Vzpomenete si na své začátky v brněnském hokeji?
Bylo to náročné. V Brně bylo několik hokejových klubů. Ať už to byl Ytong, Rondo nebo Kometa. Hrála se první liga, Ytong s Kometou hráli derby, to mi tehdy bylo 50 let. Pan Havlát jakožto šéf Ytongu mě přemluvil, abych šel místo něj do tohoto klubu dělat sportovního manažera. Následně jsem se seznámil s panem Strnadem a také s panem Čechem, který byl ředitelem Ytongu. V té době chodilo na hokej jen pár stovek diváků. Na Ytong chodilo ještě méně lidí, jak na Kometu. Jen když se hrálo derby, přišla slušná návštěva. Zájem o hokej celkově nebyl, hrálo se převážně o záchranu.
Byl v brněnském hokeji slušně řečeno opravdu takový nepořádek?
Když jsem přijel na svaz, říkali, že Brno je největší katastrofa. Nikdo pořádně nevěděl, kdo komu patří, který hráč kam patří, a kdo jaký klub vlastní. Jestli hraje Rudá Hvězda, Kometa Brno druhého tisíciletí, Hvězda Brno a další.
Jak proběhl váš přesun z Ytongu do Komety?
Tehdejší Senátoři z Rosic šli do prvoligového Žďáru, odkud se koupila licence Brna. Klubu šéfoval pan Fukan, který mě v průběhu sezóny požádal o pomoc. Kometa byla poslední a byl před námi jasný úkol – zachránit první ligu. Vzali jsme trenéry Číhala s Oslizlem, a ligu se nám povedlo udržet. Pak jsem ale říkal Zdeňkovi Fukanovi, že to takhle dál nejde. Musíme přivést hráče, abychom naplnili zimák. V sezóně 2004/2005 byla výluka NHL a přijely hvězdami nabité Budějovice, které jsme dokázali porazit. Nám se podařilo slušně posílit, Baranykem, Moskalem, Appelem, Barusem, Meluzínem, Maláčem, Černým, Brančíkem. Postavili jsme dobré mužstvo, přišly výsledky. S Jihlavou bylo vyprodáno, porazili jsme i v té době hodně silné Ústí nad Labem.
Skutečně to bylo v začátcích tak, že jste řídili klub ve třech lidech včetně sekretářky?
Neměli jsme na výplaty, byla to hrozná doba. Až se do toho zapojil Libor Zábranský, který odkoupil akcie od ostatních vlastníků, a my začali novou sezónu a éru. Bylo to pro něj nesmírně těžké. Musel do toho vložit své vlastní peníze. Kdyby to neudělal, hokej by v Brně skončil. V tehdejší době, kdo chtěl vstoupit do Komety, byl považován za blázna. Libor měl i štěstí, že se seznámil s panem Zündorfem z Veletrhů, začal se obalovat lidmi, kteří mu chtěli s hokejem pomoct. Pomaličku se to začalo nabalovat, město začalo pomáhat, sponzoři přibývali. Tak takové byly naše začátky.
Přesto se vám podařilo v play-off první ligy dostat až do finále s Ústím nad Labem…
Tým jsme postupně budovali. Dvakrát jsme hráli čtvrtfinále, jednou semifinále, dostali jsme se i do finále. S Boleslaví jsme měli tehdy velmi silné mužstvo, které mělo na to postoupit, ale neskutečným způsobem nás zařízli rozhodčí a také soupeř. Zatlučená okna, písek v šatně, ale to už je pryč. O rok později se naskytla možnost koupit licenci od Znojma. A jak víte, naše extraligové začátky byly krušné. V půlce sezóny jsme měli vysokou ztrátu na předposledního, byla to hrůza. Za pochodu jsme museli vyměnit trenéry, hráče, nakonec se nám to podařilo zachránit a skončili jsme na jedenáctém místě. Ta představa, že bychom spadli a všechny peníze, které jsme do klubu investovali, ztratili, to bylo šílené. Následně se to otočilo, hráli jsme finále z předkola, což se tady bralo jak titul. Začali jsme sbírat medaile a troufám si tvrdit, že za tak krátkou dobu v extralize jsme nejúspěšnější mužstvo. Za jedenáct let mít pět medailí je velký úspěch.
S Liborem Zábranským jste se znal delší dobu, respektive ho pamatujete jako kluka školou povinného. Kde jste se vlastně poprvé potkali?
