Mohl byste na úvod představit čtenářům tradici brněnské hokejové školy na Úvoze?
Na úvod bych chtěl říci, že jsme škola, která je již delší dobu zaměřená na lední hokej. V sedmdesátém osmém roce vznikly v Československu sportovní třídy a již od osmdesátého druhého roku jsme obdrželi oficiální statut od ministerstva školství. V té době sdružovala naše škola hokejisty ze tří brněnských klubů, postupem času ale všichni přestoupili pod Zetor. Jednalo se o chlapecké třídy, kde bylo více než pětadvacet kluků v ročníku. Takhle to fungovalo až do roku osmdesát devět, kdy přišel z ministerstva přípis, že nejsou finanční prostředky, a že stát nebude dotovat tyhle třídy. Nám se ovšem na škole podařilo třídy udržet i bez dotací a pokračovali jsme ve výchově, i když to bez finančních prostředků z ministerstva bylo náročnější. Myslím si, že systém z minulosti byl dobrý systém.
Jak jste na tom se sportovními třídami v dnešní době?
Jak jsem říkal, stále pokračují. Sport, tudíž v našem případě hokej, mají kluci v rámci tělesné výchovy i jako volitelný předmět. Znamená to, že dva tréninky jsou školní, na ledě s nimi je učitel tělesné výchovy, který musí mít nejméně hokejovou B licenci a trenér. Další dva tréninky pak probíhají pod záštitou klubu, tudíž každá kategorie od páté po devátou třídu má čtyři tréninky za týden. Výraznou měrou na financování se podílí zřizovatel, který na školní tréninky poskytuje led zdarma. Je to pro nás velká výhoda.
Disponujete ve škole pouze hokejovými třídami nebo máte i nějaké klasické?
Samozřejmě, jsme normální základní škola, kdy vždy v ročníku byla jedna třída hokejová. V poslední době ale hokejistů ubylo, a proto se stane, že hokejovou třídu plně nenaplníme, a kluky jako hokejovou skupinu spojíme s klasickou třídou. Jako protipól hokeji probíhá na naší škole skupinová výuka nadaných žáků.
Jsou velké rozdíly mezi hokejisty a ostatními žáky? Například učí se stejně, hůř nebo lépe?
Budete se divit, ale nevedou si špatně. Mnoho z nich má dokonce vyznamenání či samé jedničky. V dnešní době, pokud chce být někdo výborný hokejista, musí být poctivý člověk a mít to v hlavě srovnané. Pro nás jako učitele je na prvním místě škola, dbáme na jejich školní výsledky.
Hodně měst podobné hokejové školy nemá, myslíte si, že je to velká výhoda pro kluky, kteří navštěvují právě vaši školu?
Těch škol není málo, přesné číslo ale bohužel neznám. Naší největší výhodou je, že máme hned vedle školy zimní stadion, který hojně využíváme. Nepatří už škole, ale přesto u něj máme přednostní právo na obsazení ledu. Máme smlouvu se zřizovatelem, což nám přináší obrovskou organizační výhodu. Kluci jsou zde neustále ve spojení škola – hokej. Na zimák přejdou v papučích, trénink se odehraje v době školy, nejsou zde žádné časové ztráty. Je to velká výhoda jak pro školu, ale hlavně pro děti a rodiče. Další velkou výhodou je, že my jako pedagogové jsme neustále ve styku s trenéry, a když kluci nešlapou ve škole, trenéři se to okamžitě dozvědí a pomáhají nám situaci řešit. Všichni totiž víme, že pokud jsou kluci v pohodě ve škole a mají k ní dobrý přístup, jejich píle koresponduje i v hokeji.
V Brně ovšem nejste jediná škola, která má blízko k hokeji, podobně na tom je i Základní škola Labská. Berete ji jako konkurenci?
Jako konkurenci ji nebereme. Strašně důležitá je totiž široká základna mládeže. Kdyby tady byly čtyři naplněné školy a měly tréninkové podmínky, bylo by to jen dobře. Situace ovšem taková není, dětí je méně, ve třídách máme kolem deseti a dvanácti kluků. Na čtyři školy to tedy není. I když mám pocit, že v poslední době se základna začíná rozrůstat, pociťujeme to jak my, Kometa nebo i Technika. A to je jen dobře.
Čtyři školy jste jen tak náhodou zvolil jako příklad nebo má tahle číslovka i nějaký reálný podtext?
Na to v Brně nejsou kapacity, jen tak jsem to nadhodil. Nevím tedy, jak to na Labské teď vypadá, mám jen nějaké zprávy, že hokejistů tam již také není tak moc. Ale pokud jsme měli my i oni málo žáků, vznikal zde konkurenční boj. Nechci mluvit o nějakém přetahování hráčů, ale rodiče mohli snadno držet obě dvě školy v šachu. Když se někomu něco nelíbilo u nás, mohli snáze přejít na Labskou, kde je rádi přijali. A naopak.
Jak vypadala v minulosti spolupráce s Kometou ve složitých devadesátých letech? Kdy zde nebyla extraliga.
Naše škola dříve vychovávala hráče pro Kometu. Jediná smůla byla, že pokud někdo chtěl hrát nejvyšší soutěž, musel odejít z Brna, protože Kometa v té době v extralize nebyla. Od příchodu pana Zábranského však začal hokej v Brně znovu stoupat.
