Jak Štěpán Koukal mezi obránci, tak Pavel Pospíšil mezi útočníky byli nejrpoduktivnějšími hráči týmu trenéra Vlka. Štěpán za celou sezónu nasbíral šestnáct bodů, když jedenáctkrát přesně nabíjel svým spoluhráčům. Pavel zaznamenal dva hattricky, které po připočtení ostatních branek vedly až na konečný počet patnácti. Navrch přidal jedenadvacet asistencí. Body začal pravidelně sbírat hlavně v době, kdy se někteří dorostenci, včetně Štěpána Koukala, posunuli do juniorky. I to se dozvíte z rohovoru.
Jak poznamenaly tým odchody klíčových hráčů do juniorky?
Štěpán Koukal: Projevilo se to tím, že jsme nedávali tolik gólů. Na druhou stranu to zastali jiní hráči, třeba tady Pospa (usmívá se). Prostě se probudili kluci, kterým to předtím moc nešlo. Dalším takovým byl Hore (Petr Horehleď).
Pavel Pospíšil: Mě to pomohlo, protože jsem dostal více prostotu. Předtím hrával přesilovky hodně Touši (Jakub Touška). Začali to skládat na mě a Horeho. Navíc přišli noví hráči, což pro ně muselo být obrovské plus, když mohli půl sezóny hrát výš.
Štěpáne, Vy jste hrál za juniorku také, tak jaké to bylo z druhé strany, tedy toho, co tým opustil?
ŠK: Už jen to, že jsem mohl sedět na střídačce, mi dost dalo. To myslím vážně. Nevadilo mi to. Některé a zejména první zápasy jsem si musel odsedět. Když jsem se dostal do hry, viděl jsem, o kolik rychlejší to je. Je to úplně jiná úroveň, ale zvyknout se samozřejmě dá na všechno.
Podařila se ta místa, která zbyla po odešlých hráčích zalepit spoluhráči z mladšího dorostu?
ŠK: Hráli výborně. Makali naplno a snažili se porvat o místo. Rozhodně si nemysleli, že když se do staršího dorostu dostali, že mají vyhráno. Nevýhodou bylo, že jsme nebyli pohromadě.
PP: Všechny zápasy poctivě odjezdili. Navíc když zrovna seděli na střídačce, tak nás dobře hecovali. A jak říká Štěpán, mělo to problém u skládání sestavy, protože jsme s trochou nadsázky před zápasem nevěděli, s kým hrajeme.
Štěpáne, do poloviny sezóny jste byl kapitán, ale Vaši pozici poté přebral Ivo Crhák. Proč?
ŠK: Mě to třeba moc nevyhovovalo. Je to velká funkce. Musíš říct třeba: „Jde se na rozcvičku“ a všichni musí poslechnout. Musíš prostě zavelit. Toto hecování mi až takový problém nedělalo, ale spíš mi dělaly problémy mé rituály. Vždycky jsem jako poslední přicházel na rozcvičku a jako první z ní odcházel. To se samozřejmě nelíbilo trenérům, protože ji neměl kdo vést. Stejně tak mám další zaběhlé věci v kabině, které když neudělám, necítím se moc dobře.
Dokážu si představit, že někomu se Vaše povely nelíbily. V tomto směru bylo vše v pořádku?
ŠK: Někdo má svoji hlavu. Většina kluků, a i ti starší, se potom přidali. Pomohli mi i asistenti Crhy (Ivo Crhák) s Rosťou (Martinem) Prokešem. Byli se mnou. Byli jsme tam na ně tři, a to už se nějak zvládne (směje se).
Pavle, jaký byl Štěpán kapitán?
PP: Být kapitán je těžká zodpovědnost. Jsi pro ostatní příkladem. Když něco neuděláš, tak se po tobě trenéři svezou a hned ti vytýkají, jak to dělat správně. Štěpána jsme poslouchali. Hlavně jak přišli ti mladí, ti poslouchali všichni (usmívá se). Jediným problémem asi byly ty jeho rituály. Kvůli tomu se kapitán změnil.
