Na Kometu mám ty nejkrásnější vzpomínky, tvrdí Karel Skopal

Karel Skopal se narodil v prvních dnech roku 1940 v Brně, kde také od útlého věku začal se sportem. Jeho první hokejové kroky řídil proslulý trenér Antonín Haukvic, pak přešel do dorostu tehdejší Rudé Hvězdy Brno. V dresu tohoto týmu vyválčil sedm mistrovských titulů a prožil zde nejlepší roky kariéry. Pravidelně nastupoval za různé reprezentační výběry, zahrál si v Poháru mistrů evropských zemí, který tehdy Brno dokázalo třikrát vyhrát, v oficiálních statistikách figuruje jeho jméno i v utkání reprezentačního „Áčka“ proti Spojeným státům. V únoru 1963 dokázalo Československo nad zámořským celkem vysoko zvítězit (16:2), sám Skopal se pod to podepsal jednou brankou.

Jako většina tehdejších hráčů by i on rád okusil zahraniční chlebíček, v tom mu však zabránily události po srpnu 1968. Místo do rakouského Klagenfurtu tak technický centr zamířil do Košic, kam ho zlákal právě trenér Haukvic. Po letech, strávených na východě Slovenska, zatoužil opět po rodné Moravě a aktivní kariéru zakončil v dresu Olomouce. Ani pak ale hokej neopustil a věnoval se trénování brněnské mládeže. S dorostem získal dvakrát stříbrnou medaili, s hokejem se rozloučil definitivně až v devadesátých letech. V současnosti se věnuje golfu, na hokej ale nezapomněl a nadále aktivně sleduje dění mezi světovými mantinely.

Narodil jste se v úvodu druhého válečného roku. Máte z dětství nějaké vzpomínky na válečné běsnění?
Určitě. Bydleli jsme v Žabovřeskách, tam, kde je dnes hotel Kozák, tehdy se ta ulice jmenovala jinak. Tam jsem vyrůstal a žil asi do svých šesti let. S kamarádem jsme chodívali na hřiště dole v Žabovřeskách. Bylo tam depo vojenských jednotek, Němci tam měli náklaďáky a jiná auta. A tam se nám stala taková kuriozita. Jako kluci jsme se samozřejmě o auta zajímali a jeden z rumunských řidičů nám nabídl, že nás sveze. Zavezl nás na Žerotínovo náměstí, kde tehdy bylo nějaké velitelství, což jsme jako kluci nevěděli. Jeho velitel šel něco vyřizovat a řidič si odskočil na cigaretu. Asi do čtyř odpoledne jsme čekali, co se bude dít, pak jsme utekli. Šli jsme na tramvaj, neměli jsme s sebou peníze, lístek, nic. Pan průvodčí za námi přišel, ale když jsme mu řekli, že jedeme jen do Žabin, nechal nás jít. To je taková první brněnská vzpomínka, co mám.

Už tehdy jste sportoval?
Asi jako každý pětiletý kluk, žádné velké sportování to nebylo. Pak jsme se přestěhovali do Černých Polí, kde otec dostal byt. Tam už jsem s kamarády chodil hrát fotbal na plácek. V sedmi letech jsem šel poprvé s otcem na veřejné bruslení. Ujal se mě tam asi čtrnáctiletý chlapec, učil mne ty základy. Podruhé jsem šel s kamarádem, který už uměl bruslit, zalíbilo se mi to a začali jsme tam chodit třikrát, čtyřikrát týdně. Nakonec si nás vyhlédl pan Haukvic z Králova Pole, který se mě zeptal, zda nechci hrát hokej a zda mám hokejku. Řekl jsem, že ano. A tím to začalo.

Z Králova Pole jste se přesunul do Rudé Hvězdy, kde se pár let předtím začal formovat zbrusu nový hokejový oddíl. Šel jste tam na vojnu?
To ne, na to jsem ještě neměl věk. Kometa, která se skládala z tehdejšího Králova Pole a Zbrojovky, neměla žádnou mládež, ale vyšlo nařízení, že jí musí mít. Tehdejší představitelé to vymysleli tak, že vezmou kluky, kteří hrají hokej různě na školách, třeba i ze Šlapanic. Trénoval to pak doktor Strnad, šlo o společné tréninky a zápasy škol. Z toho se pak vytvořil dorost Rudé hvězdy, ve kterém jsem tedy byl i já.

