Útočník Jakub Koreis slaví! Vstupuje mezi třicátníky

Kubo, dnes jste oslavil třicet let, co to s vámi udělá?
Vůbec nic, nemám pocit, že bych ze dne na den nějak extra zestárnul.

Uvědomujete si, že budete v kabině patřit mezi nejzkušenější hráče?
Už v loňské sezóně jsem patřil mezi starší hráče, co odešel Libor Pivko, tak jsem se zase o něco posunul. Teď jsem hned za Leošem Čermákem a musím říct, že je to takový paradox. Když jsem přišel před třemi a půl lety do Brna, patřil jsme pro změnu mezi dva nejmladší útočníky. Nějak rychle se to otočilo.

Jestli dobře počítám, tak u hokeje budete zhruba pětadvacet let. Bylo to dobré rozhodnutí, že jste si vybral takový obor?
Vybral jsem si to, co jsem od malička miloval. S tím věkem člověk získává větší nadhled a uvědomuje si, že jsou v životě daleko důležitější věci. Každopádně dělám co mám rád a co mě absolutně naplňuje, nic jiného bych dělat nechtěl a své dřívější rozhodnutí bych to neměnil.

Vzpomenete si na nějaká těžká zranění? Například v dresu Sparty se vám před pěti lety stal nepříjemný úraz. V pátém čtvrtfinále ve Vítkovicích jste si naštípl šestý hrudní obratel a měl pohmožděný hrudník.
Určitě si na to někdy vzpomenu. Tohle je právě jedna z těch věcí, kdy si člověk uvědomí, že zdraví je mnohem důležitější než všechno ostatní.

Na dresu nosí útočník Jakub Koreis číslo 29 a dlouho to platilo i co se týká jeho věku. Dnes se však vše změnilo a Kuba slaví kulaté jubileum.

Plánujete s příchodem třicítky s přítelkyní nějakou větší akci, co se týče rodiny?
Nic velkého nechystáme, přítelkyně ještě studuje a možná časem něco přijde. Například o miminku se bavíme. Kdo ví, třeba ho budeme dřív nebo později mít.

Vraťme se k hokeji, jsou nějaká působiště, na které rád vzpomínáte?
Jsem hrozně vděčný za kariéru, kterou se mi doposud povedlo udělat a věřím, že se ještě něco dalšího povede. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí, například ve Phoenixu Wayna Gretzkého, agenta mi tehdy dělal Bobby Orr. To bylo opravdu skvělé potkat takové legendy. U nás v Česku bych jmenoval Davida Výborného nebo Martina Ručínského, se kterými jsem hrál ve Spartě. K tomu všemu se mi v Brně poštěstilo zažít tady tu fantastickou atmosféru a získat dvě stříbrné medaile, což jsou úspěchy, které řadím k vrcholům své hráčské kariéry. Především tu letošní.

Byl jste také nějakou dobu za oceánem, jsou věci, které jste se tam po hokejové a třeba i lidské stránce naučil?
Byl jsem tam zhruba čtyři roky (od 19-23) a to je ten věk, kdy se hráči naučí základní návyky. Tam se ze mě typově stával hráč, kterým jsem dneska.

V Kometě jste tři a půl roku, jak byste vyhodnotil své působení v brněnském klubu?
Musím říct, že jsem tady maximálně spokojený a šťastný. Vždyť se tady cítím skoro jako doma. Město je krásné, s přítelkyní si život v Brně nemůžeme vynachválit. Když bych to vzal z hokejového hlediska, tak bych vážně nečekal, že z posledních tří sezón půjdeme dvakrát do finále. Oba úspěchy byly neskutečné, to byla vážně jízda. S odstupem času si říkám, že jsem si to mohl užít ještě víc. Jak jsem říkal, především letošní úspěch řadím mezi můj největší úspěch kariéry. V Americe jsem sice vyhrál v juniorce, ale dospělý hokej je přeci jen něco jiného.

Jožo Kováčik má také dvě stříbra a říkal, že dokud tady nevyhraje titul, do smrti neodejde. Jak to máte vy?
Uvidíme, nezáleží to jen na mě. Rád bych tady zůstal co nejdéle, mám to tady rád a nedovedu si představit, že bych šel hrát někam jinam.

Příprava je v plném proudu, jak se vám v ní daří?
Trénuju každý rok individuálně, vždy jsem dokázal být nachystaný. Letos jde vše výborně. Příprava je díky finále kratší, ale mám dostatek zkušeností na to, abych se na nový ročník co nejlépe připravil.

Samozřejmě je to otázka velmi předčasná, ale napadá vás, co budete dělat, až nebudete hrát hokej?
Často o tom přemýšlím. Jedna z variant je, že bych u hokeje zůstal v rámci trénování, ale nějak intenzivně se tím nezabývám. Nedávno jsem se rozhodl dodělal střední školu, abych měl aspoň maturitu, což jsem tentokrát zanedbal. Věřím ale, že u hokeje ještě nějakou dobu aktivně zůstanu.