Jste šéfem velkého brněnského projektu Brno a jižní Morava bez hranic. Zkuste fanouškům přiblížit Vaši funkci, a oč vlastně jde.
Moje práce spočívá v tom, že pracuji prakticky neustále v terénu a na ulici. Snažím se shánět peníze ať už formou dotací nebo v rámci různých sponzorů. Rozhoduji o tom, do čeho peníze půjdou a co dětem případně koupíme. Staráme se o děti, které byly týrané nebo zneužívané. Bohužel jich je hodně, často se jim hledá nová rodina, začínají žít nový život. To je jedna skupina. A pak je skupina druhá. Například mladí lidé, kteří mají vážnou trestnou činnost, jedou například v drogách, v násilí nebo v krádežích. Třetí skupina, to jsou děti a dospělí s různým postižením - jedná se přibližně o tři sta kamarádů, protože všichni to jsou naši kamarádi. Mým úkolem je, abych jim pořádně naslouchal a učil se od nich, a abychom si ve všem věřili. Potom s nimi můžete nějakým způsobem pracovat. Pomáháme také spoustě kamarádů z dětských domovů, výchovných ústavů, diagnostických ústavů. Čtvrtá skupina jsou zdravé děti ze škol. A v poslední řadě se jedná o policisty, fanoušky Komety, učitele, vychovatele a další přátele. Dávám dětem práci, snažím se jim pomáhat se zařazením do společnosti. To mě velice baví. Musíte s nimi být co nejčastěji a získat jejich důvěru, pokud spolu najdeme společnou řeč, dostanou prostor. Děti z výše uvedených cílových skupin, mají možnost se starat o postižené kamarády. Například, pokud má ten člověk nějakou trestnou činnost, po určitém kolečku s psychologem, vychovatelem a tak podobně, mu svěříme nějakou práci například na Kociánce, kde se může starat o postižené děti. Má konečně a možná vůbec poprvé v životě možnost projevit úctu a respekt k někomu, kdo to v životě také nemá jednoduché.
A jste ve svojí snaze úspěšný? Přivedl jste hodně dětí do nového života? Jak vůbec hodnotíte, zda jste uspěl nebo ne?
Jedná se o stovky dětí, které projdou nějakým obdobím. Já se zajímám o to, co bude za deset let, aby žily normální život, jestli založily rodinu a neměly trestnou činnost. Dneska jsou to stovky, možná tisíce dětí, na které si pamatuju. Čísla vypouštím z hlavy, ale pamatuju si obličeje a příběhy. Na většinu těch dětí mám stále kontakt, největší odměna je, když mě pozvou třeba na svou svatbu, nebo mi napíší, že si našli dobrou práci. Vždy se to nepodaří, to je jasné. Podstatné je, aby ten člověk věděl, že dostal šanci. Je to férové, pokud se však bude chovat negativně, je to špatné. Ale šanci dostal a je už pouze na tom dotyčném, zda ji využil. Je jasné, že o osudu toho určitého člověka nemůžu rozhodovat pouze já. Spousta věcí mě může uniknout. O každém se pobavíme zvlášť s přibližně dvaceti lidmi. Ať už policisty, psychology, řediteli, vychovateli atd. Jsem v podstatě šťastný chlap, sice nemám rodinu, ženu nebo děti, ale pracuji dvacet hodin denně a na místech, kam se člověk jen tak nedostane. Každý den se setkávám s dětmi na ulici, nebo třeba v jejich rodinách při večeři, s nimiž jsem spolupracoval dříve nebo v současnosti. To je také velká odměna za tu vzájemnou důvěru. A osobně nijak nerozlišuji, jestli jsou to Romové nebo bílí. Důležitá je důvěra a respekt. Musíte mít u nich svou pozici, rozumět jim.
Jak vám Kometa rozšířila možnosti v práci s dětmi? Přeci jen spolupracujete spolu už delší dobu.