Když se svezli trenéři po Štěpánovi, ventiloval to pak i na ostatní hráče?
PP: Ne. My jsme byli dobrá parta. Mezi sebou jsme problémy neměli.
Změnilo se vůbec v kabině něco, poté co převzal roli kapitána Ivo Crhák?
ŠK: Pro mě to bylo vysvobození. Hodně mi to pomohlo. Konečně jsem se dostal do pohody. Už jsem nebyl tak svazovaný. Kdežto s tím céčkem, když něco uděláš, třeba fauluješ, už tě berou.
PP: Moc se to nezměnilo. Zlomilo se to po dvojzápase v Ústí a Litvínově. V týmu bylo velké napětí a trenéři na nás byli naštvaní, že jsme prohrávali. Všichni tam začali hodně makat. Možná jsme na další zápasy byli více soustředění a připravení.
ŠK: Tam jsme sice ještě dvakrát prohráli, ale hned další kolo proti Liberci jsme se chytli.
Výhra proti Liberci znamenala přerušení dlouhé nepříjemné série. Od devatenáctého kola jste totiž v sedmnácti zápasech jen jednou vyhráli. Co bylo špatně?
ŠK: To se těžko hledá. Každopádně když jsme se podívali na tabulku, hodně jsme se zhrozili. Těch červených políček tam totiž bylo trošku víc, než jsme mysleli.
PP: Kdybychom to věděli, tak nebudeme prohrávat (usmívá se).
ŠK: Asi jsme bývali hodně nedůrazní a zároveň nedisciplinovaní. Byli jsme skoro pořád venku. Někdy i pětkrát za třetinu. Každou přestávku nás na to trenéři upozorňovali a stejně jsme hráli pořád v oslabení. Když hraješ jednu třetinu zápasu v oslabení, tak se prostě vyhrát nedá. Navíc o to těžší to bylo proti kvalitním soupeřům.
Mělo na to vliv i to, že jste v té době neměli pevnou brankářskou jedničku?
PP: Bylo to zvláštní. Vrba s Barusem se střídali zápas od zápasu. Někdy jsme skoro před zápasem nevěděli, kdo bude v bráně. Trenéři to oznámili vždy až po rozcvičce. Ale rozhodně bych neřekl, že to bylo způsobeno tímto. Ty prohry byly na přelomu soutěže, když jsme vstupovali do druhé skupiny. Když jsme ztratili možnost postoupit do lepší skupiny, přišla trošku ponorka. Neměli jsme takovou motivaci, hrát proti slabším soupeřům.
ŠK: Když jsme spadli do druhé skupiny, vyvíjelo se to špatně a hodně těžko se to zvedalo. Ale naštěstí jsme to zlomili.
PP: Bylo to také tím, že nám trenéři donesli tabulku, kde nám ukázali, že nám chybí asi dva body do play off. My jsme si přitom mysleli, že jsme úplně někde vzadu. Tak jsme zase začali makat.
Takže tohle byl hlavní impuls, pro zlomení vašeho prokletí?
PP: Přesně. Znova jsme našli ztracenou motivaci hrát.
ŠK: Podívali jsme se na to a řekli si, že to musíme zlomit a vyhrajem.
PP: Odstartovali jsme to výhrou 1:4 v Plzni a pak už to celkem jelo.
No a v následujících zápasech jste ze čtrnácti urvali jedenáct výher. Začali jste si konečně věřit, nebo jste se jen postupně dostávali do správného rytmu?
ŠK: Okamžitě když jsme porazili ve dvojkole venku Plzeň a Chomutov, věděli jsme, že tyto týmu můžeme všechny porazit. I když jsme s nimi v prvních zápasech prohrávali, nyní jsme se na nich zvedli. Začalo to šlapat a podpořil nás i gólman. Za to bych chtěl Baryho (Filip Barus) pochválit, protože chytal fakt výborně. Co tam měl někdy za zákroky, to bylo neskutečné.
