My pro přiblížení celé akce využijeme slov Michaela Svobody, ředitele projektu Brno a jižní Morava bez hranic, který byl od příjezdu Míši s ním: „Míšu jsme přivítali na vrátnici. Míša nepatří mezi lidi, kteří by byli průbojní, takže měl vykulené oči. Vnímal, že právě projíždí místy, kudy chodí hráči, vnímal, že na parkovišti stojí zlínský autobus. Moc dobře věděl, že přijeli soupeři. Byl z toho zaskočený. Takže jsme si s ním povídali a připravovali ho na to, že přišel na hokej, aby si to užil. Dostal dres Komety, aby ho měl na památku a mohl v něm jet na led. Také dostal šálu, aby se cítil, že je jedním z nás, protože on je jedním z nás, z naší rodiny. Pak jsme jeli k trestoměřičům a tam byla důležitá chvíle. Věděl jsem, že to bude těžké. Kometa se totiž rozhodla, že Míšovi pomůže, ale upřímně říkám, že rodiče potřebují pomoct úplně stejně, protože je to vrcholový sport. Protože stejně jako Kometa, i oni jsou, řekl bych, vrcholovými sportovci. Starají se o kluka a milují ho a rvou se za něj každý den. Je to pro ně náročné psychicky i fyzicky. Bylo vidět, že maminka také kouká, nevěděla, co od toho čekat. Tak jsme jim vykládali, kudy přijdou hráči na led, kde jsou jací fanoušci, aby nasákli atmosféru, aby zapadli do komeťácké rodiny. Nebylo to jen o tom, aby přijeli, hodili buly a šli pryč. To by bylo strašně špatně. Měli možnost si s lidmi popovídat, poznat nové kamarády. Míša i rodiče si mohli popovídat s vozíčkáři, vidět, jak naše rodina funguje. Musím přiznat, že Michal měl z nájezdu na led strach, ukápla i nějaká slzička. Ale my to na KAJOT ARENĚ s vozíky umíme. I přesto jsem ho chápal, že měl obavu. Takže se zabrzdil. To byla jeho první reakce. Proto jsem mu asi pět minut vykládal o tom, že tu už spousta vozíčkářů byla, jak to uděláme. Míša se uvolnil a začal se smát. A také vyptávat. Zajímalo ho všechno. Díky tomu začal vnímat atmosféru. Výborně zvládl přechod na led. Pro mě bylo nejdůležitější, že si strašně užil, a vnímal, okamžik, kdy měl vhazovat puk. Takový ten stres, nebo velké očekávání, ze sebe shodil ještě v boxech trestoměřičů, takže už byl v klidu. A to je zážitek, který si ponese na celý život. Dokonce jsme si předem natrénovali, jak Míša buly vhodí a zvládl to parádně. Také zvedal ruce, hned jak jsme se dostali na led, což bylo super, protože se dá pochopit, že před 7200 diváky budete nervózní. Mával divákům, hráčům Komety i Zlína.“
Usnadněním byly určitě také rampy pro vozíčkáře, které už na Kometě fungují několik let. „I ty jsme využili, protože vozíčkáři jej vzali mezi sebe. Původně jsme promýšleli, že by šel po vhození buly do VIP prostor, ale nakonec šel mezi vozíčkáře, protože se tam cítil dobře a pokecal s lidmi. Spousta vozíčkářů jej navíc znala, takže jsem klukům řekl, ať se za ním o přestávce staví a pokecají. Cítil prostě, že ho rodina přijímá, což bylo neméně důležité i pro rodiče.“
Z počtu píšťalek, který byl nakonec prodán, byl Michael Svoboda zaskočen: „Je parádní. Mám z toho obrovskou radost. Bylo jasně domluvené, že si je lidi budou kupovat. Stejně tak do toho šli kluci z kabiny a vedení Komety. Kometa to tak prostě dělá. Je to lidská věc. Řeklo se, tady jsou píšťalky, tolik stojí a z toho vznikne výtěžek. Cennější však pro Míšu bylo, že jej lidé na stadionu přijali. Všechno se moc povedlo.“ Také diváci si pro Míšu připravili aplaus, což bylo nezapomenutelné. „Nestává se mi to často, ale měl jsem husí kůži. Hodně se to rozeřvalo. Když jsem mrknul zpátky, maminka zatlačovala slzičku. Asi je to překvapilo. Nestává se to tak často,“ všímal si Michael Svoboda.
Muž, jenž je jedním z hlavních tahounů komeťáckého projektu Jsme jedna rodina, se zamýšlel také nad faktem, jak mladý Míša s rodiči nastřádané peníze využije: „Problém jeho nemoci je nevyřešitelný. Postihuje to jen kluky. U Míši se projevila v osmi měsících a od té doby je to doslova boj o všechno. Tak jako vrcholový sport. Hokejisti každý den dřou, protože hokej milují a živí se jím. Lidé, kteří mají nějaké postižení, se perou o to, jak budou kvalitně žít. Proto i oni makají každý den, jen s tím rozdílem, že lidé jako Míša bojují o všechno. U této nemoci je to těžší o to, že se zatím neumí úplně vyléčit. Je pravda, že tito kluci umírají ve věku kolem dvaceti let. Proto je možná ještě cennější, že se vybral zrovna Míša. Protože jakmile se kdokoliv ocitne v této situaci, bude chtít, věřit a bude bojovat. Jakákoliv koruna, která pomůže léčbě a čemukoliv, je téměř nevyčíslitelná. Hlavně ale musí Míša i rodiče věřit, že to pomůže. Musí na sobě makat, pracovat.“
Píšťalku si nakonec jen na tribuně zakoupilo celkem 420 fanoušků: „Moc mě to nepřekvapilo, protože na Kometě jsem dlouho a vím, že je tu spousta obyčejných, slušných lidí, kteří do toho jdou. Moje zkušenost je stejná. Čtyři roky sem chodí děti z různých dětských domovů, děti s různými postiženími. Lidé se ze začátku učili přijímat naše vozíčkáře, zvykali si na sebe. Ale jak to, že já dnes nepotřebuji žádnou pomoc? Jak to, že mi pomohou lidé, které jsem neznal, snést někam vozíček? Automaticky to dělají, protože fanoušci Komety takoví jsou. Vždy někdo přijde a pomohou mi.“
Na stadionu se prodávaly i jiné předměty, které ovšem neměly žádnou souvislost s charitativním projektem www.sportovcipomahaji.cz, tedy Míšou Stuchlíkem a ani s naším klubem. Prodávaly se bez vědomí klubu a mohly tak vyvolat zdání, že jejich koupí fanoušek přispěje na charitativní projekt klubu, aniž by tomu tak bylo. Přispět na Míšu bylo možné pouze díky zakoupení charitativní píšťalky. „Musím jasně říct, že to beru jako tvrdou a jednoduchou hru. Před zápasem jsme věděli, že budeme pomáhat prostřednictvím píšťalek. Vím, že se tam objevily ještě nějaké pásky, protože se to během zápasu řešilo. Pokud někdo chtěl nebo chce také pomáhat, měl by za klubem přijít a na všem se řádně domluvit. Byl bych totiž nerad, kdyby do toho Kometa a její fanoušci kvůli něčemu podobnému do budoucna nešla,“ říká Michael Svoboda. Věříme, že se brzy naskytne příležitost, abychom znova ukázali, že klubu ani fanouškům není lhostejné zdraví našich kamarádů – velké komeťácké rodiny.