Start byl někdy v době, kdy se Kometa vrátila do extraligy. Pro mě to byl neuvěřitelný posun. Po domluvě s Liborem Zábranským jsem měl tu čest být dva měsíce v kabině Komety s Pavlem Pazourkem, Vladimírem Nadrchalem a dalšími v době, kdy Kometa byla v tabulce poslední, s velkou bodovou ztrátou. Měli jsme společně úkol, pomoci týmu Komety dostat se z této těžké situace. A byly to právě děti z ulice, dětských domovů, diagnostických ústavů, dalších center a děti a dospělí s různým postižením, které pravidelně chodily za hráči do kabiny, po tréninku i zápasech. Společně pracovali a věřili si. Od té doby se stalo tradicí, že po každém zápase nebo po tréninku chodí děti na setkání s hráči. Pro děti je to obrovská motivace, když mají možnost setkat se s hokejisty. Musí si to však odpracovat, něčím si to zasloužit. Na příklad když pomáhají a starají se o své postižené kamarády. Kometa je za to pozve potom do kabiny. Je to v podstatě projekt „Pomáhej a pojď na Kometu“. Funguje to neskutečně, když do kabiny přijede například dvacet vozíčkářů a uvidí své oblíbence. Pro ně je to zážitek na celý život.
Také spolupracujete na různých akcích brněnského klubu. Příkladem je Dortiáda, kde pomáhal s organizací diagnostický ústav Veslařská.
Kometa dala šanci dětem, šla do toho a dala jim důvěru, aby mohly společně s Kometou pomoci akci uspořádat. Což je velice důležité, pro děti to byl velký zážitek a je pozitivní, že cítí důvěru. Stejně tak já cítím důvěru mezi mnou a Liborem Zábranským, já Liborovi věřím, vím, že má velké a dobré srdce. Nemáme mezi sebou žádnou papírovou smlouvu, prostě jsme si podali ruce a naše spolupráce funguje již několik let. Vážím si všech hráčů z Komety, ať už dřívějších nebo současných. Vždycky děti přijali s úctou a respektem, děti se chovaly možná jinak, než na co jsou hráči zvyklí. Všechno to ale vzali. Byla spousta hráčů, kteří se zajímali, třeba jsme si o některých dětech i povídali. Jsme rádi, že na Kometě jsme v podstatě doma a spolupráce funguje v nejlepší možné míře.
Děti od Vás chodí i na Drakometiádu a další akce. Máte Vy osobně nějakou nejraději?
Musím říct, že naprosto nejlepší je Dortiáda (smích). To je naprosto geniální akce. Je to takové rodinné spojení, děti si mohou na hale zabruslit, dát si něco dobrého. Partneři a hráči mohou děti poznat, dá se tam najít místo a prostor na rozhovor a popovídání si. Nicméně i Drakometiáda se letos velice povedla. Řekl bych, že už je prakticky na stejné úrovni a je to jen dobře, že Kometa dělá tak kvalitní akce. Hráči si sednou s dětmi, a i když jsou unavení po zápase nebo tréninku, věnují jim hodinu dvě a setkají se s nimi. To je vždy velice příjemné a potěšující.
Je nějaká skupina dětí, která potřebuje pomoct zdaleka nejvíc? Myslím například ty, co chodí na hokej a setkání s hráči.
Nedokážu to ze sebe jen tak rychle vyloupnout. Těch osudů a příběhů je tolik, že se to nedá popsat. Vybrat, byť jen jednu skupinu, je velmi složité.
Sledují děti výsledky Komety i na dálku?
Naprosto drsně (smích). Určitě ano, nejvíc to odstartovala vlna, když děti začaly chodit do kabiny. Fandí, sledují informace a kolikrát toho ví víc, než je skutečná pravda, protože je to baví. Řeší se spousta věcí kolem hokeje a často toho vědí víc než já (smích).
A co Vy a Kometa?
Jsem velkým fanouškem, to ano, ale hlavně já i děti, se kterými pracuji, víme, že jsme součástí Komety. Kometa nám otevřela srdce a cítíme se tam strašně dobře. V klubu pracuje spousta skvělých lidí, kterých si moc vážím a mám je rád. Mezi nimi je nám skvěle.