PP: Několikrát nás pořádně podržel. Také jsme konečně přestali faulovat. A když jsme byli jen dvakrát vyloučeni, ne jako předtím pětkrát za třetinu, už se to dalo ubránit.
Zlepšovalo se to každou následující výhrou?
PP: Určitě. Byla lepší nálada. Hned se zároveň lépe trénuje.
ŠK: Bylo to uvolňující. Tréninky se lépe zvládaly a hlavně jsme v zápasech nemuseli za každou cenu vyhrát.
Takže vás najednou tréninky začaly bavit? (Nad touto otázkou se oba hlasitě rozesmáli)
ŠK: To bych raději moc nerozebíral.
PP: To víte, že se Vám trénuje líp, když trenéři neřvou, že musíte vyhrát a makat. Před tréninkem jsme měli bago. Krom pondělí to bylo dobré.
A co bylo na pondělním tréninku tak špatného?
PP: Měli jsme ho ráno od sedmi do osmi. Jenom se bruslilo. V polovině tréninku jsem ale odcházel do školy a oni tam zůstali.
ŠK: My jsme tam zůstali a tahali jsme branky přes celé hřiště. Pak se nám to ale vyplatilo.
PP: Ostatní dny mě bavili více. To už jsme trénovali různé souhry, jako akce dva na dva, dva na jednoho. Bylo to mnohem zábavnější.
V podstatě do posledního kola základní části jste neměli jistotu play off. Jaké byly tyto zápasy o všechny po psychické stránce?
PP: No mohli jsme to rozlousknout už v domácím zápase proti Havířovu čtyři kola před koncem. Jenže jsme prohráli na nájezdy. Už před tímto zápasem jsme si v kabině říkali, že stačí remíza, nebo takové podobné řeči, a to byla chyba. Měli jsme do toho jít normálně jako do jiných zápasu a vyhrát po základní části a ne počítat, jestli vyhrajeme tolik nebo tolik. Nakonec jsme jeli do Písku, kde jsme museli získat alespoň jeden bod, abychom do play off postoupili. Písek naopak potřeboval bod k tomu, aby se zachránil. To byl hodně těžký zápas. Navíc jsme ve třetí části o gól prohrávali. Pak to tam ale Hore (Petr Horehleď) vymotal a snad z leže dal gól. Oddechli jsme si. Bylo by to zvláštní. Jet do Písku, odkud se vozí výhra a nepřivézt ani bod. My už jsme si před tím zápasem plánovali, jak si budeme barvit vlasy do play off, ale málem jsme nepostoupili (usmívají se oba).
ŠK: Už doma s Havířovem to bylo zlomové. Je to hodně bojovný tým. Hrají hodně zezadu a podivný hokej. Oni zápas vyhráli, když dokázali otočit (3:4sn). Celkem nás to nakoplo. K tomuto bodu už zbýval pouze bod z Písku. Všichni jsme do toho posledního zápasu základní části dali všechno. Věděli jsme, že hrajeme o play off. Každý si chtěl ve vyřazovací části zahrát, protože nikdo z týmu v ní nikdy nehrál. To byla pro každého velká motivace, a proto jsme se tam asi dostali.
Brali jste postup do play off jako zadostiučinění, nebo byl zasloužený?
ŠK: Myslím, že byl zasloužený. Vím, že jsme měli tu dlouhou sérii proher, ale to má každý. Taky ještě musím zmínit, že jsme měli hodně zápasů, kde jsme prohráli jen o gól, v prodloužení, či na nájezdy. To se s námi vezlo. Občas se do toho prostě spadne, ale nějak jsme se vyhrabali. Hodně nám pomohla konečná výherní série.
V čem byly vlastně zápasy v horší skupině B odlišné od těch původních s kvalitními celky?
PP: V A skupině se hrál jiný hokej. U nás se to hodně mlátilo. Nahoře to bylo techničtější.