Kdy jste se pak přesunul mezi dospělé?
První zápas za „áčko“ jsem hrál v době, kdy mi ještě nebylo osmnáct. Jeli jsme někam na Slovensko na turnaj a tým se doplnil třemi mladíky. Pak už jsem v něm zůstal. V Kometě to byla krásná doba a mám na ní nejvíce vzpomínek. Jako mladší hráči jsme se setkali s legendami -Bubníkem a spol. Chodili jsme se dívat na hráče, ke kterým jsme vzhlíželi, a pak jsme s nimi i hráli. Já do kabiny přišel vyklepaný, ale starší hráči se nás velice dobře ujali, žádné odstrkování mladých tam nebylo. Měli jsme před nimi samozřejmě respekt, ale oni se k nám chovali bezvadně.

Vzpomenete si, s kým jste nejčastěji nastupoval?
Hrávalo se tehdy většinou na 10 útočníků, já byl nejčastěji s Bártou, Winklerem, při zranění Pantůčka jsem nastoupil dokonce mezi Bubníkem a Dandou, čehož jsem si hrozně považoval. Kombinací bylo hodně, ale povětšinou hrála spolu ta naše mladá třetí lajna. Někdy jsem zaskakoval i vedle Pepka Černého.

V jedné sezoně jste nastřílel 23 branek, což na tehdejší dobu je velmi slušné číslo. Byl to zrovna rok, kdy jste hrál mezi Dandou a Bubníkem?
Je to možné, já těch útoků opravdu vystřídal víc. Nikdy jsem nebyl vyložený zakončovatel, spíše jsem hru tvořil, to mi sedělo nejvíce.

Střelecky úspěšná sezona měla za následek i pozvánku do reprezentace, za kterou jste dle statistik odehrál jeden zápas. Hrával jste i za jiné výběry?
Za juniory hodně, byl jsem s nimi i na některých turnajích. Hrál jsem ještě za mužstvo, které reprezentovalo stát na turnajích, kam nemohl odjet „A“ tým. Je to podobné jako například nedávný turnaj v Rusku, kam vzal Růžička jiný tým, než který nastoupil předtím na Slovensku. Ty zápasy se nám ale do statistik nezapočítaly, takže tam mám jen ten jeden, proti USA.

V něm jste hrál po boku Luďka Bukače a povedlo se vám i skórovat. Vybavíte si ještě tu branku?
Trošku jsme to vykombinovali z rožku, já si najel na přihrávku, naznačil střelu, počkal na pohyb brankaře a vystřelil nahoru pod břevno. Nakonec jsme vyhráli vysoko 16:2.

V Brně jste nastřádal sedm titulů a odehrál 257 duelů, pak ale přišel přesun do Košic. Pročpak to?
Já měl nabídku z Klagenfurtu, hodně starších hráčů tehdy chodívalo na sklonku kariéry do ciziny, jenže přišel rok 1968. Došlo k pár emigracím a na svazu si řekli, že ty odchody začnou omezovat. Já už měl dojednanou i smlouvu, mezitím Brno angažovalo nové hráče, takže mi došlo, že bych to neměl asi nejlehčí, prosadit se zpátky. A tehdy za mnou přišel pan Haukvic, který trénoval Košice, jestli bych nechtěl hrát tam. Tak jsem svolil. V Košicích byl podobný klub jako například v Jihlavě, jen ne tak silný. Také tam byli hráči posbíraní z celé republiky, i z Brna. Pohybovali jsme se spíše na spodku tabulky, byla snaha, abychom se udrželi, protože odešlo hodně hráčů. Další sezóna už byla lepší, když se mančaft stabilizoval.

Vy jste ale v Košicích nevydržel až do konce kariéry, nýbrž přišel další přesun – do Olomouce. Lákalo vás to zpět domů?
Chtěli jsme blíže Brnu, syn už měl totiž těsně před nástupem do školy a nechtěli jsme, aby mluvil jen slovensky (úsměv). V Olomouci trénoval Franta Vaněk, se kterým jsem v Brně hrával, nabídl mi v Olomouci místo a bylo to.

Do Brna jste se vrátil ne už jako hráč, ale jako trenér, že?
Ano, končil jsem kariéru v Olomouci, dělal jsem si trenérskou první třídu, dálkově jsem studoval při Karlově univerzitě. Pracoval jsem u Dopravních staveb, stavěl dálnici, jezdil do laboratoře a přitom začal trénovat mládež.