Znali jsme se přes mého syna, který je také ročník 1973. Kamarádili se, hráli spolu i hokej, do Bystrce chodili hrát stolní tenis. Syn chytal v bráně, Libor byl výborný bek. Chodil jsem se na ně dívat. Už tehdy v mladém věku měl tvrdou střelu, brankáři se báli jeho rány chytat. Byli jsme spolu díky synovi často v kontaktu, takže jsem Libora stihl poznat. Do Komety šel, neznal pořádně mapu, vůbec nevěděl, co ho čeká. Jaké jsou v brněnském hokeji poměry. Když jsem viděl, jak se kolem něj začínají slétavát supi, aby ho obrali o peníze, začalo se mi to příčit. Nechtěl jsem tohle dopustit, takže jsem mu začal pomáhat a zůstal u hokeje. Já to zapotřebí neměl, měl jsem vlastní podnikání, nepotřeboval jsem na hokeji zbohatnout. Byli jsme tady v podstatě sbor dobrovolných hasičů.
Můžete zmínit sezónu, která byla pro vás hodně kritická, co se týče rozhodnutí a naopak tu, která byla nejlepší?
Vždycky bylo těžké odvolávat trenéry. Přemlouváte je, aby k vám šli a pak je za rok nebo za dva musíte odvolávat, není to příjemné. Můžu říct, že jsme se s každým vždy korektně rozešli. Ať to byl Alois Hadamczik, Vláďa Jeřábek, Zdeněk Venera a další. S nimi jsem v kontaktu prakticky pořád a není to tak, že by na Brno zanevřeli. Prostě jsme si řekli, nejde to, výsledky nejsou. A co se nám povedlo? S Pavlem Zubíčkem jsme objížděli prvoligové stadiony a vytipovávali hráče. Bratry Zohorny a Míru Holce z Brodu, také Vojtu Němce, z Třebíče Vildu Buriana, Martina Dočekala, Tomáše Vondráčka, kteří byli důležitými hráči v bojích o titul. Podařily se nákupy, Libor udělal výborné manažerské tahy, uměl s hráči jednat a přivedl například Marka Kvapila, což je úžasný hokejista. Dále Ondru Němce, Martina Erata nebo Martina Zaťoviče. Hrál tady Tomáš Kaberle, Petr Ton a další. Před patnácti lety by tomu člověk jen těžko uvěřil, že se tady objeví taková jména. Myslím, že se toho povedlo dost.
Pojďme do současnosti. Letošní sezóna skončila předčasně. Jak byste ji hodnotil?
Jak už říkal Libor Zábranský v některém z rozhovorů, jako na houpačce. Sezónu hodně ovlivnila řada zranění, což v posledních letech až tak nebývalo. Zranil se Mueller, Zaťovič a pak také Holík. Celá první formace byla rozpadlá. Když hrají tito tři spolu, je to jedna z nejlepší formací v extralize, možná bych řekl, že vůbec nejlepší. Byla kolísavá forma, Marka Čiliaka jsme pouštěli do Zlína, Karel Vejmelka chytal výborně, pak měl slabší chvilky. Obecně i za těchto okolností a mnoha faktorů, se nám šesté místo povedlo udělat. I když to bylo kostrbaté, cíl jsme splnili.
Na druhou stranu všechno zlé je pro něco dobré. Co říkáte na zabudování mladých hráčů. Jsou velkým přínosem pro brněnský hokej?
Standa Svozil výborný, Luboš Horký hrál také velmi dobře. Karel Plášek hrál ve dvacítkách ve velké formě, pak se zranil a nám moc chyběl. To byla velká škoda. Perspektiva je v brněnském hokeji velká, a když dostanou mladí kluci šanci, věřím, že se budou prosazovat.
Přesto vše mohlo být zapomenuto play-off zápasy se Spartou. Jak vy tyto série s naším rivalem prožíváte?
Je to hrozná škoda, moc jsem se těšil, stejně jako všichni fanoušci. Ale nedá se nic dělat, musíme čekat, až toto nepříjemné období pomine a budeme moct začít zase trénovat. Jsem optimista. Věřím, že to co nejdříve překonáme.
V neděli jste oslavil 70. let. Stále jste po pracovní stránce hodně aktivní. Co všechno stihnete za den udělat?
Dopoledne jsem na Kometě, odpoledne jsem s manželkou a věnujeme se třem vnoučkům, ze kterých mám radost a doufám, že z nich budou jednou hokejisti. Zajedu na chatu, žiju už takovým důchodcovským životem.
Pan Jaroslav Medlík v narozeninovém dresu, který dostal od klubu. A samozřejmě v roušce, kterou nosí všichni zaměstnanci klubu. Foto: Roman Zajíček.