ŠK: Ani jsme nebyli tak rozehraní, na což jsme možná doplatili v play off, protože Sparta byla rozehraná.
Co jste si vůbec říkali předtím, než jste se dozvěděli, že budete hrát proti Spartě?
ŠK: Sledovali jsme onlajny a vyhlíželi jsme soupeře. V kabině jsme si říkali…, no padl tam i titul (smějí se). Ale proč ne. Když už jsme se tam dostali, tak proč bychom na něj nemohli myslet.
PP: Šli jsme do play off s tím, že nemáme co ztratit. Byli jsme ten tým z horší skupiny, který se utká se špičkou. Škoda prvního domácího zápasu, protože ten jsme mohli udělat. (1:5, pozn. red.).
Když jste se dozvěděli, že soupeřem bude Sparta, neklesla trošku ta bojová nálada?
ŠK: Osobně mi to vůbec nevadilo. Naopak jsem byl na Spartu, na Pražáky, ještě více motivovaný.
Vaše první hra play off nevypadalo vůbec špatně, ale jen jednu třetinu. Co vás tak zlomilo?
PP: Asi gól do kabiny.
No ale branek jste za sezónu dostali hodně. To jste přece ještě věděli, že můžete vývoj otočit. V nasazení a všem ostatním jste byli Spartě naprosto vyrovnaným soupeřem. Ta branka vás doslova opařila.
ŠK: Byl to náš první zápas v play off. Každý cítil trošku respekt. Branka v osmnácté minutě nás zaskočila. Sparta jí navíc dokonale využila, byla v laufu a přidala před první sirénou ještě jednu. I když jsme se v kabině hecovali a říkali si, že to otočíme, že na ně máme, nepovedlo se to. Kdybychom doma uspěli, na Spartě bychom je potrápili. To je ale jen kdyby.
PP: Taky nás položilo, že jsme neproměnili šance, které jsme si na začátku první třetiny vytvořili. Byly gólové a mělo to tam padnout. V té chvíli jsme na to byli psychicky lépe. Sparta se jen bránila a nevěděla, co má od nás čekat. Pak nám jednou ujeli a bylo. Téměř se nedostali k nám do třetiny a nejednou dali dva góly. Psychika šla hodně dolů.
Čím vám Sparťané působili největší problémy?
ŠK: Asi svojí sehraností. Oni věděli, kde kdo stojí, kdežto my jsme prakticky každý zápas hráli v jiném složení. To do play off nebylo dobré. Nemuseli se dívat, kam nahrávají. Prostě hodili přihrávku naslepo a našli spoluhráče. Tím tu hru hrozně zrychlili a my jsme nestíhali. Nevěděli jsme, jak je máme bránit. My jsme tak sehraní prostě nebyli. Pomohlo tomu určitě i to, že oni hráli v základní části s lepšími týmy, kdežto my jsme si postup do play off vyloženě ubojovali.
Štěpán teď řekl, co bylo pro obránce Komety nejhorší. Jak na tom byl útok?
PP: Dostali jsme puk na naší modré čáře a na červené jsme dostali stroma, takže jsme měli problém s přechodem středního pásma. Jejich beci se vůbec neposouvali, neodstupovali. Neustále stáli na červené čáře a do pásma nás nepustili. Šlo se tam dostat jen nahozením, jenže to už si dojel první Sparťan, protože byli hodně rychlí, nabruslení. V tom jsme si nedokázali vytvořit větší šance. Také bylo vidět, že hrají jako jeden tým. Všech pět hráčů šlo okamžitě dozadu, načež po získání puku bleskurychle otočili a vydali se do útoku znova v plném počtu. To se strašně špatně brání a bere to hodně sil.
Pomohla jim i utkání z A skupiny základní části?
PP: Největší rozdíl byl asi v tom, že týmy z druhé skupiny už před play off neměly o co hrát. Hrály v klidu s jistotou vyřazovacích bojů. Mohly se už jen sehrávat a zkoušet různé styly hokeje. My jsme se naopak museli mlátit o každý bod, což častokrát ani nebyl pěkný hokej.
