Muž od ledu

Zimní stadion zahájil svou činnost 19. ledna 1947. Mezi jeho čtyřmi zaměstnanci byl tehdy i Jaroslav Holánek. Začínal jako obyčejný ledař, o pár let později se stal strojníkem a později dokonce i vedoucím zimního stadiónu za Lužánkami. Jeho první pracovní smlouva zněla: „Začne-li padat sníh, je povinností zaměstnance dostavit se ihned na stadión a odklízet napadaný sníh na ledě i v hledišti.“

Jaroslav Holánek při tvorbě ledové plochy

Pan Holánek vzpomínal, že největší dřina bývala ve chvílích, kdy vál jižní vítr a kdy v té době brněnská teplárna byla schopna navát na nezastřešený led tolik popílku, že nezbývalo nic jiného, než led umývat a uvést ho tak do provozuschopného stavu. Také vzpomínal na doby, kdy byl brněnský zimní stadión jedním z předních kulturních středisek. V létě se tu totiž konávala filmová představení a také spousta estrád. Tehdy být ledařem zimního stadiónu znamenalo být v celoroční permanenci.

Je to jako dnes, když ještě se třemi chasníky dělal led, aby se tu v neděli 19. ledna 1947 hrálo hokejistům z Brna a Prahy co nejlíp. LTC s Podolím a I. ČLTK to tehdy Brnu nandaly, ovšem přicházela léta, kdy se za Lužánkami začalo splácet i s úroky - brněnský hokej a časem i krasobruslení. U všeho byl stále Jaroslav Holánek, muž, jehož život byl se stadiónem spjat tak úzce, jak si jen lze představit. Copak dnes, dnes už je hej, ale v dobách, kdy nad stadiónem za Lužánkami ještě nebyla střecha, nebylo moc do smíchu. V Brně se hrála jedna ze skupin mistrovství světa a počasí bylo jako v létě. Jaroslav Holánek v té době už jako strojník postavil nad hrací plochu konstrukci, zavěsil na ni plachty a pod nimi lajnoval a opatroval každý milimetr ledu.

Po několika hodinách ho vynesli, nemohl se narovnat. Skončil v nemocnici, ale večer se hrálo. Potom přišla doba, kdy se muž s věčným úsměvem a dobrou náladou dostal ke kormidlu. Což nebyl špatný tah, znal práci na stadiónu jako nikdo.

Přestože již pan Holánek nežije, určitě zaslouží obdiv za všechno, co v minulosti udělal pro brněnský hokej a pro zimní stadión za Lužánkami konkrétně.

Jeden ze synů pana Holánka, taktéž Jaroslav, byl téměř od narození vychováván ke stejnému řemeslu jako jeho otec. Bohužel se ale doba změnila a zimní stadion za Lužánkami přestal na přelomu tisíciletí sloužit jak nadaným brněnským hokejistům, tak veřejnosti. V současné době neustále chátrá a nenávratně se blíží den, kdy jeho zdi spatří tento svět naposledy.

Jaké to bylo z pohledu dlouholetého strojníka a ledaře v době největší brněnské hokejové slávy, kdy nynější Kometa Brno drtila jednoho soupeře za druhým a připisovala si na své konto cenné tituly? To a mnoho dalších informací z útrob stadiónu se nám podařilo zjistit v rozhovoru se synem p. Holánka, který ke konci léta tohoto roku dovrší věk 59 let.

Co cítíte, když vidíte, v jakém stavu je nyní zimní stadión za Lužánkami?
Upřímně řečeno je mi to líto. V Brně byl v minulosti hokej vždy na velice vysoké úrovni, to se v poslední době říci nedalo. Až se vstupem nového majitele brněnského hokejového klubu začíná svítat na lepší časy.

Co tedy říkáte tomu, že nyní Kometa Brno zbrojí na extraligu?
V tomto jsem byl vždycky pesimista, stále dokola se jen psalo a mluvilo o tom, jak bychom za rok chtěli do extraligy. Kdyby tomu bylo opravdu tak, bylo by to krásné, ale těch pár let dozadu tomu nenasvědčoval ani přístup bývalých majitelů, ani výkony, které hokejisté podávali.