Hodně let jste strávil u brněnského dorostu. Na začátku devadesátých let jste se ale ze statistik vytratil. Skončil jste s trénováním úplně?
Ještě v roce 1993 nebo 1994 jsem trénoval s Rudou Potschem, pak už jsem toho nechal. S dorostenci jsme byli dvakrát vicemistři republiky, vychovali jsme například Kamila Brabence. Bylo pak moc pěkné potkat ty hráče, kteří nám prošli pod rukama, při oslavě 55. výročí založení Komety, kterého jsem se spolu s dalším bývalými hráči zúčastnil. Ještě potom mě vzal Luděk Vojáček na tréninkový nábor do Anglie. Měl jsem státnici z angličtiny, takže jsme to zvládli. Škola se tam vydařila a opakovali jsme to pak každý rok. V Kometě byla zvláštní doba, moc mi to nešlo pod fousy, měnili se majitelé a nikdo nevěděl, jak to s hokejem vlastně bude.

Stýkáte se s někým z bývalých spoluhráčů?
Ano, vídáme se s Ivošem Winklerem, s Jardou Jiříkem, Jardou Meixnerem, i s dalšími.

Téměř všichni jste se pak potkali na zmiňovaném výročním zápase proti Olomouci, že? Zašel jste na hokej i potom?
Ano, je to velká zásluha Libora Zábranského a jeho spolupracovníků, že se o historii Komety začalo mluvit a psát, protože předtím to tak vůbec nebylo a byla to škoda. Na hokeji jsem samozřejmě byl i potom, například na oslavě narozenin Pepka Černého. Teď se tam ale bohužel nedostanu, jsem po operaci kyčle.

Máte dva syny, potatili se, co se hokeje týče?
Mladší syn hrál hokej do osmnácti let, ale nebylo to nic moc, tak vystudoval na učitele tělocviku. Teď například jel na hory, aby se naučil jezdit na snowboardu a mohl to posléze vyučovat i žáky (úsměv).

Nad stolem máte vitrínku se spoustou odznaků, odkud je všechny máte?
To jsou odznáčky všech našich soupeřů, ligových, turnajových zahraničních, i reprezentační. Odznáčky jsme dostávali od soupeřů na společných večeřích po zápasech, některé jsem ale získal složitěji. Rád jsem je měnil už odjakživa. Nejvíc si cením odznáčku z mistrovství světa 1961, mám zde ale i další odznáčky, které upomínají na různá mistrovství světa. Například to, které se mělo konat v Praze roku 1969, ale nakonec se přesunulo do Švédska. To je svým způsobem vzácnost, že odznáčky již byly hotové, ale turnaj se nakonec hrál jinde.

Kousek od domu stával stadion za Lužánkami, kde jste dlouhá léta hrával. Jak vnímáte to, že jeden ze symbolů brněnské sportovní historie je již jen smutnou minulostí?
Bylo nám smutno, když primátor Onderka oficiálně zahájil bourání. Byl jsem překvapen, jak rychle to šlo k zemi. Nikdo mi nenamluví, že poloha stadionu je nevhodná. Je přímo v centru, snadno dostupný, doprava odkudkoliv výborná a parkovacích míst by se taky našlo dost.

V médiích už vystoupilo pár vašich spoluhráčů na tohle téma, všiml jste si toho?
Ano, četl jsem to. Sleduji i internet, hokejové dění, bývalé spoluhráče a podobně.

Jaké máte kromě sledování hokeje koníčky?
To snad ani není koníček, spíš kůň (úsměv). Od třiceti let hraji golf. Vím, že to dnes zkouší hodně sportovců, ale já jsem k tomu čichl už v šedesátých letech, kdy ve Varech dělal trenéra pan Roubětín. Na jednom turnaji mi kdysi dovolil táhnout mu vozík (úsměv). Ten sport mě hrozně chytl, bylo to tehdy hodně nadšenecké, hřiště jsme si musel například sami stříhat. Chytlo to i manželku a drží se nás to dodnes, dívám se i v televizi. Golf jsem mohl hrát i na vyšší úrovni, ale musel jsem si vybrat mezi ním a hokejem, a hokej zvítězil. Rád ho ale mám dodnes a hraji ho stále. Potkal jsem se při něm například i Svena „Tumbu“ Johanssona (trojnásobný mistr světa a autor 186 reprezentačních branek za Švédsko – pozn. red.), proti kterému jsem dříve i několikrát hrál.

Ještě jako hráč jste dostal přezdívku Punťa, k tomu došlo jak?
To je prozaické. Byl jsem v týmu nejmladší, tak mi začali říkat Punťa. A vydrželo to (úsměv).

Děkujeme za rozhovor!