišel poprvé do kabiny áčka, nestačil jsem zírat, jací borci vedle mě sedí. Ať už to byl Olda Machač, Jarda Jiřík, Pepa Černý, Franta Ševčík, Vláďa Nadrchal a další. Měl jsem kliku, že mě hned přijali mezi sebe. Nemusel jsem jim ani vykat, rovnou jsem zapadl do týmu.

Jakou jste měl jako hráč roli. Byl jste spíš defenzivním typem beka?
Řekl bych, že jsem byl spíš na bránění. Soustředil jsem se na defenzivu a nechal útočit jiné. Třeba když jsem hrál s Lubošem Oslizlem, tak to byl on, kdo podporoval útok a já to jistil vzadu.

A máte ve vzpomínkách vaše nejslavnější nebo důležité góly?
Nejvíc v paměti mám, když jsem dal dva góly Kladnu. Vyhráli jsme 4:2 a v bráně tehdy stál tuším Mirek Krása. Svůj první gól jsem dal tak, že jsem seděl na trestné lavici a jak jsem z ní skočil, dostal jsem přihrávku do brejku a ten proměnil.

Vy jste hrál nejčastěji s Lubomírem Oslizlem, přičemž i on působí stále aktivně v našem klubu. Jste spolu často v kontaktu a vzpomínáte na staré časy?
Samozřejmě, vidíme se často a vzpomínáme na naše začátky a průběh kariéry. Teď je tady i Jirka Otoupalík, který je sice o něco mladší, ale také krátce zažil naši éru.

Pan Oslizlo měl na stadionu svého věrného fanouška Lachtana. Jak jste na tom byl vy?
Já ne, Železný gól jsem v hledišti neviděl (smích).

Vy jste prý i na stadionu za Lužánkami pracoval?
Je to tak. Tehdejším šéfem haly byl Slávek Havlát, pak to převzal Ivo Winkler. U nich jsem pracoval, a přitom ještě trénoval mládež.

A co do fabriky, museli jste chodit?
Za trest, když jsme prohrávali (smích). Týden jsme museli chodit stloukat bedny na traktory, které následně šly někam na export.

O vás se také traduje historka, že jste jako trenér dělal soustředění u vás na chatě a mládenci tak krom sportování i brigádničili. Bylo to tak?
To už jsem byl v Rosicích, kde se hrála druhá liga. Věděli, že stavím chatu a oni, že mi pomůžou. Přijeli tam autobusem a začali dělat. Za chvíli jsem je musel všechny vyhodit, protože udělali víc škody než užitku (smích).

Pojďme k fanouškům. Když bychom srovnali tehdejší a současnou atmosféru. Užívali jste si jako hráči zájmu fanoušků a panovala v hale také bouřlivá kulisa, kterou známe z nynější Winning Group Areny?
Je to srovnatelné, i za Lužánkami panovala výborná atmosféra. Dvě hodiny před zápasem se musely zavřít brány a pokladna. Celý zimák byl napěchovaný až po strop. Hráli jsme třeba se Slovanem nebo Spartou a bylo totálně vyprodáno, nedalo se tam hnout. Céčko a Déčko žilo, stejně jako u nás teď Éčko.

Vy jste působil i v zahraničí. Jako hráč jste odešel do tehdejší Jugoslávie a pak trénoval v Itálii. Jak se tohle celé seběhlo?
Svaz nám s Karlem Nekolou povolil na výjimku odejít do Partizánu Bělehrad. Myslel jsem si, že tam budu rok, pak mi ale zavolal pan Potsch a ještě jednu sezonu jsem jako hráč přidal. Kariéru jsem nakonec ukončil v roce 1990 v Rosicích. Co se týče Itálie, v ní jsem byl mezi lety 2000 a 2003. V Torínu jsem trénoval mládež, protože tam muži nebyli, naopak tam byly v nejvyšší soutěži ženy.

Kdy jste se rozhodl pro návrat domů?
Skončila mně smlouva a chtěl jsem dál pokračovat u hokeje. Dostal jsem možnost trénovat na Úvoze hokejové třídy. Následovala nabídka od tuším Rosti Čady a Libora Zábranského, jestli bych nemohl dělat vedoucího juniorské mužstva. Když Libor kupoval v roce 2004 Kometu, přešel jsem do áčka. Převzal jsem sklady a od té doby jsem tady.

Sledoval jste, co se v brněnském hokeji na začátku nového století dělo?
Abych řekl pravdu, příliš jsem to nesledoval. Navíc jsem byl v Itálii a těch zpráv moc nebylo. Samozřejmě mě to mrzelo a měl jsem obavu, jestli v Brně vůbec bude nějaký hokej.

Co pro vás znamená Kometa? Zažil jste v ní mnoho hezkého, ale i krušné časy, kdy to vypadalo, že Brno o tento svůj klenot přijde.
Příchodem Libora se začal budovat nový tým. Celé se to zvedlo a je to skvělé, jakým směrem se klub vydal. Získali jsme dva tituly, za deset let pět medailí, to se nikomu jinému nepodařilo.

Věřil jste, že se mohou vrátit staré časy a Kometa bude opět na výsluní?
Každý věřil, že přijde obrat. Bylo šílené, když na hokej chodilo dvě stě diváků. Když se pak vyhrál titul, vzpomněl jsem si na to, že fanoušci museli zažít obrovskou satisfakci za ty bídné roky.

Vy jste byl obránce, trenér, kapitán, aktuálně vedoucí mužstva. Dělal jste prakticky všechno, to se asi každému nepodaří, a navíc jste klubu věrný přes padesát let.
Je to neuvěřitelné číslo. Asi nikoho ze svých kolegů v jiných klubech neznám, že by na tom byli podobně. Vážím si toho a jsem rád, že jsem v Kometě do teď.

Co všechno jako vedoucí týmu musíte hlídat a jaké je náplň práce?
V první řadě musím vyplnit soupisku, zkontrolovat registračky a zápis. Zařizuju hráčům také stravování, domlouvám autobusy, mám na starosti i hokejovou výstroj.

A teď se přiznejte. Když stojíte na střídačce, projeví se občas ve vás trenér nebo kolegům do řemesla nefušujute?
To bylo hlavně na začátku, kdy jsem řval na rozhodčí a pořád do něčeho mluvil. To víte, byl jsem na to ze své kariéry zvyklý. Časem jsem se uklidnil a teď už vůbec, nechávám všechno na trenérech. Samozřejmě ale když vidím nějakou pěknou akci, nebo naopak špatnou přihrávku, tak sem tam něco řeknu.

Pamatujete si všechny hráče, kterým jste zajišťoval výstroj?
No to musí být obrovské číslo, za osmnáct let toho bylo určitě hodně.

Vám je dnes 70 let a stále jste velmi aktivní a kabinu bez vás si asi jen těžko dokážeme představit. Naplňuje vás ten hokejový kolotoč, bez kterého si život nedokážete představit?
Jasně, je to má náplň života. Na druhou stranu už mám nějaký věk a třeba cestování mě docela unavuje. Máte plno starostí, aby všechno klaplo, není toho málo na zařizování, ale stále mě to baví. Uvědomuju si ale, že se blíží můj konec u hokeje a nastane doba, kdy si budu chtít odpočinout a užívat si penze. Zatím tuto otázku nechám otevřenou a rozhodnu se po sezoně. Chtěl bych postupem času svou funkci předat někomu mladšímu.