Pamatujete si éru slavné Komety, kdy získávala jeden titul za druhým?
To víte, že pamatuji, na tohle se jen tak zapomenout nedá, vzpomínám na to strašně rád.

Jaký to byl pocit, být tohoto úspěchu součástí, mít v podvědomí, že mnohé leží zčásti ve Vašich rukou? Vždyť právě Vy jste připravoval led, na kterém se tyto úspěchy rodily?
Máte naprostou pravdu v tom, že jakmile se doma prohrálo, šlo někdy z úst hráčů nejprve to, že za jejich prohrou stojí špatně udělaný led, přemražený, nebo naopak. Bylo potřeba to někomu přisoudit, přece sami neřeknou, že dnes jsme byli unavení a proto jsme zápas prohráli (smích). Naopak po výhře to byl dobrý pocit kvalitně odvedené práce.

Mohl byste nám popsat, jaký je postup při takové výrobě ledové plochy? Mnoha lidem se to na první pohled asi nezdá příliš obtížné, co Vy na to?
Ze všeho nejvíc musíte mít dobré chlazení, kvalitní měkkou vodu, záleží na tom, jestli je stadion klimatizovaný, nebo ne. Při účasti 12000 diváků za Lužánkami se vždy několikanásobně zvýšila teplota na stadiónu. Postup je takový, že se nejprve plocha podchladí na určité stupně a pokládá se postřikem vrstva vody za vrstvou, 3 až 4 dny v kuse. Zezačátku se pokládají tenčí vrstvy, aby se plocha srovnala. Pak se postupně dávají větší vrstvy vody, takový postup se opakuje přibližně hodinu co hodinu 4 dny v kuse. Dále se provádělo nepřímé chlazení za pomocí čpavku NH3, zchlazoval se v nádrži chlorid vápenatý (tzv. Solanka), která se pomocí čerpadel rozváděla pod celou ledovou plochou v kovových trubkách. Úprava plochy byla taková, že se hoblovala tzv. kovovým hoblíkem, taženým po ledové ploše. Ručně, za pomocí dřevěného hrábla, se nahoblovaný sníh stahoval do odpadových jímek. Proto nebylo v minulosti vůbec nic divného, když se délka přestávky mezi jednotlivými třetinami vyšplhala i na více než půl hodiny. Nakonec se plocha žehlila sudy naplněnými horkou vodou, za kterými byla děrovaná trubka, která vytékala na textilii, a která tento led žehlila.

Dokázal byste nám popsat, jak vypadala Vaše směna?
Kontrola kompresorů, popřípadě jejich spouštění, úprava ledové plochy, v dřívější době ručně, v pozdější době už rolbou (jestli se tomu vůbec dalo říkat rolba, protože první rolby u nás byly velice nekvalitní) (smích).

Vzpomenete si na nějaký hodně důležitý zápas, ve kterém šlo Brnu opravdu o hodně? A jak dopadl?
Já si pamatuji hlavně na zápas, kdy Brno porazilo Pardubice 19:1. Na to nikdy nezapomenu. Stejně tak mi ve vzpomínkách zůstane smutný okamžik, kdy Brno nepostoupilo zpátky do nejvyšší soutěže v zápase s Jindřichovým Hradcem na trestná střílení. Vím jen, že rozhodující gól dal nějaký Pitel, ale stav už nevím.

Jaký okamžik Vám utkvěl v paměti nejvíce za dobu, kdy jste svůj život a práci propůjčoval brněnskému stadiónu a hokeji?
To se nedá jednoznačně určit, za celou dobu práce pro zimák bylo mnoho emotivních zážitků, ale já jsem se hlavně soustředil na to, abych odvedl kvalitní práci a aby na každý zápas Komety ,který jsem měl na starosti, byl dobrý led. A bylo vše připraveno tak, jak má a aby vše proběhlo hladce. Stalo se, že sem tam zhasla světla, vypadla elektřina (v té době byla elektřina na příděl a nesmělo se překročit určitý limit). Byla toho spousta.

Chtěl byste na závěr něco vzkázat současným brněnským hokejistům?
Hlavně aby hráli dobře, ať už konečně opět něco brněnský hokej dokáže. Brno si to zaslouží.

Díky za rozhovor.