Máte odhad, kolik hráčů mohlo v té době z Brna utéct, protože zde chybělo patřičné zázemí?
Číslo přesné neznám, napadá mě ale několik konkrétních jmen. Především Petr Hubáček, náš nejslavnější odchovanec, kterého jsem v žácích trénoval, dále Jirka Hunkes, David Ludvík, Jirka Polanský, Zdeněk Blatný, Jirka David, Adam Svoboda, Robert Kántor, Marek Vorel, Pavel Zubíček a další, nerad bych na někoho zapomněl. To všechno jsou kluci, kteří vyrostli u nás na škole stejně jako Tomáš Vincour, ale odešli v dorosteneckém věku a do Brna se třeba už nikdy ani nevrátili. Ne všichni tedy. Myslím, že je jich tolik, že by to vydalo na jeden extraligový mančaft (úsměv).
Když nahlédneme do aktuální doby, v Brně vedle Komety působí s mládeží ještě další dva kluby. Je to pro naše město dobře?
Pokud jsou kluby naplněny, myslím si, že z hlediska mládeže je to dobře. Čím širší základna, tím lépe. Důležité ovšem je, aby vše směřovalo k jednomu vrcholu, čímž je extraliga mužů. Základnu bych určitě žádným způsobem nezužoval, ovšem je nutno pamatovat, že pokud máte v přípravce přes sto padesát dětí, v deváté třídě budete mít třicet pět použitelných hráčů do dalších kategorií. Naše role je oproti Kometě odlišná. My jsme jako Warrior pouze mládežnický klub, který má sice extraligu mladšího dorostu, chybí mu ale návaznost. Jsme tedy smířeni s tím, že hráči, kteří u nás vyrostou a budou mít předpoklady k tomu, aby hráli hokej, půjdou do Komety. Pokud o to tedy budou mít zájem, někdy se stane, že rodiče zvolí úplně jiný klub a jiné město. Což je dle mého velká škoda.
Říkal jste, že se doba změnila. Pociťujete, že se změnil i přístup hráčů k zodpovědnosti, morálce a třeba i přístup ke sportu?
Změnilo se hodně věcí. Jak jsem říkal, dětí ubylo a mnohdy mají větší ambice rodiče než děti. Tím, že není konkurence, musíte pracovat i s těmi, kteří o to nemají třeba takový zájem jako jejich rodiče. Často se stává, že bývalý hokejista chce, aby i jeho kluk hrál hokej, ten proto ale mnohdy nemá ani vlohy či se mu nechce. Bez konkurence je to vše složitější, hodně se v tomhle změnily podmínky. Také co si myslím, že je dnes jinak, je fakt, že se z kolektivního sportu stává lehce sport individuální. V určitém věku se kolem hráčů začnou pohybovat různí skauti, rodiče tak děti nabádají, aby hráli na sebe a zvýšili své naděje na to, aby si mohli zahrát v Kanadě. To není správná cesta, dříve kolektivy byly soudržnější, rodiče neměli ke hře takový přístup. Navíc do týmů proudily dotace a kluby nebyly tolik závislé na rodičích, jak je tomu dnes. Ti totiž do svých dětí investují nemalé peníze a očekávají, že se jim to jednou vrátí. Jako každá investice.
Existuje nějaká cesta, jak dotace hokeji vrátit zpátky?
Myslím si, že to je záležitost státu, který by se nad tím měl zamyslet. Jakmile byly zrušeny sportovní třídy, výsledky mládežnického hokeje šly rapidně dolů. Pak se všichni diví, že sedmnáctiletí až dvacetiletí nedělají od roku 2001 žádné výsledky na mezinárodní scéně. Ale to je jen výsledek toho, co se tady začalo dít. Je potřeba najít jiné finanční prostředky, které půjdou do mládeže. Sportující mládež je totiž nejlepší prevence proti drogám, proti tomu aby se děti flákaly někde po ulicích a dělaly binec.
Další otázka je spíše obecná. Existuje u hokejistů nějaký krizový věk, kdy se láme to, jestli budou s hokejem pokračovat?
Takový věk existuje, spadá však spíš až na přechod ze základní školy na střední, potažmo pak přechod ze žákovské kategorie na dorosteneckou. Je to totiž nejsložitější věk a mnohdy na tom má svůj podíl celý systém. Strašně brzy se totiž u dětí začíná hrát na výsledky, někdy dokonce již v přípravkách. Výsledky jsou často přeceňovány. Pamatuji si mnoho hráčů, kteří byli mistry republiky ve čtvrté třídě, pak v dorostu přestali hrát, protože byli přetaženi nebo znechuceni drilem. Ve čtrnácti či patnácti navíc poznali, že mohou jít do kina, našli si nějakou holku a s hokejem skončili. Mnohdy se také stává, že jsou děti od malička vedené silným drilem. A to není správně. Děti by se měly ze začátku hokejem spíše bavit, mít z něj radost, ale zároveň k němu přistupovat poctivě. Tvrdý dril a bolest by pak měly přicházet v dorosteneckých, juniorských a hlavně dospělých kategorií, kde si hráči vybírají hokej jako své povolání. Ze začátku by děti k hokeji měly přistupovat s chutí, s radostí, mělo by je to bavit a trenéři by jim měli připravovat takové tréninky, které budou motivovat a nezpůsobí, že budou v patnácti letech hokejem znechuceni.