Jak se Vám sezona povedla z osobního hlediska? Jaký z ní máte pocit?
ŠK: Byla to dobrá sezóna, jen mě mrzí, že jsem se do juniorky nedostal dřív. Před Vánocemi, kdy se do ní hráči ze staršího dorostu posouvali, jsem byl nemocný. Přišel jsem až po novém roce. Ale stále se se mnou táhlo nachlazení. I přesto sezónu hodnotím kladně. Padly mi tam i nějaké body.
PP: Já jsem byl dlouho nemocný, v podstatě celé léto jsem netrénoval. Na jaře jsem měl totiž vážnější nemoc. Ani v červnu jsem toho moc nenatrénoval a šel jsem v podstatě až rovnou na led. Musel jsem celé prázdniny makat, abych dohnal tu fyzickou ztrátu, kterou jsem nabral. Nakonec jsem byl rád, že jsem se dostal do druhé lajny s Horem. Když se posunuli hráč do juniorky, získal jsem větší sebevědomí, protože to na mě trenéři více stavěli. Začalo mi přibývat hodně bodů a dařit se v koncovce. Nakonec jsem spokojený. Když se to tak vezme, tak jsem byl prvoročák a hrál jsem všechny zápasy. Nemůžu si stěžovat.
Ještě se musím zeptat na nepříjemnou otázku, protože jste oba sezónu zakončili v záporných číslech. Bylo to zapříčiněno tou dlouhou sérii proher?
ŠK: Moc jsem to nesledoval. Plus mínus body se také zajímavě píší. Někdy se to zapomene, někdy ne. Nedělám si z toho velkou hlavu. Určitě ale vím, že je to nějaká vizitka.
PP: Já jsem hodně záporných bodů nabral myslím v listopadu, kdy se nám nedařilo. Ani mně to tehdy nešlo. Stalo se, že jsem měl za zápas mínus čtyři body. Například v Olomouci jsem měl mínus pět a prohráli jsme 6:5, takže jsem byl u pěti gólů. Bylo to velice špatné na psychiku. Ony se ty mínuska strašně rychle naberou, ale nejdou smazat. V jednu chvíli jsem měl myslím -24. To už mi i trenéři říkali, že bych s tím měl něco dělat. Snažil jsem se pro to udělat maximum a vytáhl jsem to až na konečných -17. Ve druhé části už to bylo mnohem lepší, ale když se předtím ten měsíc a půl nedařilo, rychle se to nabere.
A jak úspěšná byla sezóna z pohledu týmu?
ŠK: Hodně, protože jsme se poprvé dostali do play off. Povedlo se to asi po třech nebo čtyřech letech a byli jsme na to hrdí. Před sezonou to byl náš hlavní cíl, který jsme si splnili. I když po sestupu do druhé skupiny to trošku ochladlo a mysleli jsme, že se tam nedostaneme, zvedli jsme se. Tým jsme měli dobrý.
PP: Přesně jak říká Štěpán. Postup do play off byl jediným cílem. Jen je škoda, že jsme se tam nedostali z první skupiny, mohlo to být ještě lepší. Když se ale podíváme na tu sérii proher, tak můžeme být rádi, že jsme tam byli.
Byly pro vás haly dětí a mládeže Za Lužánkami dobrým náhradním domovem?
PP: Hrálo se nám tam dobře. Hrávali jsme na ploše s rozměry NHL, což byla někdy výhoda a někdy nevýhoda. Například proti té Spartě to byla asi nevýhoda, protože nás tam mazali celkem fest. Měli velké obránce, kteří nám nedali prostor. Ale zase proti Zlínu nám menší hrací plocha pomohla.
ŠK: Bylo výborné, že tam byly dvě plochy. Mohli jsme být i dvakrát denně na ledě, což by se nám třeba v Rondu vůbec nepovedlo.
PP: Měli jsme i lepší časy na tréninky. Nemuseli jsme tam být do devíti do večera.